Mohu tedy klidně říci, že uplynulý půl rok považuji za své, zatím, nejúspěšnější období, kdy jsem dosáhl všech cílů, které jsem si před sebou vytyčil. Díky tomu jsem získal sebevědomí, energii, sílu, naději a vůli pokračovat dál a zároveň jsem si uvědomil, že člověk musí zatnout zuby a nesmí se nechat odradit dílčími neúspěchy.

A co mě tedy v dalším půl roce čeká? 

Předně mě čeká spousta práce v zaměstnání, chci svou práci brát skutečně zodpovědně, zatím jí mám rád a baví mě. Byl bych tedy rád, aby to tak zůstalo i v následujících měsících.

Léto je pro většinu studentů dobou odpočinku, pro mě to bude první zcela pracovní léto, tudíž, žádné prázdniny se konat nebudou. To ovšem neznamená, že si nehodlám léto užít, právě naopak. Srpen je z větší části měsíc lva, tedy můj měsíc. Krom toho, že oslavím narozeniny - už zase :( - vyrazím znovu do Prahy, abych se vůbec poprvé zúčastnil jisté akce, doprovod mi samozřejmě bude dělat má věrná kamarádka. 

Už dlouho jsem si neužil žádnou zahraniční dovolenou nebo cestu. Naposledy jsem byl v Turecku a to už za chvíli bude sedm let, pokud pominu pár dní na Slovensku roku 2013, což ani nepovažuji za dovolenou. Letos už to nestihnu, přesto chci střádat penízky, abych se příští rok mohl sám vydat do mého milovaného Istanbulu, protože to město mě celý život táhne jako magnet a jedna návštěva, kterou jsem kdysi absolvoval mi rozhodně nestačí.

Uvažuji také o novém bydlení, takže je i trochu možné, že se do konce roku přestěhuji do většího bytu, pokud bude k dispozici nějaký, který by se mi zalíbil.

Samozřejmě nesmím zapomenout na to nejdůležitější, na mou knihu, kterou potřetí přepracovávám. Byl bych rád, aby toto přepisování bylo zároveň tím posledním - víte, jak se to říká, do třetice všeho dobrého - a kniha byla konečně hotová a připravená k vydání. Tím jsem se dostal ke svému největšímu cíli a tím je mou knihu vydat, udělám všechno proto, abych toho dosáhl. Je vlastně jedno, jestli to bude letos, nebo až za deset let. Hlavně aby to jednou vyšlo.

Nakonec přemýšlím o dalších možnostech seberealizace a sebevzdělání. Někteří by mohli namítnout, že jsem urazil už docela velký kus cesty a že bych se mohl na chvíli zastavit, jenomže já nemůžu. Nesnáším stereotyp a fádnost, toužím po tom, abych neustále směřoval dopředu. Přemýšlím tedy o dalších možnostech vzdělávání, chtěl bych si trochu zdokonalit mou znalost angličtiny, která dost pokulhává. Nabízí se samozřejmě i možnost vysokoškolského studia, ale nevím, jestli bych to při svých nárocích časově zvládl.

Abych to nějak zakončil, chci si neustále rozšiřovat své obzory, navazovat nové kontakty, získávat známosti a hlavně, obohatit svůj život o další přátele. 

A jaké plány do budoucna máte vy? Kam směřujete, čeho chcete docílit? Pokud to není příliš soukromé, klidně se neváhejte podělit o své pocity v komentářích. :)

Jak jste si jistě stačili všimnout, mám na svém blogu stránku zeptejte se, odpovím. Tato stránka je tu pro Vás, můžete mi tam položit dotazy, kdyby Vás něco zajímalo. Jelikož mi zde však ještě žádný dotaz položen nebyl, rozhodl jsem se, že vyberu několik otázek ze známé aplikace ask.fm a otevřeně zde na ně odpovím. 

A tady jsou odpovědi a otázky. 

1) Co tě děsí?

