V dnešním článku se podívám na zoubek partnerským vztahům, které jsem pro účel tohoto příspěvku rozdělil do sedmi nejčastějších typů, na které jsem ve svém okolí narazil. Vezměte prosím na vědomí, že se nemusí jednat vyloženě o osobní zkušenosti, ale jen o pozorování svého okolí. A já se považuji za celkem dobrého pozorovatele.




Zdravý vztah

Zdravý vztah je dle mého vnímání ten, kdy jsou spolu v partnerství dva lidé, kteří se navzájem tolerují a kteří jsou schopní v životě činit kompromisy. Pravá láska totiž není ta počáteční zamilovanost, kdy svého partnera vidíme především přes tlusté růžové brýle, ale právě ta fáze, která nestává po odeznění prvotní zamilovanosti. V tu chvíli totiž partnera vidíme reálně a vedle jeho pozitiv vidíme i negativa. Může mít zlozvyky, které nás dohánějí k nepříčetnosti (mnozí muži například rádi pohazují oblečení ledabyle oblečení, které měli na sobě), my však zjistíme, že i přesto nám stojí za to, s tímto člověkem žít. Nalezneme cestu, jsme tolerantní a máme toho druhého rádi i s jeho negativy, to je potom ta pravá láska, alespoň dle mého. Samozřejmě to musí fungovat oboustranně.

Lidé ve zdravém vztahu jsou schopní akceptovat i ten fakt, že nemusíme mít úplně stejné koníčky. Příklad: Váš milý rád túry a výlety, vy si zase raději posedíte v kavárně. Oba tolerujete, že každý z Vás má ten svůj koníček, nebo zájem a jednou za čas najdete kompromis. On se přemůže a zajde s Vámi do kavárny, vy s ním zase vyrazíte třeba na výlet do hor. A tom to přeci je - o kompromisech. Ve zdravém vztahu Vám také partner neurčuje s kým se můžete vídat a s kým ne. Zdravý vztah je totiž založen na důvěře a respektu vůči druhému. Pokud máte zdravý vztah, můžete si vyrazit s kamarády i bez toho, že by Vám ten druhý předvedl žárlivou scénu. Může třeba malinko v hlavě žárlit (to se občas stane), na druhou stranu pokud ve Vás má důvěru, tak ví, že jej přeci jen tak nepodvedete. Občas se třeba pohádáte, ale nikdy tak, abyste se kvůli tomu museli hned rozcházet. Psychicky zralý jedinec ví, že hádka přeci není konec, ba ani krize. Vše se dá totiž řešit, někdy je to zdlouhavá a náročná cesta, ale pokud je zájem na obou stranách, dopadne to dobře.

Itálie

Také máte ve svém okolí pár, který doma provozuje tzv. italskou domácnost? V tomto vztahu se jedná o doslova třaslavou směs. Jedná se o věčně hádající se pár, někdy padne třeba i nějaká ta facka (nemám teď na mysli doslovné domácí násilí) a vy se celé roky divíte, jak to spolu můžou vydržet. Itálii asi nejde označit za zdravý vztah, přesto může někomu vyhovovat. Je mnoho párů, kteří italskou domácnost provozují a přesto bez sebe nedají ani ránu, někde v hloubi se mají rádi a jeden bez druhého zkrátka nemůže být.

Ukažme všem, jak jsme šťastní a zamilovaní

Známe to opět většinou všichni. Vidíme na sociálních sítích doslova dokonalý pár, pořád prezentují společné fotky, hrozně moc se milují a nedají bez sebe ani ránu. Společně cestují, společně paří, společně vaří... často dokonce neváhají zveřejnit ani ryze soukromé fotografie. Nyní Vám nelžu, ale jednou jsem na facebooku viděl fotku páru - dívky s chlapcem, kteří se spolu nazí koupali ve vaně a ta dívka ještě do komentáře připsala, že je vyfotila jejich maminka. Opravdu musí tak intimním chvílím asistovat maminky s fotoaparátem a následně celý facebook? Jednou za čas většina z nás přidá na sociální sítě fotku s naším milovaným, to je normální, člověk je od přírody chlubivý tvor a když jsme zamilovaní, většinou chceme aby to věděl celý svět. To je naprosto v pořádku.

