Život je beze vších pochyb ten největší dar, který nám byl udělen. Co je vlastně na životě tak úžasného? Já si myslím, že je to ta obrovská možnost volby o sobě rozhodovat, kterou každý z nás má. Pokud jste tedy neměli tu smůlu a nenarodili jste se například v některé diktátorské zemi. I když, i zde by se dalo rozsáhle polemizovat o tom, jestli člověk který žije například kdesi v Severní Korei má či nemá možnost volby. I netečnost postavit se proti tyranii či diktatuře je svým způsobem volba. Dobrým příklad v tomto směru jsme i my, samotní Češi. Co nám jde totiž ze všeho nejlépe? Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že většina Čechů umí jen nadávat a stěžovat si v internetových diskuzích. Vždycky mě pobaví, když vidím, že se v některé diskuzi chystá na nějakou demonstraci stovky lidí a pak na daném místě, kde se má ona demonstrace konat, stojí deset lidí a bůhví, jestli to ještě nejsou sami pořadatelé té a té demonstrace.

Ale to už jsem se zase nechal trochu unést a odbočil jsem od tématu, čím se chci v dnešním článku zabývat. Tak tedy k věci. Dnes se s Vámi podělím o to co já sám mám na životě rád a co naopak ne.

Zamýšlím se... :), 2015, JŠ

Takže, co mám rád, nebo spíš, čeho si v životě cením? 

Láska - Ano, láska, tu považuji za ten vůbec nejkrásnější dar hned po životě. Láska je velmi různorodá a má mnoho forem. Není jen o tom, že někoho milujeme, že k někomu planeme vášní. Nene, má i další podoby, například to, že máme rádi své rodiče, sourozence, psa, kočku, přátele, ve výčtu bych mohl pokračovat. Milovat můžeme i své město, svou vlast... Na lásce je úžasné právě to, že se také nedá koupit. Možná někdo namítne, to je nesmysl, i láska se dá koupit... Ne, tak to není. Pokud nějaký stařík vyplácí horentní sumy nějaké zlatokopce, tak to láska není, i když on si myslí, že ano. Jistě se mnou budete souhlasit, že ve zmíněním případě zlatokopka nebude milovat staříka, ale jeho peníze. Nic proti takovému životnímu stylu - nechat se od někoho platit za "lásku" - na druhou stranu klidně řeknu, že takovými lidmi pohrdám a mám k nim odpor, tím myslím, jak platícího, tak obdarovaného... Přijde mi to nesmírně ponižující, ale když si někdo ničím jiným vydělat nedokáže, tak proč ne... Ale to už jsem opět odbočil od tématu. Nebo taky ne, vlastně jsem zde uvedl zrovna i to, co nemám rád. Tak, jdeme dál.

Hodní lidé - Vím, že zrovna spojení hodní lidé zní celkem vtipně, ale myslím to vážně. Jen máloco mě dokáže tolik nadchnout, jako když mám pocit, že jsem potkal hodného člověka, který má, jak já tomu říkám, dobrou a upřímnou duši. Takových lidí je jako šafránu. O to větším jsou pak darem. Jen je smutné, že člověk občas zjistí, že ten, o kom si myslel že je hodný a upřímný člověk, je ve skutečnosti zákeřný a falešný. I to se může stát. Proto je třeba s důvěrou v dnešní době šetřit a nedávat na první dojem. Teprve čas ukáže, jestli je právě tenhle člověk ten hodný a upřímný. Sám jsem takových lidí potkal velmi málo, ale přeci jen, měl jsem to štěstí. Dobrou duší byla má prababička, na kterou často vzpomínám a vždycky vzpomínat budu.

Přátelství - To je v životě také nesmírně důležitá hodnota. Lidí, kteří navázali skutečné a upřímné přátelství je také velmi málo. Když to vezmu ze svého hlediska, myslel jsem si v minulosti, že mám spoustu přátel. I tady však platilo a platí, že teprve čas ukáže pravdu. Sami to jistě znáte, máte přátele ve škole, všichni vám říkají, jak budete kamarádi až do smrti, jenomže opak je pravdou, jakmile se rozejdete každý svou cestou, najednou se vám "přátelé" přestanou ozývat a vy sami zjistíte, že už o ně také nemáte žádný zájem, že vám nechybí. Nebyli to prostě praví přátelé. Zase mohu, ale napsat, že já to štěstí měl a stále mám. Na střední škole jsme byli velká parta, dnes už můžu říci, že mám jen jedinou opravdovou přítelkyni. I když už jsme dávno ze školy pryč, stále spolu trávíme čas, dělíme se o radosti i strasti a stále je nám spolu dobře. Jsem za toto přátelství opravdu moc rád a je to skutečně to jediné přátelství, které považuji za to životní. Doufám, že to tak skutečně bude.