Velmi zajímavá otázka, na kterou jsem původně odpověděl, že výšky. Nyní se mi to však rozleželo v hlavě a nad otázkou jsem se hlouběji zamyslel. Co mě skutečně děsí a to mnohem víc, než výšky, je nevědomost. Opravdu nesnáším ty chvíle, kdy něco nevím a musím se nechat poučit od někoho jiného. 

Proč mě nevědomost tolik děsí? Je to jednoduché, nesnáším pocit nejistoty, která v mé mysli vede k závislosti na někom nebo na něčem. Takže, nakonec mě vlastně děsí nejen výšky, ale také nejistota a závislost na komkoliv nebo čemkoliv.

2) O kom si myslíš, že je génius?

Další zajímavá otázka. Myslím si, že génius je Madonna. Má nejoblíbenější zpěvačka - upřímně - totiž vůbec neumí zpívat naživo, přesto je nejprodávanější ženská umělkyně a tím pádem nejúspěšnější zpěvačka všech dob. Na vrcholu už se drží přes dlouhých třicet let a třebaže její nová hudba mladou generaci už tolik nezajímá, její koncerty jsou stále beznadějně vyprodané a nejvýdělečnější ze všech. Madonna krom toho není žádný komerční produkt, tak jako většina dnešních zpěvaček, ale na vrchol se vydrala sama svou cílevědomostí a sebejistotou. Dokázala by dosáhnout takových úspěchů a prodejnosti, kdyby nebyla génius, když její pěvecký talent je průměrný? Myslím si, že ne.

3) Co znamená tvé jméno a proč tě tak pojmenovali?

Mé jméno je hebrejského původu, ve volném překladu znamená: "ten, který bude bohem vyvýšen." V mé rodině je to jméno předáváno po tři generace pro prvorozené syny, takže to je důvod, proč se tak jmenuji i já.

4) Dáváš přednost čaji, kávě nebo kakau?

Kávu piji jenom ve společnosti, kakao je dobré, ale nikdy jsem jeho chuti nepodlehl a piji ho zřídka. Jasnou volbou tedy zůstává čaj, který preferuji černý.

5) Co je nejlepší vynález všech dob?

Nevím, zda-li se dá mluvit přímo o vynálezu, ale určitě písmo. To totiž umožnilo zaznamenávání, zapisování a co je nejdůležitější, tím pádem vznik vyspělé civilizace. Top vynálezem je pak pro mě knihtisk. 

6) Psi nebo kočky?

Z velkých psů mám respekt. Malé uštěkané a hryzající psíky nemám v lásce. Kočičí předení je uklidňující. Kočka je hrdá... Nosí v sobě mnoho znaků mé vlastní osobnosti, povahy... takže kočka.

7) Potřebuješ ke štěstí peníze?

Kdysi bych na tuto otázku odpověděl, že ne. Jenomže dnešní doba je zvrácená. Štastní být můžete, Ale bez dostatku peněz budete třít bídu z nouzí, takže otázka na místě spíš je, můžeme vůbec být šťastní a žít bez peněz?

8) Kým bys rád byl?

Jsem rád sám sebou, nemám zapotřebí být někým jiným, nebo si to přát.

9) Jak často chodíš na párty?

Občasně.

10) Kam ses chtěl vždycky podívat?

Až na samý konec světa, řekne mi někdo, kde to je?

11) Vůni čeho miluješ?

Vůni čerstvě koupené knihy, vůni čerstvě koupeného oblečení, vůni čerstvě posečené trávy.

12) Vázat, nevázat? Vztah, nebo jen příležitostná láska.

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď.

13) Se kterými lidmi trávíš nejvíce času?

S kolegy z práce.

Pokud se ti můj blog líbí, neváhej a připoj se k mé facebookové stránce ZDE.

I vy mi můžete položit své otázky. :)

Všichni to slovo známe, někteří se s ním setkali jenom z doslechu, někteří si šikanu zažili na vlastní kůži a jsou i mezi námi tací, kteří někoho šikanovali. Téma šikany je velmi ožehavé a velká část lidí o něm nerada mluví. I já jsem o tomto tématu kdysi nerad mluvil, protože i já sám jsem si zažil šikanu na vlastní kůži. Proto nyní toto téma otevřu.

