Dnes přidávám několik fotografií z roku 2010. :)
 |
| Roku 2010 bylo v módě nosit každou tkaničku jinou. :D |
 |
| Před starým domem. |
 |
| Jarní den na hřišti. |
 |
| Jeden z mých slavných portrétů :D |
Čas od času budu přidávat příspěvky, ve kterých najdete výhradně fotografie. Ty budou seřazeny pomocí odkazů na stránce Galerie. Dnes přidávám dvě fotografie z autorského čtení vítězů Hledá se autor bestselleru 2015 na Světě Knihy 2015.
 |
| Před zahájením, před Výstavištěm v Holešovicích (15.5.2015) |
 |
| Při samotném čtení (15.5.2015) |
Pozítří tu máme červen a za měsíc už si budeme moci říci, že první polovina roku 2015 je za námi. Dnešní příspěvek tak věnuji malému ohlédnutí za uplynulými měsíci tohoto roku.
Ještě než začnu se samotným výčtem toho, co se stalo a nestalo, dovolil bych si na začátek článku vložit krátký úryvek, který definuje můj horoskop pro tento rok. Upozorňuji, že můj vztah k horoskopům je zvláštní, někdy na ně věřím, někdy také ne. Zatím však mám pocit, že můj horoskop pro tento rok podivuhodně sedí.
Stojíte před nesmírně šťastným rokem, kdy nad vámi drží ochrannou ruku samotné Slunce. V první polovině roku vás obdarovává ohromnou silou, vytrvalostí a schopností dovést věci do zdárného konce. Díky Jupiteru se vám navíc daří ve společnosti. Působíte spokojeně, avšak nenuceně. Od června do října tuto krasojízdu podporuje také Venuše. Do centra vašeho zájmu se dostane cestování a touha po kráse.
Nyní tedy k samotnému ohlédnutí. Do každého roku, podobně jako mnozí další z vás, vstupuji vždy s nadějí, že bude ten lepší než ten předchozí. Minulý rok 2014 byl pro mě osobně obzvlášť náročný, svedl jsem boj na všech frontách a hlavně se sebou samotným. Zdá se, že tento boj jsem vyhrál. Alespoň prozatím.
 |
| Z autorského čtení dne 15.5.2015 v Praze na Světe Knihy 2015 |
Když začal nynější rok, měl jsem velké obavy, ale i velkou naději. Doufal jsem, že v tomhle roce se to všechno konečně zlomí a já se aspoň přiblížím k tomu, čeho v životě chci dosáhnout. A čeho chci tedy dosáhnout? Předně absolutní nezávislosti na komkoliv a čemkoliv. Jedině tak člověk získá tu potřebnou sílu, energii a možnost rozhodovat o svém životě sám, bez zásahu jakékoliv druhé, či třetí osoby. Možnost volby pro mě byla vždy nesmírně důležitá a stále je. Jakmile by se někdo pokoušel vzít mi možnost o které píšu, pak by nastal konflikt.
Tento rok jsem tedy sebral potřebnou sílu k tomu, abych na sobě začal pracovat. Jak to všechno začalo? Předně jsem se začal velmi intenzivně připravovat na maturitu. Jsem již ve věku, kdy lidé studují na vysoké škole, měl jsem však tu smůlu, že jsem ze všeho odmaturoval na první pokus, jen matematika mi činila nesmírné obtíže. Měl jsem tedy poslední pokus a věděl jsem, že letošní maturitní zkouška bude ten potřebný los, který rozhodně o mém budoucím směřování.
Byl však teprve začátek roku a maturitní zkouška se měla konat až v květnu. Čím si tedy vyplnit ten čas, mezitím? Nadále jsem pokračoval na své knize, kterou už jsem považoval za téměř dokončenou. V současné době jí však potřetí přepracovávám.
Chtěl jsem se však připravit dopředu a přemýšlel jsem o možnostech, jak navázat kontakt s nějakým nakladatelstvím. Znáte to, když jste neznámý a k tomu ještě začínající autor, většinou vás odmítnou. Shodou okolností jsem se v novinách dozvěděl o literární soutěži Hledá se autor bestselleru 2015, to bylo někdy v únoru. Tak jsem tedy rychle sesmolil soutěžní povídku na téma fantasy a sci-fi, kterou jsem do soutěže odeslal.
Moc jsem tomu nevěřil, ale má povídka prošla prvním kolem ve které jí mezi patnácti dalšími vybrali redaktoři pro postup do prvního kola. V březnu se tak celá soutěž rozjela a já sledoval čtenářské hlasování a jak si má povídka v celé soutěži vede. V té době jsem také překonal stín minulosti, který mě pronásledoval po uplynulé tři roky, vyrovnal jsem se z velkou ranou ve svém osobním životě a překonal to. Konečně jsem se vnitřně očistil a to mě posílilo a dodalo další energii pro budoucí postup.
Má povídka si zatím vedle celkem dobře a postoupila do druhého kola, mezi dalších deset. Následovala další fáze hlasování a hodnocení. A konečně 1.4.2015 vyhlásil pořadatel Nakladatelství Fragment výsledky soutěže. Mé dílko se umístilo mezi finální pětkou (z více než dvou stovek povídek) a bylo jí přiřazeno 4. až 5. místo. Byl to pro mě velký úspěch, přeci jenom, zúčastnil jsem se nějaké literární soutěže vůbec poprvé. Krom toho byla povídka vydána ve sborníku a tak mohu říci, že jsem už publikovaným autorem. První velký krom na mé cestě k tomu, abych dosáhl toho, co chci.
Díky úspěchu v soutěži jsem založil tento blog a zároveň facebookovou stránku pro "fanoušky" a přívržence. Pak už následovala maturitní zkouška, kterou jsem s úspěchem složil a konečně si převzal maturitní vysvědčení. Záhy jsem si našel nové zaměstnání, které mě budu naplňovat, aspoň v to doufám a věřím tomu.
Pak už jsem se chystal na autorské čtení, společně s dalšími čtyřmi vítězi, které se konalo na Světě Knihy 2015 v Praze v Holešovicích. Dost jsem se toho bál, že budu muset číst a odpovídat na otázky před lidmi v autorském sálu a ještě k tomu do mikrofonu (je mi totiž velmi nepříjemné, když slyším svůj hlas například v telefonu anebo právě v tom mikrofonu). Nakonec jsem to zvládl, čímž jsem si odškrtl v životě další velkou zkoušku. Jsem totiž zvláštní osobnost, na pomezí introverta a extroverta.
V souvislosti se soutěží jsem poskytl i rozhovor pro internetový magazín Studenta. Což mi také udělalo radost. Ještě před samotným Světem Knihy jsem poslal do nakladatelství na posouzení prvních několik kapitol z nové verze mého románu. V současné době čekám na odpověď.
Nyní se ve všední dny věnuji novému zaměstnání a o víkendech se snažím relaxovat pobytem v Praze, kde se cítím velmi dobře. Také jsem se rozhodl něco udělat se svým chatrným hubeným tělem a začal jsem intenzivně cvičit a konečně také přibírat na váze. Možná se mi budete smát, ale s váhou jsem měl léta problém a nemohl jsem přibrat ani jeden kilogram. V minulosti jsem se několikrát přemáhal, abych cvičil, ale vždycky mě nakonec lenost přemohla. Nikdy jsem nevydržel cvičit déle jak dvakrát za sebou, nyní už cvičím téměř měsíc, zvykl jsem si na to a naplňuje mě to.
Uplynulé měsíce jsou pro mě proto důkazem toho, že pokud člověk v sobě najde silnou vůli, pak lze urazit velký kus cesty. Píšu to tu už po několikáté, protože si to i tím stále připomínám. Nechci ve svém úsilí polevit a chci se nadále sebe rozvíjet. Dělá mi radost se s vámi o své zážitky a dojmy podělit. I to je mě svým způsobem naplňuje, proto tento blog píšu. Chtěl bych tím inspirovat všechny lidi, kterým jiní v jejich okolí tvrdí, že ničeho nedocílí. Oni totiž lžou, když vy sami chcete, dosáhnete toho. Jen tomu musíte na sto procent věřit.
S nadějí hledím do budoucnosti. V příštích dnech, týdnech a měsících pro vás chystám povídkovou sérii ze života, kterou budu zveřejňovat na blogu. Dále se chystám cestovat a všechno fotografovat a přinášet vám reportáže. Tak snad se vám to bude líbit a zůstanete u mého blogu. :)
Tak jako vždy, přeji všem krásné jarní dny a pamatujte si, pokud si věříte, pak překážky na vaší cestě vyblednou.
Single, to slovo v dnešní době slýcháme celkem často. Jedná se o anglické slůvko, které v dnešní době označuje lidi, kteří žijí zkrátka sami. I já se řadím k lidem, kteří žijí single život a proto jsem se na tento "trend" rozhodl zaměřit ve svém dnešním článku.
Rozdělil bych lidi, kteří jsou sami na dvě kategorii, na ty, kteří tak žijí dobrovolně, například jsou zklamání z předchozího vztahu anebo o něj prostě nestojí. Potom je tu druhá kategorie lidí, kteří tímto způsobem života žijí nedobrovolně. Zkrátka prostě nepotkali, nebo dokonce nemohou potkat ten pravý protějšek.