Extrém je však zahlcovat tím sociální sítě každý den. Je to skoro stejně otravné, jako když novopečená matka na facebooku sdílí třikrát denně ne jednu fotografii, ale rovnou celé album o svém miminku. Za čas už jí k tomu nikdo ani žádný komentář nedá... Jsem rád, že za našich rodičů sociální sítě nebyly, myslím, že jako dospělému by mě zrovna moc netěšilo, že všichni v okolí mě viděli v plínkách. Ale to už jsem odskočil od tématu (takové mé prokletí, běh myšlenek je totiž rychlý). Zkrátka chci říct, že často to co vidíme na fotografiích o dotyčném páru nebývá vůbec pravda. Ve skutečnosti se někdy jedná o dva lidi, kteří se vedle sebe nudí, nemají si moc co říci a tak žijí sociálními sítěmi. Akorát ne už samostatně, ale společně.

Stereotyp

Dva lidé, jsou věčně doma, nemají žádné své ani společné zájmy. Lezou si na nervy, zažívají ponorku. Mají ale tisíc důvodů, proč si někam nezajít a trochu si život neužít. Často se spolu pohádají, pak si stěžují, jak je život na nic, nudný, stereotypní. Hrozí si třeba rozchodem, ale nakonec spolu stejně dál zůstávají a užívají si všednost. Nemají prostě rádi změny, byť sebemenší. Život nežijí plnohodnotně, prostě jej přežívají. Za sebe říkám, že stereotyp nesnáším a nechci do něj nikdy spadnout. Pokud to ovšem dvěma lidem vyhovuje, tak proč ne.

Rozchod, usmíření, rozchod...

Tady se jedná o dva nestabilní jedince a jak známo, na nestabilním základu nemůže vyrůst stabilní dům. Jsou spolu, mají se rádi, po čase však zjistí, že spolu nedokážou vycházet, nejsou schopní ani tolerance, ani kompromisu. Rozcházejí se, nadávají na sebe (na facebooku předvedou okázalou změnu vztahu ze zadaný na nezadaný)... Jenomže, světe div se, za týden jsou zase spolu a vrkají jako dvě hrdličky a to celé se děje znovu a znovu. Pak jsou ve složitém vztahu, ve volném vztahu, znovu nezadaní, znovu zadaní. Chodí zkrátka v začarovaném kruhu. Nemohou spolu být, ale přitom nemohou být ani bez sebe.

Dětské vztahy

Dětský vztah je velmi specifická kategorie. Jedná se o jednu z nejsměšnějších věcí s jakou jsem se v životě setkal. To se totiž setkají dva lidé, už první den během svého seznámení se hrozně milují. Od toho dne všichni víme, že spolu ti dva chodí a budou spolu na vždy (proč si třeba rovnou nevytetovat jméno toho druhého?). Za tři týdny už spolu nejsou (opět jsme toho všichni svědky), nesnášejí se a nemohou si přijít na jméno. A takhle je tomu u takových lidí několikrát do roka s několika dalšími. To jako vážně?!

Dětské vztahy chápu, pokud je navazují skutečně třeba čtrnáctileté děti (pokud to čte mladší čtenář, snad mi odpustí), ty se teprve objevují, můžou být i náladoví a často se stává, že to co se jim líbilo na druhém první týden, už se jim zkrátka druhý týden nelíbí. Ale situace, kdy absolutně nejsem takové chování pochopit je ta, kdy vidím že dětské vztahy navazují lidé mého věku (23+-), to jako vážně? Takové lidi už nemůžu omlouvat kvůli jejich věku, ale prostě mi přijde, že se jedná o jednodušší jedince.

Já mohu všechno, ty nesmíš nic

Další typ partnerského vztahu. Do té doby normální ambiciozní a hrdá žena potká muže, který se jí jeví jako muž jejích snů. Zamiluje se do něj, navážou spolu vztah. Z něho se postupně začne klubat majetnický a žárlivý chlap, zkrátka ukáže svou pravou tvář. Ale ona už to se svými růžovými brýlemi nevidí. Všichni v okolí jí varují, ale ona nevidí, neslyší. Ona začne úplně potlačovat svou osobnost, přestane se stýkat se svými přáteli (protože jemu se to nelíbí), přestane dělat věci které má ráda, nemusí to být ani diskotéky, ale třeba už se sama nevypraví ani do kavárny. On jí kolikrát častuje nevybíravými výrazy, nepřijde mu třeba divné, že jí řekne děvko. Za hodinu se jí omlouvá. Pak jí koupí třeba dárek a ona je přesvědčena o jeho hluboké a upřímné lásce a tak to jde pořád dál a dál. Až se z ambiciozní ženy stane vyprahlá troska, která sama nesmí ani otevřít dveře. Ona se ho prostě bojí, zároveň k němu vzhlíží a uctívá ho jako boha. On je středobod jejího světa. Pak už jí dárky a květiny na usmířenou nekupuje, už jí prostě jednu vrazí.
On může všechno, on má své přátele, své zájmy, dokonce jí může být i nevěrný. Ona to však nevidí a naopak, ti kteří jí chtějí pomoci, protože jí mají opravdu rádi pošle někam, nechce je vidět a řekne si, že jí vlastně závidí a že jí to nepřejí. Jenomže čas letí. Pak se často stává, že on odejde. Ona zůstává sama. Je v koncích, v depresích, potřebovala by někoho, kdo by jí povzbudil. Jenomže, už prostě nemá žádné přátele. Sama se o ně připravila. Nový začátek je pak pro ní těžký.