Začnu hned od začátku. Bývaly doby, kdy jsem rozhodně nebyl takový, jaký jsem dnes. Jako dítě jsem byl dost zakřiknutý, měl jsem jiné zájmy než moji vrstevníci, hodně jsem četl a knížky jsem sebou často tahal i do školy. Žil jsem si takříkajíc ve svém vlastním světě a jen s málokým jsem si rozuměl. Nechci říkat, že bych chodil nějak špatně oblečený, ale když se dnes podívám zpětně, byl jsem na základce taková typická šedá myš.

Bylo pro mě velmi těžké začlenit se do jakéhokoliv kolektivu. Mnohdy jsem nabyl dojmu, že moji spolužáci mají pocit, že jsou něco víc než já, že jsou lepší, úžasnější, nevím proč tomu tak bylo. Pravdou bylo, že já jsem zase naopak je nepovažoval za sobě rovné, považoval jsem je za hloupější, jejich zájmy mi byli cizí, já už jsem byl někde jinde, psychicky jsem si vždycky připadal dospělejší než oni. Možná to tak také skutečně bylo, možná proto jsem si nedokázal s nimi rozumět. To co jsem teď napsal může znít, že jsem se vlastně s kolektivu vyčlenil sám, ale není to tak. V té době jsem byl opravdu zakřiknutý, své pocity jsem si nechával pro sebe a neodvažoval se je někomu sdělovat. Byl jsem jiný, na rozdíl od všech těch frajírků, kteří měli vždycky všechno a tak si mysleli, že jsou něco víc, než vy.

Byl jsem v té době sám, pořád sám. Ve třídě byla partička, co si nikdy neodpustila příležitost mě jakýmkoliv způsobem urazit, pošťuchovat. Nejhorší však bylo, že takoví nebyli jen ve třídě. Ale i ve vyšších ročnících. Dodnes si pamatuji ten děsný pocit, kdy jste šli po chodbě, zastavila vás parta ze starších ročníků, nechtěla vás pustit a vy jste museli poslouchat jejich urážky. Bylo to hrozné, člověk se cítil tak bezbranný a přitom by nejradši v tu chvíli vraždil.

Nikdo se vás nezastal, všichni dělali, že neslyší anebo slyšet nechtěli, i ti, kteří dělali, kdovíjací jsou vaši kamarádi. Dnes už mohu s klidem říci, že jsem na základce skutečné kamarády nikdy neměl. 

Když jsem ze základní školy odešel a nastoupil na střední, viděl jsem to jako příležitost pro nový start. Byl to osvobozující pocit. První rok jsem strávil na gymnáziu a vnitřně i venku jsem se proměnil v nového člověka. V ročníku se mnou byli celkem inteligentní lidé a to mi asi umožnilo změnit se.

Zatímco na základce jsem byl člověk, který si připadal hloupý, slabý, bezbranný, ošklivý a něco míň než všichni ostatní, na střední jsem si začal uvědomovat své kvality. Konečně jsem se naučil být pyšný na to, že jsou předměty ve kterých já vynikám a ostatní nikoliv. Dodnes si pamatuji, jak mě učitel z dějepisu pochválil před celou třídou, že ovládám jeho předmět víc, než on sám. To byla ta největší a nejlepší poklona, jakou jsem mohl dostat.

Ostatní mě konečně brali, měl jsem také pocit, že jsem oblíbený, že je se mnou sranda, to všechno mi umožnilo změnu. V té době jsem se začal pomalu měnit i vzhledově. Po malých krůčcích. Poprvé jsem se odvážil dát si do vlasů melír, na ucho náušnici, začal jsem se výrazněji oblékat. Na místo mé dřívější pózy, kdy jsem se hrbil a tím jsem vlastně všechny vyzýval: pojď a kopni si, jsem začal chodit rázným krokem a v celé své výši. Dokonce jsem se naučil brát se takového, jaký jsem, najít na své tváři pozitiva. Jsem hubený? No a co, nejlepší je přeci udělat ze svého nedostatku přednost.

