Moji milí,

jelikož máme ty Vánoce, ani já si neodpustím článek jim věnovaný. Nebojte, rozhodně zde nehodlám vypisovat seznam toho, co jsem dostal. Spíš hodlám shrnout, jaký pro mě měly letošní svátky význam.



Na Vánoce jsem se původně moc netěšil, neboť mě dokonale otrávili všude přítomní hysteričtí lidé. Jaké pak překvapení mě čekalo 23.12.2016, když jsem se ráno vypravil do práce. Po dlouhých dvou měsících byly náhle ulice prázdné, metro prázdné, všude klid. Najednou jsem mohl volně dýchat, nemusel jsem se nikdy tlačit a cítil jsem se úžasně. Padla na mě pravá vánoční atmosféra. I poslední pracovní den před Vánoci proběhl v moc pěkném duchu, kolegové byli veselí a na pracovišti vládla pohoda a zábava.

Na rozdíl od mnohých mých kolegů, z nich někteří odcestovali už 22.12.2016. jsem se rozhodl, že já za rodinou vyjedu až přímo na Štědrý den. Ráno jsem se tak vypravil obtěžkán taškami na hlavní nádraží a po dlouhých měsících jsem opustil hlavní město. Jelikož jsem si chtěl po namáhavém období dny volna co nejvíc zpříjemnit, neváhal jsem a koupil jsem si lístek v první třídě, takže jsem měl samozřejmě celé kupé jen pro sebe a byla to snad nejpříjemnější cesta vlakem.

Vystoupil jsem v mém rodném městě Teplicích a nejdřív jsem zamířil do Dubí, kde jsem poobědval z rodinou z tátovy strany. Jelikož by nám to jinak nevyšlo, naplánoval děda oběd a následné vybalování dárků na Štědrý den, jinak jsme se tradičně setkávali 23.12.2016. Po vybalení dárků jsme se rozloučili a já se vypravil za rodinou z mamky strany. Chvíli jsem si povídal s mamkou, se kterou jsme se dlouho neviděli a pak jsme zamířili do dalšího z měst, kde jsem strávil dětství, do Duchcova, kde jsme na hřbitově zapálili svíčky za ty, kteří už tu s námi nejsou. Zde jsem si zavzpomínal na mou milovanou prababičku.

Po návštěvě hřbitova jsme se vrátili domů, následovala tradiční rodinní večeře, jako skoro každý rok, i já jsem byl znovu pověřen, abych pronesl pár slov ke zbytku rodiny. Tak jsem povídal něco v tom smyslu, že budu rád, když se tu zase sejdeme společně příští rok. Pak už následovalo vybalování dárků.

Druhý den následovalo loučení. Musím říci, že to pro mě byly letos jedny z nejhezčích a nejvíc pohodových Vánoc. :)

A jak jste Vánoce strávili vy?

Ahoj všem,

dnes jen pár snímků z prosincového focení. :)

Moji milí,

jelikož se konec roku kvapem blíží, myslím, že nastal ten pravý čas, abych napsal takové shrnutí mého letošního roku. Musím poznamenat, že to byl pro mě rok doslova přelomový, jelikož jsem začal zcela nový život a hodně se toho změnilo. Takže, pokud vás to zajímá, pokračujte směle dále.



Do roku 2016 jsem vstupoval tak trochu rozpačitě, nejistě, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Hned v lednu jsem se vypravil do Prahy, abych se objednal na operaci hrudníku. No, na operaci jsem se objednal a ve stejný den jsem navázal jednu známost, která mi měla, jak se později ukázalo, změnit život.

V únoru jsem podstoupil operaci, o které jsem se zmínil v jednom z předchozích článků. Poté jsem se musel začít rozmýšlet, co bude dál. Jelikož jsem byl na nemocenské a v předchozí práci jsem podal výpověď. V té době jsem měl velké dilema, rozmýšlel jsem se totiž, jestli si najít práci v mém rodném městě, kde jsem měl nabídku anebo zamířit do hlavního města. Onen můj známý mi totiž řekl, že by byla možnost pracovat pro jeden velký tuzemský eshop.

V březnu jsem zamířil zpět do pražského Motola, na pooperační kontrolu a vyndání stehů. Hned z nemocnice jsem se vydal na pracovní pohovor a klaplo to. Bez nějakého otravného výběrového řízení, dostal jsem jen úkol, který bylo třeba přes víkend vypracovat. Inu, vypracoval jsem ho a o pár dní později už jsem nastoupil do nového zaměstnání.

Toho rozhodnutí nelituji. Otevřely se mi zcela nové možnosti. Zprvu jsem musel do Prahy každý den hodinu a půl dojíždět a stejnou dobu jsem strávil cestou zpět. Ovšem, nelituji toho. Odměnou se mi stali noví skvělí přátelé, konečně jsem začal mít pocit, že někam patřím, zapadám a přestal jsem se cítit přehlížený. V té době jsem také ukončil jedno dlouholeté přátelství, neboť jsme se s mojí do té doby nejlepší kamarádkou zcela rozešly v názorech na život.

Mezitím jsem se rozloučil s mou další dlouholetou kamarádkou, která odcestovala do Švýcarska, kde začala žít nový život. Já mezitím trávil téměř každý víkend v Praze se svými novými přáteli, chodil jsem na dlouhé procházky po městě a večer se bavil po taneční zábavou. Z mého života konečně zmizely stereotyp a všednost.

Po neúspěšném hledání bytu po inzerátech jsem konečně dostal v červenci nabídku, jedna z mých kamarádek mě oslovila s tím, že v domě, kde žije, se uvolňuje byt. Já jsem tak konečně našel byt v samém centru Prahy a navíc za dobrou cenu, takže jsem si se značně utaženým opaskem mohl dovolit žít v Praze sám.

V srpnu jsem se tedy konečně přestěhoval do hlavního města a splnil si tak jeden se svých životních snů. Konečně jsem opustil po téměř 24 letech Teplice, které jsem se nikdy nenaučil mít rád. Na to jsem se svými přáteli oslavil své 24 narozeniny. V té době jsem také navázal jedno mezinárodní přátelství s Francouzem, které trvá dodnes.

V září jsem pak potkal někoho, do koho jsem bláhově vložil důvěru. Byla to chyba a ten člověk, který mě od začátku obelhával, mě zklamal tím největším možným způsobem. Původně pozitivní city se tak proměnily v averzi, jakou jsem cítil málokdy předtím.

Přišel podzim a moje nálada začala tak trochu upadat. Naštěstí jsem v práci v jistém slova smyslu povýšil a nastoupil jsem na novou pozici, která je pro mě jako dělená. Po počátečním tápání jsem se do nového pracovního procesu rychle dostal a práce mě znovu začala bavit. Takže doufám, že tomu tak bude i nadále.

Málem jsem zapomněl zmínit, že v tomto roce se udály další dvě významné věci, týkající se mé rodiny. V létě nám po 14 letech zemřela naše fenka Bona. Na to, že byla rotvajler se dožila vysokého věku a její ztrátu jsme všichni těžce nesli. Hlavně moje mamka, která si Bonu piplala od malička. Na druhou stranu se mi předevčírem narodila má první neteř, všichni z ní máme velkou radost a už se těším, až jí poprvé uvidím.

Nyní už se jen snažím přežít ve zdraví zběsilou předvánoční sezónu. Na Vánoce, jak už jsem zmiňoval v předchozím článku odcestuji za rodinou do Teplic. Silvestra už, ale strávím opět v Praze. Bude to můj první konec roku, který strávím tady a hodlám si to užít ve velkém stylu.

Myslím, že ještě do konce roku vydám ještě jeden článek o tom, co chystám na rok 2017. Tak nezapomeňte sledovat můj blog. Závěrem musím napsat, že rok 2016 byl pro mě nesmírně úspěšným životním obdobím a pevně doufám, že se mi bude dařit i do budoucna. A co vy? Jak jste strávili letošní rok?

Všem čtenářům přeji krásné nadcházejí svátky!


Jáchym

Moji milí,

už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy něco napsal, vlastně to byla zatím má nejdelší odmlka na blogu. Co je tedy nového?

Jak jistě víte, zažil jsem úžasné léto, kdy jsem si k narozeninám splnil svůj sen a definitivně jsem se přestěhoval do Prahy. Můj život se pak změnil. Jenomže záhy přišel ten pochmurný podzim, který už stačila vystřídat zima a moje nálada začala rychle upadat. Můj pád nálady samozřejmě nezpůsobilo jen roční období. Znovu jsem zažil tu hořkost, kdy někoho poznáte, věříte mu a ten člověk vás totálně zklame. Je to už tak nějak dáno, že nejvíc nám neublíží náš nepřítel, ale člověk, který patří mezi naše nejbližší. Naštěstí jsem se poměrně rychle oklepal.



Naproti tomu jsem dosáhl jistého pracovního úspěchu a dalo by se říci, že jsem byl svým způsobem povýšen. Přemístil jsem se na novou pozici, která je pro člověka s mými zájmy jako dělaná. Totiž komunikuji nyní se zákazníky na sociálních sítích, znamená to pro mě také mnoho práce na víc, ale je to fajn, ta pozice mě baví a jsem zase o krok blíže k své seberealizaci.

Náladu mi také zvedl příjezd mé dlouholeté kamarádky, která mi zkraje roku odjela do Švýcarska, aby tam začala nový život. Nyní si vybrala dovolenou, aby před Vánoci navštívila své příbuzné a nevynechala ani mě. Strávili jsme společný víkend a využili jsme všech možností, které nám hlavní město nabízí, abychom se dobře pobavili. Shodou náhod jsem ve stejné době také potkal kohosi milého, kdo zase jednou přinesl radost do mého života, někoho, díky komu se cítím spokojený a je s ním radost trávit čas.

Co na mě působí tak trochu negativně je ten šílený předvánoční shon. Mám pocit, že lidé zapomněli o čem Vánoce jsou a původní svátky klidu a míru proměnili v oslavu nechutného konzumu. Možná bych ty fronty, když si chcete koupit pitomý rohlík a čekáte půl hodiny, ještě nějak přežil. Jenomže, problém je někde jinde. Zdá se mi, že lidé jsou v tomto období ještě protivnější, nepříjemnější a tak nějak víc zlí, než ve zbytku roku. Fakt se mi zdá, že to až příliš prožívají, jakoby měl přijít konec světa. Přijde mi, že všichni absolutně ztratili soudnost a jakékoliv pochopení.

O to víc mě mrzí, že všichni ti, kteří se jen honí za dárky, stresují a kopou kolem sebe už si neuvědomují, že aby byly jejich potřeby uspokojeny, musí mnozí lidé sedět v práci od nevidím, do nevidím, Sami si pak absolutně nemohou užít klidu. Jenomže to jsou bohužel věci, které lidé ve své honbě za konzumem nevidí. Ono je tak trochu specialitou našeho národa, že jsme nepříjemní, závistiví, rádi podáváme stížnosti a udáváme.

