Dnešní článek věnuji mému společníkovi, díky kterému mě po příchodech domů nečeká prázdný byt. Totiž mé malé černé "pumě."

Sedačka je jednou z obětí kočičích rozmarů

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, ten nemá rád lidi. Možná na tom něco bude. Jak jsem tedy propadl lásce ke kočkám a proč zrovna k nim?

Když jsem ještě žil s rodinou, měli jsme vždycky spoustu zvířat. Já sám měl dvě křečice, jednu hodnou hubenou a jednu tlustou a vzteklou. Křečci mi vždycky přišli vtipní, když se proháněli v kolečku. Měl jsem také morče, to byl svého času můj nejoblíbenější mazlíček a když Myška (tak jsem jí říkal) odešla do nebe, dost těžko jsem to nesl.

Měli jsme i rybičky, papoušky, psy... Psy dokážu mít rád, ale že bych si někdy nějakého pořídil sám, to ne. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Jenomže mně psi vždycky přišli až příliš ochočení, když se vycvičí, jsou sice věrní společníci, ale něco mi u nich schází a to něco jsem nalezl u koček. V kočičí povaze totiž vidím odraz své vlastní, to je možná právě ten důvod, proč si tato zvířata našla cestu do mého srdce. Kočku nevycvičíte, je hrdá a když si Vás oblíbí, je to v jistém slova smyslu výsada. Kočky byly ve starověku ne náhodou uctívány jako božské. Jejich povaha a chování tak skutečně působí, kdyby kočky byly schopné myslet tak, jako my lidé, asi by sebe samy považovaly za bohyně.

Nyní se už tedy dostávám ke svému společníkovi, kterého považuji s nadsázkou za své dítě. Řeč je o mém šestiletém kocourovi, kterého chovám, i když někdy mám pocit, že chová on mě. Vendy, jak se jmenuje, je celý černý, velký a řekl bych, že dost dobře živený. Jeho apetit je bezmezný a přátelé se mi smějí, že jsem hubený a mám tlustou kočku.

S Vendym už jsem si užil spoustu zážitků, dobrých i špatných. Je pravda, že mu občas dost nadávám a jsou chvíle, kdybych ho za jeho prohřešky nejradši zabil, jenomže on ví jak na mě a i když už jsem měl několikrát chuť vystavit inzerát a někomu ho darovat, ve skutečnosti bych to nikdy neudělal. Je se mnou pořád, když je mi nejhůř, přijde si ke mě lehnout a přede a přede. Kočičí předení považuji za mimořádně účinnou terapii.

Úžasné je, že Vendy má blízký vztah jenom ke mně, z rodiny nikdy nikoho nepřijal tak, jako mě. Vždycky spal jenom se mnou, za nikým jiným nešel. Když jsem si náhodou dovolil zavřít ložnici, škrábal tak intenzivně, že jsem mu jí musel vždycky otevřít a dovolit mu, aby byl se mnou. Už když se blížím k bytu, mňouká za mnou jako malé dítě a čeká mě za dveřmi.

Asi nejsilnější zážitek pro mě byl, když mi kocour vypadl z okna z druhého patra. Bydlel jsem ve velkém podkrovním bytě, on byl vždycky domácí (kastrovaný) kocour, který nikdy nebyl venku. Na střechu však lezl rád. Tak se stalo, že žuchl dolů a byl v takovém šoku, že se zaběhl. Týden jsem ho hledal... nic... Už jsem to vzdával a světe div se, jednou jdu po ulici a jen tak na zkoušku jsem ho zkusil zavolat. Odpovědělo mi šílené smutné a zároveň radostné zamňoukání a rázem na mě ta moje puma skočila ze zídky u vedlejšího domu.

Kdybyste ho v tu chvíli viděli, jak jsem řekl, nebyl zvyklý chodit ven, takže byl celý pohublý a při pádu si zlomil ocas. Během pár dnů se však dal dohromady a rychle se poučil.

Bohužel musím přiznat, že jsem učinil i mnoho chyb. Jak říkám, považuji jej za své dítě - mimořádně rozmazlené dítě. Můj kocour má skutečně vše nač si vzpomene a dá se říci, že si mě obtočil kolem prstu. Je celkem dost rozežraný a nelíbí se mu, když má například misku s jídlem naplněnou jen do poloviny. Taky odmítá jíst jakékoliv jídlo mimo své oblíbené značky. Několikrát jsem se snažil jeho stravovací návyky trochu omezit, bohužel z toho vždycky byla válka a já mu nakonec po jeho schválnostech vždycky ustoupil.

Můj kocour se zřejmě skutečně považuje za boha, který si vždy prosadí svou. Je toto špatně? Na druhou stranu mi mou péči oplácí tím, že je mi věrným společníkem. A těžce nese chvíle odloučení. Docela se bojím toho, až takové odloučení bude už na pořád. Někteří si řeknete, že je to jenom kočka. Jenomže pro osamělé lidi, co bydlí sami se svým zvířetem, je odchod jejich mazlíčka vždy velmi bolestivý...

Naštěstí, věřím že nás čekají ještě spousty skvělých let a zážitků. Jsem docela zvědav, jak bude puma reagovat, když se k nám jednou třeba někdo přistěhuje. Někdy také přemýšlím, že mu pořídím kočičí kamarádku, aby na mně nebyl tolik fixovaný. Kdoví. :)

A jak to máte se svými mazlíčky vy? :) Neváhejte se podělit o komentář.