Moji milí,
rozhodl jsem se dnešní předvánoční den využít k tomu, abych vydal na blogu poslední příspěvek v tomto roce. V poslední době moc často nepíšu, to ovšem neznamená, že hodlám se psaním skončit. Spíš zastávám názor, že člověk by měl mluvit, v tomto případě psát, jen ve chvíli, kdy má opravdu co říci. Jinak jedinec může velmi snadno sklouznout k tomu, že bude psát nic neříkající bludy a nesmysly a já nechci, aby to byl můj případ.
Než se s Vámi rozloučím, tak se zamyslím nad uplynulými měsíci. Rok 2015 byl jedním z těch šťastnějších v mém životě, z hlediska dosažených cílů bych pak řekl, že dokonce i nejúspěšnější. Po tragickém roce 2014 jsem skutečně urazil velký kus cesty a doufám, že v podobném duchu se ponese i rok následující.
Samozřejmě jsem musel učinit i řadu důležitých rozhodnutí. Řekl bych, že nikdy nejednám zkratovitě a vše důkladně promýšlím než se k ničemu odhodlám. Tak jsem například podal výpověď v zaměstnání a ze zpětného pohledu toho vůbec nelituji. Jednak si myslím, že člověk by neměl dělat práci ve které je nešťastný jen proto, aby měl peníze, které, co si budeme povídat budou a my nebudeme. Druhá věc je pak ta, že dlouhodobě nespokojený člověk si své problémy z práce může přenést i do soukromí a pak díky tomu můžou být nešťastní i všichni kolem něj. Na druhou stranu té pracovní zkušenosti vůbec nelituji, stejně tak, jako té které jsem měl ještě před tím. Už vím, co prostě v životě dělat nechci a zatím si půjdu.
Díky onomu zaměstnání jsem také zjistil, že pracovat s lidmi je v dnešní době velmi složité. Lidé dokáží být zlí, vyloženě hnusní, mnohdy si své problémy způsobí sami, ale proč nezvednout sluchátko a seřvat někoho, kdo za to není vůbec zodpovědný? To je přeci tak jednoduché. Byly chvíle, kdy jsem si začal říkat, že snad začnu lidi nesnášet. Naštěstí tento negativní pohled nepřevládl. Pořád věřím, že jsou lidé, kteří mají, jak já tomu tak říkám, dobrou duši, dokáží si vážit druhých a chovat se k ostatním s respektem a slušností. Setkání s takovým člověkem mě vždy dokáže povzbudit a přivést mě do dobré nálady. Vážím si jednoho takového člověka víc, než tisíce dalších, kteří si myslí, že si cestu za uznáním vydláždí hrubostí a razantním jednáním.
Možná, kdybych byl flegmatik, tak bych takové jednání snesl. Ale bohužel nejsem, mám svou hrdost a jak říkám, já i vy všichni ostatní jsme osobnosti s duší, proč bychom se tedy měli pro vidinu peněz proměnit v hloupého robota a půl hodiny se někomu omlouvat za něco, co jsme nezpůsobili? Proč bychom měli nabízet slušně pomoc někomu, kdo s námi bude jednat hrubě, bude nám přát smrt a urážet nás? Takovou perličkou je, že mi bylo řečeno, že jsem povinný na sebe nechat sprostě řvát a ještě se těm lidem omlouvat... Tomu se opravdu směji, ne nejsem, ani já, ani vy!
Ale i v osobním životě se toho mnoho událo, i v něm jsem se setkal se spoustou lidí. Byli tací, kteří se objevili jednou a už nikdy více, nač se trápit pro takové? Vždycky přijdou další a mezi nimi se třeba najde někdo, kdo bude mít tu upřímnou dobrou duši. Ovšem musím přiznat, že jsem se setkal i s takovou osobou, která dokázala druhého dokonale ošálit o tom, že je člověk s dobrou duší. A ne, nebyla. Teprve čas ukázal, že ta osoba je velmi neupřímná, nedokáže jednat rovně a neštítí se podrazu na lidi, kteří to s onou osobou mysleli dobře. A proč? No přeci pro peníze. Nemám zapotřebí s takovou osobou už nikdy promluvit, jelikož mě nesmírně zklamala, jen bych si přál, aby se takoví lidé nad sebou zamysleli, protože věřím, že všem se jednou jejich chování vrátí. A moji milí, peníze nejsou všechno. :)
Ale každá zkušenost, ať pozitivní, tak negativní nás posouvá dál. A já mám naštěstí kolem sebe několik blízkých lidí o kterých mohu říci, že tu dobrou duši mají a stejně tak věřím, že potkám mnoho dalších takových. Jenom člověk nesmí dát na první dojem, protože až čas ukáže vždycky pravdu.
Nyní se vrátím k blogu. Založil jsem ho 15. března současného roku. Původně měl sloužit k jedinému účelu a to k propagaci mé knihy. Nakonec se ze stránky stal blog osobní na kterém se s Vámi všemi dělím o své názory, radosti, někdy tak trochu i nářky. Věnoval jsem se spoustě tématům, která mě zajímají. Mohli jste si zde přečíst články o některých knihách, o tom, jak cestuji, ale také o politice, mých názorech, postojích, radostech, zálibách, ale někdy dokonce i nářcích. Dokonce i na básně došlo.