Lidé, kteří jsou single samozřejmě nejsou úplně sami. Někteří si udržují přátelské vztahy s benefity, někteří zase čistě sexuální vztahy. V čem spočívají výhody a nevýhody single života? Proč jsou někteří lidé sami nedobrovolně? Proč se takový život v dnešní době stává svým způsobem životním stylem a trendem? To jsou otázky, které si jistě mnozí z nás kladou.
Někteří z nás mají ve svém okolí osobu, je úplně jedno, jestli ženu, nebo muže, která je pohledná, chytrá a úspěšná... Přesto ta osoba žije sama. To přeci není možné, že si zrovna ona/on nemohou někoho najít, ptáme se často v duchu. Jenomže ono to možné je.
Dnešní doba je hektická a uspěchaná, téměř každý z nás se stal otrokem sociálních sítí. Kdo není na sociálních sítích, ten ztrácí přehled. Je to dobře, nebo špatně? Zdá se mi to, nebo se přirozený způsob seznamování z dob našich rodičů a prarodičů pomalu vytrácí? Dnes opravdu komunikuje většina lidí přes sociální sítě, seznamky, svět se sice hodně zmenšil (právě díky internetu). na druhou stranu mám pocit, že se lidé sobě navzájem čím dál tím více vzdalují a kontakt mezi nimi se stává čím dál tím více neosobním.
Hodně z nás díky tomu zjišťuje, že sice máme na sociálních sítích kvanta přátel, ale ve skutečnosti jsme osamělí a mnohdy nemáme ani s kým zajít na kávu. Dnešní článek tedy věnuji všem, kteří se potýkají s podobným problémem, nebo výhrou(?) jako já, jsou prostě sami.
Být single má své výhody i nevýhody, tak jako všechno ostatní. V čem je single život zajímavý ve chvíli, kdy si na něj zvykneme? Je to prosté. My kteří žijeme sami si brzy zvykneme na svůj řád, na své pohodlí a soukromí. Je přeci fajn, že s vámi doma nežije protějšek, který by vám dělal v bytě nepořádek anebo by vás naopak zase obtěžoval svými zlozvyky. A výhodné je to i z druhé strany, pokud žijete sami a jednou za čas se vám prostě nechce uklízet, tak prostě neuklidíte, odložíte to třeba na zítra a nemusíte se bát, že váš protějšek přijde z práce a první co udělá je to, že vám vynadá, že celý den nic neděláte a neuklidili jste, neuvěřili atp.
Fajn je přeci i to, že si zkrátka můžete dělat co chcete, kdy chcete a s kým chcete. Nikomu se nemusíte zpovídat kam jdete, kolik jste utratili, s kým jdete, kdy se vrátíte a tak. Můžete také flirtovat dle libosti, seznamovat se a zkrátka, dělat s kýmkoliv cokoliv. Nikdo vám za to hlavu neutrhne a nemusíte se bát, že kdybyste někoho měli, tak by to na vás někdo práskl.
Jenomže, vezměme si nyní ten případ, že už jste single několik let a ať proto děláte všechno, jste otevření lásce a vztahům, zůstáváte sami dál. V tu chvíli člověka přepadá smutek, skepse, deprese... K čemu je úspěch, když jej nemáte s kým sdílet? K čemu vám jsou peníze, když nemáte s kým jet na dovolenou? A asi nejhorší pro lidi, kteří žijí single je to, když se každý den vrací domů, kde na ně nikdo prostě nečeká.
Vaše postel je pořád prázdná, váš byt je pořád prázdný. Nikdo vás neobejme, nemáte se s kým dělit o radosti a strasti, jste prostě sami. Ano, máte přátele, jenomže ti mají svůj život a nikdy vám nemohou nabídnout to, co přináší plnohodnotné partnerství. Třeba máte i milenku, milence, jenomže ti vám poskytují jen zpestření, téměř nikdy s nimi nezažijete lásku ... (i když i to je možné)...
Proč dnes tedy žije tolik lidí tímto způsobem života?
Rozdělil bych lidi, kteří jsou sami na dvě kategorii, na ty, kteří tak žijí dobrovolně, například jsou zklamání z předchozího vztahu anebo o něj prostě nestojí. Potom je tu druhá kategorie lidí, kteří tímto způsobem života žijí nedobrovolně. Zkrátka prostě nepotkali, nebo dokonce nemohou potkat ten pravý protějšek.
Lidé, kteří jsou single samozřejmě nejsou úplně sami. Někteří si udržují přátelské vztahy s benefity, někteří zase čistě sexuální vztahy. V čem spočívají výhody a nevýhody single života? Proč jsou někteří lidé sami nedobrovolně? Proč se takový život v dnešní době stává svým způsobem životním stylem a trendem? To jsou otázky, které si jistě mnozí z nás kladou.
Někteří z nás mají ve svém okolí osobu, je úplně jedno, jestli ženu, nebo muže, která je pohledná, chytrá a úspěšná... Přesto ta osoba žije sama. To přeci není možné, že si zrovna ona/on nemohou někoho najít, ptáme se často v duchu. Jenomže ono to možné je.
Dnešní doba je hektická a uspěchaná, téměř každý z nás se stal otrokem sociálních sítí. Kdo není na sociálních sítích, ten ztrácí přehled. Je to dobře, nebo špatně? Zdá se mi to, nebo se přirozený způsob seznamování z dob našich rodičů a prarodičů pomalu vytrácí? Dnes opravdu komunikuje většina lidí přes sociální sítě, seznamky, svět se sice hodně zmenšil (právě díky internetu). na druhou stranu mám pocit, že se lidé sobě navzájem čím dál tím více vzdalují a kontakt mezi nimi se stává čím dál tím více neosobním.
Hodně z nás díky tomu zjišťuje, že sice máme na sociálních sítích kvanta přátel, ale ve skutečnosti jsme osamělí a mnohdy nemáme ani s kým zajít na kávu. Dnešní článek tedy věnuji všem, kteří se potýkají s podobným problémem, nebo výhrou(?) jako já, jsou prostě sami.
Být single má své výhody i nevýhody, tak jako všechno ostatní. V čem je single život zajímavý ve chvíli, kdy si na něj zvykneme? Je to prosté. My kteří žijeme sami si brzy zvykneme na svůj řád, na své pohodlí a soukromí. Je přeci fajn, že s vámi doma nežije protějšek, který by vám dělal v bytě nepořádek anebo by vás naopak zase obtěžoval svými zlozvyky. A výhodné je to i z druhé strany, pokud žijete sami a jednou za čas se vám prostě nechce uklízet, tak prostě neuklidíte, odložíte to třeba na zítra a nemusíte se bát, že váš protějšek přijde z práce a první co udělá je to, že vám vynadá, že celý den nic neděláte a neuklidili jste, neuvěřili atp.
Fajn je přeci i to, že si zkrátka můžete dělat co chcete, kdy chcete a s kým chcete. Nikomu se nemusíte zpovídat kam jdete, kolik jste utratili, s kým jdete, kdy se vrátíte a tak. Můžete také flirtovat dle libosti, seznamovat se a zkrátka, dělat s kýmkoliv cokoliv. Nikdo vám za to hlavu neutrhne a nemusíte se bát, že kdybyste někoho měli, tak by to na vás někdo práskl.
Jenomže, vezměme si nyní ten případ, že už jste single několik let a ať proto děláte všechno, jste otevření lásce a vztahům, zůstáváte sami dál. V tu chvíli člověka přepadá smutek, skepse, deprese... K čemu je úspěch, když jej nemáte s kým sdílet? K čemu vám jsou peníze, když nemáte s kým jet na dovolenou? A asi nejhorší pro lidi, kteří žijí single je to, když se každý den vrací domů, kde na ně nikdo prostě nečeká.
Vaše postel je pořád prázdná, váš byt je pořád prázdný. Nikdo vás neobejme, nemáte se s kým dělit o radosti a strasti, jste prostě sami. Ano, máte přátele, jenomže ti mají svůj život a nikdy vám nemohou nabídnout to, co přináší plnohodnotné partnerství. Třeba máte i milenku, milence, jenomže ti vám poskytují jen zpestření, téměř nikdy s nimi nezažijete lásku ... (i když i to je možné)...
Proč dnes tedy žije tolik lidí tímto způsobem života?
- Jsou jedinci, kteří jsou prostě zklamaní svými dosavadními zkušenostmi, nesou si například bolest z předchozího vztahu, mají zkrátka strach, otevřít se někomu novému.
- Další si tento život zvolí dobrovolně a plně jim vyhovuje. Vyhledávají spíš krátkodobější známosti, se kterými nenavazují vztahy.
- Lidé, kteří nechtějí být sami, ale mají v sobě už zkrátka blok a bojí se investovat své city, protože, co si budeme povídat, je to velmi drahá a riskantní investice.
- Kategorie lidí, kteří takto žít nechtějí a přímo zoufale hledají a seznamují se. Většinou však vůbec nepotkají člověka, kterého očekávají. Stanou se obětí lhářů, dalších, kteří sami nevědí co chtějí. Často takoví lidé končí zklamaní, avšak marně hledají dál a dál. I když láska se najít nedá, musí přijít sama.
