Můj dnešní článek věnuji vzpomínkám na nejúžasnějšího a nejhodnějšího člověka, kterého jsem kdy v životě měl - mé prababičce, která mě jako jediná nikdy nezklamala.
Budou to již tři roky, co odešla tam nahoru. Dodnes si to úplně nedokážu připustit, vždycky jsem věřil, že bude nesmrtelná. Já vím, je to bláhové, ale tak nějak to máme s lidmi, které máme nejradši. Představa, že by mohli prostě odejít nás tíží a odmítáme na to mnohdy jenom pomyslet. Když se tak stane je to obrovský šok, se kterým nejsme schopni se vyrovnat.
Má prababička se narodila jednoho srpnového dne roku 1932 za první republiky. Zažila tak vlastně všechny československé i české prezidenty od Masaryka až po Klause. Její život byl dlouhý a bohatý na zážitky. Byla pro mě tedy úžasnou studnicí prvotní moudrosti, vzpomínek. Moc rád jsem jí naslouchal, protože miluji historii a není nic lepšího, než slyšet příběhy ze starých dob od lidí, kteří v těch časech žili.
Těch příběhů bylo mnoho a já si je všechny pamatuji, jednou bych chtěl ty paměti sepsat. Protože, prababička vždycky chtěla napsat něco na způsob rodinné kroniky. Dokonce se o to pokoušela, můžu Vám říct, že ten pocit, když jsme vyklízeli její byt a já našel sešit, ve kterém popsala půl stránky o svém dětství byl nepopsatelný. Byla to půl stránka, přesto ve mě vyvolala obrovské emoce, bylo to, jakoby ke mě znovu promlouvala.
Vždycky mi naslouchala, díky ní jsem se mohl rozvíjet v tom směru, jaký jsem potřeboval. Jako malému mi vyprávěli příběhy ze života, já jí naopak vyprávěl vymyšlené pohádky, bavilo mě to si pro ní ty pohádky vymýšlet. Hrozně se jí to líbilo a obdivovala, co jsem jako dítě dokázal vymyslet. Mé pouto k ní bylo ještě o to silnější, že jsem se narodil přímo na její šedesátiny.
Díky ní a pradědovi mám krásné vzpomínky na dětství. Brávali mě po hradech a zámcích, do zámecké zahrady v Duchcově. Bolí mě, že dnes už bych do toho parku nešel. Tam, kde mi jako malému bylo krásně, kde jsem se procházel s praprarodiči a kde chodívaly matky s dětmi na procházky, tam dnes sedí party vyhulenců, co za největší zábavu považují ničení všeho okolo a obtěžování ostatních. To se ještě vyjadřuji slušně. Tak to mám bohužel z mnohými místy spojenými s mými vzpomínkami, mám někdy pocit, že takové existence mé vzpomínky znesvěcují.
Prababička mě vždycky chápala, vždycky mi poradila. Mohl jsem s ní dlouhé hodiny debatovat o věcech o kterých s nikým jiným mluvit nemohu, o politice, o historii a přesto jí to neunavovalo. Ale hlavně, mohl jsem s ní mluvit i o všech osobních věcech, protože ona ve svém věku chápala věci, nad které by jiní prarodiče i v mladším věku nikdy nepochopili. Dobře přijala a vzala vše, co jsem jí řekl. Nikdy mi neublížila, nikdy se proti mně nijak neprovinila. Naopak, vždycky stála za mnou, podporovala mě. A hlavně, mám pocit, že to byl jediný člověk na světě, který mě měl rád čistě a upřímně.
Když zemřela, ztratil jsem mnoho. Někdy se cítím, že zemřelo i cosi ve mně. Možná ta dětská naivita. Od té doby, co tu není, mám občas pocit, že se potácím životem už úplně sám. Vím, že kdyby tu nyní byla, byla by na mě pyšná, věřím tomu. A já bych byl rád, že jí mohu dělat radost a si plním své sny, o kterých jsem jí vždycky básnil a nad kterými se usmívala.
Přestože to na mě možná není tak vidět, chybí mi hrozně moc. Často na ní vzpomínám, na mé zdi má své čestné místo. Vnitřně je pořád se mnou. Ani nedokážu popsat, jak moc rád bych si s ní znovu popovídal, kolik bych jí toho svěřil, jak moc rád bych si vyslechl její rady, pramenící ze životní moudrosti. Jak moc rád bych se o ní opřel. Vždycky jsem u ní našel podporu.