Možná bychom se mohli zamyslet nad tím, o čem Vánoce skutečně jsou. Pamatuji si, že když jsem byl dítě, bylo všechno jinak. Svátky pro mě byly opravdu obdobím klidu a míru, kdy se nejbližší sešli a alespoň pro jednou se k sobě chovali mile a odložili staré sváry. Možná jsem to všechno viděl dětskýma očima, možná to v devadesátých letech bylo všechno jinak, protože asi ještě neexistovalo tolik obchodních center. Ale zkrátka, by bylo moc hezké, kdyby se ta doba dala vrátit. Ale vím, že to je nemožné, že to naopak bude rok od roku horší.

Každopádně já osobně si Vánoce zkazit nenechám. Dárky jsem nakoupil přes internet, abych nemusel obíhat obchodní centra, která mi teď připomínají hororová místnost. Každému jsem pořídil nějakou drobnost a měl jsem dárky obstarané za jeden den. Protože, členové mojí rodiny jsou normální a vím, že pro ně nejsou důležité dárky, které jim přivezu, ale to, že přijedu, sedneme si, popovídáme si a uvidíme se.

Nehodlám se o Vánocích ani nechutně přejídat, protože to, na co mám chuť si mohu dát během celého roku a nemusím o svátcích hrát tu soutěž, kdo toho nejvíc "sežere" a pak poslouchat celý leden nářky všech okolo, kolik kilo to vlastně přibrali a dávat si nesmyslná předsevzetí o dietách.

Na Vánoce odjedu do mého rodného města Teplic, asi to bude trochu šok, protože už jsem tam opravdu dlouho nebyl, ale těším se, že si aspoň na chvíli odpočinu od všudepřítomného davu poblázněných lidí.

Na závěr odskočím od Vánoc. Musím říci, že mi začaly doslova filmové žně. Popravdě nevím, na co skočit do kina dříve. Už jsem stačil mrknout na Bridgit Jones a její peripetie. Ten film mi byl hodně blízký, protože ve vztahových záležitostech jsem asi podobný smolař. Nenechal jsem si ujít Fantastická zvířata a kde je najít, protože se konečně dozvíme jak to bylo před Voldemortem a Harrym. Naposled jsem byl na komorním sci-fi Příchozí, který ve mě zanechal rozporuplný dojem a tenhle rok se chystám ještě na Star Wars a v lednu uvidím konečně poslední díl Resident Evilu.
A co vy? Jak prožíváte předvánoční sezónu? Nezapomeňte se podělit o komentář.

Hezký zbytek neděle!

Jáchym

Moji milí,

Moji milí,

nedávno jsem oslavil 24 rok života, tyto narozeniny pro mě byly výjimečné a to hned z několika důvodů. Předně jsem opustil své rodné město a přestěhoval se do Prahy, kde mě hned na to čekal doslova narozeninový maratón. Tolik oslav a posezení se svými přáteli jsem jakživ nezažil. Můj život se ve všech směrech změnil k lepšímu a já konečně začal znovu, na novém místě, s novými lidmi a s čistým stolem. Konečně mohu říct, že jsem spokojený a téměř šťastný.

Na mém blogu jsem také po roce zaznamenal přes deset tisíc návštěv, což mě potěšilo. Zároveň jsem si znovu přečetl svůj článek o mých plánech a cílech do roku 2016 a musím říct, že se mi téměř vše splnilo. Podívejte se sami, co jsem si do tohoto roku přál:

Přibírání, hned u prvního bodu musím přiznat, že to nejde podle mých představ, ale hodlám se na to zaměřit, jelikož mám nyní víc času a možností.
Nová práce, ano přesně to jsem si na začátku roku přál a skutečně získal. Mám práci, která mě baví, i když je občas náročná a doufám, že to tak zůstane.
Nový byt, jelikož jsem začal pracovat daleko od svého bydliště a dojíždění bylo náročné, zaměřil jsem se na hledání bytu. V Praze bylo byt skoro nemožné sehnat. Pak se mi ozvala blízká kamarádka a já tak našel útulný byt a to téměř v samém centru hlavního města. Navíc bydlím sám a bez spolubydlících.
Cestování jsem si užil tento rok dost, a to hlavně díky dojíždění do práce. Nyní se chystám sem tam cestovat po republice a to hlavně, když si budu chtít odpočinout od hektického života v Praze.
Psaní, v tomto směru se neustále rozvíjím, nikdy jsem psát nepřestal a myslím, že ani nepřestanu. I když už nechrlím tolik článků, jako minulý rok.
Noví přátelé, tady se musím pozastavit. Po sedmi letech se mi na začátku roku rozpadlo přátelství s mou nejlepší kamarádkou. Druhá kamarádka, kterou jsem měl se odstěhovala do Švýcarska, takže naše přátelství udržujeme tak trochu online. Díky tomu jsem si přál nové lidi, kteří můj život obohatí o nové zážitky. Hrozně jsem se přechodu do Prahy bál, teď už vím, že zbytečně. Mimo zaměstnání jsem úplnou náhodou získal skvělého kamarádka, který má stejný smysl pro humor jako já a skvěle se s ním pobavím, je to i skvělý parťák na večírky. V práci jsem pak objevil skvělý kolektiv, ale hlavně čtyři skvělé kamarádky, mezi které jsem zapadl. Přesto, že jsme všichni jiní, opět nás spojuje smysl pro humor, díky nim jsem získal skvělé společníky na nákupy, kávy a procházky po hlavním městě a hlavně bych bez nich neprožil ty nejlepší narozeniny v dosavadním životě. Dárkem, který mi daly k narozeninám mě dojaly, protože největší radost udělá drobnost od srdce. A konečně, oprašuji jedno přátelství z dětství, jaká je to obrovská náhoda, že s kamarádkou, se kterou jsme dospívali na stejné vesnici, žijeme nyní v jednom domě, jsme sousedé a znovu zocelujeme naše přátelství.
Láska, tu si přeji celý život. Potkal jsem spoustu lidí, ale zatím ne toho člověka po kterém toužím. Pevně však věřím, že to přijde a nevzdávám se.

Závěrem přihazuji několik fotografií z prvních týdnů mého pražského života.

Moji milí,

a je to tady! Od balení věcí jsem si odskočil k počítači, abych se s Vámi podělil o to, že se mi splnil další velký sen. Konečně se stěhuji do Prahy a opouštím své rodné město. Přišlo to všechno tak náhle, nečekaně, ve chvíli, kdy jsem vlastně vzdal hledání bydlení. Mám skoro pocit, že jsem stěhování dostal k mým narozeninám, které přesně za týden oslavím již ve svém novém pražském domově.



Možná Vám to, že stěhuji o sto kilometrů dál přijde směšné, možná si řeknete, že to nestojí za článek. Ale pro mě má stěhování do Prahy, kterou miluji, obrovský význam. Je to pro mě jedinečná příležitost konečně začít nový život, po kterém jsem vždycky toužil. Začnu znovu a s čistým stolem, někde, kde teprve poznávám nové lidi, bez negativního vlivu, který na mě vždycky v mém rodném městě působil.

Praha dala mému životu už před několika lety nový význam. Právě v hlavním městě jsem se poprvé v životě zamiloval. V historickém centru města jsem prožil své první romantické chvilky a stejnou měrou, jakou jsem se zamiloval do někoho, zamiloval jsem se i do hlavního města. V následujících letech jsem se vracel znovu a znovu, nejdřív na výlety a procházky, později jsem objevil i kouzlo bujarého nočního života. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že právě Praha je místo, kde žít.

Jak vzrůstala má touha po životě v Praze, začal jsem své rodné Teplice nenávidět čím dál víc. V dnešních dnech mám na Teplice, přiznávám, absolutní averzi. Teplice nesnáším hned z několika důvodů. Necítím se zde dobře, nepřipadám si zde bezpečně. Je paradoxní, že v milionovém městě se cítím mnohem bezpečněji než v onom padesáti tisícovém, ale je to tak.

Teplice už totiž dávno nejsou to krásné a vyhlášené město, kterému se říkalo malá Paříž. Namísto toho tu všude vidíte jen úpadek. Tak, jako téměř každé město na Ústecku, i v Teplicích jsou čtvrti, kterým je lepší se vyhýbat. Bohužel mám pocit, že zdejší ghetta plná nepřizpůsobivých a fetujících se slila v jedno velké, které pohltilo celé město. Nepřeháním. Pokud zde po sedmé hodině večerní ještě za světla vyrazíte na nákup do obchodního centra, už na ulici slušného člověka nepotkáte. Všude samí křiklouni, zlodějíčci, co Vám vnucují, abyste si koupili ukradené "značkové" voňavky od Vietnamců, nebo Vás obtěžují o cígo a vy jste rádi, že se domů z nákupu nevrátíte s nožem v zádech.

Krom toho zde vymizela německá klientela, která navštěvovala lázně. Město totiž dalo přednost muslimské klientele, která sem přijíždí z arabského ostrova, výspy a pevnosti toho nejradikálnějšího islámu. Muslimská klientela obsadila nejen lázně, ale i zbývající slušné čtvrti a z parků a kaváren vytlačila teplické občany. S oblibou pak pořádají bujaré pikniky a ohňostroje, čímž ruší noční klid. Radnice protestující občany, když to řeknu lidově a vulgárně doslova "vyfakovala" a vysmála se jim. Namísto toho podporuje muslimskou klientelu, která zde rozhazuje peníze, místo aby bránila zájmy svých voličů. Toto je však pro naší republiku celkem typické. Zkrátka, už léta se zde necítím dobře. Vždycky jsem tu měl pocit, že sem nezapadám, že zde nemám žádné přátele, že jsem neoblíbený, připadal jsem si přehlížený.

Když jsem začal v březnu pracovat v Praze, vše se změnilo. Nenašel jsem jednoho, ale hned několik přátel, které postupně čím dál víc začínám vnímat jako svou rodinu. Hrozně jsem se obával, že v hlavním městě nezapadnu, že vůči mě budou mít zdejší lidé předsudky. Opak byl pravdou, lidé se tu ke mě chovají úplně jinak, než jsem zvyklý. Poprvé mám pocit, že někam patřím, zapadám, už si nepřijdu osamělý a přehlížený. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy nudil. Pořád mám s kým vyrazit na kávu, na procházku, na párty.

Ne tak jako v Teplicích, kde jsem byl rád, když si na mě někdo udělal jednou za měsíc milostivě čas, abychom šli za hodinu domů. Jsem opravdu rád, že z tohoto mrtvého, upadajícího města, které už nemá absolutně žádnou perspektivu do budoucnosti odcházím.

Vím, mnozí, především lidé z Teplic, mi říkají, že jednoho dne mě Praha omrzí. Možná je to pravda. Zatím tomu tak však není. Do hlavního města už pravidelně jezdím pět let a mám ho čím dál ve větší oblibě. Hrozně moc se těším, že už nebudu muset dojíždět, že budu moci konečně trávit více času s mými přáteli. Také se těším, že když budu mít nějaký splín, vyrazím si zkrátka na procházku a půjdu třeba fotit památky. Což v Teplicích nebylo nikdy reálné, protože z výše zmíněných důvodů bych se zde při procházce necítil fajn a uvolněně.

Vím, že v Praze jsou také čtvrti a místa, kterým je lepší se vyhnout. Denně zde narážím na mnoho existencí, třeba v metru, přesto mám pocit, že se těmto lidem v Praze vyhýbám mnohem snadněji, než v Teplicích, kde je jimi zkrátka obsazené celé město. Zkrátka si v hlavním městě přijdu mnohem jistější.