Ve výčtu bych mohl samozřejmě překvapovat. Jen mě nepřestává udivovat, že stále více a více lidí odmítá lásku a raději si divoce užívají, kdekoliv, s kýmkoliv a kdykoli. Proč to tak je? To je otázka, na kterou sám neznám odpověď. Také jsem si všiml, píšu o tom už na zatáčku článku, že je mezi námi mnoho úspěšných lidí, kteří v sobě kombinují tolik vlastností, že by vlastně byli pro někoho výhrou. Přesto zůstávají sami. V tom případě vyvstává otázka: Je snad úspěch cenou, který je vykoupen za cenu prázdného osobního života?
Život je o kompromisech a na tom mnoho z nás neustále krachuje. Nejsme schopní učinit ústupky a tak jsme zklamaní a frustrovaní. Vezměme si příklad ambiciozního člověka, který přesně ví, co chce. Takový člověk má také problém narazit na ten správný protějšek. Buď potká někoho sobě rovného a vybudují spolu skvělý vztah, jsou k sobě tolerantní, pak mohou být zářným příkladem pro ostatní. To se ale spíše nestane. Když se potkají dvě ambiciozní a dominantní osobnosti, mohou se zpočátku přitahovat, jenomže pak se jejich vztah promění v boj o to, kdo z koho, kdo je ten lepší? A jejich vztah postupně zkrachuje.
Potom také nastává ta situace, kdy ambiciozní člověk nesnese vedle sebe někoho, kdo bude pokorně sedět v koutě a poslouchat jej. Takový člověk ztrácí totiž na přitažlivosti, zatímco ambiciozní to chce dotáhnout daleko a byl by rád, kdyby jeho protějšek byl taky takový, pokorný člověk může postrádat cíle a často nechápe to, co chce dokázat ten ambiciozní. I potom dochází k neladu a nesouladu. Harmonie se vytrácí a vztah krachuje.
Jaký názor na tzv. "single" život máte vy?
Život je beze vších pochyb ten největší dar, který nám byl udělen. Co je vlastně na životě tak úžasného? Já si myslím, že je to ta obrovská možnost volby o sobě rozhodovat, kterou každý z nás má. Pokud jste tedy neměli tu smůlu a nenarodili jste se například v některé diktátorské zemi. I když, i zde by se dalo rozsáhle polemizovat o tom, jestli člověk který žije například kdesi v Severní Korei má či nemá možnost volby. I netečnost postavit se proti tyranii či diktatuře je svým způsobem volba. Dobrým příklad v tomto směru jsme i my, samotní Češi. Co nám jde totiž ze všeho nejlépe? Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že většina Čechů umí jen nadávat a stěžovat si v internetových diskuzích. Vždycky mě pobaví, když vidím, že se v některé diskuzi chystá na nějakou demonstraci stovky lidí a pak na daném místě, kde se má ona demonstrace konat, stojí deset lidí a bůhví, jestli to ještě nejsou sami pořadatelé té a té demonstrace.
Ale to už jsem se zase nechal trochu unést a odbočil jsem od tématu, čím se chci v dnešním článku zabývat. Tak tedy k věci. Dnes se s Vámi podělím o to co já sám mám na životě rád a co naopak ne.
Hodní lidé - Vím, že zrovna spojení hodní lidé zní celkem vtipně, ale myslím to vážně. Jen máloco mě dokáže tolik nadchnout, jako když mám pocit, že jsem potkal hodného člověka, který má, jak já tomu říkám, dobrou a upřímnou duši. Takových lidí je jako šafránu. O to větším jsou pak darem. Jen je smutné, že člověk občas zjistí, že ten, o kom si myslel že je hodný a upřímný člověk, je ve skutečnosti zákeřný a falešný. I to se může stát. Proto je třeba s důvěrou v dnešní době šetřit a nedávat na první dojem. Teprve čas ukáže, jestli je právě tenhle člověk ten hodný a upřímný. Sám jsem takových lidí potkal velmi málo, ale přeci jen, měl jsem to štěstí. Dobrou duší byla má prababička, na kterou často vzpomínám a vždycky vzpomínat budu.
Přátelství - To je v životě také nesmírně důležitá hodnota. Lidí, kteří navázali skutečné a upřímné přátelství je také velmi málo. Když to vezmu ze svého hlediska, myslel jsem si v minulosti, že mám spoustu přátel. I tady však platilo a platí, že teprve čas ukáže pravdu. Sami to jistě znáte, máte přátele ve škole, všichni vám říkají, jak budete kamarádi až do smrti, jenomže opak je pravdou, jakmile se rozejdete každý svou cestou, najednou se vám "přátelé" přestanou ozývat a vy sami zjistíte, že už o ně také nemáte žádný zájem, že vám nechybí. Nebyli to prostě praví přátelé. Zase mohu, ale napsat, že já to štěstí měl a stále mám. Na střední škole jsme byli velká parta, dnes už můžu říci, že mám jen jedinou opravdovou přítelkyni. I když už jsme dávno ze školy pryč, stále spolu trávíme čas, dělíme se o radosti i strasti a stále je nám spolu dobře. Jsem za toto přátelství opravdu moc rád a je to skutečně to jediné přátelství, které považuji za to životní. Doufám, že to tak skutečně bude.
Úspěšní lidé - Ano, nesmírně si vážím lidí, kteří mají své cíle a ambice a kteří si za nimi jdou. Jsou prostě úspěšní. Co mě na jejich úspěchu láká? Nejde tu o peníze, ani o dobré kontakty. Jen mě prostě baví stýkat se s úspěšnými lidmi, protože se můžeme navzájem psychicky obohatit a povzbudit. Těžko vás totiž v životě čímkoliv obohatí člověk, který si jen stěžuje jak je život krutý, ale nedělá nic proto, aby jej změnil, ale k tomu se dostanu později.
Dobré jídlo - Myslím, že to mluví samo za sebe a nemusím to nějak rozvíjet. Všichni máme rádi dobré jídlo. No ne?
Spánek - Když jsem byl malý, položila mi prababička velice dobře míněnou otázku: Víš co je v životě nejsladší? V naivní dětské hlouposti jsem odpověděl, že je to určitě čokoláda, nebo jiná sladkost... Nene, správnou odpovědí byl spánek. Nevím jak vy, ale já spánek opravdu považuji za tu nejlepší část dne. Není nic lepšího, než skvělý den zakončit skvělým spánkem. Na druhou stranu je spánek darem ve chvíli, kdy se trápíme. Když mám špatnou náladu, nebo "depku" vždycky si říkám, že až se vyspím, bude to lepší. A ono to tak většinou opravdu je.
Víno, pivo - Nebyl bych správný Čecháček, kdybych mezi tím, co mám rád, nevyjmenoval i pivo a víno. Při parných procházkách Prahou se pivem osvěžím moc rád. Víno je pro mě zase skvělým rozjezdem před nocí plnou párty a tance. :)
Je samozřejmě spoustu dalších věcí, které bych tu mohl jmenovat.
Hloupost - Co to pro mě to slovo znamená, když se vysloví? Před očima mi vyvstane člověk, který moc rozumu nepobral, ale sám si to vůbec neuvědomuje a ba naopak, považuje se za toho nejlepšího a nejchytřejšího v okolí. Chová se suverénně a arogantně, i když jeho schopnost myslet tomu vůbec neodpovídá. Fakt nesnáším hloupé frajírky, co v životě nic nedokázali, jejich vědomosti končí u toho, kde je nejbližší putyka, o světě a životě nemají žádný rozhled, ale všem radí a předávají rádoby životní zkušenosti. Děkuji nechci.
Neschopní lidé - To je kapitola sama o sobě. Znám takových lidí spoustu. A krom toho, sám jsem prošel takovou fází, kdy jsem si přišel neschopný a neužitečný a k tomu se připojila lenost. Ale překonal jsem to a od té doby se snažím se svým životem, i se vším tím s čím jsem nespokojený, něco dělat. Když se chce, pak jde vše. Nikdo z nás není dokonalý a kdo říká že ano, tak je hlupák. Každý něco neumíme a zkazíme, ale na druhou stranu jistě všichni také něco umíme a v něčem vynikáme. A přesně tohle je třeba rozvíjet a využívat toho k sebezdokonalování. Setkal jsem se s dejme tomu, chudáky, kterým nic v životě nevycházelo. Pořád si na něco stěžovali a říkali, jak se s nimi život nemazlil... Člověk se tedy snaží takové osobě pomoci, radíte jí, nabízíte jí pomocnou ruku. Jenomže... narazíte. Ten člověk je prostě líný a o žádnou pomoc nestojí. Na každý váš návrh řešení má nějakou odpověď, proč to nejde, ve skutečnosti mu prostě zažitý životní styl vyhovuje a nechce jej měnit. Namísto toho z vás jen sosá energii a někdy i mnohem víc. Děkuji, takové lidi ve svém životě nechci. Pomáhat hodlám lidem, kteří se sebou chtějí skutečně něco dělat, pokud ne, lituji, dveře do mého života se pro ně zavírají.
