Dnešní článek pojmu trochu jinak. Občas si najdu chvilku a projíždím blogy ostatních uživatelů. Udělalo mi velkou radost, že se mezi kvantem blogů od autorů, kteří se ve svých článcích věnují jenom líčení, módě (nic proti tomu), dají nalézt i příspěvky od autorů, kteří se zabývají mnohem závažnějšími a dle mého důležitějšími tématy. Jedním z těchto témat, které mě zaujalo je šikana.
 |
| S úsměvem jde všechno lépe. |
Všichni to slovo známe, někteří se s ním setkali jenom z doslechu, někteří si šikanu zažili na vlastní kůži a jsou i mezi námi tací, kteří někoho šikanovali. Téma šikany je velmi ožehavé a velká část lidí o něm nerada mluví. I já jsem o tomto tématu kdysi nerad mluvil, protože i já sám jsem si zažil šikanu na vlastní kůži. Proto nyní toto téma otevřu.
Začnu hned od začátku. Bývaly doby, kdy jsem rozhodně nebyl takový, jaký jsem dnes. Jako dítě jsem byl dost zakřiknutý, měl jsem jiné zájmy než moji vrstevníci, hodně jsem četl a knížky jsem sebou často tahal i do školy. Žil jsem si takříkajíc ve svém vlastním světě a jen s málokým jsem si rozuměl. Nechci říkat, že bych chodil nějak špatně oblečený, ale když se dnes podívám zpětně, byl jsem na základce taková typická šedá myš.
Bylo pro mě velmi těžké začlenit se do jakéhokoliv kolektivu. Mnohdy jsem nabyl dojmu, že moji spolužáci mají pocit, že jsou něco víc než já, že jsou lepší, úžasnější, nevím proč tomu tak bylo. Pravdou bylo, že já jsem zase naopak je nepovažoval za sobě rovné, považoval jsem je za hloupější, jejich zájmy mi byli cizí, já už jsem byl někde jinde, psychicky jsem si vždycky připadal dospělejší než oni. Možná to tak také skutečně bylo, možná proto jsem si nedokázal s nimi rozumět. To co jsem teď napsal může znít, že jsem se vlastně s kolektivu vyčlenil sám, ale není to tak. V té době jsem byl opravdu zakřiknutý, své pocity jsem si nechával pro sebe a neodvažoval se je někomu sdělovat. Byl jsem jiný, na rozdíl od všech těch frajírků, kteří měli vždycky všechno a tak si mysleli, že jsou něco víc, než vy.
Byl jsem v té době sám, pořád sám. Ve třídě byla partička, co si nikdy neodpustila příležitost mě jakýmkoliv způsobem urazit, pošťuchovat. Nejhorší však bylo, že takoví nebyli jen ve třídě. Ale i ve vyšších ročnících. Dodnes si pamatuji ten děsný pocit, kdy jste šli po chodbě, zastavila vás parta ze starších ročníků, nechtěla vás pustit a vy jste museli poslouchat jejich urážky. Bylo to hrozné, člověk se cítil tak bezbranný a přitom by nejradši v tu chvíli vraždil.
Nikdo se vás nezastal, všichni dělali, že neslyší anebo slyšet nechtěli, i ti, kteří dělali, kdovíjací jsou vaši kamarádi. Dnes už mohu s klidem říci, že jsem na základce skutečné kamarády nikdy neměl.
Když jsem ze základní školy odešel a nastoupil na střední, viděl jsem to jako příležitost pro nový start. Byl to osvobozující pocit. První rok jsem strávil na gymnáziu a vnitřně i venku jsem se proměnil v nového člověka. V ročníku se mnou byli celkem inteligentní lidé a to mi asi umožnilo změnit se.
Zatímco na základce jsem byl člověk, který si připadal hloupý, slabý, bezbranný, ošklivý a něco míň než všichni ostatní, na střední jsem si začal uvědomovat své kvality. Konečně jsem se naučil být pyšný na to, že jsou předměty ve kterých já vynikám a ostatní nikoliv. Dodnes si pamatuji, jak mě učitel z dějepisu pochválil před celou třídou, že ovládám jeho předmět víc, než on sám. To byla ta největší a nejlepší poklona, jakou jsem mohl dostat.