Úspěšní lidé - Ano, nesmírně si vážím lidí, kteří mají své cíle a ambice a kteří si za nimi jdou. Jsou prostě úspěšní. Co mě na jejich úspěchu láká? Nejde tu o peníze, ani o dobré kontakty. Jen mě prostě baví stýkat se s úspěšnými lidmi, protože se můžeme navzájem psychicky obohatit a povzbudit. Těžko vás totiž v životě čímkoliv obohatí člověk, který si jen stěžuje jak je život krutý, ale nedělá nic proto, aby jej změnil, ale k tomu se dostanu později.

Dobré jídlo - Myslím, že to mluví samo za sebe a nemusím to nějak rozvíjet. Všichni máme rádi dobré jídlo. No ne?

Spánek - Když jsem byl malý, položila mi prababička velice dobře míněnou otázku: Víš co je v životě nejsladší? V naivní dětské hlouposti jsem odpověděl, že je to určitě čokoláda, nebo jiná sladkost... Nene, správnou odpovědí byl spánek. Nevím jak vy, ale já spánek opravdu považuji za tu nejlepší část dne. Není nic lepšího, než skvělý den zakončit skvělým spánkem. Na druhou stranu je spánek darem ve chvíli, kdy se trápíme. Když mám špatnou náladu, nebo "depku" vždycky si říkám, že až se vyspím, bude to lepší. A ono to tak většinou opravdu je.

Víno, pivo - Nebyl bych správný Čecháček, kdybych mezi tím, co mám rád, nevyjmenoval i pivo a víno. Při parných procházkách Prahou se pivem osvěžím moc rád. Víno je pro mě zase skvělým rozjezdem před nocí plnou párty a tance. :)

Je samozřejmě spoustu dalších věcí, které bych tu mohl jmenovat.

Nyní ale k tomu, co v životě bytostně nesnáším.

Hloupost - Co to pro mě to slovo znamená, když se vysloví? Před očima mi vyvstane člověk, který moc rozumu nepobral, ale sám si to vůbec neuvědomuje a ba naopak, považuje se za toho nejlepšího a nejchytřejšího v okolí. Chová se suverénně a arogantně, i když jeho schopnost myslet tomu vůbec neodpovídá. Fakt nesnáším hloupé frajírky, co v životě nic nedokázali, jejich vědomosti končí u toho, kde je nejbližší putyka, o světě a životě nemají žádný rozhled, ale všem radí a předávají rádoby životní zkušenosti. Děkuji nechci.

Neschopní lidé - To je kapitola sama o sobě. Znám takových lidí spoustu. A krom toho, sám jsem prošel takovou fází, kdy jsem si přišel neschopný a neužitečný a k tomu se připojila lenost. Ale překonal jsem to a od té doby se snažím se svým životem, i se vším tím s čím jsem nespokojený, něco dělat. Když se chce, pak jde vše. Nikdo z nás není dokonalý a kdo říká že ano, tak je hlupák. Každý něco neumíme a zkazíme, ale na druhou stranu jistě všichni také něco umíme a v něčem vynikáme. A přesně tohle je třeba rozvíjet a využívat toho k sebezdokonalování. Setkal jsem se s dejme tomu, chudáky, kterým nic v životě nevycházelo. Pořád si na něco stěžovali a říkali, jak se s nimi život nemazlil... Člověk se tedy snaží takové osobě pomoci, radíte jí, nabízíte jí pomocnou ruku. Jenomže... narazíte. Ten člověk je prostě líný a o žádnou pomoc nestojí. Na každý váš návrh řešení má nějakou odpověď, proč to nejde, ve skutečnosti mu prostě zažitý životní styl vyhovuje a nechce jej měnit. Namísto toho z vás jen sosá energii a někdy i mnohem víc. Děkuji, takové lidi ve svém životě nechci. Pomáhat hodlám lidem, kteří se sebou chtějí skutečně něco dělat, pokud ne, lituji, dveře do mého života se pro ně zavírají.

Fádnost a stereotyp - Už jsem o tom v jednom článku psal. Fádnost a stereotyp, ta slova mě přímo děsí. Jsou ubíjející, ničí vás... Jenomže zase je to o člověku a jeho cílech. Snažím se proto být pořád v pohybu, pořád aktivní, pořád něco vymýšlet. Pokud se člověk zastaví, uvázne právě ve fádnosti a stereotypu. A já chci jednou, pokud se jej dožiji, ve stáří říci, že můj život stál za to a nebyl nenaplněný, prázdný a každý den stejný.

A tím bych to dnes zakončil a popřál vám krásný večer. Ohlasy můžete přidávat do komentářů, budu za ně jenom rád. :)


Jáchym