Fádnost a stereotyp - Už jsem o tom v jednom článku psal. Fádnost a stereotyp, ta slova mě přímo děsí. Jsou ubíjející, ničí vás... Jenomže zase je to o člověku a jeho cílech. Snažím se proto být pořád v pohybu, pořád aktivní, pořád něco vymýšlet. Pokud se člověk zastaví, uvázne právě ve fádnosti a stereotypu. A já chci jednou, pokud se jej dožiji, ve stáří říci, že můj život stál za to a nebyl nenaplněný, prázdný a každý den stejný.
A tím bych to dnes zakončil a popřál vám krásný večer. Ohlasy můžete přidávat do komentářů, budu za ně jenom rád. :)
Jáchym
Ale to už jsem se zase nechal trochu unést a odbočil jsem od tématu, čím se chci v dnešním článku zabývat. Tak tedy k věci. Dnes se s Vámi podělím o to co já sám mám na životě rád a co naopak ne.
 |
| Zamýšlím se... :), 2015, JŠ |
Takže, co mám rád, nebo spíš, čeho si v životě cením?
Láska - Ano, láska, tu považuji za ten vůbec nejkrásnější dar hned po životě. Láska je velmi různorodá a má mnoho forem. Není jen o tom, že někoho milujeme, že k někomu planeme vášní. Nene, má i další podoby, například to, že máme rádi své rodiče, sourozence, psa, kočku, přátele, ve výčtu bych mohl pokračovat. Milovat můžeme i své město, svou vlast... Na lásce je úžasné právě to, že se také nedá koupit. Možná někdo namítne, to je nesmysl, i láska se dá koupit... Ne, tak to není. Pokud nějaký stařík vyplácí horentní sumy nějaké zlatokopce, tak to láska není, i když on si myslí, že ano. Jistě se mnou budete souhlasit, že ve zmíněním případě zlatokopka nebude milovat staříka, ale jeho peníze. Nic proti takovému životnímu stylu - nechat se od někoho platit za "lásku" - na druhou stranu klidně řeknu, že takovými lidmi pohrdám a mám k nim odpor, tím myslím, jak platícího, tak obdarovaného... Přijde mi to nesmírně ponižující, ale když si někdo ničím jiným vydělat nedokáže, tak proč ne... Ale to už jsem opět odbočil od tématu. Nebo taky ne, vlastně jsem zde uvedl zrovna i to, co nemám rád. Tak, jdeme dál.Hodní lidé - Vím, že zrovna spojení hodní lidé zní celkem vtipně, ale myslím to vážně. Jen máloco mě dokáže tolik nadchnout, jako když mám pocit, že jsem potkal hodného člověka, který má, jak já tomu říkám, dobrou a upřímnou duši. Takových lidí je jako šafránu. O to větším jsou pak darem. Jen je smutné, že člověk občas zjistí, že ten, o kom si myslel že je hodný a upřímný člověk, je ve skutečnosti zákeřný a falešný. I to se může stát. Proto je třeba s důvěrou v dnešní době šetřit a nedávat na první dojem. Teprve čas ukáže, jestli je právě tenhle člověk ten hodný a upřímný. Sám jsem takových lidí potkal velmi málo, ale přeci jen, měl jsem to štěstí. Dobrou duší byla má prababička, na kterou často vzpomínám a vždycky vzpomínat budu.
Přátelství - To je v životě také nesmírně důležitá hodnota. Lidí, kteří navázali skutečné a upřímné přátelství je také velmi málo. Když to vezmu ze svého hlediska, myslel jsem si v minulosti, že mám spoustu přátel. I tady však platilo a platí, že teprve čas ukáže pravdu. Sami to jistě znáte, máte přátele ve škole, všichni vám říkají, jak budete kamarádi až do smrti, jenomže opak je pravdou, jakmile se rozejdete každý svou cestou, najednou se vám "přátelé" přestanou ozývat a vy sami zjistíte, že už o ně také nemáte žádný zájem, že vám nechybí. Nebyli to prostě praví přátelé. Zase mohu, ale napsat, že já to štěstí měl a stále mám. Na střední škole jsme byli velká parta, dnes už můžu říci, že mám jen jedinou opravdovou přítelkyni. I když už jsme dávno ze školy pryč, stále spolu trávíme čas, dělíme se o radosti i strasti a stále je nám spolu dobře. Jsem za toto přátelství opravdu moc rád a je to skutečně to jediné přátelství, které považuji za to životní. Doufám, že to tak skutečně bude.
Úspěšní lidé - Ano, nesmírně si vážím lidí, kteří mají své cíle a ambice a kteří si za nimi jdou. Jsou prostě úspěšní. Co mě na jejich úspěchu láká? Nejde tu o peníze, ani o dobré kontakty. Jen mě prostě baví stýkat se s úspěšnými lidmi, protože se můžeme navzájem psychicky obohatit a povzbudit. Těžko vás totiž v životě čímkoliv obohatí člověk, který si jen stěžuje jak je život krutý, ale nedělá nic proto, aby jej změnil, ale k tomu se dostanu později.
Dobré jídlo - Myslím, že to mluví samo za sebe a nemusím to nějak rozvíjet. Všichni máme rádi dobré jídlo. No ne?
Spánek - Když jsem byl malý, položila mi prababička velice dobře míněnou otázku: Víš co je v životě nejsladší? V naivní dětské hlouposti jsem odpověděl, že je to určitě čokoláda, nebo jiná sladkost... Nene, správnou odpovědí byl spánek. Nevím jak vy, ale já spánek opravdu považuji za tu nejlepší část dne. Není nic lepšího, než skvělý den zakončit skvělým spánkem. Na druhou stranu je spánek darem ve chvíli, kdy se trápíme. Když mám špatnou náladu, nebo "depku" vždycky si říkám, že až se vyspím, bude to lepší. A ono to tak většinou opravdu je.
Víno, pivo - Nebyl bych správný Čecháček, kdybych mezi tím, co mám rád, nevyjmenoval i pivo a víno. Při parných procházkách Prahou se pivem osvěžím moc rád. Víno je pro mě zase skvělým rozjezdem před nocí plnou párty a tance. :)
Je samozřejmě spoustu dalších věcí, které bych tu mohl jmenovat.
Nyní ale k tomu, co v životě bytostně nesnáším.
Hloupost - Co to pro mě to slovo znamená, když se vysloví? Před očima mi vyvstane člověk, který moc rozumu nepobral, ale sám si to vůbec neuvědomuje a ba naopak, považuje se za toho nejlepšího a nejchytřejšího v okolí. Chová se suverénně a arogantně, i když jeho schopnost myslet tomu vůbec neodpovídá. Fakt nesnáším hloupé frajírky, co v životě nic nedokázali, jejich vědomosti končí u toho, kde je nejbližší putyka, o světě a životě nemají žádný rozhled, ale všem radí a předávají rádoby životní zkušenosti. Děkuji nechci.
Neschopní lidé - To je kapitola sama o sobě. Znám takových lidí spoustu. A krom toho, sám jsem prošel takovou fází, kdy jsem si přišel neschopný a neužitečný a k tomu se připojila lenost. Ale překonal jsem to a od té doby se snažím se svým životem, i se vším tím s čím jsem nespokojený, něco dělat. Když se chce, pak jde vše. Nikdo z nás není dokonalý a kdo říká že ano, tak je hlupák. Každý něco neumíme a zkazíme, ale na druhou stranu jistě všichni také něco umíme a v něčem vynikáme. A přesně tohle je třeba rozvíjet a využívat toho k sebezdokonalování. Setkal jsem se s dejme tomu, chudáky, kterým nic v životě nevycházelo. Pořád si na něco stěžovali a říkali, jak se s nimi život nemazlil... Člověk se tedy snaží takové osobě pomoci, radíte jí, nabízíte jí pomocnou ruku. Jenomže... narazíte. Ten člověk je prostě líný a o žádnou pomoc nestojí. Na každý váš návrh řešení má nějakou odpověď, proč to nejde, ve skutečnosti mu prostě zažitý životní styl vyhovuje a nechce jej měnit. Namísto toho z vás jen sosá energii a někdy i mnohem víc. Děkuji, takové lidi ve svém životě nechci. Pomáhat hodlám lidem, kteří se sebou chtějí skutečně něco dělat, pokud ne, lituji, dveře do mého života se pro ně zavírají.
Fádnost a stereotyp - Už jsem o tom v jednom článku psal. Fádnost a stereotyp, ta slova mě přímo děsí. Jsou ubíjející, ničí vás... Jenomže zase je to o člověku a jeho cílech. Snažím se proto být pořád v pohybu, pořád aktivní, pořád něco vymýšlet. Pokud se člověk zastaví, uvázne právě ve fádnosti a stereotypu. A já chci jednou, pokud se jej dožiji, ve stáří říci, že můj život stál za to a nebyl nenaplněný, prázdný a každý den stejný.
A tím bych to dnes zakončil a popřál vám krásný večer. Ohlasy můžete přidávat do komentářů, budu za ně jenom rád. :)
Jáchym
Nebyl bych to snad ani já, kdybych nevěnoval aspoň jeden článek na svém blogu Madonně. Nepochybuji o tom, že když se vysloví Madonna, nevybaví se vám jako první soška panny Marie, nýbrž nejúspěšnější a nejprodávanější zpěvačka všech dob.
 |
| Madonna, zdroj: https://instagram.com/madonna/ |
Proč je pro mě Madonna tak zajímavou osobností? Proč je mou nejoblíbenější zpěvačkou? Proč je pro mě inspirující osobností? Všechny tyto otázky se budu snažit zodpovědět v tomto příspěvku.