Možná tomu nebudete věřit, ale to všechno pro mě je obrovský krok vpřed. Jsem zvláštní směsice introverta a extroverta, ano, to samo o sobě zná dost zvláštně. Tak si to představte tak, že jako introvert mám problém připouštět si k tělu nové lidi, osob na ulicích se straním a nemám z nich dobrý pocit a přímo nesnáším těsné davy lidí, protože se cítím ohrožen. Na druhou stranu nemám problém, poté co se samozřejmě posílím alkoholem, vylézt na pódium na diskotéce a protancovat tam celou noc. Někdy tedy nerozumím ani sám sobě. :)
Píšu to protože ještě tak před rokem jsem si nedovedl představit, že bych cokoliv prezentoval na blogu. A dnes tu ten blog je a já na něj píšu rád, rád se s Vámi dělím o své postřehy a rád pročítám Vaše komentáře. Dá se tak říci, že udělal velký krok k sebe odhalení a sebe otevření se.
Možná mé články nejsou tak zábavné, mohou být pro někoho i nudné, Jenomže mě na tom nezáleží, já chci dělat skutečně jen to, čemu rozumím a v čem jsem si na sto procent jistý. Nikdy bych nemohl zvolit jinou cestu, abych se zalíbil, či znelíbil davům. Možná, že stát se trollem na internetu je cestou k tomu, stát se známým. Ale k čemu by mi to bylo? Když se podívám na některé internetem hodně omílané trolly, často vidím zoufalé lidi, kteří vlastně neumí vůbec nic, nemají žádné koníčky a tak se předvádí, hrubě a vulgárně uráží ty, kteří se na ně dívají. Proč? Je tohle opravdu cesta k úspěchu? Já myslím, že ne.
Dovolte mi tedy, abych Vám na konci tohoto příspěvku popřál krásné svátky a šťastný nový rok. Ještě jednou Vám děkuji za to, že můj blog navštěvujete, komentujete a také za to, že se někteří přidáváte k mé facebookové stránce. Děkuji Vám za to, že jste od března navštívili blog víc než pět tisíckrát a slibuji Vám, že blog tu ještě dlouho bude. Protože věřím tomu, že vždy budu mít co říct.
Takže moji milí,
ještě jednou krásné svátky a šťastný nový rok,
Jáchym
PS: Mým vánočním přáním je život pro lásku. :)
rozhodl jsem se dnešní předvánoční den využít k tomu, abych vydal na blogu poslední příspěvek v tomto roce. V poslední době moc často nepíšu, to ovšem neznamená, že hodlám se psaním skončit. Spíš zastávám názor, že člověk by měl mluvit, v tomto případě psát, jen ve chvíli, kdy má opravdu co říci. Jinak jedinec může velmi snadno sklouznout k tomu, že bude psát nic neříkající bludy a nesmysly a já nechci, aby to byl můj případ.
Než se s Vámi rozloučím, tak se zamyslím nad uplynulými měsíci. Rok 2015 byl jedním z těch šťastnějších v mém životě, z hlediska dosažených cílů bych pak řekl, že dokonce i nejúspěšnější. Po tragickém roce 2014 jsem skutečně urazil velký kus cesty a doufám, že v podobném duchu se ponese i rok následující.
Samozřejmě jsem musel učinit i řadu důležitých rozhodnutí. Řekl bych, že nikdy nejednám zkratovitě a vše důkladně promýšlím než se k ničemu odhodlám. Tak jsem například podal výpověď v zaměstnání a ze zpětného pohledu toho vůbec nelituji. Jednak si myslím, že člověk by neměl dělat práci ve které je nešťastný jen proto, aby měl peníze, které, co si budeme povídat budou a my nebudeme. Druhá věc je pak ta, že dlouhodobě nespokojený člověk si své problémy z práce může přenést i do soukromí a pak díky tomu můžou být nešťastní i všichni kolem něj. Na druhou stranu té pracovní zkušenosti vůbec nelituji, stejně tak, jako té které jsem měl ještě před tím. Už vím, co prostě v životě dělat nechci a zatím si půjdu.
Díky onomu zaměstnání jsem také zjistil, že pracovat s lidmi je v dnešní době velmi složité. Lidé dokáží být zlí, vyloženě hnusní, mnohdy si své problémy způsobí sami, ale proč nezvednout sluchátko a seřvat někoho, kdo za to není vůbec zodpovědný? To je přeci tak jednoduché. Byly chvíle, kdy jsem si začal říkat, že snad začnu lidi nesnášet. Naštěstí tento negativní pohled nepřevládl. Pořád věřím, že jsou lidé, kteří mají, jak já tomu tak říkám, dobrou duši, dokáží si vážit druhých a chovat se k ostatním s respektem a slušností. Setkání s takovým člověkem mě vždy dokáže povzbudit a přivést mě do dobré nálady. Vážím si jednoho takového člověka víc, než tisíce dalších, kteří si myslí, že si cestu za uznáním vydláždí hrubostí a razantním jednáním.