Nemohu se dočkat pondělí, kdy budu konečně přestěhovaný. Vzápětí mě čeká spousta akcí, o kterých jsem si mohl dříve nechat jenom zdát. V pátek se vřítím do nočního města a oslavím se svými přáteli narozeniny, v sobotu mě čeká narozeninové posezení na žižkovské věži, další týden další oslava. Jsem nejšťastnější, že jsem dostal tuto možnost a že mi vstoupili do života se skvělí přátelé.

Ale nyní už se vrátím k balení mých věcí, myslím, že mě čeká noc beze spánku. Všem moc děkuji za pozornost, měl jsem potřebu se s Vámi o svou radost podělit.


Přeji Vám krásný zbytek léta a věřte tomu, že když to opravdu chcete, proměníte každý Váš sen v realitu.


Jáchym.


PS: Za splněný sen musím poděkovat hlavně mé blízké kamarádce, s kterou jsme strávili na vesnici vedle Teplic podstatný kus života. Jsem hrozně rád, že spolu budeme bydlet v jednom domě a budeme sousedé. :)

Ahoj všem,

dnešní článek bude tak trochu povzdech nad tím, jak náročné je sehnat byt v Praze. Začnu popořádku, jak jistě víte, udělal jsem ve svém životě radikální krok a našel jsem si práci v Praze, jelikož mé rodné město jsem přestal pro můj život považovat za perspektivní. Díky mému novému zaměstnání se mi otevřela spousta dosud nevídaných možností a já konečně žiji tak, jak jsem vždy chtěl. Má to ovšem drobný háček, a to, že denně strávím na cestách asi tak 3,5 hodiny, což je z dlouhodobého hlediska velmi únavné.



Jelikož už mi skončila zkušební doba a mé zaměstnání mě baví, rozhodl jsem se udělat poslední krok a to najít si v Praze i bydlení. Přiznávám, jsem zřejmě poměrně náročný, protože už od ukončení studia na střední škole žiji sám, tedy představa, že bych měl žít se spolubydlícími, by pro mě byl velký krok zpět. Jelikož miluji své soukromí, svůj klid a nehodlám se dohadovat o tom, jestli mi někdo něco snědl z lednice, nebo jestli je na stole neumytý hrníček, jsem odhodlán si za toto připlatit a žít sám. Tušil jsem, že hledání samostatného pronájmu bude náročné, ale že až tak, to ne.

Předně, byty v Praze jsou v porovnání se zbytkem republiky až nechutně předražené. Zatímco tam, kde žiji se dá za 7 500 se vším všudy najít i slušný  a prostorný byt 3 + 1 (mluvím pravdu, sám jsem takový byt nějaký čas měl), v Praze za tuto cenu člověk najde sotva nějakou otřesnou a malinkatou garsonku. S tím vším jsem však počítal a stanovil jsem si částku, kterou jsem ochotný maximálně za bydlení v Praze měsíčně utratit.

Začal jsem tedy pátrat na všech možných inzertních stránkách, kde se nabízí pronájmy a s potěšením jsem zjistil, že byty v ceně, kterou jsem ochotný měsíčně investovat, jsou k dispozici. Jenomže tady mé nadšení skončilo. Za dva měsíce hledání se mi ještě nepodařilo ani dostat se na prohlídku některého bytu. Proč? Důvodem je otřesná komunikace ze strany inzerujících. Majitelé bytů většinou nezveřejňují svá telefonní čísla, protože nechtějí být obtěžování realitními kancelářemi, což o to, tento důvod samozřejmě chápu. Co už nechápu je to, že v drtivé většině případů se ani nenamáhají odepsat na email. Chápu, že jim třeba přijde hodně emailů, ale to je takový problém si třeba ve wordu uložit nějaký vzor odpovědi a pak jej jednoduše zkopírovat? Nebo zaslat hromadný email zájemcům? Nebo je takový problém, inzerát ve chvíli, kdy už se rozhodnou byt pronajmout smazat? Asi ano...

Jednou jsem si myslel, že se na mě usmálo štěstí, konečně mi někdo odpověděl na email a dostal jsem i telefonní kontakt. Majitelé bytu byli postarší lidé, po telefonu s nimi byla příjemná řeč a myslel jsem si, že budou seriozní. Měli jsme už domluvenou prohlídku na určitý den s tím, že v ten den ještě zavolám, abych potvrdil, že přijdu. Se vším jsem stoprocentně počítal, vyčlenil jsem si proto čas po práci (kdy jsem limitován spoji, a ti majitelé věděli, že nejsem z Prahy). A ejhle, volám a pán mi samozřejmě nezvedal telefon. Stane se, třeba nemá čas, řekl jsem si. Tak jsem napsal sms, myslíte, že mi odepsal? Samozřejmě, že ne.

Takové chování mě fakt popudilo, v tu chvíli jsem si znovu uvědomil, že v dnešní době chybí mnohým aspoň základní lidská slušnost. Opravdu mi nepřijde jako obří problém, napsat třeba sms: Omlouváme se, ale už jsme byt pronajali.

Své snažení po prvotních neúspěších samozřejmě nevzdávám a snažím se pátrat dál. Jen doufám, že se mi poštěstí a do konce léta už budu žít v Praze.

A co vy? Máte nějakou zkušenost s hledáním bytů v Praze, případně typ, kde hledat? Jak už jsem zmínil, hledal jsem na všech možných inzertních stránkách i na sociálních sítích, bez úspěchu. Začínám uvažovat, že se budu muset obrátit na realitní kanceláře.


Samozřejmě zůstávám optimistický a všem Vám, kteří jste vydrželi číst můj nářek až do konce, přeji krásné letní dny.

Moji milí,

vítám Vás u svého nového článku. V poslední době jsem se trochu stáhl do ústraní a začal hodně přemýšlet o životě, o sobě, o ostatních, zkrátka o všem možném. V poslední době se cítím tak trochu osaměle a k tomu všemu má blízká kamarádka odcestovala do zahraničí. Tyto skutečnosti mě přivedly k úvaze na téma ztráty a nálezy, protože, přiznejme si to, všichni v životě něco ztrácíme a naopak nalézáme. Nejbolestnější jsou ztráty těch, které milujeme a naopak nalézání nových spřízněných duší a právě na toto téma bude nový článek.



Když jsem poprvé ucítil tu nepříjemnou bolest ze ztráty, bylo mi asi osm let. Tehdy zemřela má babička. Měl jsem k ní zvláštní vztah, protože ona pro mě byla v dětském věku ta zlá, kdežto děda byl ten hodný. Přesto mě to hodně bolelo, když zemřela. Často na ní myslím, vím, že je toho mnoho, o čem bych s ní chtěl mluvit. Bohužel tehdy jsem ještě neměl ten rozum a neznal jsem celou pravdu. Tu jsem objevil až mnohem, mnohem později.

Další bolestná, ta vůbec nejhorší ztráta přišla o mnoho let později. Když mi bylo osmnáct, poprvé jsem se ve svém životě zamiloval. Toho člověka jsem přímo zbožňoval, prožil jsem s ním ty nejkrásnější a zároveň nejhorší životní chvíle. Právě díky tomuto člověku jsem si uvědomil, že nejvíc nám neublíží naši nepřátelé, ale právě ti, které milujeme. Když jsem o svou lásku přišel, zhroutil se mi celý svět. Trvalo mi roky, než jsem se s tím vyrovnal. Popravdě, už jsem nikdy znovu nikoho nemiloval.

Jsou v našich životech lidé, u kterých věříme, že o ně nikdy nepřijdeme. Možná to bude znít hloupě, ale nikdy jsem nevěřil, že by tu moje prababička nebyla, že by mohla zemřít. Narodil jsem se na její šedesáté narozeniny a měl jsem s ní velmi úzký vztah. Mohl jsem s ní mluvit naprosto o čemkoliv, přijala věci, které by jiní lidé v jejím věku nikdy nepřijali. Byla pro mě jediným člověkem, kterému jsem věřil, že mě má opravdu upřímně rád. Vždycky mi přispěla dobrou radou, vždycky mě vyslechla, vždycky tu byla, když jsem potřeboval pomoc. Bavilo mě její vyprávění o dětství, o válce, o minulosti. Když mi bylo dvacet, zemřela. V tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama. Už nemám v životě člověka, kterému bych tolik věřil. Od té doby si připadám zase o něco prázdnější.

O rok později následoval prababičku praděda. Po její smrti začal rychle churavět, byl pořád smutný. Ti dva byli příkladem lidí, kteří se měli tolik rádi, že nemohli být jeden bez druhého. Těm dvěma já vděčím za ty vzpomínky z dětství, které byly krásné. Do dnes si vzpomínám, jak mě brali na procházky do zámeckého parku, na zámky a hrady, na houby. Ti dva se mi věnovali a měli o mě skutečný nefalšovaný zájem. Záleželo jim na mě a na to nikdy nezapomenu.

Měl jsem to štěstí, že jsem měl několik dlouhých let pocit, že mám opravdovou nejlepší přítelkyni. Pojilo nás sedmileté přátelství a my věřili tomu, že budeme přátelé celoživotně. Ve chvíli, kdy všichni ostatní odešli, my tu pro sebe stále byli. Neříkám, mnohokrát jsme se pohádali a trucovali, přesto jsme se vždycky usmířili. Při všem důležitém jsme byli spolu a společně všechno prožívali, lásky, rozchody. Pamatuji si na naše tradiční kafíčka, nákupy, jízdy po městě sem a tam. Mohl jsem se na ní spolehnout, kdykoliv se něco stalo, neváhala a sedla do auta, přijela. Bohužel, i sebevíc pevné přátelství se občas otřese v základech a má kamarádka se mi změnila před očima, dala se cestou, po které jsem jí nemohl následovat. Rok jsem to vydržel a doufal, že zase bude taková jako dřív. Ale naopak, měnila se čím dál víc a víc. Nakonec už jsem přestal přivírat oči a naše přátelství ukončil. Zůstanou mi aspoň krásné vzpomínky.

V mém rodném městě už mi zbývala jen poslední blízká kamarádka, která mi zpříjemňovala ty úmorné víkendy, které jsem v této díře musel občas strávit. Kamarádka, se kterou nejsme nikdy vážní, ale pořád se smějeme, protože to jinak společně ani neumíme. S ní mě pojí sedmileté přátelství a vím, že s ní mohu počítat. Naštěstí jsem jí neztratil, jen odešla do zahraničí a já doufám, že se za čas vrátí a pokud ne, hodlám za ní jezdit.

Naštěstí život není jen o ztrátách, v poslední době jsem nalezl mnohé. Práci, která mě přivedla mezi skvělé kolegy, kteří se postupně stávají mými novými blízkými přáteli a se kterými se cítím vždy skvěle, se kterými je zábava a věřím, že by mě podrželi, kdyby toho bylo třeba. Nalezl jsem také, po několikaletém tápání, tu správnou cestu (nebo aspoň doufám, že je správná) po které se chci ubírat. Pevně věřím, že také naleznu to poslední co mi schází k úplnému pocitu naplnění, spřízněnou duši, někoho, komu budu zase věřit, že mě má opravdu a upřímně rád.

