Bláznivý a nezkušený, takový byl, ten človíček,
avšak velkolepý a hrdý, jako ten lvíček,
co myslí si, že vládne všem.
Na horu majestátní, rychle se dral,
aniž pod sebe koukal,
že spadnout může, nevěděl ovšem.
Čím výš šplhal, tím nejistější si byl,
sebevědomí své, rychle pozbyl.
hora mlčenlivá, věděla o tom všem.
A hle, svou sílu náhle človíček ztratil,
rovnou do propasti se zhroutil,
ten co si myslel, že vládne všem.
Padal a padal, až na dno sebou praštil,
pramínek krve, z těla mu prýštil,
v tu chvíli už věděl, že nevládne všem.
Dlouho a dlouho, na dnu se potácel,
v domnění, že všechno ztrácel,
přesto pořád chtěl, zoufale vládnout všem.
Zatímco on na dnu se ocitl,
dlouho přemýšlel, až konečně procitl,
naučil se respektu, k té hoře, co věděla o všem.
S důvěrou novou, on znovu šplhat začal,
aby dokončil, co původně načal,
teď už ctil majestát hory ovšem.
2 komentářů
to je nádherné! krásně se to rýmuje, navazuje... a musím se přiznat, měla jsem na krajíčku... krásné :))
OdpovědětVymazatKaramelko, opravdu moc ti děkuji za krásný komentář, potěšil mě! :)
Vymazat