Dnes už jsem úplně jiný, než dřív. Mám za sebou celkem dlouhou cestu, svých životních úspěchů jsem dosáhl téměř vždycky sám, bez přičinění ostatních a to díky tomu, že jsem dozrál, získal jsem sebevědomí, vůli si za svým jít a také víru, že to co dělám je dobře.

V současnosti trpím spíš zcela opačným problémem, na některé lidi jsem až moc extravagantní, moc výrazný a mnozí si myslí, že jsem namyšlený a nepochybuji o své dokonalosti. Samozřejmě to tak není, i já mám své chyby a slabé stránky, jen o nich rozjímám sám a odmítám se s nimi dělit s ostatními.

Už se nepotřebuji stát součástí jakéhokoliv kolektivu. Ne, dnes jsem to já, kdo si vybírá, koho si k sobě připustí a koho ne. Nesklouzl jsem však k tomu, abych šikanoval někoho, kdo je slabší, nebo někoho, kdo se mi prostě nelíbí. I já se pohybuji mezi lidmi, kteří mi vadí, ale snažím se je prostě tolerovat tím, že je ignoruji.

Teď už ale k závěru. Co jsem chtěl dnešním příspěvkem říci? Berte ho jako vzkaz, ať už jste ti, kteří jsou šikanováni, nebo ti, kteří šikanují anebo se o toto téma jen zajímáte. Nejsilnější zbraní proti šikanátorovi je ignorace, on je ten, který trpí komplexem, on je ten, který má potřebu si dokazovat, že je víc než vy. To on je tu ten slabý, který by bez kamarádů za zády a slabou obětí před sebou nepřežil, ne vy.

Krom toho, život nám mnohdy přináší úžasné příklady, ti kteří byli šikanováni jsou dnes úspěšné osobnosti se zdravým sebevědomím a dokážou se prosadit. Naopak ti, kteří šikanovali jsou mnohdy osoby bez vůle, kteří potřebují být podporováni a jen se tak potácí životem, kterým by bez cizí pomoci procházet nedokázali. To oni byli, jsou a budou ti slabí. 

Nakonec bych těm, kteří mě šikanovali měl poděkovat, protože jen díky jejich "péči" jsem se naučil vážit sebe samého a uvědomil jsem si své kvality. Takže nakonec mohu na svém vlastním příkladu ukázat úplný opak toho, čeho chtěli šikanátoři dosáhnout, jednak se jim nepodařilo mě zlomit, ani ponížit. Právě naopak.

Těm, kteří si šikanou prochází bych vzkázal, aby se nebáli o své trápení podělit s někým, komu věří. Není nic horšího, než dusit to v sobě. A rozhodně nemá smysl si kvůli nějakému zakomplexovanému šikanátorovi nějak ubližovat! Ještě jednou, to on je tu ten slabý, ne vy, tak si to uvědomte a udělejte ze svého nedostatku přednost. Vím, že se to lehko píše, ale také vím o čem mluvím. S odstupem času člověk vidí všechno jinak. 

Přeji všem hezké dny a pokud možno bez lidí, kteří by Vám jakkoliv znepříjemňovali život.

PS: Pokud se vám můj blog líbí, podpořte mě lajkem a pravidelně odebírejte nový obsah z mého blogu ZDE.

A jak jste nedělního počasí využili vy? :)

PS: Pokud se Vám můj blog líbí, budu rád, když se stanete součástí mé facebookové stránky, vpravo nahoře, kam pravidelně sdílím nový obsah z blogu. :)

Současnou populaci můžeme rozdělit na dvě poloviny. Jsou mezi námi mnozí, kteří jsou zapřísáhlými odpůrci sociálních sítí. Takoví lidé nám ostatním předkládají vcelku logické argumenty, proč zrovna oni odmítají sociální sítě. Pokud si totiž nedáte pozor, připraví vás sociální sítě o váš soukromý život, pakliže patříte mezi ty, kteří sdílí na facebooku a jiných sítích naprosto všechny detaily ze svého života. Jiní upozorňují na zneužitelnost osobních dat, které na sociální sítě vkládáme při registraci. Takových kauz bylo, je a jistě ještě bude mnoho. To už je hold riziko takových to sítí. Já se ovšem řadím k té druhé polovině, která sociální sítě přijala za součást svého života.