Ostatní mě konečně brali, měl jsem také pocit, že jsem oblíbený, že je se mnou sranda, to všechno mi umožnilo změnu. V té době jsem se začal pomalu měnit i vzhledově. Po malých krůčcích. Poprvé jsem se odvážil dát si do vlasů melír, na ucho náušnici, začal jsem se výrazněji oblékat. Na místo mé dřívější pózy, kdy jsem se hrbil a tím jsem vlastně všechny vyzýval: pojď a kopni si, jsem začal chodit rázným krokem a v celé své výši. Dokonce jsem se naučil brát se takového, jaký jsem, najít na své tváři pozitiva. Jsem hubený? No a co, nejlepší je přeci udělat ze svého nedostatku přednost.
Dnes už jsem úplně jiný, než dřív. Mám za sebou celkem dlouhou cestu, svých životních úspěchů jsem dosáhl téměř vždycky sám, bez přičinění ostatních a to díky tomu, že jsem dozrál, získal jsem sebevědomí, vůli si za svým jít a také víru, že to co dělám je dobře.
V současnosti trpím spíš zcela opačným problémem, na některé lidi jsem až moc extravagantní, moc výrazný a mnozí si myslí, že jsem namyšlený a nepochybuji o své dokonalosti. Samozřejmě to tak není, i já mám své chyby a slabé stránky, jen o nich rozjímám sám a odmítám se s nimi dělit s ostatními.
Už se nepotřebuji stát součástí jakéhokoliv kolektivu. Ne, dnes jsem to já, kdo si vybírá, koho si k sobě připustí a koho ne. Nesklouzl jsem však k tomu, abych šikanoval někoho, kdo je slabší, nebo někoho, kdo se mi prostě nelíbí. I já se pohybuji mezi lidmi, kteří mi vadí, ale snažím se je prostě tolerovat tím, že je ignoruji.
Teď už ale k závěru. Co jsem chtěl dnešním příspěvkem říci? Berte ho jako vzkaz, ať už jste ti, kteří jsou šikanováni, nebo ti, kteří šikanují anebo se o toto téma jen zajímáte. Nejsilnější zbraní proti šikanátorovi je ignorace, on je ten, který trpí komplexem, on je ten, který má potřebu si dokazovat, že je víc než vy. To on je tu ten slabý, který by bez kamarádů za zády a slabou obětí před sebou nepřežil, ne vy.
Krom toho, život nám mnohdy přináší úžasné příklady, ti kteří byli šikanováni jsou dnes úspěšné osobnosti se zdravým sebevědomím a dokážou se prosadit. Naopak ti, kteří šikanovali jsou mnohdy osoby bez vůle, kteří potřebují být podporováni a jen se tak potácí životem, kterým by bez cizí pomoci procházet nedokázali. To oni byli, jsou a budou ti slabí.
Nakonec bych těm, kteří mě šikanovali měl poděkovat, protože jen díky jejich "péči" jsem se naučil vážit sebe samého a uvědomil jsem si své kvality. Takže nakonec mohu na svém vlastním příkladu ukázat úplný opak toho, čeho chtěli šikanátoři dosáhnout, jednak se jim nepodařilo mě zlomit, ani ponížit. Právě naopak.
Těm, kteří si šikanou prochází bych vzkázal, aby se nebáli o své trápení podělit s někým, komu věří. Není nic horšího, než dusit to v sobě. A rozhodně nemá smysl si kvůli nějakému zakomplexovanému šikanátorovi nějak ubližovat! Ještě jednou, to on je tu ten slabý, ne vy, tak si to uvědomte a udělejte ze svého nedostatku přednost. Vím, že se to lehko píše, ale také vím o čem mluvím. S odstupem času člověk vidí všechno jinak.
Přeji všem hezké dny a pokud možno bez lidí, kteří by Vám jakkoliv znepříjemňovali život.
PS: Pokud se vám můj blog líbí, podpořte mě lajkem a pravidelně odebírejte nový obsah z mého blogu ZDE.
PS: Pokud se vám můj blog líbí, podpořte mě lajkem a pravidelně odebírejte nový obsah z mého blogu ZDE.