Bylo mi asi jedenáct let, v té době nám doma často hrála hi-fi věž na plné pecky a já poprvé uslyšel píseň Frozen, která mě naprosto uchvátila. Vůbec jsem si v té době neuvědomoval, kdo onu píseň zpíval. Pak jednou, jel jsem si tak autem a slyšel jsem píseň Like a Prayer. "Kdo to zpívá?" zněla má otázka. "To je Madonna." Dozvěděl jsem se.
A tak někdy v té době jsem se stal zpěvaččiným fanouškem. Ne, opravdu jsem nikdy nepatřil mezi ty šílené fanoušky, kteří si celý pokoj vylepili plakáty svých idolů. Fandil jsem a fandím dodnes jiným způsobem. Krom toho, jsem fanoušek věrný. Většina lidí mého věku poslouchá to co právě frčí a považují se za velké fanoušky (například Lady Gaga), jenomže když se jim ten a ten zpěvák nebo zpěvačka omrzí, rychle přesedlají na jiného interpreta a na toho před tím rychle zapomenou. To není můj případ. Na Madonně jsem vyrůstal a zůstávám u ní dodnes.
Čím mě tedy tak fascinuje? Co si budeme povídat, živý zpěv není její silnou stránkou, ona to vlastně vůbec není tak skvělá zpěvačka, jak by se mohlo zdát. V čem tedy spočívá tajemství jejího úspěchu? Čísla totiž mluví jasně, Madonna je nejprodávanější a nejúspěšnější zpěvačkou všech dob, zapsanou i v Guinessově knize rekordů.
Madonna se narodila ve znamení lva, tak jako já. Dokonce má narozeniny ve stejný den, kdy já mám svátek. Pokud se člověk ohlédne do minulosti a nastuduje si zpěvaččin životopis, zjistí, že ona prostě zkrátka měla vždy svou vizi za kterou si šla. Věděla co chce, čeho chce dosáhnout a chtěla v tom být nejlepší. To byly její plány a cíle a dodnes jsou. Řekla si budu nejlepší a tak to prostě udělala. Jiná cesta pro ní nikdy neexistovala.
Na rozdíl od jiných zpěvaček a zpěváků, Madonna své vizi zřejmě také vždy věřila. Nikdy totiž nezažila pád v pravém slova smyslu, tak jako jiní zpěváci, kteří se pak vraceli buď ve formě Comebacku, nebo vůbec.
Madonna byla vždycky výkonný stroj, který nikdy nepolevil. Silná žena, která neustupovala a nevzdávala se. Třebaže naživo zpívat moc neuměla a neumí, uměla muziku dělat, každé její album, aspoň dřív, přineslo na trh něco nového, dosud nepoznaného a neokoukaného. Nesmazatelně se tak zapsala do dějin moderní hudby. Vždyť, když si člověk přečte něco o dnešních mladých zpěvačkách, kterým Madonna stále hravě konkuruje, dozví se, že je jejich inspirací.
Vždycky když jsem se hrdě přihlásil k tomu, že mou nejoblíbenější zpěvačkou je právě Madonna, narážel jsem u svých vrstevníků na nesouhlasné bručení. Vyjadřovali se o ní většinou velice nelichotivě, v tom stylu, že je to stará baba atp.
Většinou něco podobného čtu i u recenzí na Madonniny dnešní desky. Že prý je to dáma v letech, že by se podle toho měla chovat, že by měla vydávat zralejší hudbu a podobně. Myslel jsem, asi naivně, že hudební magazíny a kritici by se měli zabývat kritikou hudby a ne zpěvaččina zevnějšku.
Krom toho. Ano Madonna brzy oslaví 57 narozeniny. Ano má žilnaté ruce... Ano, mohla by být babičkou. Ale proč? Proč by se měla Madonna, nebo vůbec kdokoliv přizpůsobovat svému věku, proč by ze sebe měla dělat starou dámu, když vypadá skvěle? Ano, určitě za to může i práce chirurgů, co se týče jejího obličeje. Ale například za svojí postavu vděčí zcela jistě samo sobě, nebo ano, svým osobním trenérům. Postavu má zpěvačka takovou, že by jí mohli závidět ženy o třicet let mladší, aspoň podle mého mínění.
A konečně, kdo viděl Madonnina vystoupení, musí uznat, že to jak ve svých letech tančí je zkrátka úžasné. Neznám nikoho mladého svého věku v mém okolí, kdo by se dokázal pohybovat a tančit dvě hodiny v kuse tak jako ona. Madonně to stále jde, co se týče udržování mladistvého vzhledu, i když i ona má svá období, kdy nevypadá příliš dobře. Stále však není karikatura, jako například jistá její starší kolegyně, kterou mám také rád... Mluvím, respektive píšu teď o Cher.
Madonna mě tedy uchvacuje svou silou, neústupností, životní vizí a neuvěřitelnou seberealizací a schopností držet krok se zpěvačkami o generaci mladšími. Proto je to pro mě neuvěřitelně inspirativní osobnost.
Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem tento článek nenapsal, abych někomu vnucoval svůj názor, ale jako odůvodnění a opodstatnění, proč zrovna Madonna je pro mě top!
To je pro dnešek vše, přeji Vám hezký večer.
Narodil jsem se ve znamení lva. Jak známo, jedná se snad o nejambicióznější a nejhrdější znamení vůbec. Stručná charakteristika: ti, kteří se narodili pod ochranou samotného slunce se nespokojí s málem, jsou to rodilí vůdci, snaží se bez okolků prosadit svou autoritu, jsou pyšní, hrdí, chtějí být centrem pozornosti, milují velkolepost a dokáží svou energií naplňovat a postrkovat ostatní. Na mě osobně znamení lva pasuje až na jednu malou drobnost, sám vlastně nevím, jestli jsem extrovert nebo introvert. Extrovert protože jsou chvíle, kdy mi nedělá problém být centrem pozornosti, introvert protože jsou naopak i chvíle, kdy mě doslova ochromí nervozita. Možná jsem prostě jen něco mezi tím. Ale to není to oč tu běží, tedy ne to, o čem tu chci dneska psát. Chci se zaměřit na ambice a životní cíle, ten úvod měl jen čtenáři vysvětlit, proč jsou vlastně pro lvy tak důležité.
Osobně si myslím, že je důležité si před sebe neustále klást další a další cíle. Pokud se totiž člověk spokojí s tím, že si vyplnil jedno přání, dosáhl jednoho cíle a dál už žádné další nemá, pak je tu reálné nebezpečí, že se takový člověk zasekne na místě a dál už se nepohne. Když se podívám okolo sebe, přijde mi, že většina lidí se přesně s tímto spokojí, zastavějí se na jednom místě a tak nějak proplouvají životem pořád tím jedním a samým způsobem. Opět, nic proti gustu. Já bych ale takhle žít nedokázal, nenávidím fádnost, stereotyp, ve chvílích, kdy je zažívám, připadám si tak nějak mrtvý.
Znám to z vlastní zkušenosti. Už od malička jsem měl mnoho cílů, mnoho snů, mnoho přání. Dlouho jsem však stál v koutě a neměl sílu začít si je plnit. Anebo to bylo jinak? Není to o té síle, ale o tom, že je člověk líný. No ano. Přesně takhle jsem si připadal po celou základní a střední školu. Ta doba, kdy jsem chodil do školy mi přišla ubíjející, stereotypní a tak nějak pomalu plynující. Otravovalo mě to tedy velmi, musím podotknout. Jenomže ono to uteklo. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak je právě ono období, kdy člověk chodí do školy, důležité pro budoucnost. Že právě to je ten první krůček k tomu, aby si člověk začal plnit své sny a naplnil své ambice.
A tak se mi nějak stalo, že měl problémy z maturitou. Nakonec jsem se tím nedal odradit. Chtěl jsem se osamostatnit a začít si plnit své sny. První samostatné bydlení, první práce. Vzal jsem první práci, která se naskytla. Po nějakém čase jsem zjistil, že mě absolutně nenaplňuje. Přišel zlom. Ve svých jednadvaceti letech jsem měl pocit, že jsem právě vyhořel, že se můj život zastavil. Následovalo hledání nového bydlení, přestěhování a nakonec... a konec s tou prací.
Přišlo delší období, které jsem strávil právě oním tápáním, co dál. Zabředl jsem ve stereotypu a fádnosti. Přesto jsem nikdy nelitoval svých rozhodnutí v minulosti. Pokud si totiž člověk dokáže každé své rozhodnutí zdůvodnit, pak je vše v pořádku.
Náhle jsem se našel. Začal jsem psát. Psal, psal a psal jsem, každou noc, každý den... Našel jsem se v tom. Starosti pomalu odcházely, zatímco se mi do žil vlévala nová energie. Znovu jsem se zvedl z toho pomyslného dna a udělal jsem krok vpřed. Začal jsem svým snům konečně věřit, stejně tak, jako jsem začal věřit, že to co dělám je správné. A přišel další životní zlom.