Závěrem bych dodal, že každý z nás ztratí někdy někoho důležitého, neboť je to přirozený proces. Ale vzpomínky a to co nám ti lidé dali, to nám nikdo nevezme. Vždycky si vzpomenu na procházku parkem s prababičkou a pradědou, na milovaného člověka, který mě chytl za ruku na Karlově Mostě a já z toho byl pif, paf, na kamarádku, se kterou jsme vedli dlouhé debaty v autě a nakonec se vždycky objali a řekli si, že bude lépe. Zkrátka, vzpomínky nikdy neztratím. Naopak, myslím pozitivně, život je přede mnou a já mohu jen a jen získat.

Přeji všem, kteří přežili mé povídání hezké letní dny. :)

Moji milí,

je to už dlouho, co jsem vydal naposledy článek. Vy, kteří máte můj blog rádi se však nemusíte bát, rozhodně není mrtvý a hodlám nadále psát a tvořit. Jen jsem v posledních měsících v chaotickém a poměrně zběsilém tempu a přiznám se, že jsem se už několikrát snažil nějaký článek vydat, jen prostě nebyl čas. Nyní to tedy hodlám napravit. Budu Vám vyprávět, co je nového. Jak jistě víte, začal jsem pracovat v Praze, ale to až od března. Jelikož je tento článek dle nadpisu půlročním shrnutím, vezmu to hezky popořádku.


Do Nového roku jsem vstoupil trochu přešlý, přesto však s nadějí, že se mi letos bude zase dařit o něco víc než v roce uplynulém. Hned počátkem ledna jsem vyrazil do Prahy, abych se objednal na operaci. Využil jsem toho, že jsem se konečně dostal do hlavního města a rozhodl se, že se rovnou i trochu pobavím. Potkal jsem někoho, kdo zanesl do mého života něco nového, mimo jiné, jsem se dozvěděl i o možnosti zaměstnání v jedné velké nadnárodní firmě. Nabídka mě oslovila a dlouho jsem uvažoval, jestli pošlu životopis, nebo ne.

V únoru jsem podstoupil druhou a doufám, že finální operaci. Po krátké hospitalizaci jsem se poměrně rychle vzpamatoval a po dvou týdnech vyrazil do Motola na kontrolu. Z kontroly jsem zamířil rovnou na pohovor. A hned po víkendu jsem byl přijat. Začal jsem se tedy pomalu chystat na pracovní tempo a na to, že budu dojíždět a vstávat v půl páté ráno. Konečně, v březnu jsem nastoupil do práce a tím si začal plnit svůj sen o životě ve velkoměstě.


V práci jsem se ze začátku bál, že mě kolegové nepřijmou, že nezapadnu a že budu tak trochu stranou. To se naštěstí nestalo. Velmi rychle jsem se aklimatizoval, práce mě začala bavit a nechodil jsem do ní s odporem. Do této chvíle vše vypadalo snově, ale nebylo tomu tak. Musel jsem se postavit před volbu, zda-li pokračovat v dlouholetém přátelství, o kterém jsem si myslel, že je celoživotní, nebo jej ukončit. Ono přátelství se totiž začalo postupně rozpadat a já přestal během roku svou nejbližší kamarádku, kterou jsem bral jako rodinu, poznávat. Změnila se natolik, že jsem v ní ztratil onoho člověka, kterého jsem vždycky respektoval, vážil jsem si ho a který mě obohacoval. Po několika marných pokusech o záchranu přátelství jsem se rozhodl přistoupit k drastickému kroku a své kamarádce jsem zkrátka řekl, naprosto upřímně, co mi vadí. Bohužel to nepřijala a tak jsem tedy přerušil kontakt. Naše cesty se rozdělily. Dodnes mě to mrzí, především díky spoustě krásných vzpomínek, na druhou stranu, ani po třech měsících svého rozhodnutí nelituji.

S novými přáteli

Napůl jsem opustil své rodné město Teplice, které upřímně nesnáším, neboť jej považuji pro život za naprosto neperspektivní. Vyměnil jsem mrtvé město za město plné zábavy, kultury a zajímavých lidí. Vyměnil jsem město, kde jsem nikdy neměl příliš přátel za město, kde mám přátel a známých tolik, že už to skoro nestačím spočítat. Za jedno vyprahlé přátelství jsem získal celou partu skvělých kamarádek z práce, se kterými mě spojuje především specifický, mírně zvrácený smysl pro humor, sarkasmus a ironie. Je s nimi obrovská zábava, díky nim to v práci žije, občas zajdeme na pivo, na kávu a jsem za ně nesmírně rád. Společně razíme heslo, že lásku si vlastně vyjadřujeme tím, že jsme na sebe zlí (což je samozřejmě myšleno ironicky, tedy aspoň doufám).

Krom pracovních vztahů jsem navázal i přátelství mimo zaměstnání. Získal jsem několik skvělých kamarádů, mezi nimi bych vyzdvihl především jednoho, který mi svou přízeň rovněž vyjadřuje spoustou sarkastických urážek a poznámek. Získal jsem v něm skvělého společníka pro posezení v baru, i divoké párty v centru Prahy.

Samozřejmě se můj pražský život neskládá jen z toho, že bych ve všední dny pracoval a víkendy prohýřil na diskotékách. Navštívil jsem spoustu zajímavých výstav, kaváren, podniků, restaurací, čas od času podlehnu nákupní horečce. Miluji posezení na Kampě, která není tak přeplácaná jako Náplavka. Překonal jsem také svůj strach ze ztráty pevné půdy pod nohama a plul jsem po Vltavě na Šlapadle, což se mi moc zalíbilo a hodlám si to brzy zase zopakovat.

K absolutnímu štěstí mi už vlastně scházejí dvě věci, jednak spřízněná duše, vlastně láska... Věřím, že v Praze jí konečně naleznu. No a nakonec také bydlení, už jsem začal obesílat inzeráty a hodlám rozběhnout velké prohlídkové kolečko. Tak mi držte palce, abych nalezl cenově dostupné bydlení, protože chci bydlet sám.

Děkuji všem Vám, kteří jste vydrželi číst až do konce za pozornost a přeji krásné léto!

Moji milí,

Ze Žižkovského vysílače

Pokus o noční panorama

Už jsem stačil objevit i "svou" ulici

Marie Terezie, Grévin, muzeum voskových figurín

Moji milí,

dne 15.3.2016 uplynul jeden rok od chvíle, kdy jsem založil tento blog. Článek, věnovaný této události jsem chtěl vydat už 15. března. Jenomže ten den byl pro mě důležitý i z jiného důvodu, nastoupil jsem do nového zaměstnání v Praze. Od té doby jsem neměl čas ani energii zasednout k pc a článek vydat. Proto článek vydávám o pět dní později.

Mrkněte tedy na další odstavce, kde popisuji, co se za ten rok na blogu událo.

Témata, kterým jsem se věnoval

Blog jsem původně založil pro propagaci knihy, na které už nějaký ten rok pracuji. Nakonec jsem však tento směr neudržel a stránka se tak proměnila v blog osobní.

Věnoval jsem se celé škále témat. Zabýval jsem se politikou, životem, láskou, zdravím, čtením, psaním a mnoha dalšími tématy. Zveřejnil jsem nějaké ty básně, vyjádřil názory k ožehavým společenským otázkám a některé příspěvky byly věnovány čistě fotografiím. Můj záběr tedy byl, je a bude poměrně pestrý a různorodý. Někteří blogeři doporučují nováčkům, aby se zaměřili jen na jedno konkrétní téma. Já jsem zvolil jiný směr a dnes jsem za to rád.

Pět nejnavštěvovanějších článků

V tomto odstavci najdete pět nejnavštěvovanějších a řekl bych, že nejpopulárnějších příspěvků na mém blogu.

Jak se mi díky nemocnici v Motole změnil život - Článek o mém zdraví a o tom, jak mě v nemocnici v Motole zbavili problému, který mě dlouhodobě trápil a tím mi změnili život k lepšímu.
O světlu a tmě - Můj první básnický a mírně depresivní počin, který vlastně shrnuje můj věčný boj o lásku.
Sedm typů vztahů - Článek o sedmi typech partnerských vztahů mýma očima.
Otevřeně o lásce - Článek věnovaný opět lásce, dlouho jeden z nejpopulárnějších na blogu.
Evropa na křižovatce - Názorový příspěvek věnovaný teroristickému útoku v Paříži a uprchlické krizi.

Jak to tak sleduji, tak nezajímavějšími články pro čtenáře zůstávají ty, které jsou o lásce a vztazích nebo o zdraví.

Facebooková stránka

K tomuto blogu vznikla také facebooková stránka. Za ten rok mám 144 sledujících. Někomu se to může jevit, jako malé číslo. Já jsem však na toto číslo pyšný. Na facebooku zveřejňuji všechny odkazy na články a sem tam i fotografie. Zde je odkaz na stránku.

Poznal jsem zajímavé lidi

Díky "blogování" jsem poznal několik nových a zajímavých lidí. Se kterými mě pojí podobné názory. S některými z nich jsem v pravidelném kontaktu a vyměňujeme si postřehy a názory a vzájemně se podporujeme, když přijde nějaká ta krize. Nebudu zde zveřejňovat jejich jména, spíš Vám sem hodím odkazy na jejich blogy.

http://stwrites.blogspot.cz/ - Blog dosti na svůj věk inteligentního chlapce se zajímavými názory, velmi podobnými těm mým.
http://www.zapisnik-spisovatelky.cz/ - Blog jedné mladé dámy se kterou si pravidelně věnujeme postřehy a názory k našim výplodům a řekl bych, že jsme navázali virtuální přátelství.
http://zdravakrasna.blogspot.cz/ - A konečně poslední blog, který patří další dámě. Ta mě jednou povzbudila, abych šel za svým pražským snem. Krom toho máme některé společné názory a jako správci spolupracujeme na stejném projektu. Její blog není o nic méně zajímavý, než dva předešlé.

Těmto lidem tedy patří můj dík.

Ryze české/slovenské blogy

S několika dalšími pisálky jsme se shodli na tom, že nám přijde otravné, jak většina mladých blogerů vydává česky psaný článek a otitulkuje jej anglickým nadpisem. Po zdlouhavé diskuzi se tak zrodil zatím malý projekt Ryze/české blogy, kde najdete odkazy pouze na články kompletně psané v češtině nebo slovenštině. Najdete jej pod tímto odkazem.

Diskuze vs Konfrontace

Díky blogu jsem se pustil i do několika zajímavých diskuzí, kde jsem se setkal jak s lidmi, kteří dokázali, že umí věcně diskutovat a podložit své názory argumenty a zároveň akceptovat jiný názor, než jejich vlastní. Setkal jsem se však i s lidmi, kteří svůj názor neuměli podpořit logickými argumenty a nejen to, na ostatní útočili, hledali na nich chyby a zesměšňovali je. Můj závěr je takový, že s takovými lidmi nemá cenu diskutovat.

Statistiky

A zde si můžete prohlédnout celkové statistiky za uplynulý rok.

