Jak jsem se k této knize dostal? Jednoduše. Jednoho krásného večera jsem neměl co dělat a tak mě napadlo, že si pustím nějaký film. Lákalo mě drama. Vzpomněl jsem si na film, který jsem viděl v dětství, ale pamatoval jsem si ho jen matně. A tak jsem si pustil Bez dcerky neodejdu s herečkou Sally Field, která ve snímku podle mého předvedla skutečně bravurní výkon.

Film ve mě zanechal hluboký dojem a donutil mě, abych se zamyslel nad islámem a muslimskou kulturou, které v dnešní době představují pro Evropany velmi ožehavé téma. Jsem nejen milovníkem fantasy a historické literatury, ale také té, která popisuje skutečné události a tak jsem po shlédnutí filmu okamžitě sáhl i po knize.

Knihu napsala Betty Mahmoody, kterou ve filmu ztvárnila zmíněná herečka S. Field. Betty byla obyčejnou americkou ženou, která měla své sny, ambice a která se provdala za zdánlivě poameričtěného muslima Mahmoodyho. Dokud žili v USA, bylo jejich manželství harmonické a nelišilo se nějak výrazně od jiných manželství v západních společnostech. To až do chvíle, kdy Betty přistoupila na manželovu nabídku a rozhodla se s ním a jejich dcerou Mahtob navštívit manželovy příbuzné v Íránu. 

Jenomže tam to všechno začalo. Mahmoody se proměnil v typického diktátora, který byl vychován v tom, že ženy musí svého muže poslouchat. Svou manželku i dceru krutě tyranizoval a snažil se je převychovat v pokorné Íránky. 

Kniha skutečně věrohodně popisuje neuvěřitelnou muslimskou mentalitu, ponižování a utlačování žen, intriky a každodenní boj Betty nejen o svobodu, ale také o zachování sebe samotné. Je až k neuvěření, že autorka strávila v Íránu téměř dva roky a nikdy se nevzdala, bojovala svou válku proti manželovi až do oné chvíle, kdy spolu s dcerkou podstoupila nebezpečný a strhující útěk přes hory na západě Íránu do Turecka. 

Proč o tom všem píšu? Byl bych rád, kdyby jsme se my všichni, kdo jsme tuto knihu četli, ale i ti, kdo ji nečetli, nad dílem zamysleli. Nechci odsuzovat islámskou kulturu, protože jsou země, které jsou příkladem toho, že i v muslimských zemích můžou ženy žít západním způsobem života (například Turecko, samozřejmě i zde se životní styl žen liší od místa k místu, například v Istanbulu člověk potká málokdy zahalenou ženu, jiná situace je zase na venkově). Jordánsko jsem na rozdíl od Turecka nenavštívil, ale i zde uvedu jako příklad krásnou královnu Raniu, která zcela určitě představuje typ silné a svobodné ženy.

Na druhou stranu země jako je Saudská Arábie a další a další ve mě vyvolávají silný odpor a nechuť. Líbí se mi boj dnešních Íránek, které provokují a snaží se oblékat dle západního stylu, jak jen to jde a naopak mě popuzují zahalená členky morální policie v čádorech, které proti těmto ženám, snažícím se prosadit svá práva usilovně bojují.

Je až k neuvěření, že se do 21. století zachovala v nějaké společnosti taková neuvěřitelná a absurdní mentalita. Fascinuje mě rovněž pokrytectví islámistů, kteří se snaží potlačovat a ničit homosexuály. Proč? Protože muslimští panovníci (sultáni, chalífové...) si kromě harémů udržovali i tzv. seraily, ve kterých drželi mladé chlapce, kteří jim museli být po choutkách. To bylo podle islámistů v pořádku? 

Mimo to, žiji v Teplicích, kde máme poměrně početnou muslimskou komunitu, ti kdož sledují zprávy o tom už určitě něco zahlédli. Zdejší muslimové rádi navštěvují diskotéky a bary, kde si vyhlížejí mladé slečny a flirtují s nimi za drinky, zatímco jejich zahalené manželky pokorně vyčkávají jejich návratu v lázeňských zařízeních.

Co mě teprve fascinuje, že mnohé tyto slečny, zlatokopky se dají koupit a rádi s muslimy navazují osobnější kontakt. Nic proti gustu, v mozku toho moc mít nebudou, když se dají koupit za peníze. Jen bych právě všem těmhle lidem, dal k přečtení právě tuto knihu. Možná by je to donutilo se nad sebou zamyslet. 

Tím bych také ukončil svou krátkou úvahu nad zmíněným dílem a popřál Vám všem krásné jarní dny, pokud možno klidné a bez rozčilování.