Proč? Odpověď je jednoduchá. Sociální sítě mi umožňují nejen kontakt s mými přáteli, kdykoliv si vzpomenu, ale také na nich mohu sdílet to, co potřebuji, aby sdíleno bylo. V současné době tedy sociální sítě používám jako tahací vůz k mé tvorbě.

Samozřejmě, můj úděl je trochu těžší. Na sítích frčí zábavní obsah. Pokud totiž vytvoříte jakési video, které ani nemusí být vtipné, stačí abyste se v něm ztrapnili, okamžitě se stanete slavnými. Mnozí tak činí účelně a natáčí jedno video za druhým anebo sdílí šílené fotky. Někteří se také snaží proslavit na základě toto, k jaké komunitě se řadí. Já jsem si ovšem takovou cestu nezvolil.

Samozřejmě, také by se dalo říci, respektive napsat, že bych se mohl řadit k jisté komunitě, ale takovou cestu jsem odmítl. Lidé z této komunity mi to občas dávali sežrat a obviňovali mě, že se stydím za to, že jsem jejich součástí. Tak to ovšem není, nechci být úspěšný díky tomu, že bych se řadil k jisté skupině, protože pak bych se stal pouhou ovečkou v davu. Chci jít mimo dav a uspět na základě toho, co umím, co mi jde, v čem vynikám... Proto jsem si zvolil odlišnou cestu a snažím si získat přívržence tím, že tvořím. Zde mi to skutečně jde, nebo nejde, to ukáže čas. Sociální sítě mi v tomto směru však pomáhají a to nezanedbatelnou cestou.

Když si vzpomenu na první sociální sítě z mého časného mládí, vybaví se mi lide.cz nebo libimseti. Dnes mi přijde celkem vtipné, že jsem byl součástí těchto sítí, ale tehdy tam byli skoro všichni a mám na to období celkem hezké i vtipné vzpomínky. Každý soutěžil o to, kdo bude mít víc milých komentářů od přátel. Já například zpětnou vazbu sbírám velmi rád. Pomáhá mi to v mém dalším rozvoji.

Když jsem byl na střední, začal frčet facebook. Mé první chvíle na facebooku byly chaotické, později jsem se však přiřadil k těm, kteří na facebooku sdíleli skutečná kvanta fotek, komentářů, statusů... Bylo to takové to pubertální období. Měl jsem obrovské množství přátel, protože jsem potvrzoval téměř všechny žádosti... Později se však dostavila skepse a zklamání. I já jsem si uvědomil tu krutou pravdu se kterou se někteří uživatelé sociálních sítí nesmíří, totiž to, že ačkoliv máte tisíc virtuálních přátel, mnohdy nemáte ani s kým zajít na kávu. 

V té chvíli jsem dospěl k rozhodnutí a svůj první facebook jsem smazal, namísto toho, abych složitě mazal množství svých rádoby přátel. Asi tak půl roku jsem vydržel bez sociálních sítí, až jsem si profil založil znovu. Od té doby užívám svůj současný profil, se kterým jsem spokojen. Sdílím jen to, co je potřeba, například odkazy na mé články. Sem tam nějakou tu fotku. Dávno už nepotvrzuji žádosti od cizích lidí a se svým počtem přátel jsem spokojen, nepotřebuji ho nějak rozšiřovat a soutěžit s ostatními o to, kolik přátel mám. Asi jsem od dob svého původního profilu na facebooku dospěl.

Dlouho jsem nebyl uživatelem chytrého telefonu. A tak, když začal frčet instagram, byl jsem ještě uživatel starého, sic dotykového, ale nechytrého telefonu. Jakmile jsem si však koupil chytrý telefon, instagramu jsem propadl a dalo by se říci, že je to má nejoblíbenější sociální síť. Kterou několikrát do týdne využívám ke sdílení nejrůznějších fotografií.