Záměrně jsem uvedl příklad takového vztahu majetnického muže se ženou, co se mu poddá. Může to samozřejmě být i naopak.


Tím bych dnešní příspěvek zakončil. Jak to vidíte vy? Podělte se do komentářů o Vaše názory.

Moji milí,

už v jednom ze svých článků jsem se tohoto tématu dotkl, dnes nadešel čas, abych jej rozvinul. Prostě si kladu otázku, proč tolik českých pisálků, kteří žijí v Čechách, píšou česky, používá anglické nadpisy? Absolutně to nejsem schopen pochopit.

Uvedu nyní několik důvodů, proč se mi tento nešvar nezamlouvá.

Za prvé, pokud jsem Čech, který píše souvislý text v češtině pro české čtenáře, tak si myslím, že i nadpis by měl být v češtině. Nadpis je velice důležitý, ten rozhoduje o tom, jestli čtenáře dané téma zajímá nebo ne. Věřte nebo ne, myslím že i v dnešní době žije docela dost lidí, kteří angličtinu neovládají, nebo neznají několik slov. Když bych se nyní vžil do kůže člověka, který anglicky neumí, nebo je teprve začátečník, tak by mě takový článek okamžitě odradil, protože bych vlastně podle nadpisu nepoznal o čem ten článek je.

To už se dostávám k dalšímu bodu. Pokud tak někdo činí, protože mu to přijde originální, tak mě to tedy originální vůbec nepřijde. Přijde mi, že těch blogů s anglickými nadpisy a českými texty už je nějak moc. Velmi často se také objevují články se stejným anglickým nadpisem. Originalita spočívá v individualitě a sto článků od sta různých lidí se stejným anglickým nadpisem rozhodně nelze považovat za ani originální, ani individuální.

Mnohem originálnější by bylo, kdyby si čeští pisálci raději pohráli s naším vlastním jazykem. Vždyť čeština je tak bohatý a krásný jazyk, disponující tolik slovy, že kdyby se lidé snažili, tak jistě každý přijde na něco osobitého, čím by překvapil a zaujal mnohem víc lidí.

Jsem asi prostě zaujatý zastánce toho, že pokud píšu česky, neměla by se tam angličtina nebo jakýkoliv cizí jazyk moc plést. Vůbec nic bych nenamítal, kdybych rozevřel článek s anglickým nadpisem a pod ním bych spatřil anglický text.

Přečetl jsem si články některých lidí, kteří se zajímali o podobnou tématiku a komentáře diskutujících, ale zatím jsem nenalezl racionální důvod, proč někdo tímto stylem píše. Možná teď na sebe strhnu lavinu kritiky od lidí, kteří tímto stylem píšou, ale to mi nevadí.

Zkrátka mě zajímají Vaše názory, důvody, argumenty. Podělte se s nimi do komentářů, vždy uvítám věcnou diskuzi.

Mějte krásný den,


Jáchym.

Moji milí,

pokud sledujete můj blog pravidelně, jistě jste si všimli, že sem tam zveřejním článek o lidech, kteří jsou mi blízcí. V dnešním příspěvku Vám tedy představím kamarádku do nepohody, která mě vždycky, ale opravdu vždycky rozesměje.

Jmenuje se Terka a známe se už nějaký ten pátek, no dobře, spíše nějaký ten rok. Poznali jsme se v roce 2009, když přešla k nám do třídy v prváku na střední. Tak nějak jsme se začali postupně bavit a nakonec z nás byla na střední škole nerozlučná trojka, spolu s další kamarádkou Terkou, které už jsem článek věnoval v minulém roce.