K 15.3.2016 jste můj blog zobrazili celkem 7549x.
Společně jsme zveřejnili 88 komentářů (počítáno bez odpovědí).
Vydal jsem 62 příspěvků.
Můj nejplodnější měsíc byl červen 2016, kdy jsem vydal 17 příspěvků a blog byl zobrazen 1704x.

Tímto bych tedy chtěl poděkovat Vám všem, kteří jste tu byli se mnou a rádi si četli výplody mé mysli. Doufám, že příští rok vydám další takový shrnující článek a v dalších letech znovu a znovu. V dalším roce se budu zabývat opět mými oblíbenými všeobecnými tématy a zároveň se s Vámi hodlám podělit o příspěvky věnované tomu, kterak bojuji se svou váhou a snažím se jí zvýšit. Tak snad Vás bude můj blog bavit i nadále.

Všem přeji krásné dny a nezapomeňte, píšu o všem pro Vás.

Ahoj všem,

v dnešním článku bych se chtěl věnovat tomu, jak se mi díky Fakultní nemocnici v Motolu změnil můj život. Právě jsem se totiž z této nemocnice vrátil a jsem plný dojmů, nejen díky vydařené operaci, ale také kvůli skvělému přístupu a péči, kterých se mi tam dostalo.

Fotka z Prahy nesmí chybět, JŠ, únor 2016

Poprvé jsem do nemocnice v Motole zavítal v roce 2012, kvůli vpáčenému hrudníku. To že trpím touto vrozenou vadou jsem se dozvěděl někdy kolem třináctého, nebo čtrnáctého roku v života, přesně už si nevzpomínám. Pravda je, že jsem neměl hrudník tolik propadlý, tak jako lidé na obrázcích, které se dají najít na internetu. Přesto mi to bylo velmi nepříjemné a když jsem k tomu ještě připočetl svojí podváhu, tak pro mě byla sama představa, že bych měl jít do plavecké haly nebo k rybníku hrozivá. K tomu připočtu občasnou dušnost při fyzické námaze a srdeční arytmii.

Roku 2012 jsem se tak dostal do Motola na první operaci, při které mi byla pod žebra zavedena titanová dlaha, která mi je vypnula. Hrudník tedy získal konečně ten správný a optimální tvar. Pooperační bolesti byly celkem velké, někteří pacienti stráví v nemocnici i dva týdny, někteří méně, v závislosti na tom, jak to kdo snáší. Já šel domů, pokud se dobře pamatuji, již pátý den.

Následně jsem tak několik let žil s "železem" v sobě, jak jsem tomu laicky říkal. Občas to pobolívalo, jindy jsem zase celý měsíc žádné bolesti neměl. Myslím, že to souviselo třeba se změnami počasí. Můj život se díky tomu změnil. Začal jsem cvičit, pomalu jsem také hledal cestu ke spokojenosti s vlastním tělem.

Nyní jsem před dvěma dny podstoupil druhou operaci, při které mi dlahu vyjmuli a hrudník už by si měl udržet svou novou podobu. Pár dní před operací jsem byl trochu přecitlivělý, což se projevovalo podrážděností, smutkem, nervozitou. Přemítal jsem o svém životě, kam se chci dál ubírat, co vlastně budu po oné operaci dělat dál. Tak trochu jsem to prostě vnímal jako milník ve svém relativně mladém životě.

Do Prahy jsem vyrazil o pár dní dřív. Abych si ještě něco užil z krás mého milovaného města. Konečně jsem třeba navštívil Vyšehrad a Náplavku, kde jsem ještě nebyl, že už mám centrum z velké části prošlé. Bohužel jsem sebou tentokrát neměl fotoaparát a tak jsem pořídil jen jednu jedinou fotografii a to s pomocí mobilu. Také jsem viděl zajímavý film v kině.

A pak nadešel pro mě den D a já podstoupil operaci, ráno okolo deváté hodiny už jsem byl na sále a po jedné hodině odpolední jsem se probral z narkózy. Bolesti byly ve srovnání s první operaci minimální a já mohl skoro hned chodit a už večer jsem se poprvé najedl, dlouho jsem takový hlad neměl. Pak jsem si v nemocnici pobyl ještě dva dny.

Musím říct, že se tak jako každý, z nemocnice těším vždycky domů, na druhou stranu odcházím i s těžkým srdcem. Protože v Motole se ke mě vždycky všichni chovali úžasně. Opravdu jsem se dočkal prvotřídní péče a skvělého přístupu ze strany personálu, jak lékařů, tak sester, ošetřovatelek i ostatních zaměstnanců. Všichni se tak zkrátka chovali přívětivě, hezky, mile... Nevím, jak to popsat. Jak už jsem napsal, prostě na jednu stranu odtamtud odcházím nerad, protože pochybuji, že se ještě někdy s takovým přístupem setkám. Před Motolem mě pobyt v nemocnicích vždycky děsil, protože vždycky se našel někdo, kdo se k Vám nechoval zrovna hezky. Tady to bylo zkrátka jiné. A já mám nyní pocit, že jsem tamnímu personálu dost nepoděkoval, za to jak mi vlastně v životě pomohli. Takže přemýšlím, že zítra jim napíšu aspoň e-mail a pochvalu. Protože nejlépe se umím stejně vyjádřit písemnou formou.

Jaké bylo přivítaní doma

V nemocnici mě také potěšilo, kolik lidí se mi ozvalo, ať už mi napsali nebo přímo zavolali, ten pocit, že na Vás lidé myslí a drží Vám palce je prostě k nezaplacení. Po návratu z nemocnice mě také čekalo skvělé přivítání od mého kocoura. Opět jsem si uvědomil, že ačkoliv zvířata mnohdy podceňujeme, umí skvěle vyjadřovat lásku. Krom toho mě pobyt v nemocnici posílil i po psychické stránce. Cítím se mnohem lépe než předtím a mám nové odhodlání změnit svůj život, aby byl více podle mých představ.

A co vy? Pobyli jste někdy v nemocnici? Jaké máte zkušenosti?

Moji milí,

miluji cestování, ať už po České republice nebo po Evropě. Jak jste si všimli, čas od času zveřejním na blogu nějaký článek s fotografiemi z mých cest. Hodlám v tom pokračovat a přinášet Vám pravidelné reporty. Letos jsem sice ještě neměl možnost podniknout nějaké větší cesty, pominu-li návštěvy Prahy, ale pevně věřím, že se to od jara změní. Za svůj život jsem navštívil již spoustu hradů a zámků, je to má vášeň, a letos se k ní hodlám vrátit. Prozatím se vrátím ve vzpomínkách o pár let zpět, konkrétně na hrad se zvláštním jménem Houska. Tak čtěte dál.

Hrad Houska, 2013, JŠ

Hrad Houska leží v malebné východní části Kokořínských lesů v okrese Česká Lípa. Původně se jednalo o gotický hrad, který údajně založil král Přemysl Otakar II., alespoň podle wikipedie. V 16. století byl hrad renesančně přestavěn a od té doby si svou podobu podržel. Ke konci devadesátých let byl hrad vrácen v restituci původním majitelům a ti jej poprvé v dějinách zpřístupnili veřejnosti.

Já osobně jsem hrad navštívil na podzim roku 2013. Jednalo se o nečekaný rodinný výlet, ráno mi prostě mamka volala, že se chystají na prohlídku hradu a jestli tedy nechci jet s nimi. Jako milovník památek jsem samozřejmě nemohl odolat a tak jsme vyrazili jako početná výprava turistů hned dvěma auty. Hrad se nachází kousek pěší cesty od parkoviště. Myslím, že jsme nešli ani půl hodinky. Takže určitě sem můžou vyrazit i líní lidé, kteří turistice zrovna neholdují.

Na hradě se mi zalíbilo hned několik věcí. Některé interiéry jsou v ryze gotickém slohu, jiné zase v renesančním. Na hradě se nachází krásná původní kaple, postupně vybavované renesanční komnaty a některé místnosti jsou zdobené krásnými nástěnnými malbami. Zaujalo mě i nádvoří a pavlače v jednotlivých patrech. Z komnat je také úžasný výhled na okolní krajinu. Průvodce je nosí dobový oděv a jeho výklad o historii hradu je tak poutavý, že nerozeznáte jestli vše co říká myslí vážně nebo s humorem. Pod hradem se nacházejí také sklepní prostory, prezentované jako peklo. Líbilo se mi, jak průvodce vybral z naší skupiny několik hříšníků a pohrozil jim, že jestli se nezmění, tak jednoho dne skončí v pekle pod hradem Houska.

Bohužel nemám fotografie interiéru, ale na ty se můžete podívat v odkazu na stránky hradu, které přikládám. Pokud tedy uvažujete, kam na jaře na výlet, tak Vám návštěvu hradu Houska vřele doporučuji.

Máte i vy nějaký typ, kam na výlet? Určitě se podělte do komentářů.

Odkazy

Internetové stránky hradu houska
Sledujte mě na facebooku
Ryze české/slovenské blogy - skupina pro ty, kteří píšou skutečně česky nebo slovensky. Nebo také pro ty, které otravují anglické nadpisy u českých textů! U nás žádné cizojazyčné nadpisy nenajdete!

Moji milí,

dnešní článek věnuji mému nejoblíbenějšímu literárnímu žánru, totiž fantasy. Fantasy miluji především kvůli rozsáhlým vymyšleným světům, nebo alternativním realitám, propracované historii, mytologii, propracovaným postavám. Mezi další důvody patří i to, že mě neuvěřitelně inspirují pro mou vlastní tvorbu. V dnešním článku jsem se pro Vás rozhodl shrnout dojmy ze všech velkých fantasy sérií, které jsem kdy četl.



Harry Potter

Když vypuklo šílenství kolem Harryho Pottera, bylo mi tuším něco kolem devíti let. Knize jsem se dlouho vyhýbal a nezajímal se o ní. O několik let později se však stalo, že jsem hrál první počítačovou hru o Harrym Potterovi a byl jsem okamžitě okouzlen. Ihned jsem si opatřil všechny díly, které doposud vyšly a pustil se do čtení. Knihy mě úplně pohltily a svět kolem mě přestal úplně existovat. Totálně jsem se do série zamiloval.

Dodnes rád vzpomínám na ty kouzelné roky, kdy jsem netrpělivě čekal na každý další díl, ať už se jednalo o vydání knihy, uvedení filmu do kin a nebo vydání nové pc hry. Nakonec jsem přečetl všechny díly, stejně jako jsem je viděl a odehrál. Nezapomenu na ty chvíle, kdy jsem si v hlavě představoval, jak to vypadá v Bradavicích, když jsem nadával v kině, že tohle vůbec v knize nebylo a kdy jsem virtuálně studoval v Bradavicích v počítačových hrách.

Mou nejoblíbenější postavou se hned od první knihy stal Albus Brumbál. Fascinovala mě jeho moudrost, zkušenosti, jeho nadhled a hlavně to, jak byl mocný. Hrozně se mi líbilo, že ho Voldemort i se všemi svými vylepšováky nikdy nedokázal porazit a dokonce se ho bál. K Harry Potterovi se příležitostně vracím, ale už mě moc nedokáže něčím překvapit. Ten svět znám prostě skrz naskrz. Je mi líto, že autorka už sérii víc nerozvíjí. Zajímal by mě podrobný životní příběh Brumbála, nebo Voldemorta. Protože stále zůstává mnoha otázek nezodpovězených.

