Láska, ať už je jakákoliv je pro mnohé z nás tím nejkrásnějším, co v životě můžeme zažít. Láska je velkolepá, nádherná, nadpozemská, ale také mnohdy bolavá, ničivá, smrtící a častokrát se stane, že překročíme tenkou hranici mezi láskou a nenávistí.

V mnoha ohledech se liším od lidí mého věku a to i pohledu na lásku. Nikdy jsem nebyl schopen milovat každý týden někoho jiného, nikdy jsem nedokázal přivolat lásku na povel, nikdy jsem taky nepřestal ctít pravou hodnotu a podstatu lásky. Moderní doba je zvláštní, k milostnému životu se přistupuje otevřeně, podle mého osobního pohledu na věc až příliš otevřeně. Dávno už byla smazána hranice mezi otevřeností a intimitou. 

Tolik lidí v dnešní době zapomnělo na skutečnou hodnotu lásky, tolik lidí se stalo otroky sexismu. Každý z nás má právo se rozhodnout, jak bude ve svém životě postupovat... Ale stejně, je mi líto těch, kteří nikdy nepoznali skutečnou lásku a ženou se jen za tím, aby si do deníčku začárkovali další a další zářezy, jak se tak říká... Takoví lidé si možná připadají jako největší borci světa, jenomže často nikdy nepoznali skutečnou lásku a jednou, až jí třeba skutečně budou chtít, tak zjistí, že je pozdě. 

Když se podívám na sebe samého, patřil jsem k těm, kteří toužili po lásce, chtěli jí a požadovali jí. Jenomže na první pokus bylo mé srdce málem rozcupováno. Stálo mě mnoho sil, aby bylo zhojeno, až jsem dospěl k druhému pokusu, kdy bylo znovu odvrženo. Roky trvalo, než se rány znovu zcelily v hluboké šrámy.

Všechny ty pokusy mě stály mnoho sil. Byl jsem připraven o mladickou naivitu, vnitřně jsem se proměnil. Jaký jsem dnes? Já člověk, který ctí hodnoty lásky?

Je to už delší doba, co jsem postavil touhu po lásce a poutu s někým druhým na vedlejší kolej. Nezdary v osobním životě jsem začal vyrovnávat plněním životních snů, cílů, honbou za úspěchy. Paradoxně mi tedy bolest prospěla a umožnila mi rozlet, kterého jsem dříve nebyl schopen. 

Stal se ze mě ambiciozní, houževnatý, cílevědomý člověk, tak trochu workoholik, který se skoro nezastaví, stále je v pohybu a pořád se žene vpřed a vpřed... Čas běží a já dosáhl takové spokojenosti, jako nikdy dříve před tím. Přišel dokonce i pocit zdánlivého štěstí. Zranění, která jsem dříve utrpěl mě donutila přijmout fakt, že ve skutečnosti se člověk může spolehnout jen sám ne sebe a jen tak si může vybudovat zázemí a pocit nějakých jistot.

Možná dnes působím trochu chladným dojmem. Přesto, mám velké srdce, jsem otevřen přátelství, neustále obklopen lidmi, kteří můj život zajímavým způsobem obohacují a já si to užívám, mám z toho radost a celkově, jsem mnohem optimističtější než dřív. Pro samotu se už dávno netrápím a neřeším jí, bolest z minulosti jsem překonal, žiji přítomností a s nadějí hledím do budoucnosti.

Neříkám, že nejsem otevřen lásce. Říká se, že do třetice všeho dobrého a já přeci stále ten svůj třetí pokus mám... Třeba prostě někdo jednou přijde a třeba ne... Můj život na tom přeci nezávisí a je krásný i bez toho.

Dnešním článkem prostě přináším všem další poselství. Jaká ta poselství jsou?

- Naučte se z bolesti čerpat a to moudrost a zkušenost, která vás posílí a zocelí do budoucna.