Společně jsme podnikli první výpravy na diskotéky, jelikož jsem byl o něco starší než Terky, tak se nám stala i taková příhoda. Jednou jsme si to tak nakráčeli už v trochu podnapilé náladě na diskotéku, zatímco já jsem ve svých osmnácti v pohodě proplul přes přísnou kontrolu občanek u vyhazovače, kamarádky tenkrát moc nepochodily. Vyhazovač byl neoblomný. Vlastně nevím, co mě tehdy naštvalo víc, jestli to, že jsme měli po diskotéce anebo to, že už jsem nevratně zaplatit vstupné.

Těch akcí, které jsme spolu podnikli byla spousta. Od bytových "párty" přes diskotéky, společné "učení," záškoláctví, opalování, koupání, procházky, výlety... Občas to byla i pěkná ponorka, ve škole jsme se často rozdělili na dva, kteří byli proti tomu třetímu. Každý den samozřejmě v jiném složení.

S Terkou jsme si vyzkoušeli i stejné zaměstnání, myslím, že naše první a oba dva jsme z té práce velice rychle utekli a řekli si, že už nikdy více. Skvělé je, že i když už máme všichni vlastní životy, vlastní bydlení, tak se sem tam stále setkáváme, napíšeme si. Terka mi k mým dvacátým třetím narozeninám připravila opravdu hezký domácí dort a nakonec se na té mé oslavě opila za nás všechny.

Ale nyní zpět k titulku článku, protože nemohu nezmínit, že Terka je opravdu ta kamarádka, která mě vždycky rozesměje. S ní se prostě nedá bavit vážně, i když se o to pokusím, tak už za minutu to všechno co jí píšu, nebo říkám, hrozně zlehčí a to tak, že mě prostě rozesměje. A to je úžasné, protože jsem zjistil, že i ve chvílích, kdy je mi smutno, tak ona má opravdu ten dar mi zlepšit náladu.

Kdyby se nám někdo naboural do zpráv, co si spolu píšeme, tak si myslím, že si bude myslet, že patříme do blázince. Protože ty kraviny, co spolu dokážeme vymyslet a vytvořit jsou naprosto šílené. Už od školy máme i jeden takový společný zájem, nevím jak se to stalo, ale už bůhví kolik let lovíme hrozně vtipná videa na internetu, třeba youtube a pořád si je přeposíláme a trumfujeme se v tom, kdo najde to nejvtipnější video.

Když už neobjevíme video, tak se spokojíme aspoň s obrázky. Už se nám to promítá i do našich rozhovorů a my spolu prostě nedovedeme mluvit vážně a místo toho parodujeme naše oblíbená videa. Mezi naše favority patří třeba slavná věštkyně Jolanda.

S Terkou máme také dost bujnou fantazii a vymýšlíme nejrůznější ujeté situace ve kterých bychom se někdy mohli ocitnout. Skvělé prostě je to, že máme stejný smysl pro humor a dovedeme si dělat srandu sami ze sebe, což je vlastně asi naše nejoblíbenější činnost.

V poslední době také přemýšlíme, že bychom se pustili do nějakých společných videí na youtube, akorát stále přemýšlíme, o čem by měla být. Tak snad brzy nějaký nápad dostaneme.

Myslím, že už jsem docela popsal to, co mám na Terce rád, tak teď bych mohl zmínit i jednu věc, kterou u ní nesnáším. Když je Terka na tanečním parketě, tak prostě nevydrží tančit na jednom místě. Vždycky někam odtančí. Dřív jsem trpěl takovým nepříjemným pocitem, že se stydí za mě, jak tancuji a tak se radši nenápadně přesune jinam. Ale pak jsem si všiml, že to tak dělá, ať tančí s čímkoliv. U ní bych se opravdu nedivil, kdyby jednou tancovala sama někde na stropě vzhůru nohama.

A na závěr společná fotka z mých narozenin.

Panorama na úvod

Moji milí,

v poslední době je to s mými náladami jako na houpačce. Když jdou na mě chmury, snažím se je zahánět všemožnými způsoby. Buď si jedu koupit nějakou zbytečnost, kterou vlastně vůbec nepotřebuji, třeba včera jsem si pořídil v pořadí asi třetí sluchátka. Mimochodem, hrají úžasně. Dalším oblíbeným způsobem, jak zahnat paní depku je pak psaní. Jelikož mám spoustu času, chci se psaní věnovat co nejvíce. Ale znáte to, jako na potvoru člověka opustí inspirace a pak je to těžké. A jak už jsem několikrát zmínil v jiných článcích, když mě nic nenapadá, tak raději nic nepíšu, neboť by pak vznikl blábol první kategorie. Dnes je tomu naštěstí jinak. Snažím se zaměstnat svou hlavu veselými vzpomínkami na časy dávno minulé a tak jsem se vrátil do roku 2008, kdy jsem navštívil Istanbul, nejlidnatější turecké a zároveň evropské město. O vzpomínky z dovolené se s Vámi nyní hodlám podělit.