Pán Prstenů

Přiznám se, že Pán Prstenů mi nikdy tolik neučaroval. Filmy jsem viděl, ale u knih nastal problém. Nikdy jsem je prostě nedokázal úplně přelouskat, nikdy mě nepohltily. Tak nějak mi Tolkienův styl prostě nesedl. Jeho svět je samozřejmě mimořádně komplexní a inspirující, ale i na můj vkus až příliš fantastický. Děj mi přišel až příliš rozmělněný a roztahaný. Nesedělo mi ani to, že se jednalo vyloženě o souboj dobra proti zlu. Mám raději fantasy, kde člověk nemůže jasně rozlišit, jestli se jedná o zlou nebo dobrou postavu či stranu a tohle mi zkrátka u Pána Prstenů vždycky chybělo.

Letopisy Narnie

Naopak Letopisy Narnie mě svou dětskou naivitou naprosto uchvátily. Příběhy jsou sice až moc pohádkové, ale je na nich prostě krásného, co nedokážu slovy popsat. Rád se k Narnii vracím i teď v dospělosti a stále mě knihy baví. Ty příběhy jsou psány krásným jazykem, jsou čtivé a knihy ani nejsou dlouhé, takže ani příležitostného čtenář se určitě nemusí bát po nich sáhnout. Líbí se mi i to, že čtenář je v několika knihách proveden kompletní historií Narnie od stvoření až po zánik. Aslan, jako zpodobnění Ježíše je naprosto úžasný. Právě to je Narnii často vytýkáno, že se vlastně jedná o alegorii křesťanství. Já to však za nijak škodlivé, zvlášť v dnešní době, kdy už neexistují morální hodnoty téměř žádné, neshledávám.

Píseň ledu a ohně

Na Píseň ledu a ohně (pro neznalé: Hra o trůny) jsem slyšel ze všech stran pět ódy. Takže netrvalo dlouho a jako milovník fantasy jsem se pustil do četby. Ze začátku mě to i bavilo. Celkem propracovaný svět, složité postavy, které nejednají černobílé, takže nelze jednoznačně říci, že ta která postava je zlá. Nakonec jsem se dopracoval až ke třetímu dílu a přestal jsem.

Víte proč? Možná to bude znít směšně, ale po bůhví kolikáté podrobně popisované sexuální scéně jsem knihu prostě zaklapl. Přišlo mi, že každá druhá kapitola byla o sexu a některé pasáže mi přišly vyloženě úchylné. Neříkám, že jsem nějaký puritán, ale na druhou stranu si myslím, že méně je někdy více a tohle už mi prostě začalo připadat jako porno ve fantasy hávu. Měl už jsem zkrátka pocit, že si autor knihou vynahrazuje nějaký nedostatek. Nevylučuji, že se někdy v budoucnu ke knihám nevrátím, ale pro zatím mě nějak přešla chuť.

Malázská kniha padlých

Malázská kniha padlých je neuvěřitelná série o deseti tlustých knihách! Jedná se o fantasy těžkého kalibru. Začal jsem s četbou prvního dílu, pod názvem Měsíční zahrady a mohu konstatovat, že mě kniha pohltila. Nejedná se však o čtení pro každého. Malázská kniha padlých je neuvěřitelně komplexní - obrovský svět, nepřeberné množství postav - odehrává se v několika příběhových liniích a dokonce i v jiných časech. Trochu mi to připomínalo Píseň ledu a ohně, to je příběh vyprávěn mnoha postavami, ale tady je děj ještě složitější a komplexnější. Najdete zde zajímavě pojaté fungování magie, bohy, které lze zabít... Akorát je třeba si k této knize najít cestu, protože půlkou románu se člověk doslova prokousává a tápe v ději. Odměnou je však opravdu nevšední a originální fantasy.

Stín Krkavce: Píseň Krve

V posledních dnech mám rozečtený první díl plánované trilogie. Kniha je svým způsobem zajímavá a čtivá, přesto k mým favoritům nepatří. Počáteční kapitoly popisující výcvik mladých chlapců mi až moc připomínaly studijní léta Harryho Pottera (s výcvikem se začíná na hradě, v klášteře chcete-li, v jedenácti letech a trvá sedm let) jen v trochu drsnějším pojetí. Prostředí ve kterém se děj odehrává je opravdu hodně drsné a hrubé a je to hlavně o chlapech, tedy aspoň to co mám přečteno, ženských postav v knize moc není a když už, tak hrají jen druhotnou roli. Možná jsem také tak trochu puntičkář a detailista, ale v ději jsem objevil spoustu chyb a to mě u románů docela odrazuje. Příklad: Hlavní protagonista vypráví svůj životní příběh kronikáři, v jedné kapitole se setká s princeznou. Kronikář se pak protagonisty zeptá, jestli se s princeznou pak ještě někdy v životě setkal a on mu odpoví, že ne. Už o tři kapitoly dál však autor popisuje, jak se protagonista znovu setkává s princeznou! To mi přišlo trochu uhozené a myslím, že takový detail by si měl každý autor pohlídat. Knihu určitě dočtu, už mi chybí poslední čtvrtina a možná pak napíšu delší článek o mých dojmech.


A jak jste na tom vy? Máte rádi fantasy? Doporučili byste mi nějakou?

V dnešním článku se podívám na zoubek partnerským vztahům, které jsem pro účel tohoto příspěvku rozdělil do sedmi nejčastějších typů, na které jsem ve svém okolí narazil. Vezměte prosím na vědomí, že se nemusí jednat vyloženě o osobní zkušenosti, ale jen o pozorování svého okolí. A já se považuji za celkem dobrého pozorovatele.




Zdravý vztah

Zdravý vztah je dle mého vnímání ten, kdy jsou spolu v partnerství dva lidé, kteří se navzájem tolerují a kteří jsou schopní v životě činit kompromisy. Pravá láska totiž není ta počáteční zamilovanost, kdy svého partnera vidíme především přes tlusté růžové brýle, ale právě ta fáze, která nestává po odeznění prvotní zamilovanosti. V tu chvíli totiž partnera vidíme reálně a vedle jeho pozitiv vidíme i negativa. Může mít zlozvyky, které nás dohánějí k nepříčetnosti (mnozí muži například rádi pohazují oblečení ledabyle oblečení, které měli na sobě), my však zjistíme, že i přesto nám stojí za to, s tímto člověkem žít. Nalezneme cestu, jsme tolerantní a máme toho druhého rádi i s jeho negativy, to je potom ta pravá láska, alespoň dle mého. Samozřejmě to musí fungovat oboustranně.

Lidé ve zdravém vztahu jsou schopní akceptovat i ten fakt, že nemusíme mít úplně stejné koníčky. Příklad: Váš milý rád túry a výlety, vy si zase raději posedíte v kavárně. Oba tolerujete, že každý z Vás má ten svůj koníček, nebo zájem a jednou za čas najdete kompromis. On se přemůže a zajde s Vámi do kavárny, vy s ním zase vyrazíte třeba na výlet do hor. A tom to přeci je - o kompromisech. Ve zdravém vztahu Vám také partner neurčuje s kým se můžete vídat a s kým ne. Zdravý vztah je totiž založen na důvěře a respektu vůči druhému. Pokud máte zdravý vztah, můžete si vyrazit s kamarády i bez toho, že by Vám ten druhý předvedl žárlivou scénu. Může třeba malinko v hlavě žárlit (to se občas stane), na druhou stranu pokud ve Vás má důvěru, tak ví, že jej přeci jen tak nepodvedete. Občas se třeba pohádáte, ale nikdy tak, abyste se kvůli tomu museli hned rozcházet. Psychicky zralý jedinec ví, že hádka přeci není konec, ba ani krize. Vše se dá totiž řešit, někdy je to zdlouhavá a náročná cesta, ale pokud je zájem na obou stranách, dopadne to dobře.

Itálie

Také máte ve svém okolí pár, který doma provozuje tzv. italskou domácnost? V tomto vztahu se jedná o doslova třaslavou směs. Jedná se o věčně hádající se pár, někdy padne třeba i nějaká ta facka (nemám teď na mysli doslovné domácí násilí) a vy se celé roky divíte, jak to spolu můžou vydržet. Itálii asi nejde označit za zdravý vztah, přesto může někomu vyhovovat. Je mnoho párů, kteří italskou domácnost provozují a přesto bez sebe nedají ani ránu, někde v hloubi se mají rádi a jeden bez druhého zkrátka nemůže být.

Ukažme všem, jak jsme šťastní a zamilovaní

Známe to opět většinou všichni. Vidíme na sociálních sítích doslova dokonalý pár, pořád prezentují společné fotky, hrozně moc se milují a nedají bez sebe ani ránu. Společně cestují, společně paří, společně vaří... často dokonce neváhají zveřejnit ani ryze soukromé fotografie. Nyní Vám nelžu, ale jednou jsem na facebooku viděl fotku páru - dívky s chlapcem, kteří se spolu nazí koupali ve vaně a ta dívka ještě do komentáře připsala, že je vyfotila jejich maminka. Opravdu musí tak intimním chvílím asistovat maminky s fotoaparátem a následně celý facebook? Jednou za čas většina z nás přidá na sociální sítě fotku s naším milovaným, to je normální, člověk je od přírody chlubivý tvor a když jsme zamilovaní, většinou chceme aby to věděl celý svět. To je naprosto v pořádku.

Extrém je však zahlcovat tím sociální sítě každý den. Je to skoro stejně otravné, jako když novopečená matka na facebooku sdílí třikrát denně ne jednu fotografii, ale rovnou celé album o svém miminku. Za čas už jí k tomu nikdo ani žádný komentář nedá... Jsem rád, že za našich rodičů sociální sítě nebyly, myslím, že jako dospělému by mě zrovna moc netěšilo, že všichni v okolí mě viděli v plínkách. Ale to už jsem odskočil od tématu (takové mé prokletí, běh myšlenek je totiž rychlý). Zkrátka chci říct, že často to co vidíme na fotografiích o dotyčném páru nebývá vůbec pravda. Ve skutečnosti se někdy jedná o dva lidi, kteří se vedle sebe nudí, nemají si moc co říci a tak žijí sociálními sítěmi. Akorát ne už samostatně, ale společně.

Stereotyp

Dva lidé, jsou věčně doma, nemají žádné své ani společné zájmy. Lezou si na nervy, zažívají ponorku. Mají ale tisíc důvodů, proč si někam nezajít a trochu si život neužít. Často se spolu pohádají, pak si stěžují, jak je život na nic, nudný, stereotypní. Hrozí si třeba rozchodem, ale nakonec spolu stejně dál zůstávají a užívají si všednost. Nemají prostě rádi změny, byť sebemenší. Život nežijí plnohodnotně, prostě jej přežívají. Za sebe říkám, že stereotyp nesnáším a nechci do něj nikdy spadnout. Pokud to ovšem dvěma lidem vyhovuje, tak proč ne.

Rozchod, usmíření, rozchod...