Možná, kdybych byl flegmatik, tak bych takové jednání snesl. Ale bohužel nejsem, mám svou hrdost a jak říkám, já i vy všichni ostatní jsme osobnosti s duší, proč bychom se tedy měli pro vidinu peněz proměnit v hloupého robota a půl hodiny se někomu omlouvat za něco, co jsme nezpůsobili? Proč bychom měli nabízet slušně pomoc někomu, kdo s námi bude jednat hrubě, bude nám přát smrt a urážet nás? Takovou perličkou je, že mi bylo řečeno, že jsem povinný na sebe nechat sprostě řvát a ještě se těm lidem omlouvat... Tomu se opravdu směji, ne nejsem, ani já, ani vy!
Ale i v osobním životě se toho mnoho událo, i v něm jsem se setkal se spoustou lidí. Byli tací, kteří se objevili jednou a už nikdy více, nač se trápit pro takové? Vždycky přijdou další a mezi nimi se třeba najde někdo, kdo bude mít tu upřímnou dobrou duši. Ovšem musím přiznat, že jsem se setkal i s takovou osobou, která dokázala druhého dokonale ošálit o tom, že je člověk s dobrou duší. A ne, nebyla. Teprve čas ukázal, že ta osoba je velmi neupřímná, nedokáže jednat rovně a neštítí se podrazu na lidi, kteří to s onou osobou mysleli dobře. A proč? No přeci pro peníze. Nemám zapotřebí s takovou osobou už nikdy promluvit, jelikož mě nesmírně zklamala, jen bych si přál, aby se takoví lidé nad sebou zamysleli, protože věřím, že všem se jednou jejich chování vrátí. A moji milí, peníze nejsou všechno. :)
Ale každá zkušenost, ať pozitivní, tak negativní nás posouvá dál. A já mám naštěstí kolem sebe několik blízkých lidí o kterých mohu říci, že tu dobrou duši mají a stejně tak věřím, že potkám mnoho dalších takových. Jenom člověk nesmí dát na první dojem, protože až čas ukáže vždycky pravdu.
 |
| Trochu máznutá fotografie nočních Drážďan |
Nyní se vrátím k blogu. Založil jsem ho 15. března současného roku. Původně měl sloužit k jedinému účelu a to k propagaci mé knihy. Nakonec se ze stránky stal blog osobní na kterém se s Vámi všemi dělím o své názory, radosti, někdy tak trochu i nářky. Věnoval jsem se spoustě tématům, která mě zajímají. Mohli jste si zde přečíst články o některých knihách, o tom, jak cestuji, ale také o politice, mých názorech, postojích, radostech, zálibách, ale někdy dokonce i nářcích. Dokonce i na básně došlo.
Možná tomu nebudete věřit, ale to všechno pro mě je obrovský krok vpřed. Jsem zvláštní směsice introverta a extroverta, ano, to samo o sobě zná dost zvláštně. Tak si to představte tak, že jako introvert mám problém připouštět si k tělu nové lidi, osob na ulicích se straním a nemám z nich dobrý pocit a přímo nesnáším těsné davy lidí, protože se cítím ohrožen. Na druhou stranu nemám problém, poté co se samozřejmě posílím alkoholem, vylézt na pódium na diskotéce a protancovat tam celou noc. Někdy tedy nerozumím ani sám sobě. :)
Píšu to protože ještě tak před rokem jsem si nedovedl představit, že bych cokoliv prezentoval na blogu. A dnes tu ten blog je a já na něj píšu rád, rád se s Vámi dělím o své postřehy a rád pročítám Vaše komentáře. Dá se tak říci, že udělal velký krok k sebe odhalení a sebe otevření se.
Možná mé články nejsou tak zábavné, mohou být pro někoho i nudné, Jenomže mě na tom nezáleží, já chci dělat skutečně jen to, čemu rozumím a v čem jsem si na sto procent jistý. Nikdy bych nemohl zvolit jinou cestu, abych se zalíbil, či znelíbil davům. Možná, že stát se trollem na internetu je cestou k tomu, stát se známým. Ale k čemu by mi to bylo? Když se podívám na některé internetem hodně omílané trolly, často vidím zoufalé lidi, kteří vlastně neumí vůbec nic, nemají žádné koníčky a tak se předvádí, hrubě a vulgárně uráží ty, kteří se na ně dívají. Proč? Je tohle opravdu cesta k úspěchu? Já myslím, že ne.
Dovolte mi tedy, abych Vám na konci tohoto příspěvku popřál krásné svátky a šťastný nový rok. Ještě jednou Vám děkuji za to, že můj blog navštěvujete, komentujete a také za to, že se někteří přidáváte k mé facebookové stránce. Děkuji Vám za to, že jste od března navštívili blog víc než pět tisíckrát a slibuji Vám, že blog tu ještě dlouho bude. Protože věřím tomu, že vždy budu mít co říct.
Takže moji milí,
ještě jednou krásné svátky a šťastný nový rok,
Jáchym
PS: Mým vánočním přáním je život pro lásku. :)