Hagia Sofia - Chrám Boží moudrosti

Jeden rychlý příspěvek o Istanbulu už jsem vydal v minulém roce, v něm jsem zveřejnil několik málo fotografií. V dnešním článku se však hodlám cestě věnovat zevrubněji a popsat Vám své zážitky a dojmy. Nejdřív tedy proč zrovna Istanbul. Jsem milovník historie a mým nejoblíbenějším tématem dějin je Byzantská říše, správněji Východořímská říše (opravdu nesnesu, když nějaký učitel vykládá žákům, že Římská říše zanikla roku 476, není tomu tak, zanikla pouze západní část a ta východní přetrvala až do roku 1453). Vy kteří se trochu vyznáte, jistě víte, že hlavním městem Východořímské říše byla Konstantinopol, dobytá roku 1453 osmanskými Turky a později známá pod novým jménem - Istanbul. A jelikož tématika Byzance je pro mě opravdu srdcovou záležitostí, splnil mi můj děda mé největší přání a spolu s jeho přítelkyní nás vzal na dovolenou do Istanbulu.

Zbytky hipodromu

V té době mi bylo šestnáct let a mohu říci, že už jsem byl celkem cestovatel, navštívil jsem před tím bezmála polovinu Evropy. Přeci jenom však má cesta do Istanbulu byla v něčem jiná, poprvé jsem necestoval autem, ani autobusem, tak jako třeba do Německa, Francie, Španělska nebo Bulharska, ale letadlem. Musím Vám přiznat, že jsem se příšerně bál. Měl jsem proto hned několik důvodů. Předně mám fobii z výšek, vyloženě je nesnáším, ale snažím se svůj strach překonat. Druhý důvod pak je, že mám prostě rád pevnou půdu pod nohama. Možná se mi budete smát, ale kvůli tomu i nerad plavu, ne že bych to neuměl, ale plavání někam doprostřed rybníka se vyhýbám. Vždycky udělám pár temp od břehu a rychle se vracím... Ale to už jsem zase odbočil od tématu, vrátíme se tedy zpátky do letadla. Samozřejmě jsem se bál i kvůli tomu, že by s námi letadlo mohlo spadnout. Vím, je to dětinské a na silnicích zemře za rok mnohem více lidí. Ale prostě takový pád letadla je mnohem děsivější hlavně protože s jistotou zemřou všichni, kdo v něm sedí.

Theodosiánské hradby

Naštěstí jsem svůj strach překonal, vidina toho, že za nějaké dvě a půl hodiny (pokud si dobře vzpomínám) budu v Istanbulu mi v tom výrazně pomohla. Nakonec se mi ono létání i zalíbilo, zalehnuté uši jsem překonal cucáním bonbonu, dali jsme si něco k obědu, příjemně si popovídali a koukali z okna, ze kterého stejně nebylo nic vidět, neboť byly brzké hodiny ranní. Trochu zvláštní bylo sledovat takovou tu malou obrazovku nad sedadlem, která Vám ukazuje v jaké výšce se nacházíte.

Chrám Chora

Na letišti nás pak očekávala průvodkyně s cedulí. Jeli jsme vlastně komplet český zájezd turistů, takže samozřejmě nikde nechyběly řízky. Výhodou takového zájezdu je to, že když chcete, jste obklopeni komunitou svých lidí, na druhou stranu se nemusíte povinně zúčastnit všech naplánovaných výletů. My sami jsme se zúčastnili asi dvou výletů, organizovaných cestovkou, jinak jsem program připravoval v podstatě já.

Mozaiky v Choře

Bylo nás celkem dost a tak nás ubytovali hned ve dvou hotelích. Ten náš se mi velmi líbil, byl přímo v historické části Istanbulu, měl krásné atrium a co se mi líbilo nejvíc byla restaurace v nejvyšším patře ze tří stran prosklená, takže jste se při snídani mohli kochat výhledem na moře poseté loděmi a oblohu, kterou křižovali racci. Bylo to vskutku atmosférické a takovou snídani bych si nechal líbit každý den, škoda jen, že platí to pravidlo, že všechno hezké jednou skončí.