Tady se jedná o dva nestabilní jedince a jak známo, na nestabilním základu nemůže vyrůst stabilní dům. Jsou spolu, mají se rádi, po čase však zjistí, že spolu nedokážou vycházet, nejsou schopní ani tolerance, ani kompromisu. Rozcházejí se, nadávají na sebe (na facebooku předvedou okázalou změnu vztahu ze zadaný na nezadaný)... Jenomže, světe div se, za týden jsou zase spolu a vrkají jako dvě hrdličky a to celé se děje znovu a znovu. Pak jsou ve složitém vztahu, ve volném vztahu, znovu nezadaní, znovu zadaní. Chodí zkrátka v začarovaném kruhu. Nemohou spolu být, ale přitom nemohou být ani bez sebe.

Dětské vztahy

Dětský vztah je velmi specifická kategorie. Jedná se o jednu z nejsměšnějších věcí s jakou jsem se v životě setkal. To se totiž setkají dva lidé, už první den během svého seznámení se hrozně milují. Od toho dne všichni víme, že spolu ti dva chodí a budou spolu na vždy (proč si třeba rovnou nevytetovat jméno toho druhého?). Za tři týdny už spolu nejsou (opět jsme toho všichni svědky), nesnášejí se a nemohou si přijít na jméno. A takhle je tomu u takových lidí několikrát do roka s několika dalšími. To jako vážně?!

Dětské vztahy chápu, pokud je navazují skutečně třeba čtrnáctileté děti (pokud to čte mladší čtenář, snad mi odpustí), ty se teprve objevují, můžou být i náladoví a často se stává, že to co se jim líbilo na druhém první týden, už se jim zkrátka druhý týden nelíbí. Ale situace, kdy absolutně nejsem takové chování pochopit je ta, kdy vidím že dětské vztahy navazují lidé mého věku (23+-), to jako vážně? Takové lidi už nemůžu omlouvat kvůli jejich věku, ale prostě mi přijde, že se jedná o jednodušší jedince.

Já mohu všechno, ty nesmíš nic

Další typ partnerského vztahu. Do té doby normální ambiciozní a hrdá žena potká muže, který se jí jeví jako muž jejích snů. Zamiluje se do něj, navážou spolu vztah. Z něho se postupně začne klubat majetnický a žárlivý chlap, zkrátka ukáže svou pravou tvář. Ale ona už to se svými růžovými brýlemi nevidí. Všichni v okolí jí varují, ale ona nevidí, neslyší. Ona začne úplně potlačovat svou osobnost, přestane se stýkat se svými přáteli (protože jemu se to nelíbí), přestane dělat věci které má ráda, nemusí to být ani diskotéky, ale třeba už se sama nevypraví ani do kavárny. On jí kolikrát častuje nevybíravými výrazy, nepřijde mu třeba divné, že jí řekne děvko. Za hodinu se jí omlouvá. Pak jí koupí třeba dárek a ona je přesvědčena o jeho hluboké a upřímné lásce a tak to jde pořád dál a dál. Až se z ambiciozní ženy stane vyprahlá troska, která sama nesmí ani otevřít dveře. Ona se ho prostě bojí, zároveň k němu vzhlíží a uctívá ho jako boha. On je středobod jejího světa. Pak už jí dárky a květiny na usmířenou nekupuje, už jí prostě jednu vrazí.
On může všechno, on má své přátele, své zájmy, dokonce jí může být i nevěrný. Ona to však nevidí a naopak, ti kteří jí chtějí pomoci, protože jí mají opravdu rádi pošle někam, nechce je vidět a řekne si, že jí vlastně závidí a že jí to nepřejí. Jenomže čas letí. Pak se často stává, že on odejde. Ona zůstává sama. Je v koncích, v depresích, potřebovala by někoho, kdo by jí povzbudil. Jenomže, už prostě nemá žádné přátele. Sama se o ně připravila. Nový začátek je pak pro ní těžký.

Záměrně jsem uvedl příklad takového vztahu majetnického muže se ženou, co se mu poddá. Může to samozřejmě být i naopak.


Tím bych dnešní příspěvek zakončil. Jak to vidíte vy? Podělte se do komentářů o Vaše názory.

Moji milí,

už v jednom ze svých článků jsem se tohoto tématu dotkl, dnes nadešel čas, abych jej rozvinul. Prostě si kladu otázku, proč tolik českých pisálků, kteří žijí v Čechách, píšou česky, používá anglické nadpisy? Absolutně to nejsem schopen pochopit.

Uvedu nyní několik důvodů, proč se mi tento nešvar nezamlouvá.

Za prvé, pokud jsem Čech, který píše souvislý text v češtině pro české čtenáře, tak si myslím, že i nadpis by měl být v češtině. Nadpis je velice důležitý, ten rozhoduje o tom, jestli čtenáře dané téma zajímá nebo ne. Věřte nebo ne, myslím že i v dnešní době žije docela dost lidí, kteří angličtinu neovládají, nebo neznají několik slov. Když bych se nyní vžil do kůže člověka, který anglicky neumí, nebo je teprve začátečník, tak by mě takový článek okamžitě odradil, protože bych vlastně podle nadpisu nepoznal o čem ten článek je.

To už se dostávám k dalšímu bodu. Pokud tak někdo činí, protože mu to přijde originální, tak mě to tedy originální vůbec nepřijde. Přijde mi, že těch blogů s anglickými nadpisy a českými texty už je nějak moc. Velmi často se také objevují články se stejným anglickým nadpisem. Originalita spočívá v individualitě a sto článků od sta různých lidí se stejným anglickým nadpisem rozhodně nelze považovat za ani originální, ani individuální.

Mnohem originálnější by bylo, kdyby si čeští pisálci raději pohráli s naším vlastním jazykem. Vždyť čeština je tak bohatý a krásný jazyk, disponující tolik slovy, že kdyby se lidé snažili, tak jistě každý přijde na něco osobitého, čím by překvapil a zaujal mnohem víc lidí.

Jsem asi prostě zaujatý zastánce toho, že pokud píšu česky, neměla by se tam angličtina nebo jakýkoliv cizí jazyk moc plést. Vůbec nic bych nenamítal, kdybych rozevřel článek s anglickým nadpisem a pod ním bych spatřil anglický text.

Přečetl jsem si články některých lidí, kteří se zajímali o podobnou tématiku a komentáře diskutujících, ale zatím jsem nenalezl racionální důvod, proč někdo tímto stylem píše. Možná teď na sebe strhnu lavinu kritiky od lidí, kteří tímto stylem píšou, ale to mi nevadí.

Zkrátka mě zajímají Vaše názory, důvody, argumenty. Podělte se s nimi do komentářů, vždy uvítám věcnou diskuzi.

Mějte krásný den,


Jáchym.

Moji milí,

pokud sledujete můj blog pravidelně, jistě jste si všimli, že sem tam zveřejním článek o lidech, kteří jsou mi blízcí. V dnešním příspěvku Vám tedy představím kamarádku do nepohody, která mě vždycky, ale opravdu vždycky rozesměje.

Jmenuje se Terka a známe se už nějaký ten pátek, no dobře, spíše nějaký ten rok. Poznali jsme se v roce 2009, když přešla k nám do třídy v prváku na střední. Tak nějak jsme se začali postupně bavit a nakonec z nás byla na střední škole nerozlučná trojka, spolu s další kamarádkou Terkou, které už jsem článek věnoval v minulém roce.

Společně jsme podnikli první výpravy na diskotéky, jelikož jsem byl o něco starší než Terky, tak se nám stala i taková příhoda. Jednou jsme si to tak nakráčeli už v trochu podnapilé náladě na diskotéku, zatímco já jsem ve svých osmnácti v pohodě proplul přes přísnou kontrolu občanek u vyhazovače, kamarádky tenkrát moc nepochodily. Vyhazovač byl neoblomný. Vlastně nevím, co mě tehdy naštvalo víc, jestli to, že jsme měli po diskotéce anebo to, že už jsem nevratně zaplatit vstupné.

Těch akcí, které jsme spolu podnikli byla spousta. Od bytových "párty" přes diskotéky, společné "učení," záškoláctví, opalování, koupání, procházky, výlety... Občas to byla i pěkná ponorka, ve škole jsme se často rozdělili na dva, kteří byli proti tomu třetímu. Každý den samozřejmě v jiném složení.

S Terkou jsme si vyzkoušeli i stejné zaměstnání, myslím, že naše první a oba dva jsme z té práce velice rychle utekli a řekli si, že už nikdy více. Skvělé je, že i když už máme všichni vlastní životy, vlastní bydlení, tak se sem tam stále setkáváme, napíšeme si. Terka mi k mým dvacátým třetím narozeninám připravila opravdu hezký domácí dort a nakonec se na té mé oslavě opila za nás všechny.

Ale nyní zpět k titulku článku, protože nemohu nezmínit, že Terka je opravdu ta kamarádka, která mě vždycky rozesměje. S ní se prostě nedá bavit vážně, i když se o to pokusím, tak už za minutu to všechno co jí píšu, nebo říkám, hrozně zlehčí a to tak, že mě prostě rozesměje. A to je úžasné, protože jsem zjistil, že i ve chvílích, kdy je mi smutno, tak ona má opravdu ten dar mi zlepšit náladu.

Kdyby se nám někdo naboural do zpráv, co si spolu píšeme, tak si myslím, že si bude myslet, že patříme do blázince. Protože ty kraviny, co spolu dokážeme vymyslet a vytvořit jsou naprosto šílené. Už od školy máme i jeden takový společný zájem, nevím jak se to stalo, ale už bůhví kolik let lovíme hrozně vtipná videa na internetu, třeba youtube a pořád si je přeposíláme a trumfujeme se v tom, kdo najde to nejvtipnější video.

Když už neobjevíme video, tak se spokojíme aspoň s obrázky. Už se nám to promítá i do našich rozhovorů a my spolu prostě nedovedeme mluvit vážně a místo toho parodujeme naše oblíbená videa. Mezi naše favority patří třeba slavná věštkyně Jolanda.

S Terkou máme také dost bujnou fantazii a vymýšlíme nejrůznější ujeté situace ve kterých bychom se někdy mohli ocitnout. Skvělé prostě je to, že máme stejný smysl pro humor a dovedeme si dělat srandu sami ze sebe, což je vlastně asi naše nejoblíbenější činnost.

V poslední době také přemýšlíme, že bychom se pustili do nějakých společných videí na youtube, akorát stále přemýšlíme, o čem by měla být. Tak snad brzy nějaký nápad dostaneme.

Myslím, že už jsem docela popsal to, co mám na Terce rád, tak teď bych mohl zmínit i jednu věc, kterou u ní nesnáším. Když je Terka na tanečním parketě, tak prostě nevydrží tančit na jednom místě. Vždycky někam odtančí. Dřív jsem trpěl takovým nepříjemným pocitem, že se stydí za mě, jak tancuji a tak se radši nenápadně přesune jinam. Ale pak jsem si všiml, že to tak dělá, ať tančí s čímkoliv. U ní bych se opravdu nedivil, kdyby jednou tancovala sama někde na stropě vzhůru nohama.

A na závěr společná fotka z mých narozenin.