Google+ jsem si založil vlastně náhodou a nějak moc ho nevyužívám. V současné době jsem ho však propojil s mým blogem.

Jakmile jsem se přihlásil do literární soutěže, o které už jsem se tu mnohokrát zmínil, a jakmile jsem se dostal mezi pět výherců, začal jsem budovat svůj blog. Speciálně pro něj jsem založil i svou facebookovou stránku, abych svým přátelům a těm, kteří mě podporují, umožnil snadnější sdílení a přístup k mému blogu.

Pro blog jsem založil také twitter, na kterém se však zatím, přiznám se, poněkud ztrácím. Ale v budoucnu ho hodlám také využívat.

Dalo by se tak shrnout, že od chvíle, kdy jsem začal blogovat, využívám sociální sítě výhradně pro sdílení obsahu svého blogu. 

A co vy a sociální sítě? Které nejraději využíváte a pro jaký účel? :)

U tohoto města mám podobně jako u Teplic dilema. Svým způsobem je to totiž velmi krásné město, které je však bohužel obýváno některými obyvateli, bez jejichž přítomnosti by se člověk klidně obešel. Co tím mám na mysli? Totiž, nešvar celého Ústecka je ten, že když si chcete ve zdejších městech jen tak posedět někde na lavičce a oddechnout si, není to jen tak. Musíte být ostražití, protože vás mnohdy obtěžují pochybné existence, když odmítnete jejich požadavky, či nabídky, nejdou pro jadrná slova daleko... Asi mnozí víte, na koho tím narážím...

Přesto jsem byl zrovna dnes tímto městem i příjemně překvapen. I zde se totiž dá najít místo, které je nejen krásné, ale můžete na něm relaxovat bez toho, aby jste byli obtěžováni lidmi, kteří se baví jen tím, že mohou na někoho zaútočit... O to příjemnější je, když vás na toto místo doprovodí někdo s kým je vám hezky, s kým rádi trávíte čas a společně můžete sledovat město pod sebou a život v něm.

Píšu o Větruši, hotelu, který vypadá jako zámeček a je jednou z dominant města Ústí nad Labem. Dnes jsem měl možnost na tomto místě po práci strávit nějaký čas a mohu vám říci, že to byly příjemně strávené chvíle. Samozřejmě jsem pro vás nafotil pár fotografií, které si nyní můžete prohlédnout. 

Hezký večer.

Narodil jsem se v Teplicích a podstatnou část svého života jsem tedy strávil v Ústeckém kraji. Mnohokrát jsem se stěhoval a tak jsem si k žádnému místu nevybudoval trvalý vztah, vazby... Až konečně, zhruba v mých čtrnácti letech jsme se s rodinou usadili v malé vesnici s celkem vtipným názvem, ano, můj domov se skutečně jmenuje Újezdeček.

Když se přestěhujete z města na vesnici, vždycky na vás budou starousedlíci pohlížet jako na přistěhovalce, to už je hold úděl nás původních měšťáků. Přestože chováním i oblékáním jsem městský typ, dokonce by se dalo říci až pražský typ člověka, život na vesnici mi vyhovuje.

Proč mi tolik vyhovuje? Ve všední dny miluji hektický styl života, baví mě to, že se ani na chvíli nezastavím. Miluji města, miluji život v nich. Nákupy, kavárny, náměstí, oslavy, večírky, možnost navštívit kvanta míst a nikdy se nenudit a uváznout ve stereotypu, který by mě asi zabil. Na druhou stranu, takový život se nedá žít bez odpočinku. Člověk prostě musí jednou za čas relaxovat, aby zvládl rychlé tempo, které ho ve všední dny zase čeká.

Právě proto je život na vesnici ideální. Konkrétně má vesnice není tou vesnicí v pravém slova smyslu, kravíny tu nemáme, slepice na zahradách většinou nechováme a člověka s vidlemi tu také nepotkáte. Navíc, cedule s nápisem Újezdeček se nachází asi tak dvacet metrů za cedulí s přeškrtnutým nápisem Teplice. Kdyby tedy má vesnice neměla samosprávu, mohla by klidně být teplickým předměstím.