Císařský palác v Blachernách

Hned poté, co jsme se ubytovali jsme samozřejmě vyrazili jako správní aktivisté na procházku. Hned první den jsem se tak obdivoval velkolepému chrámu Hagia Sofia, který byl až do svého přetvoření na mešitu největším světovým křesťanským chrámem vůbec. Navštívili jsme také zbytek hipodromu, který je dnes vlastně parkem a to že se tu nacházel hipodrome připomínají jen sloupy. Mimochodem, je to přesně to místo, kde v nedávné době došlo k dalším odporným teroristickým útokům. Hned když jsem se to dozvěděl mě z toho zamrazilo, o to víc, že jsem se po tom místě kdysi procházel.

Galata a věž

Ten den jsme také nemohli jinak, než navštívit chrám Hagia Sofia. První co každého v chrámu upoutá je velkolepá kopule, pod kterou si člověk připadá jako opravdu titěrný mravenec. Když jsme my navštívili Istanbul, trochu nám pohled na kopuli hyzdilo vysoké lešení, ale nedá se nic dělat, renovace samozřejmě musí jednou za čas být. V chrámu mě také zaujaly mozaiky byzantských císařů, které jsem vyděl v mnoha knihách. Vždycky je příjemné vidět něco, co jste doposud spatřili jen na obrázcích naživo.

Modrá mešita

Druhý den jsme navštívili palác sultánů Topkapi, do kterého měli svého času přístup jen vyvolení, dnes je místo vyhledávanou turistickou památkou. Topkapi je vlastně komplex mnoha od sebe oddělených budov a sálů a zahrad. Navštívili jsme také velký a slavný bazar v Istanbulu, který tvoří dvě zastřešené ulice.

Palác Topkapi, sídlo osmanských sultánů

Další den nás čekal celodenní výlet. Navštívili jsme hned několik mešit, například velkou Modrou mešitu, dále jednu mešitu za Theodosiánskými hradbami, kde je pohřben jistý slavný arabský voják, který zemřel během obléhání Konstantinopole v sedmém století. Na tom místě mě překvapil skutečně obrovský výskyt holubů se kterým jsem se v Čechách nikdy nesetkal. Mimo jiné jsme zde obhlédli i vývařovnu pro chudé. Poté následovala cesta autobusem přes novou evropskou část Istanbulu tvořenou mrakodrapy až na sever k místu, kde končí Bospor a začíná Černé moře. Zde jsme si dali oběd v restauraci specializovanou na mořské plody. Přiznám se, že zde moc nepojedl, neboť v tomhle jsem hrozně konzervativní a nevezmu do pusy nic, co vlastně neznám a co mi přijde odporné. A chobotnice na talíři ve mě skutečně žádnou touhu nevzbuzuje.

Moderní část Istanbulu

No a poté jsme se nalodili na výletní loď a zahájili plavbu zpět do Istanbulu. To bylo skutečně nádherné, neboť v tu chvíli se člověk nacházel skutečně mezi Evropou na jedné straně a Asií na straně druhé. Odtud jsme si prohlédli dva velké mosty spojující oba kontinenty, pevnosti Rumelihisari a Anadoluhisari a v neposlední řadě také novodobé paláce.

Myslím, že výhled z hotelu

Po návratu jsme navštívili další mešitu a nezlobte se na mě, ale na názvy všech těch mešit už si skutečně nevzpomínám a den jsme nakonec zakončili návštěvou tradiční výrobny koberců, kde jsme byli občerstveni slavným tureckým čajem.



Další den byl plně v mé režii a vydali jsme se tak po stopách starých byzantských památek. Navštívili jsme krásný chrám Chora ležící v zapomenuté Istanbulské chudinské čtvrti, který má vnitřek kopule zdobený nádhernými mozaikami. Následně jsme si prohlédli Theodosiánské hradby. Tady se udála taková zajímavá věc. Některé úseky hradeb jsou těžko dostupné a leze se na ně doslova po takových kamenných žebřících. Někteří důvěřiví turisté po těch žebřících vylezli a ocitli si na jedné z věží, hned na to však na žebřík nalezly zdejší děti (v místě žije městská chudina a turistům se nedoporučuje, aby se zde pohybovali sami) a turisté pak oněm dětem museli darovat nějaký ten drobák, aby mohli zase slézt dolů.