Uplynulý půl rok pro mě byla doslova krasojízda, musím to teď zaklepat, protože nevím, jak to bude dál. Jen tak jsem se přihlásil do literární soutěže a ono mi to vyšlo. První náznak toho, že postupuji správně. To že mi vyšla povídka, byť ve sborníku, mi přineslo obrovské sebeuspokojení. Pak jsem zdárně zdolal další životní cíl, konečně jsem zdárně odmaturoval. A následovalo další překvapení, našel jsem si novou práci, která, jak věřím, mě bude naplňovat a budu se v ní moci konečně seberealizovat.
Jenomže tím nehodlám skončit. Jakmile bych si před sebe přestal pokládat cíle, skončil bych ve zmiňované fádnosti a to nechci, už nikdy, protože stereotyp zabíjí. Jak kdysi řekla Madonna, pro mě nesmírně inspirující osobnost, která také věří tomu co dělá a skutečně jí to vychází, důležitý pro život je pohyb, dokud se hýbete, žijete. Jakmile se zastavíte, je to, jako byste zemřeli.
Mým dalším menším cílem, který jsem předsunul před ty velké, je udělat něco se sebou samotným, tím mám na mysli kondici. Objevil jsem novou vášeň a tou je cvičení, které se pomalu stává mou posedlostí. Ale vůbec mi to nevadí, právě naopak. Dokud jste totiž v pohybu, potom žijete. Takže se všichni hýbejte, žijte a nebojte se plnit si svá přání, své cíle. Nebojte se být ambiciózní. :)
 |
| JŠ, 20.5.2015 |
Osobně si myslím, že je důležité si před sebe neustále klást další a další cíle. Pokud se totiž člověk spokojí s tím, že si vyplnil jedno přání, dosáhl jednoho cíle a dál už žádné další nemá, pak je tu reálné nebezpečí, že se takový člověk zasekne na místě a dál už se nepohne. Když se podívám okolo sebe, přijde mi, že většina lidí se přesně s tímto spokojí, zastavějí se na jednom místě a tak nějak proplouvají životem pořád tím jedním a samým způsobem. Opět, nic proti gustu. Já bych ale takhle žít nedokázal, nenávidím fádnost, stereotyp, ve chvílích, kdy je zažívám, připadám si tak nějak mrtvý.
Znám to z vlastní zkušenosti. Už od malička jsem měl mnoho cílů, mnoho snů, mnoho přání. Dlouho jsem však stál v koutě a neměl sílu začít si je plnit. Anebo to bylo jinak? Není to o té síle, ale o tom, že je člověk líný. No ano. Přesně takhle jsem si připadal po celou základní a střední školu. Ta doba, kdy jsem chodil do školy mi přišla ubíjející, stereotypní a tak nějak pomalu plynující. Otravovalo mě to tedy velmi, musím podotknout. Jenomže ono to uteklo. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak je právě ono období, kdy člověk chodí do školy, důležité pro budoucnost. Že právě to je ten první krůček k tomu, aby si člověk začal plnit své sny a naplnil své ambice.
A tak se mi nějak stalo, že měl problémy z maturitou. Nakonec jsem se tím nedal odradit. Chtěl jsem se osamostatnit a začít si plnit své sny. První samostatné bydlení, první práce. Vzal jsem první práci, která se naskytla. Po nějakém čase jsem zjistil, že mě absolutně nenaplňuje. Přišel zlom. Ve svých jednadvaceti letech jsem měl pocit, že jsem právě vyhořel, že se můj život zastavil. Následovalo hledání nového bydlení, přestěhování a nakonec... a konec s tou prací.
Přišlo delší období, které jsem strávil právě oním tápáním, co dál. Zabředl jsem ve stereotypu a fádnosti. Přesto jsem nikdy nelitoval svých rozhodnutí v minulosti. Pokud si totiž člověk dokáže každé své rozhodnutí zdůvodnit, pak je vše v pořádku.
Náhle jsem se našel. Začal jsem psát. Psal, psal a psal jsem, každou noc, každý den... Našel jsem se v tom. Starosti pomalu odcházely, zatímco se mi do žil vlévala nová energie. Znovu jsem se zvedl z toho pomyslného dna a udělal jsem krok vpřed. Začal jsem svým snům konečně věřit, stejně tak, jako jsem začal věřit, že to co dělám je správné. A přišel další životní zlom.
Uplynulý půl rok pro mě byla doslova krasojízda, musím to teď zaklepat, protože nevím, jak to bude dál. Jen tak jsem se přihlásil do literární soutěže a ono mi to vyšlo. První náznak toho, že postupuji správně. To že mi vyšla povídka, byť ve sborníku, mi přineslo obrovské sebeuspokojení. Pak jsem zdárně zdolal další životní cíl, konečně jsem zdárně odmaturoval. A následovalo další překvapení, našel jsem si novou práci, která, jak věřím, mě bude naplňovat a budu se v ní moci konečně seberealizovat.
Jenomže tím nehodlám skončit. Jakmile bych si před sebe přestal pokládat cíle, skončil bych ve zmiňované fádnosti a to nechci, už nikdy, protože stereotyp zabíjí. Jak kdysi řekla Madonna, pro mě nesmírně inspirující osobnost, která také věří tomu co dělá a skutečně jí to vychází, důležitý pro život je pohyb, dokud se hýbete, žijete. Jakmile se zastavíte, je to, jako byste zemřeli.
Mým dalším menším cílem, který jsem předsunul před ty velké, je udělat něco se sebou samotným, tím mám na mysli kondici. Objevil jsem novou vášeň a tou je cvičení, které se pomalu stává mou posedlostí. Ale vůbec mi to nevadí, právě naopak. Dokud jste totiž v pohybu, potom žijete. Takže se všichni hýbejte, žijte a nebojte se plnit si svá přání, své cíle. Nebojte se být ambiciózní. :)
V dnešním příspěvku se zaměřím na knihu, kterou jsem nedávno přečetl. Jak již název napovídá, jedná se o bestseller Bez dcerky neodejdu.
 |
| Obálka knihy Bez dcerky neodejdu |
Jak jsem se k této knize dostal? Jednoduše. Jednoho krásného večera jsem neměl co dělat a tak mě napadlo, že si pustím nějaký film. Lákalo mě drama. Vzpomněl jsem si na film, který jsem viděl v dětství, ale pamatoval jsem si ho jen matně. A tak jsem si pustil Bez dcerky neodejdu s herečkou Sally Field, která ve snímku podle mého předvedla skutečně bravurní výkon.
Film ve mě zanechal hluboký dojem a donutil mě, abych se zamyslel nad islámem a muslimskou kulturou, které v dnešní době představují pro Evropany velmi ožehavé téma. Jsem nejen milovníkem fantasy a historické literatury, ale také té, která popisuje skutečné události a tak jsem po shlédnutí filmu okamžitě sáhl i po knize.
Knihu napsala Betty Mahmoody, kterou ve filmu ztvárnila zmíněná herečka S. Field. Betty byla obyčejnou americkou ženou, která měla své sny, ambice a která se provdala za zdánlivě poameričtěného muslima Mahmoodyho. Dokud žili v USA, bylo jejich manželství harmonické a nelišilo se nějak výrazně od jiných manželství v západních společnostech. To až do chvíle, kdy Betty přistoupila na manželovu nabídku a rozhodla se s ním a jejich dcerou Mahtob navštívit manželovy příbuzné v Íránu.
Jenomže tam to všechno začalo. Mahmoody se proměnil v typického diktátora, který byl vychován v tom, že ženy musí svého muže poslouchat. Svou manželku i dceru krutě tyranizoval a snažil se je převychovat v pokorné Íránky.
Kniha skutečně věrohodně popisuje neuvěřitelnou muslimskou mentalitu, ponižování a utlačování žen, intriky a každodenní boj Betty nejen o svobodu, ale také o zachování sebe samotné. Je až k neuvěření, že autorka strávila v Íránu téměř dva roky a nikdy se nevzdala, bojovala svou válku proti manželovi až do oné chvíle, kdy spolu s dcerkou podstoupila nebezpečný a strhující útěk přes hory na západě Íránu do Turecka.
Proč o tom všem píšu? Byl bych rád, kdyby jsme se my všichni, kdo jsme tuto knihu četli, ale i ti, kdo ji nečetli, nad dílem zamysleli. Nechci odsuzovat islámskou kulturu, protože jsou země, které jsou příkladem toho, že i v muslimských zemích můžou ženy žít západním způsobem života (například Turecko, samozřejmě i zde se životní styl žen liší od místa k místu, například v Istanbulu člověk potká málokdy zahalenou ženu, jiná situace je zase na venkově). Jordánsko jsem na rozdíl od Turecka nenavštívil, ale i zde uvedu jako příklad krásnou královnu Raniu, která zcela určitě představuje typ silné a svobodné ženy.
Na druhou stranu země jako je Saudská Arábie a další a další ve mě vyvolávají silný odpor a nechuť. Líbí se mi boj dnešních Íránek, které provokují a snaží se oblékat dle západního stylu, jak jen to jde a naopak mě popuzují zahalená členky morální policie v čádorech, které proti těmto ženám, snažícím se prosadit svá práva usilovně bojují.