- Přijměte se takové, jací jste, naučte se mít rádi sami sebe. Protože, pokud se nemáte rádi a nevážíte si sami sebe, těžko můžete čekat, že vás bude mít rád někdo jiný.

- Pamatujte si na jeden hezký a trefný citát, totiž, je ubohý je ten, jehož štěstí závisí na dovolení jiných.

- Zůstávejte sami sebou, za každých okolností a nečiňte se závislými na někom jiném.

- Uvažte také fakt, že lásku je třeba stejnou měrou dávat, jako jí dostávat nazpět.

- Nehoňte se zoufale za seznamováním a nenaříkejte, jak jste sami a opuštění a že byste už někoho chtěli, to je totiž jen krůček k tomu, aby se z vás stali zoufalí a negativističtí lidé, kteří každého dopředu odradí...

To je pro dnešek vše, možná si někteří z vás řeknou, že jsou to blafy a klišé, možná se však mezi vámi najdou i tací, kteří se mnou budou souhlasit a trochu se v tom najdou. Pokud se vám článek líbí, neváhejte a přidejte se k mé facebookové stránce pro další odběr mých příspěvků.

Všem přeji krásný večer,

Jáchym

Člověk je povětšinou tvor veskrze společenský. To znamená, že od narození až do smrti hrajeme různé role, třeba taková žena má společenských rolí hned několik, může být matkou, babičkou, zaměstnankyní, manželkou a tak dále. Budujeme tedy po celý život určité vztahy a pokud nežijeme sami, někde na pustém ostrově, tak se tomu nevyhneme.

Naše nejaktuálnější fotka. :), JŠ, 2015

Život nás tedy vrhá do společnosti lidí různých, někdo je nám více sympatický, někdo zase méně. Je proto fajn, mít ve svém životě někoho, s kým si vybudujeme to pravé přátelství, což může být v dnešní době ještě těžší, než s někým navázat milostný vztah.

Všichni to jistě znáte, ve školce si najdete kamarády, ve škole to samé... Jenomže jakmile tu a tu společnost lidí opustíte, po vašich kamarádech jakoby se slehla země. Většinou to tak bývá a právě v tuto chvíli se ukáže, kdo je vaším pravým přítelem. Já jsem toto štěstí měl a nyní se s vámi o něj podělím.

Z legendární noci v Praze s kamarádkou vodkou :D

Ve školce, co si tak pamatuji, jsem nikdy nějaké větší kamarády neměl. To samé na základní škole, kde jsem nezapadl do kolektivu... Ano, měl jsem tam pár lidí, které jsem tehdy za přátele považoval, jenomže z těch lidí se mě nikdo nikdy nezastal, když jsem to potřeboval, nikdo z nich mi nikdy nepomohl, když jsem to opravdu potřeboval. Právě naopak. Byli to tedy praví přátelé? Nikoliv.

Na gymnáziu nastala jiná situace, byl jsem tam obklopen fajnovými lidmi, ze zpětného pohledu se však tito lidé z přátel proměnili ve známé. Jen málokdy se někdo z nich ozve, jestli vůbec, málokdy se s někým z nich vidím a už vůbec se s nimi nesejdu. Jednalo se tedy o pravé přátelství? Ne.

Konečně, když jsem nastoupil na novou střední školu, stalo se to a já potkal kamarádku, která mě mým životem provází dodnes. Jak to tehdy bylo? První dojem nic moc. Tehdy mi má nynější kamarádka, se kterou mám v podstatě sourozenecký vztah, přišla jako příliš divoká a extrovertní a vůbec jsem si nedovedl představit, že bychom se spolu někdy mohl přátelit. Nevěděl jsem, co bych si s ní řekl a nedovedl jsem si představit, že by stála o moje přátelství.