Díky tomu je to do města opravdu kousek, jsem tam coby dup. Je tu konečná stanice pro trolejbusy i autobusy a nějakých deset minut cesty i nádraží. Takže dopravní obslužnost je tu skvělá a bezproblémová. 

Žiji zde skoro devět let. Vtipné je, že ačkoliv bydlím na vesnici, tak žiji v panelovém domě, o to větší sranda je, že paneláky nesnáším, protože mi přijdou jako králíkárny. Takže ano, máme tu dva malé paneláčky. Žije zde asi kolem tisícovky lidí, uprostřed je takové to malé náměstíčko. Máme tu tři obchody s potravinami, tři hospody, dva autoservisy (pokud se nemýlím). 

Líbí se mi tu, protože zde žiji podstatnou část života. Usadil jsem se tu, mám k tomuto místu vazby. Všední dny trávím většinou v Ústí nad Labem, krajském městě, kde jsem zaměstnán. Některé víkendové dny pak trávím i v Praze. To člověka samo o sobě mnohdy vyčerpá a tak se někdy těším, že si po všech těch všedních a rychle ubíhajících dnech odpočinu, tady doma na vesnici. Je milé, že je to kousek do města (kam beztak nechodím, protože Teplice k smrti nesnáším, třebaže jsou mým rodným městem). Zároveň však stačí zajít kousek jiným směrem a rázem se můžete procházet, sportovat, běhat, protože má vesnice je obklopena hezkými zelenými lesy, kam občas chodím hledat inspiraci pro svou tvorbu a navíc se zde dají zaznamenat hezké snímky.

Z druhé strany se zase nacházejí pole a louky, kde se chovají koně. V lese v okolí jsou hned čtyři rybníky, ke třem se chodí hlavně rybařit, zatímco k jednomu se chodí lidé z okolí koupat. Každý si tu tedy přijde na své. Starší lidé se scházejí v hostincích, stařenky vysedávají na náměstí (trošku mi to tu připomíná Hoštice ze slunce seno, co se týče drben). 

Děvčata, mezi nimi i má sestra, chodí jezdit na koních. Kluci zase hrávají fotbal na hřišti. A já sám si občas zajdu na procházku, kde čerpám inspiraci, jak už jsem napsal v odstavcích výše. Samozřejmě, nedokážu si představit, že bych žil jenom na vesnici, to bych se asi unudil k smrti. Ale jak říkám, respektive píšu, k odpočinku po většině času stráveném ve městě je to ideální místo. 

K negativním jevům samozřejmě patří neanonymní prostředí vesnice. Pokud si chcete uchovat svůj soukromý život jen pro sebe, musíte si dávat sakra velký pozor. Protože se tu jen málo co utají. Na druhou stranu, proč cokoliv tajit, že? Nepatřím k těm lidem, kteří by se kvůli tomu, že je někdo pomlouvá mohli zbláznit. Právě naopak, ať si mají aspoň lidi o čem povídat, když nemají co na práci.

Někdy je také zábavné, když se o sobě člověk dozví věci, které o sobě ani sám do té chvíle nevěděl. Takový už je úděl vesnice. Život zde má prostě své výhody i nevýhody, tak jako kdekoliv jinde. Inspirací k dnešnímu článku mi byla dnešní procházka, na které jsem vyfotil pár fotek. Tak snad se vám můj dnešní článek a přiložené fotografie budou aspoň trochu líbit. A pamatujte si, ať žijete kdekoliv, ať dáváte přednost městu či vesnici, záleží jen na tom, jestli se tam cítíte dobře. Pokud ano, pak je všechno v pořádku. Zároveň bychom neměli kohokoliv odsuzovat na základě toho, odkud pochází, je totiž jedno, jestli jste z města, či vesnice. Mě vyhovuje můj vyvážený městský i vesnický život. A dokud se neodstěhuji do Prahy, tak to tak asi bude i v budoucnu. 

Všem přeji hezký zbytek večera a krásné letní dny.