Je až k neuvěření, že se do 21. století zachovala v nějaké společnosti taková neuvěřitelná a absurdní mentalita. Fascinuje mě rovněž pokrytectví islámistů, kteří se snaží potlačovat a ničit homosexuály. Proč? Protože muslimští panovníci (sultáni, chalífové...) si kromě harémů udržovali i tzv. seraily, ve kterých drželi mladé chlapce, kteří jim museli být po choutkách. To bylo podle islámistů v pořádku?
Mimo to, žiji v Teplicích, kde máme poměrně početnou muslimskou komunitu, ti kdož sledují zprávy o tom už určitě něco zahlédli. Zdejší muslimové rádi navštěvují diskotéky a bary, kde si vyhlížejí mladé slečny a flirtují s nimi za drinky, zatímco jejich zahalené manželky pokorně vyčkávají jejich návratu v lázeňských zařízeních.
Co mě teprve fascinuje, že mnohé tyto slečny, zlatokopky se dají koupit a rádi s muslimy navazují osobnější kontakt. Nic proti gustu, v mozku toho moc mít nebudou, když se dají koupit za peníze. Jen bych právě všem těmhle lidem, dal k přečtení právě tuto knihu. Možná by je to donutilo se nad sebou zamyslet.
Tím bych také ukončil svou krátkou úvahu nad zmíněným dílem a popřál Vám všem krásné jarní dny, pokud možno klidné a bez rozčilování.
Milí moji,
vkládám sem přepis rozhovoru pro časopis STUDENTA, který jsem poskytl v roce 2015 poté, co jsem se umístil jako jeden z vítězů literární soutěže Hledá se autor Bestseleru 2015. Případně celý rozhovor naleznete zde i s mou tehdejší otřesnou mladistvou vizáží. :D
Autoři bestselleru: Půl století staré knihy by dnes propadly
Jsou mladí, kreativní a v budoucnu možná také slavní. Jan
Kolda (23) a Jáchym Švejnoha (22) jsou dvěma z pěti autorů, kterým minulý týden
vyšla povídka v knize nakladatelství Fragment v rámci soutěže Hledá se autor
bestselleru. Letos byl tématem žánr sci-fi a fantasy. Jak se v dnešní době dá v
knižním světe prosadit?
Kdy jste začal psát?
Jáchym: Od mala jsem hodně četl a zajímal se o historii,
díky tomu jsem se dostal i ke psaní. Pokud si dobře vzpomínám, psát jsem začal
někdy ve dvanácti letech.
Co bylo vaším úplně prvním dílem?
Jáchym: Prvním dílem, pokud se tomu tak dá říci, byla
kompletně vymyšlená historie pro můj vlastní fantasy svět. S tímto světem
pracuji dodnes, třebaže jsem jeho podobu i historii už několikrát přepracoval.
Má soutěžní povídka, i můj román, který zatím odpočívá v šuplíku, vychází právě
z těchto poznámek.
Proč vás baví psát? A proč zrovna sci-fi/fantasy?
Jáchym: V psaní jsem se našel, je to pro mě obrovská psychická relaxace. Pomáhá mi to překlenout těžká životní období. Od dětských let mám rád fantasy, poskytuje mi také prostor skloubit v jedno vše, co mám rád – fantasy, historii a do postav mohu vdechnout něco málo ze svého života a zkušeností.
O čem nejraději píšete?
Jáchym: Nejraději píšu o životě a všem, co s ním souvisí. Dá
se říci, že píšu o lásce, intrikách, duševnu, významu života, o narození, ale i
o smrti, o osobních dilematech a nutnosti vybrat to nejmenší zlo. Snažím se,
aby má tvorba a postavy nebyly černobílé, protože život sám o sobě černobílý
prostě není.
Kdo je vaší cílovou skupinou?
Jáchym: Mou cílovou skupinou jsou všichni ti, kteří četbu
vyhledávají nejen proto, aby si u ní oddechli, ale také proto, aby se zamysleli
nad tím, co jim – čtenářům – chce autor říci nebo předat.
Pokud studujete, jakou VŠ a který obor? Ovlivnilo psaní váš
výběr vysoké školy?
Jáchym: Vysokou školu nestuduji. Po střední škole jsem se
chtěl co nejdříve osamostatnit, což se mi také do částečné míry podařilo. Možná
se v budoucnu ke studentskému životu, třeba dálkově, vrátím. Pokud ano, chtěl
bych studovat historii, nebo filosofii, ale i taková psychologie a publicistika
jsou pro mě lákavé.
Chtěl byste se psaním živit?
Jáchym: Kdyby to bylo možné a zajistilo by mi to očekávaný
životní standard, tak ano, chtěl bych se psaním živit.
Co by mělo být vašim vrcholným dílem?
Jáchym: Vrcholným dílem by se měla stát kniha, která by byla
nejen čtivá, ale zanechala by v čtenáři tak hluboký dojem, že by se k ní v budoucnu
ještě několikrát vrátil.
Je podle vás těžké se v ČR spisovatelstvím uživit? Liší se
to podle žánru?
Jáchym: Těžké to asi je. Přeci jen, náš jazyk, třebaže je
krásný, je řečí malého národa. Výhodu mají ti, kteří píší v angličtině nebo
jiném světovém jazyce.
Co pro vás znamená uzavření smlouvy s Nakladatelstvím
Fragment?
Jáchym: Uzavření smlouvy s Nakladatelstvím Fragment pro mě
znamená první větší krok v mé cestě za vydáním vlastní knihy. Přeci jen se
jedná o jedno z největších nakladatelství v republice a já doufám, že navážeme
v budoucnu další spolupráci.
Byla soutěž Hledá se autor bestselleru vaší první? Snažili
jste se už dřív prosadit v jakémkoli nakladatelství?
Jáchym: Ano byla. Přiznám se, nejsem příliš soutěživý typ.
Pracuji na své knize, ale vím, jak je těžké něco vydat, pokud je autor neznámý.
A právě v tu chvíli jsem objevil tuto soutěž, tak jsem napsal povídku, která
souvisí s mým románem a k mému vlastnímu překvapení to vyšlo. Měl jsem z toho
opravdu obrovskou upřímnou radost.
Co byste vzkázal mladým lidem, co si píší do šuplíku a bojí
se se svými výtvory na veřejnost?
Jáchym: Také jsem se dříve bál a strašně se styděl. Ale pak
jsem to zkusil a přineslo mi to své ovoce. Takže bych jim vzkázal, aby se
nebáli a zkusili to. A když to nevyjde, tak jim to minimálně přinese zpětnou
vazbu, aby se mohli poučit ze svých chyb a v budoucnu to zkusit znovu. A i to
je přeci pozitivum.
Je mi velkou ctí, že Vám mohu představit vůbec první publikaci ve které najdete i mnou napsanou povídku.
Jedná se o e-knihu Hledá se autor bestselleru 2015 - Sci-fi a fantasy příběhy, vydanou včera 13.5.2015 Nakladatelstvím Fragment. V knize naleznete pět vítězných povídek autorů, kteří uspěli v soutěži Hledá se autor bestselleru, jejímž cílem je najít neobjevené a nepublikované talenty a potencionální autory.
Součástí knihy je má povídka Zrcadlo osudu, jedná se o prolog a úvod do mého románu, který bych v budoucnu rád vydal. Pro případný zájem si knihu přečíst, přikládám na konci příspěvku odkaz na e-shop Nakladatelství Fragment. Koupí této knihy navíc uděláte dobrý skutek, výtěžek totiž putuje na konto centra Paraple, které pomáhá lidem s poškozením míchy.
Všem moc děkuji za podporu, vážím si toho.
Odkaz na e-shop
Jedná se o e-knihu Hledá se autor bestselleru 2015 - Sci-fi a fantasy příběhy, vydanou včera 13.5.2015 Nakladatelstvím Fragment. V knize naleznete pět vítězných povídek autorů, kteří uspěli v soutěži Hledá se autor bestselleru, jejímž cílem je najít neobjevené a nepublikované talenty a potencionální autory.
 |
| Obálka e-knihy, zdroj: Nakladatelství Fragment |
Všem moc děkuji za podporu, vážím si toho.
Odkaz na e-shop
Občas má člověk takový ten zvláštní den, kdyby se chtěl s někým podělit o něco málo ze svých názorů, ale dlouhou dobu dumá nad tím o co vlastně. Nakonec mě napadlo jedno jednoduché téma a to jsou barvy.
Barvy nás provází po celý život od narození až po smrt, pokud tedy nemáme tu hroznou smůlu a nenarodíme se slepí. Každý z nás vnímá barvy jinak, takže zde opět platí to, že pokud na jednoho působí daná barva příjemně, na druhého zas může působit jako červená na býka. Pokud to bude někoho zajímat, tak čtěte dál, popíšu Vám mé vnímání barev a co pro mě znamenají.
Fialová
Začnu mou nejoblíbenější, doslova milovanou barvou a tou je fialová, nebo honosněji purpurová či nachová barva. Proč mám nejraději zrovna tuto barvu? Odpověď je nasnadě. Od pradávna, někdy od starověku, byla purpurová barva luxusní a drahou záležitostí. Ve starověku se její výrobou proslavili například Féničané (zakladatelé Kartága), obývající především přístavní města v Sýrii a Palestině.