1 komentářů
Co se týče té šikany - měl jsem to přesně jako ty. Šedá myš, u které nikdo nehleděl na její názor, do které si mohl kdokoliv pomyslně i v realitě kopnout. Mnohokrát jsem kontaktoval dospělé nebo kohokoliv, kdo by mi mohl pomoci, ale bezvýsledně. Dokonce jsem jednou kontaktoval linku bezpečí po emailu, ale když se to pak dozvěděl táta, tak to považoval za zradu jeho (velmi pokřivené) důvěry... Takže jsem se uzavřel do sebe a kdokoliv se skrz mé opevnění chtěl ke mě dostat, tak musel sakra dlouho vydržet. Samozřejmě jsou lidé, kteří měli hlavní bránu toho opevnění vždy otevřenou, ale ty bych v tu dobu spočítal na prstech jedné ruky.
OdpovědětVymazatNarozdíl od tebe jsem neměl pokoj ani po základce. Na učňáku mi také nedali pokoj. Ale ne proto, že bych vypadal jako šedá myš, na to se tam už nekoukalo, ale proto, že jsem si psal všechny zápisky (to nikdo nedělal), protože jsem si nepovídal o hodině a radši si dělal zápisky... Také proto, že jsem prostě měl jiné zájmy. V prváku jsem tam narazil na jednoho spolužáka, kterého jsem znal už ze základky (ale vydržel tam jen půl roku, pak odešel, protože se místo mě stal terčem šikany) a díky němu jsem to celé dal. Také tam byl jeden, co už si dělal druhý obor, takže už byl o něco starší a chápal mě.
Byl jsem ti v dětství ve spoustě věcí podobný. Také jsem ležel v knihách (hlavně sci-fi, které miluju dodnes) a mou nejoblíbenější knihou na základce byla encyklopedie vědy. A tím jsem se odlišoval. Polovina spolužáků za základky dodnes nemá ani výuční list. Tím jsem získal aspoň nějaký pocit zadostiučinění, protože oni si pohnojili život.
Co se týče mého soukromého mimoškolního života tak to není taky žádná sláva.
Žádná podpora ze strany rodičů co se týče mých zájmů, jakmile koukám na svoje oblíbená anime, tak jsou to čínský sračky nebo japonské blbosti, jakmile koukám na Doctora Who nebo Stargate, tak jsou ještě větší píčoviny... hlavně že oni koukají na Ordinaci a Ulici. Ten nejpodřadnější odpad, co kdy světlo české seriálové tvorby spatřilo.
Nakonec jsem si postavil hlavu a obarvil si ji na modro. Prostě jsem se chtěl nějak odlišit od ostatních. A to se mi taky podařilo. Jasně, byla na mě spousta divných pohledů, ale ty jsem ignoroval s myšlenkou, že mám aspoň koule na to, abych si tu hlavu takhle obarvil. bylo to samozřejmě taky kvůli koncertu Linkin Park, na které jsem později jel, ale pomohlo mi to zvednou sebevědomí, že pro mě ostatní lidé nejsou až taková hrozba. Co mi ale zůstalo do dneška, že jakmile se v mém okolí objeví někdo cizí, jsem k němu velmi nepřátelský a jsem dost odtažitý, což si pravděpodobně i sám odemne zažil. Jakmile někdo řekne na mě něco špatného s cílem mě nějakým způsobem omezit či kontrolovat, tak automaticky jdu do útočné pozice a jsem na toho dotyčného dost vyhraněný, až arogantní. To všechno ale dělám jen kvůli vlastnímu přežití, protože spousta lidí jen čeká, až moje obrana povolí a budou mi moci více ublížit. A moje obrany nevydrží na věky...
Pokud si chceš zase něco přečíst z mé duše, stačí, když si na mém blogu (který by se ti měl u tohoto příspěvku měl ukázat) otevřeš v pravém menu položku "Moje myšlenky..." a článek "Konečně smířený". Doufám, že pak nebudu působit tak nepřátelsky, jako doteď.
Kuba (tvůj kolega z práce - ten s modrými vlasy, však ty víš :D )