Panorama na úvod

Moji milí,

v poslední době je to s mými náladami jako na houpačce. Když jdou na mě chmury, snažím se je zahánět všemožnými způsoby. Buď si jedu koupit nějakou zbytečnost, kterou vlastně vůbec nepotřebuji, třeba včera jsem si pořídil v pořadí asi třetí sluchátka. Mimochodem, hrají úžasně. Dalším oblíbeným způsobem, jak zahnat paní depku je pak psaní. Jelikož mám spoustu času, chci se psaní věnovat co nejvíce. Ale znáte to, jako na potvoru člověka opustí inspirace a pak je to těžké. A jak už jsem několikrát zmínil v jiných článcích, když mě nic nenapadá, tak raději nic nepíšu, neboť by pak vznikl blábol první kategorie. Dnes je tomu naštěstí jinak. Snažím se zaměstnat svou hlavu veselými vzpomínkami na časy dávno minulé a tak jsem se vrátil do roku 2008, kdy jsem navštívil Istanbul, nejlidnatější turecké a zároveň evropské město. O vzpomínky z dovolené se s Vámi nyní hodlám podělit.

Hagia Sofia - Chrám Boží moudrosti

Jeden rychlý příspěvek o Istanbulu už jsem vydal v minulém roce, v něm jsem zveřejnil několik málo fotografií. V dnešním článku se však hodlám cestě věnovat zevrubněji a popsat Vám své zážitky a dojmy. Nejdřív tedy proč zrovna Istanbul. Jsem milovník historie a mým nejoblíbenějším tématem dějin je Byzantská říše, správněji Východořímská říše (opravdu nesnesu, když nějaký učitel vykládá žákům, že Římská říše zanikla roku 476, není tomu tak, zanikla pouze západní část a ta východní přetrvala až do roku 1453). Vy kteří se trochu vyznáte, jistě víte, že hlavním městem Východořímské říše byla Konstantinopol, dobytá roku 1453 osmanskými Turky a později známá pod novým jménem - Istanbul. A jelikož tématika Byzance je pro mě opravdu srdcovou záležitostí, splnil mi můj děda mé největší přání a spolu s jeho přítelkyní nás vzal na dovolenou do Istanbulu.

Zbytky hipodromu

V té době mi bylo šestnáct let a mohu říci, že už jsem byl celkem cestovatel, navštívil jsem před tím bezmála polovinu Evropy. Přeci jenom však má cesta do Istanbulu byla v něčem jiná, poprvé jsem necestoval autem, ani autobusem, tak jako třeba do Německa, Francie, Španělska nebo Bulharska, ale letadlem. Musím Vám přiznat, že jsem se příšerně bál. Měl jsem proto hned několik důvodů. Předně mám fobii z výšek, vyloženě je nesnáším, ale snažím se svůj strach překonat. Druhý důvod pak je, že mám prostě rád pevnou půdu pod nohama. Možná se mi budete smát, ale kvůli tomu i nerad plavu, ne že bych to neuměl, ale plavání někam doprostřed rybníka se vyhýbám. Vždycky udělám pár temp od břehu a rychle se vracím... Ale to už jsem zase odbočil od tématu, vrátíme se tedy zpátky do letadla. Samozřejmě jsem se bál i kvůli tomu, že by s námi letadlo mohlo spadnout. Vím, je to dětinské a na silnicích zemře za rok mnohem více lidí. Ale prostě takový pád letadla je mnohem děsivější hlavně protože s jistotou zemřou všichni, kdo v něm sedí.

Theodosiánské hradby

Naštěstí jsem svůj strach překonal, vidina toho, že za nějaké dvě a půl hodiny (pokud si dobře vzpomínám) budu v Istanbulu mi v tom výrazně pomohla. Nakonec se mi ono létání i zalíbilo, zalehnuté uši jsem překonal cucáním bonbonu, dali jsme si něco k obědu, příjemně si popovídali a koukali z okna, ze kterého stejně nebylo nic vidět, neboť byly brzké hodiny ranní. Trochu zvláštní bylo sledovat takovou tu malou obrazovku nad sedadlem, která Vám ukazuje v jaké výšce se nacházíte.

Chrám Chora

Na letišti nás pak očekávala průvodkyně s cedulí. Jeli jsme vlastně komplet český zájezd turistů, takže samozřejmě nikde nechyběly řízky. Výhodou takového zájezdu je to, že když chcete, jste obklopeni komunitou svých lidí, na druhou stranu se nemusíte povinně zúčastnit všech naplánovaných výletů. My sami jsme se zúčastnili asi dvou výletů, organizovaných cestovkou, jinak jsem program připravoval v podstatě já.

Mozaiky v Choře

Bylo nás celkem dost a tak nás ubytovali hned ve dvou hotelích. Ten náš se mi velmi líbil, byl přímo v historické části Istanbulu, měl krásné atrium a co se mi líbilo nejvíc byla restaurace v nejvyšším patře ze tří stran prosklená, takže jste se při snídani mohli kochat výhledem na moře poseté loděmi a oblohu, kterou křižovali racci. Bylo to vskutku atmosférické a takovou snídani bych si nechal líbit každý den, škoda jen, že platí to pravidlo, že všechno hezké jednou skončí.

Císařský palác v Blachernách

Hned poté, co jsme se ubytovali jsme samozřejmě vyrazili jako správní aktivisté na procházku. Hned první den jsem se tak obdivoval velkolepému chrámu Hagia Sofia, který byl až do svého přetvoření na mešitu největším světovým křesťanským chrámem vůbec. Navštívili jsme také zbytek hipodromu, který je dnes vlastně parkem a to že se tu nacházel hipodrome připomínají jen sloupy. Mimochodem, je to přesně to místo, kde v nedávné době došlo k dalším odporným teroristickým útokům. Hned když jsem se to dozvěděl mě z toho zamrazilo, o to víc, že jsem se po tom místě kdysi procházel.

Galata a věž

Ten den jsme také nemohli jinak, než navštívit chrám Hagia Sofia. První co každého v chrámu upoutá je velkolepá kopule, pod kterou si člověk připadá jako opravdu titěrný mravenec. Když jsme my navštívili Istanbul, trochu nám pohled na kopuli hyzdilo vysoké lešení, ale nedá se nic dělat, renovace samozřejmě musí jednou za čas být. V chrámu mě také zaujaly mozaiky byzantských císařů, které jsem vyděl v mnoha knihách. Vždycky je příjemné vidět něco, co jste doposud spatřili jen na obrázcích naživo.

Modrá mešita

Druhý den jsme navštívili palác sultánů Topkapi, do kterého měli svého času přístup jen vyvolení, dnes je místo vyhledávanou turistickou památkou. Topkapi je vlastně komplex mnoha od sebe oddělených budov a sálů a zahrad. Navštívili jsme také velký a slavný bazar v Istanbulu, který tvoří dvě zastřešené ulice.

Palác Topkapi, sídlo osmanských sultánů

Další den nás čekal celodenní výlet. Navštívili jsme hned několik mešit, například velkou Modrou mešitu, dále jednu mešitu za Theodosiánskými hradbami, kde je pohřben jistý slavný arabský voják, který zemřel během obléhání Konstantinopole v sedmém století. Na tom místě mě překvapil skutečně obrovský výskyt holubů se kterým jsem se v Čechách nikdy nesetkal. Mimo jiné jsme zde obhlédli i vývařovnu pro chudé. Poté následovala cesta autobusem přes novou evropskou část Istanbulu tvořenou mrakodrapy až na sever k místu, kde končí Bospor a začíná Černé moře. Zde jsme si dali oběd v restauraci specializovanou na mořské plody. Přiznám se, že zde moc nepojedl, neboť v tomhle jsem hrozně konzervativní a nevezmu do pusy nic, co vlastně neznám a co mi přijde odporné. A chobotnice na talíři ve mě skutečně žádnou touhu nevzbuzuje.

Moderní část Istanbulu

No a poté jsme se nalodili na výletní loď a zahájili plavbu zpět do Istanbulu. To bylo skutečně nádherné, neboť v tu chvíli se člověk nacházel skutečně mezi Evropou na jedné straně a Asií na straně druhé. Odtud jsme si prohlédli dva velké mosty spojující oba kontinenty, pevnosti Rumelihisari a Anadoluhisari a v neposlední řadě také novodobé paláce.

Myslím, že výhled z hotelu

Po návratu jsme navštívili další mešitu a nezlobte se na mě, ale na názvy všech těch mešit už si skutečně nevzpomínám a den jsme nakonec zakončili návštěvou tradiční výrobny koberců, kde jsme byli občerstveni slavným tureckým čajem.



Další den byl plně v mé režii a vydali jsme se tak po stopách starých byzantských památek. Navštívili jsme krásný chrám Chora ležící v zapomenuté Istanbulské chudinské čtvrti, který má vnitřek kopule zdobený nádhernými mozaikami. Následně jsme si prohlédli Theodosiánské hradby. Tady se udála taková zajímavá věc. Některé úseky hradeb jsou těžko dostupné a leze se na ně doslova po takových kamenných žebřících. Někteří důvěřiví turisté po těch žebřících vylezli a ocitli si na jedné z věží, hned na to však na žebřík nalezly zdejší děti (v místě žije městská chudina a turistům se nedoporučuje, aby se zde pohybovali sami) a turisté pak oněm dětem museli darovat nějaký ten drobák, aby mohli zase slézt dolů.

Navštívili jsme také samozřejmě palác v Blachernách, který je jednou z mála připomínek světské architektury Byzance. Císaři zde sídlili převážně od 12. století, kdy začali pomalu opouštět starý palácový komplex v centru města na akropoli. Bohužel mám pocit, že Turci si starých památek moc neváží a pustili se do hrubé "obnovy" paláce, která podle mnohých kritiků navždy zničila původní ráz stavby.

Poté jsme využili istanbulské metro, to je skutečně přeplněné, zlatá Praha a vrátili se do centra. Nesmím opomenout také návštěvu Galaty a slavné Galatské věže. Tady jsem byl znovu nucen překonat mou fobii a za ten výhled to skutečně stálo. Když se člověk nedívá pod sebe, ale před sebe, tak pak je to v pořádku.

A jaké další zážitky z Istanbulu mám?

• Předně jsem zjistil, že Turci byli většinou milí, přátelští a ochotní.
• Na zvuk svolávající muslimy k modlitbám jsem si brzy zvykl a nakonec mi přišlo, že to jen podtrhává onu orientální atmosféru ve městě.
• Turkyně ve městě se zdály mnohdy mnohem emancipovanější, než ženy v západní Evropě. V oblečení a líčení se mi jevily mnohem odvážnější než Evropanky. V Turecku platí po reformách z dvacátých let aspoň podle zákona rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Turecko byla jedna z prvních evropských zemí, která přiznala volební právo i ženám. Platí, že ve městě je společnost k ženám tolerantnější než na venkově a na východě, kde se rodiny ortodoxněji drží starých tradic a ženy jsou zahalené. Žádný Turek, ale nesmí mít čtyři manželky.
• Turecký kebab je opravdu nejlepší a ten v Čechách mu vůbec nemůže konkurovat.
• Viděl jsem obří rybí trhy a nikdy předtím jsem takový puch necítil.