Ambice a cíle: jejich důležitost

By Jáchymův svět - května 20, 2015

Narodil jsem se ve znamení lva. Jak známo, jedná se snad o nejambicióznější a nejhrdější znamení vůbec. Stručná charakteristika: ti, kteří se narodili pod ochranou samotného slunce se nespokojí s málem, jsou to rodilí vůdci, snaží se bez okolků prosadit svou autoritu, jsou pyšní, hrdí, chtějí být centrem pozornosti, milují velkolepost a dokáží svou energií naplňovat a postrkovat ostatní. Na mě osobně znamení lva pasuje až na jednu malou drobnost, sám vlastně nevím, jestli jsem extrovert nebo introvert. Extrovert protože jsou chvíle, kdy mi nedělá problém být centrem pozornosti, introvert protože jsou naopak i chvíle, kdy mě doslova ochromí nervozita. Možná jsem prostě jen něco mezi tím. Ale to není to oč tu běží, tedy ne to, o čem tu chci dneska psát. Chci se zaměřit na ambice a životní cíle, ten úvod měl jen čtenáři vysvětlit, proč jsou vlastně pro lvy tak důležité.

JŠ, 20.5.2015

Osobně si myslím, že je důležité si před sebe neustále klást další a další cíle. Pokud se totiž člověk spokojí s tím, že si vyplnil jedno přání, dosáhl jednoho cíle a dál už žádné další nemá, pak je tu reálné nebezpečí, že se takový člověk zasekne na místě a dál už se nepohne. Když se podívám okolo sebe, přijde mi, že většina lidí se přesně s tímto spokojí, zastavějí se na jednom místě a tak nějak proplouvají životem pořád tím jedním a samým způsobem. Opět, nic proti gustu. Já bych ale takhle žít nedokázal, nenávidím fádnost, stereotyp, ve chvílích, kdy je zažívám, připadám si tak nějak mrtvý.

Znám to z vlastní zkušenosti. Už od malička jsem měl mnoho cílů, mnoho snů, mnoho přání. Dlouho jsem však stál v koutě a neměl sílu začít si je plnit. Anebo to bylo jinak? Není to o té síle, ale o tom, že je člověk líný. No ano. Přesně takhle jsem si připadal po celou základní a střední školu. Ta doba, kdy jsem chodil do školy mi přišla ubíjející, stereotypní a tak nějak pomalu plynující. Otravovalo mě to tedy velmi, musím podotknout. Jenomže ono to uteklo. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak je právě ono období, kdy člověk chodí do školy, důležité pro budoucnost. Že právě to je ten první krůček k tomu, aby si člověk začal plnit své sny a naplnil své ambice.

A tak se mi nějak stalo, že měl problémy z maturitou. Nakonec jsem se tím nedal odradit. Chtěl jsem se osamostatnit a začít si plnit své sny. První samostatné bydlení, první práce. Vzal jsem první práci, která se naskytla. Po nějakém čase jsem zjistil, že mě absolutně nenaplňuje. Přišel zlom. Ve svých jednadvaceti letech jsem měl pocit, že jsem právě vyhořel, že se můj život zastavil. Následovalo hledání nového bydlení, přestěhování a nakonec... a konec s tou prací.

Přišlo delší období, které jsem strávil právě oním tápáním, co dál. Zabředl jsem ve stereotypu a fádnosti. Přesto jsem nikdy nelitoval svých rozhodnutí v minulosti. Pokud si totiž člověk dokáže každé své rozhodnutí zdůvodnit, pak je vše v pořádku.

Náhle jsem se našel. Začal jsem psát. Psal, psal a psal jsem, každou noc, každý den... Našel jsem se v tom. Starosti pomalu odcházely, zatímco se mi do žil vlévala nová energie. Znovu jsem se zvedl z toho pomyslného dna a udělal jsem krok vpřed. Začal jsem svým snům konečně věřit, stejně tak, jako jsem začal věřit, že to co dělám je správné. A přišel další životní zlom.

Uplynulý půl rok pro mě byla doslova krasojízda, musím to teď zaklepat, protože nevím, jak to bude dál. Jen tak jsem se přihlásil do literární soutěže a ono mi to vyšlo. První náznak toho, že postupuji správně. To že mi vyšla povídka, byť ve sborníku, mi přineslo obrovské sebeuspokojení. Pak jsem zdárně zdolal další životní cíl, konečně jsem zdárně odmaturoval. A následovalo další překvapení, našel jsem si novou práci, která, jak věřím, mě bude naplňovat a budu se v ní moci konečně seberealizovat.

Jenomže tím nehodlám skončit. Jakmile bych si před sebe přestal pokládat cíle, skončil bych ve zmiňované fádnosti a to nechci, už nikdy, protože stereotyp zabíjí. Jak kdysi řekla Madonna, pro mě nesmírně inspirující osobnost, která také věří tomu co dělá a skutečně jí to vychází, důležitý pro život je pohyb, dokud se hýbete, žijete. Jakmile se zastavíte, je to, jako byste zemřeli.

Mým dalším menším cílem, který jsem předsunul před ty velké, je udělat něco se sebou samotným, tím mám na mysli kondici. Objevil jsem novou vášeň a tou je cvičení, které se pomalu stává mou posedlostí. Ale vůbec mi to nevadí, právě naopak. Dokud jste totiž v pohybu, potom žijete. Takže se všichni hýbejte, žijte a nebojte se plnit si svá přání, své cíle. Nebojte se být ambiciózní. :)

  • Share:

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Dost dobry clanok clovek si musi urcit svojeciele v zivote a nemal by ich mat napisane len na papiery ale robit nieco pre tie sny a ciele a ne doma sediet na zadku :) https://clodyteenmummy.wordpress.com/

    OdpovědětVymazat
  2. Máš dobrej přístup k životu, jen tak dál;)

    OdpovědětVymazat