Navštívili jsme také samozřejmě palác v Blachernách, který je jednou z mála připomínek světské architektury Byzance. Císaři zde sídlili převážně od 12. století, kdy začali pomalu opouštět starý palácový komplex v centru města na akropoli. Bohužel mám pocit, že Turci si starých památek moc neváží a pustili se do hrubé "obnovy" paláce, která podle mnohých kritiků navždy zničila původní ráz stavby.

Poté jsme využili istanbulské metro, to je skutečně přeplněné, zlatá Praha a vrátili se do centra. Nesmím opomenout také návštěvu Galaty a slavné Galatské věže. Tady jsem byl znovu nucen překonat mou fobii a za ten výhled to skutečně stálo. Když se člověk nedívá pod sebe, ale před sebe, tak pak je to v pořádku.

A jaké další zážitky z Istanbulu mám?

• Předně jsem zjistil, že Turci byli většinou milí, přátelští a ochotní.
• Na zvuk svolávající muslimy k modlitbám jsem si brzy zvykl a nakonec mi přišlo, že to jen podtrhává onu orientální atmosféru ve městě.
• Turkyně ve městě se zdály mnohdy mnohem emancipovanější, než ženy v západní Evropě. V oblečení a líčení se mi jevily mnohem odvážnější než Evropanky. V Turecku platí po reformách z dvacátých let aspoň podle zákona rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Turecko byla jedna z prvních evropských zemí, která přiznala volební právo i ženám. Platí, že ve městě je společnost k ženám tolerantnější než na venkově a na východě, kde se rodiny ortodoxněji drží starých tradic a ženy jsou zahalené. Žádný Turek, ale nesmí mít čtyři manželky.
• Turecký kebab je opravdu nejlepší a ten v Čechách mu vůbec nemůže konkurovat.
• Viděl jsem obří rybí trhy a nikdy předtím jsem takový puch necítil.

Moji milí,

dnes se s Vámi podělím o pár nových fotografií z návštěvy Prahy, která se uskutečnila ve dnech 8. ledna 2016. Do Prahy jsem se rozjel po více než sedmi měsících. Důvod byl prostý, čekala mě kontrola ve fakultní nemocnici Motol, kde jsem se hned domluvil na termín mé druhé a pokud nějaká ta vyšší síla dá, tak i poslední operace.

Řekl jsem si, že když už budu v Praze, tak se chci věnovat i příjemnějším věcem, než kterým bylo čekání v nemocnici. Rozhodl jsem se tedy strávit v Praze strávit příjemné chvíle, udělat si dlouhou procházku po městě, pořídit pár fotografií a setkat se s přáteli, které v hlavním městě mám. Nakonec jsem nepořídil tolik fotografií, kolik jsem plánoval, ale jak sami víte, méně je někdy více. Jako vždy jsem do Prahy přijel vlakem a z hlavního nádraží se urychleně přesunul metrem na Václavské náměstí, v tuto chvíli jsem si uvědomil, že jsem během pěti let ještě nepořídil žádnou fotografii Václaváku, no nevadí, aspoň vím, co je třeba napravit.

Z Václaváku jsem se pěšky přemístil na Staroměstské náměstí. Když se nad tím tak zamyslím, vždycky si koupím celodenní lístek na mhd za 110 kč, ale většinou stejně chodím pěšky. Hold jsem nikdy nebyl a asi nikdy nebudu šetřivý typ. Ze Staroměstského náměstí jsem Pařížskou ulicí zamířil na sever na nábřeží Vltavy, kde mě překvapily neposypané a neudržované chodníky a tak jsem riskoval, že si přivodím úraz. Nakonec jsem se doklouzal až ke Karlovu mostu a odtud jsem zamířil na jih po Smetanově nábřeží až na můj oblíbený Most Legií, odkud se podle mého dají pořídit jedny z nejhezčích panoramat Pražského hradu.

Tak trochu nebeská modře

Staroměstské náměstí

Z Mostu Legií jsem tradičně zamířil přes Kampu na Malou stranu a přes Karlův most jsem se vrátil zpět do Starého Města. Vyhledal jsem stanici metra a zamířil do Motola. Potěšilo mě rozšíření úseku linky A metra až právě do nemocnice. Doprava tedy byla mnohem příjemnější, než před čtyřmi lety, kdy jsem musel aspoň třikrát přestupovat. 