Nedokážu popsat tu vděčnost, že jsem měl tu možnost mít prababičku. Bohužel, až zpětně jsem si uvědomil, že to byl můj nejbližší člověk. Díky ní jsem si vybudoval v životě spoustu hodnot. Nejúžasnější je, že díky ní také vím, že na tomto světě jsou lidé, kteří mají čistou a dobrou duši. Celý život takové lidi hledám, tolikrát jsem se spálil, že bych skoro přestal věřit, že takoví lidé jsou, avšak prababičce vděčím za to, že vím, že jsou i dobré a nezkažené duše. Díky tomu mám v životě naději. Přestože jsem povahově dost jiný, ne tak trpělivý jako ona, nesu si v sobě mnohé z ní. Zanechala ve mě nesmazatelnou stopu. Díky ní se snažím být lepším člověkem a nevzdávám se, třebaže je okolo mě spoustu lidí, kteří mě svou zlobou dokáží otrávit.
Dodnes se snažím i v práci starým lidem naslouchat, pomáhat jim, na rozdíl od mnohých jiných lidí mého věku, protože si vždycky vzpomenu na mou prababičku. Uvědomil jsem si také, že ačkoliv každý nadává na důchodce, patří staří lidé mezi nejslušnější lidi se kterými se setkávám a mluví se mnou jako s mladým člověk s úctou a pochopením, stejně jako já s nimi a to je úžasné. Měli jinou výchovu, jinou morálku... Vážili si věcí i ostatních. Mrzí mě, že doba je čím dál horší a lidské charaktery jsou čím dál zkaženější, nesnažte se mi to vyvracet, vím to z každodenní zkušenosti. Přesvědčuji se o tom, že mezi nejzkaženější lidi, kteří mají ještě horší chování, než lidé mého věku, patří lidé středního věku. Tím neházím všechny lidi do stejného pytle, ale ve chvíli, kdy mi vysokoškolsky vzdělaný inženýr popřál smrt mi zůstala ústa dokořán.
Proč o tom píšu? Protože si pak uvědomím, jak úžasní a vzácní lidé jsou ti, kteří jsou jako moje prababička. Pro takové lidi stojí za to žít a vážit si jich.
Znovu tedy chci vyjádřit vděk a úctu mé prababičce, která zůstane navždy v mém srdci. Jelikož se snažím věřit v posmrtný život, mám i naději, že se jednoho dne znovu sejdeme a znovu si popovídáme.
Nikdy nezapomenu...
Budou to již tři roky, co odešla tam nahoru. Dodnes si to úplně nedokážu připustit, vždycky jsem věřil, že bude nesmrtelná. Já vím, je to bláhové, ale tak nějak to máme s lidmi, které máme nejradši. Představa, že by mohli prostě odejít nás tíží a odmítáme na to mnohdy jenom pomyslet. Když se tak stane je to obrovský šok, se kterým nejsme schopni se vyrovnat.
Má prababička se narodila jednoho srpnového dne roku 1932 za první republiky. Zažila tak vlastně všechny československé i české prezidenty od Masaryka až po Klause. Její život byl dlouhý a bohatý na zážitky. Byla pro mě tedy úžasnou studnicí prvotní moudrosti, vzpomínek. Moc rád jsem jí naslouchal, protože miluji historii a není nic lepšího, než slyšet příběhy ze starých dob od lidí, kteří v těch časech žili.
Těch příběhů bylo mnoho a já si je všechny pamatuji, jednou bych chtěl ty paměti sepsat. Protože, prababička vždycky chtěla napsat něco na způsob rodinné kroniky. Dokonce se o to pokoušela, můžu Vám říct, že ten pocit, když jsme vyklízeli její byt a já našel sešit, ve kterém popsala půl stránky o svém dětství byl nepopsatelný. Byla to půl stránka, přesto ve mě vyvolala obrovské emoce, bylo to, jakoby ke mě znovu promlouvala.
Vždycky mi naslouchala, díky ní jsem se mohl rozvíjet v tom směru, jaký jsem potřeboval. Jako malému mi vyprávěli příběhy ze života, já jí naopak vyprávěl vymyšlené pohádky, bavilo mě to si pro ní ty pohádky vymýšlet. Hrozně se jí to líbilo a obdivovala, co jsem jako dítě dokázal vymyslet. Mé pouto k ní bylo ještě o to silnější, že jsem se narodil přímo na její šedesátiny.