V prvních měsících jsme se spolu také moc nebavili, byli jsme prostě spolužáci, pak jsme se ale jednou setkali na diskotéce, párty to tehdy byla výborná a myslím, že právě v té době jsme oba zjistili, že máme stejný a poněkud zvrácený smysl pro humor. Ani po této diskotéce jsme však ještě nebyli přáteli v pravém slova smyslu. Až pak, na konci školního roku k nám přestoupila nová holčina, kamarádka této mé nynější kamarádky, která se stala i mou kamarádkou a přes ní jsme se vlastně spřátelili.

Ze začátku jsme se bavili pořád jako spolužáci, ale později, začali jsme se bavit nejenom o blbinách, ale čím dál tím víc jsme si sdělovali důležitější a závažnější věci. Najednou jsme zjistili, že máme jeden v druhém oporu a stali se z nás přátelé. Na škole jsme se stali nerozlučnou trojkou, občas jsme pořádali společné alkoholové večírky, nebo jsme se prostě chodili v létě slunit. Těch akcí bylo čím dál víc a my času, který jsme společně trávili, bylo také pořád víc.

Teprve dnes si začínám uvědomovat, jak moc je pro mě naše přátelství důležité. Má nejlepší kamarádka, Tereza se jmenuje, se mnou byla opravdu u všeho nejpodstatnějšího, co se mi v životě během těch šesti let, co se známe, přihodilo.

Byla se mnou, když jsem prožíval svou první lásku a podpořila mě, když jsem o ní přišel. Byla se mnou na všech mých narozeninách, na mámině svatbě, ale i ve chvílích bolesti. Když mi umřela prababička a později praděda, neváhala moje nejlepší kamarádka nastartovat uprostřed noci auto a přijet mi dělat společnost.

Samozřejmě, i naše přátelství si prošlo svou krizí. Hlavně ve škole, byl to velký stereotyp a my si občas lezli na nervy, několikrát jsme se dokonce pohádali a pár dní jsme si jeden druhého nevšímali. Ale nakonec jsme vždycky zjistili, že se máme dost rádi na to, abychom překonali nějaké ty malichernosti.

Krom toho, jedná se o jedinou mou kamarádku, se kterou jsme zůstali spolu i po střední škole, všichni ostatní a že jich bylo dost, měli plnou pusu keců, jak budeme kamarádi a jak se budeme scházet i po škole, ale to se nestalo.

S mojí kamarádkou to máme právě naopak. Oba, i když jsme pracovně vytížení, si na sebe najdeme vždycky čas, abychom dvakrát do týdne zašli na kávu. Můžeme spolu mluvit o všem a dělíme se spolu o své radosti i smutky. Byla to právě Terka, která se mnou jela do Prahy a podpořila mě během mého autorského čtení, když jsem to tolik potřeboval. Nejen, že mi dodala sílu číst, ale také celé čtení zdokumentovala ve fotografiích i videu. Když jsem se rozhodoval, komu jednou mou knihu, na které pracuji, věnuji, volba byla jasná. Věnuji jí mé nejlepší kamarádce a prababičce. Jelikož je to právě Terka, která mě v mých snech a cílech od začátku podporuje a byla doba, kdy mě musela i trochu postrčit.

Co ještě je fajn na pravém přátelství? Jak se říká, kamarád ti napíše do vězení, ten pravý sedí v cele s tebou. To je samozřejmě nadsázka. Pravé přátelství je i tom, že k sobě můžete být naprosto upřímní a když se vám něco nelíbí, můžete to tomu druhému říct, protože se neurazí, naopak váš názor bere a ví, že to s ním myslíte dobře. A tak to máme i my dva, aspoň tomu tedy věřím.

Věnuji tedy tímto své nejlepší kamarádce svůj článek a děkuji jí, že je stále se mnou! :)

A co se týče vás ostatních, mám tu pro vás malý vzkaz. Kamarádů můžete mít okolo sebe spousty, ale jen s tím pravým a opravdovým můžete prožívat toto všechno, co jsem tu dnes popsal.

Tímto mi dovolte, abych vám popřál hezký zbytek týdne. :)