Purpur se brzy stal barvou vznešeného postavení, tógy s nachovým pruhem nosili například římští senátoři. Později se fialová stala barvou císařů, kterým příslušela. Komnaty, ve kterých se rodily děti byzantských císařů byly celé fialové a o některých následnících trůnu se pak říkalo, že byli zrozeni v purpuru.
V dnešní době už samozřejmě není fialové tričko dražší, než trička jiné barvy, přesto si tuto barvu v duchu stále spojuji se vznešeností. Tím samozřejmě nechci říci, že bych sebe samotného považoval za kdovíjak vznešeného, jen vysvětluji, proč k této barvě chovám takovou lásku.
Červená
Červená je mezi lidmi také velmi oblíbená barva, už dávno neplatí, že se jedná o barvu, která se přiřazuje k něžnějšímu pohlaví. Pro mě osobně je červená barva velmi živočišná. Je to barva vášnivá, nádherná, plamenná. Červená je také často spojená s láskou. Na druhou stranu je to také velmi agresivní barva, vždyť s agresí se červená také nejvíc pojí. Krev je rudá, když se rozčílíme, také říkáme, že vidíme rudě. Je to pro mě zajímavá barva, kterou mám rád, ale jen při zvláštních příležitostech.
Oranžová
Klasický odstín oranžové barvy pro mě osobně představuje tu typicky nepříjemnou barvu, jeví se mi jako vyloženě odporná a nemám jí rád. Jemnější tóny už mi tak nevadí. Nic proti gustu, oranžově bych si ale nikdy nevymaloval.
Žlutá
Žlutá je barva života, barva Slunce, barva nás všech, kteří jsme se narodili ve znamená lva. Žlutá mi nevadí, třebaže bych si v jejím odstínu byt také nevymaloval. Žluté tričko na sebe? Proč ne. Je to výrazná barva, která jistě vzbudí pozornost. Bohužel budí i tu negativní pozornost a je přímo atraktivní pro mušky.
Zelená
Zelená, podobně jako žlutá, je barvou života. Mám tuto barvu rád, v dětství dokonce byla má nejoblíbenější. Se zelenou si spojuji mé nejoblíbenější roční období, tedy jaro. Mám to rád, když se všechno zelená a působí tak čerstvě a svěže. Zelené oblečení však moc v lásce nemám.
Modrá
Modrá je pro mě velmi atraktivní barva. Je to barva se kterou se nejčastěji spojuje voda, moře, oceány... Ale také obloha. Mám rád modrou barvu protože pro mě představuje klid, bezpečí, neutralitu.
A jaké barvy máte rádi vy? :)
Už dlouho jsem nic nenapsal, po pravdě, neměl jsem na to ani moc času. Dnes jsem ovšem našel volnou chvíli a tak jsem si usmyslel, že už by to chtěl něco nového napsat. Přemýšlel jsem nad vhodnými tématy a nakonec se jedno příhodné, nad kterým nyní dlouho přemýšlím, skutečně vynořilo. V poslední době totiž mám ten pocit, že vedu rozdvojený život. Ne, nejsem duševně nemocný, jen svůj volný čas trávím střídavě ve dvou městech ve kterých se můj způsob života diametrálně liší.
Co se týče Teplic, mého rodného města. Jsem tu dlouhodobě nespokojený a to hned z několika důvodů. Připadá mi, jakoby tu život zanikl a to je zvláštní, protože na české poměry Teplice zase tak malé město nejsou. Můj každodenní pocit tady? Každý den tu zažívám, jak chutná osamělost, ignorace a stereotyp. Pravda je, že tu mám i svou nejlepší kamarádku, to abych nejmenoval jen zápory a za ní jsem strašně rád. Ale oba jsme už dospělí, máme své životy a nemůžeme se samozřejmě stýkat každý den, což není na škodu, protože se známe a víme o sobě, že kdybychom se vídali každý den, tak bychom si lezli na nervy. Což samozřejmě nemyslím ve špatném.
Šance na seznámení se s někým novým mi v Teplicích přijde mizivá. To nepíšu jen tak z hecu, mám to podložené letitými zkušenostmi. A když už tu člověk někoho nového pozná, předvede se většinou daný člověk jako takový exot, že člověk raději prchá zpět domů, do bezpečí čtyř stěn. Tato situace, kdy už léta žiji ve stereotypu mi přijde alarmující, připadám si jako introvert a při tom vím, že dokážu být i za největšího extroverta, ale k tomu se dostanu nyní.
Vždycky mě těšilo, když jsem mohl z Teplic a celkově z Ústecka odjet aspoň na pár dní pryč. Mé krátkodobé cesty mě zavedly většinou do Prahy, na Moravu a jednou také do Bratislavy. Morava mě ve své době zaujala nezměrným způsobem, ale má tamější životní kapitola už skončila a já nemám důvod se tam znovu vracet. A tak jsem zůstal u pravidelných návštěv hlavního města.
Na člověka, který žije mimo hlavní město, bych řekl, že jej znám docela dobře. Nyní jsem poznal život v Praze zase z úplně jiného pohledu. Nedávno jsem tu psal, že bych v Praze žít nechtěl, nyní jsem ovšem zcela změnil názor. Chtěl bych tam žít a do budoucna to také vidím jako jedinou snesitelnou variantu... Proč?
Protože v Praze si přijdu jako úplně jiný člověk, než v Teplicích. V hlavním městě můžu a jsem tak otevřený, jako tady v Teplicích nikdy nebudu. V Praze neustále potkávám a seznamuji se s novými lidmi, během chvilky, na což tady čekám třeba rok a nikam to stejně nakonec nevede. V Praze se těším pozornosti, které jsem se tady nikdy nedočkal. To město a život v něm i ti, kdož v něm žijí, mě zcela uchvátili.
Když to shrnu, je to prosté... V Teplicích jsem upjatý introvert, kdežto v Praze jsem ten nejotevřenější extrovert. Jsem z toho vlastně i teď velmi zmatený, protože nevím, která z těchto dvou podstat, rolí mi je vlastní. Možná obě... Kdo ví? :)
 |
| Panorama Pražského hradu, duben 2015, JŠ |
Co se týče Teplic, mého rodného města. Jsem tu dlouhodobě nespokojený a to hned z několika důvodů. Připadá mi, jakoby tu život zanikl a to je zvláštní, protože na české poměry Teplice zase tak malé město nejsou. Můj každodenní pocit tady? Každý den tu zažívám, jak chutná osamělost, ignorace a stereotyp. Pravda je, že tu mám i svou nejlepší kamarádku, to abych nejmenoval jen zápory a za ní jsem strašně rád. Ale oba jsme už dospělí, máme své životy a nemůžeme se samozřejmě stýkat každý den, což není na škodu, protože se známe a víme o sobě, že kdybychom se vídali každý den, tak bychom si lezli na nervy. Což samozřejmě nemyslím ve špatném.
Šance na seznámení se s někým novým mi v Teplicích přijde mizivá. To nepíšu jen tak z hecu, mám to podložené letitými zkušenostmi. A když už tu člověk někoho nového pozná, předvede se většinou daný člověk jako takový exot, že člověk raději prchá zpět domů, do bezpečí čtyř stěn. Tato situace, kdy už léta žiji ve stereotypu mi přijde alarmující, připadám si jako introvert a při tom vím, že dokážu být i za největšího extroverta, ale k tomu se dostanu nyní.
Vždycky mě těšilo, když jsem mohl z Teplic a celkově z Ústecka odjet aspoň na pár dní pryč. Mé krátkodobé cesty mě zavedly většinou do Prahy, na Moravu a jednou také do Bratislavy. Morava mě ve své době zaujala nezměrným způsobem, ale má tamější životní kapitola už skončila a já nemám důvod se tam znovu vracet. A tak jsem zůstal u pravidelných návštěv hlavního města.
Na člověka, který žije mimo hlavní město, bych řekl, že jej znám docela dobře. Nyní jsem poznal život v Praze zase z úplně jiného pohledu. Nedávno jsem tu psal, že bych v Praze žít nechtěl, nyní jsem ovšem zcela změnil názor. Chtěl bych tam žít a do budoucna to také vidím jako jedinou snesitelnou variantu... Proč?
Protože v Praze si přijdu jako úplně jiný člověk, než v Teplicích. V hlavním městě můžu a jsem tak otevřený, jako tady v Teplicích nikdy nebudu. V Praze neustále potkávám a seznamuji se s novými lidmi, během chvilky, na což tady čekám třeba rok a nikam to stejně nakonec nevede. V Praze se těším pozornosti, které jsem se tady nikdy nedočkal. To město a život v něm i ti, kdož v něm žijí, mě zcela uchvátili.
Když to shrnu, je to prosté... V Teplicích jsem upjatý introvert, kdežto v Praze jsem ten nejotevřenější extrovert. Jsem z toho vlastně i teď velmi zmatený, protože nevím, která z těchto dvou podstat, rolí mi je vlastní. Možná obě... Kdo ví? :)