Díky ní a pradědovi mám krásné vzpomínky na dětství. Brávali mě po hradech a zámcích, do zámecké zahrady v Duchcově. Bolí mě, že dnes už bych do toho parku nešel. Tam, kde mi jako malému bylo krásně, kde jsem se procházel s praprarodiči a kde chodívaly matky s dětmi na procházky, tam dnes sedí party vyhulenců, co za největší zábavu považují ničení všeho okolo a obtěžování ostatních. To se ještě vyjadřuji slušně. Tak to mám bohužel z mnohými místy spojenými s mými vzpomínkami, mám někdy pocit, že takové existence mé vzpomínky znesvěcují.
Prababička mě vždycky chápala, vždycky mi poradila. Mohl jsem s ní dlouhé hodiny debatovat o věcech o kterých s nikým jiným mluvit nemohu, o politice, o historii a přesto jí to neunavovalo. Ale hlavně, mohl jsem s ní mluvit i o všech osobních věcech, protože ona ve svém věku chápala věci, nad které by jiní prarodiče i v mladším věku nikdy nepochopili. Dobře přijala a vzala vše, co jsem jí řekl. Nikdy mi neublížila, nikdy se proti mně nijak neprovinila. Naopak, vždycky stála za mnou, podporovala mě. A hlavně, mám pocit, že to byl jediný člověk na světě, který mě měl rád čistě a upřímně.
Když zemřela, ztratil jsem mnoho. Někdy se cítím, že zemřelo i cosi ve mně. Možná ta dětská naivita. Od té doby, co tu není, mám občas pocit, že se potácím životem už úplně sám. Vím, že kdyby tu nyní byla, byla by na mě pyšná, věřím tomu. A já bych byl rád, že jí mohu dělat radost a si plním své sny, o kterých jsem jí vždycky básnil a nad kterými se usmívala.
Přestože to na mě možná není tak vidět, chybí mi hrozně moc. Často na ní vzpomínám, na mé zdi má své čestné místo. Vnitřně je pořád se mnou. Ani nedokážu popsat, jak moc rád bych si s ní znovu popovídal, kolik bych jí toho svěřil, jak moc rád bych si vyslechl její rady, pramenící ze životní moudrosti. Jak moc rád bych se o ní opřel. Vždycky jsem u ní našel podporu.
Nedokážu popsat tu vděčnost, že jsem měl tu možnost mít prababičku. Bohužel, až zpětně jsem si uvědomil, že to byl můj nejbližší člověk. Díky ní jsem si vybudoval v životě spoustu hodnot. Nejúžasnější je, že díky ní také vím, že na tomto světě jsou lidé, kteří mají čistou a dobrou duši. Celý život takové lidi hledám, tolikrát jsem se spálil, že bych skoro přestal věřit, že takoví lidé jsou, avšak prababičce vděčím za to, že vím, že jsou i dobré a nezkažené duše. Díky tomu mám v životě naději. Přestože jsem povahově dost jiný, ne tak trpělivý jako ona, nesu si v sobě mnohé z ní. Zanechala ve mě nesmazatelnou stopu. Díky ní se snažím být lepším člověkem a nevzdávám se, třebaže je okolo mě spoustu lidí, kteří mě svou zlobou dokáží otrávit.
Dodnes se snažím i v práci starým lidem naslouchat, pomáhat jim, na rozdíl od mnohých jiných lidí mého věku, protože si vždycky vzpomenu na mou prababičku. Uvědomil jsem si také, že ačkoliv každý nadává na důchodce, patří staří lidé mezi nejslušnější lidi se kterými se setkávám a mluví se mnou jako s mladým člověk s úctou a pochopením, stejně jako já s nimi a to je úžasné. Měli jinou výchovu, jinou morálku... Vážili si věcí i ostatních. Mrzí mě, že doba je čím dál horší a lidské charaktery jsou čím dál zkaženější, nesnažte se mi to vyvracet, vím to z každodenní zkušenosti. Přesvědčuji se o tom, že mezi nejzkaženější lidi, kteří mají ještě horší chování, než lidé mého věku, patří lidé středního věku. Tím neházím všechny lidi do stejného pytle, ale ve chvíli, kdy mi vysokoškolsky vzdělaný inženýr popřál smrt mi zůstala ústa dokořán.
Proč o tom píšu? Protože si pak uvědomím, jak úžasní a vzácní lidé jsou ti, kteří jsou jako moje prababička. Pro takové lidi stojí za to žít a vážit si jich.
Znovu tedy chci vyjádřit vděk a úctu mé prababičce, která zůstane navždy v mém srdci. Jelikož se snažím věřit v posmrtný život, mám i naději, že se jednoho dne znovu sejdeme a znovu si popovídáme.
Nikdy nezapomenu...