A ještě jedna z mobilu

Moji milí,

vítejte u mého prvního článku v letošním roce. Vánoce, Silvestr a vlastně celý rok 2015 jsou již za námi, mohu jen doufat, že jste si je pořádně užili. V dnešním článku nehodlám rozebírat co jsem dostal či nedostal k Vánocům, ani jak jsem je nebo Silvestra strávil. Nehodlám se ani okázale vracet k roku 2015, jelikož ten už jsem zrekapituloval v předcházejících článcích a krom toho, mohli jste velkou část toho co se u mě událo, sledovat právě zde na blogu.

Nekvalitní silvestrovská fotka. Ale jinou bohužel nemám.

V dnešním článku se chci věnovat novému roku 2016. Hned zkraje řeknu podotknu, že nejsem příznivec jakýchkoliv předsevzetí. Když chce někdo třeba začít cvičit, považuji za nesmysl, aby si to dal jako předsevzetí do dalšího roku. Kdyby totiž opravdu chtěl, tak začne hned. Jak jsem tedy napsal, nenaleznete zde žádná předsevzetí, ale spíše se s Vámi podělím o mé nadcházející plány.

A jaké ty plány tedy jsou?

• Přibírání. Jelikož trpím opačným problémem, než většina lidí, které znám, to znamená, že celý život bojuji s vysokou pod váhou, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Začal jsem s tím už v srpnu v minulém roce. Snažím se více jíst a obden cvičím. Když jsem byl na začátku své cesty za normální váhou, stanovil jsem si jako cíl, že do konce roku přiberu pět kilo. Nakonec jsem těch kilo přibral téměř osm. Což mě nesmírně motivuje. Dá se tak říci, že už jsem v tom docela zaběhnutý a tak doufám, že to půjde stejně hladce (s trochou dřiny při cvičení) i nadále.
• Nová práce. Prozatím jsem měl dvě zaměstnání a po zkušenostech s nimi mohu říci, že ani jedno už nikdy vykonávat nechci. Když se naštvu, jsem celkem radikální a nenechám si líbit vše jenom kvůli penězům. Raději budu mít práci za průměrný plat, ale takovou která mě bude bavit a naplňovat. Tento rok se tedy chci a vlastně i musím, věnovat hledání nového, snového zaměstnání. Vím, že to zní trochu dětinsky, však kdo z nás dělá práci, která by ho na 100% bavila. Ovšem stejně tak nejde dělat práci, která se Vám totálně zhnusí natolik, že pouhá představa, že zítra tam zase máte jít a odbít si směnu je pro Vás nesnesitelná.
• Nový byt. Když už jsem u té práce, musím zmínit i bydlení. Můj malý byt mi přestává vyhovovat a pomalu se mi sem přestávají vejít všechny mé věci... Přiznám se, že jsem tak trochu vetešník a nerad cokoliv vyhazuji. Mám například oblečení, které jsem nosil někdy v patnácti, už bych ho na sebe nevzal... Přesto, jak říkám, nerad něco vyhazuji. Pokud by se mi tedy podařilo sehnat fajn práci, určitě se budu poohlížet i po novém bytě, kde bych se mohl trochu zrealizovat.
• Cestování. Vy, kteří jste už párkrát můj blog navštívili, jste si určitě všimli, že mám rád cestování. Je jedno, jestli po republice či v zahraničí. Cestování mě naplňuje, rád poznávám nové lidi, fotím, navštěvuji památky. K cestování jsem doháněn i tím, že v mém rodném městě si přijdu osamělý a bez přátel, můj společenský život tady je mrtvý. Jakmile však člověk vycestuje, okamžitě je to jiné. Proč mám pocit, že lidé, kteří jsou Vám nablízku o Vás nestojí, kdežto lidé, které potkáte někde daleko, tak právě ti si Vaší společnosti váží? Něco na tom bude.
• Psaní. Samozřejmě také hodlám pokračovat v psaní článků pro můj blog. Ale nejenom to. Hodlám se vrátit i k mé knize. Konečně už se k tomu musím, lidově řečeno, dokopat.
• Noví přátelé. Toužím po tom, poznávat nové lidi. Uvědomuji si, že se nemůžu vázat jenom na malé procento lidí, neboť tím riskuji, že jednoho dne zůstanu sám. Mám pocit, že každé přátelství jednou projde zkouškou, kterou může a nemusí přežít. Chci se tak neustále obklopovat dalšími a dalšími lidmi. Zkrátka, nechci být už nikdy sám a nechci skončit sám.
• Láska. Láska se plánovat nedá, ta prostě přijde nebo nepřijde. Přesto, vyjádřím naději, že letos už mě snad ta pravá láska konečně potká. No uvidíme, doufám, že to tu nebudu znovu psát příští rok.