Panorama na úvod

Moji milí,

v poslední době je to s mými náladami jako na houpačce. Když jdou na mě chmury, snažím se je zahánět všemožnými způsoby. Buď si jedu koupit nějakou zbytečnost, kterou vlastně vůbec nepotřebuji, třeba včera jsem si pořídil v pořadí asi třetí sluchátka. Mimochodem, hrají úžasně. Dalším oblíbeným způsobem, jak zahnat paní depku je pak psaní. Jelikož mám spoustu času, chci se psaní věnovat co nejvíce. Ale znáte to, jako na potvoru člověka opustí inspirace a pak je to těžké. A jak už jsem několikrát zmínil v jiných článcích, když mě nic nenapadá, tak raději nic nepíšu, neboť by pak vznikl blábol první kategorie. Dnes je tomu naštěstí jinak. Snažím se zaměstnat svou hlavu veselými vzpomínkami na časy dávno minulé a tak jsem se vrátil do roku 2008, kdy jsem navštívil Istanbul, nejlidnatější turecké a zároveň evropské město. O vzpomínky z dovolené se s Vámi nyní hodlám podělit.

Hagia Sofia - Chrám Boží moudrosti

Jeden rychlý příspěvek o Istanbulu už jsem vydal v minulém roce, v něm jsem zveřejnil několik málo fotografií. V dnešním článku se však hodlám cestě věnovat zevrubněji a popsat Vám své zážitky a dojmy. Nejdřív tedy proč zrovna Istanbul. Jsem milovník historie a mým nejoblíbenějším tématem dějin je Byzantská říše, správněji Východořímská říše (opravdu nesnesu, když nějaký učitel vykládá žákům, že Římská říše zanikla roku 476, není tomu tak, zanikla pouze západní část a ta východní přetrvala až do roku 1453). Vy kteří se trochu vyznáte, jistě víte, že hlavním městem Východořímské říše byla Konstantinopol, dobytá roku 1453 osmanskými Turky a později známá pod novým jménem - Istanbul. A jelikož tématika Byzance je pro mě opravdu srdcovou záležitostí, splnil mi můj děda mé největší přání a spolu s jeho přítelkyní nás vzal na dovolenou do Istanbulu.

Zbytky hipodromu

V té době mi bylo šestnáct let a mohu říci, že už jsem byl celkem cestovatel, navštívil jsem před tím bezmála polovinu Evropy. Přeci jenom však má cesta do Istanbulu byla v něčem jiná, poprvé jsem necestoval autem, ani autobusem, tak jako třeba do Německa, Francie, Španělska nebo Bulharska, ale letadlem. Musím Vám přiznat, že jsem se příšerně bál. Měl jsem proto hned několik důvodů. Předně mám fobii z výšek, vyloženě je nesnáším, ale snažím se svůj strach překonat. Druhý důvod pak je, že mám prostě rád pevnou půdu pod nohama. Možná se mi budete smát, ale kvůli tomu i nerad plavu, ne že bych to neuměl, ale plavání někam doprostřed rybníka se vyhýbám. Vždycky udělám pár temp od břehu a rychle se vracím... Ale to už jsem zase odbočil od tématu, vrátíme se tedy zpátky do letadla. Samozřejmě jsem se bál i kvůli tomu, že by s námi letadlo mohlo spadnout. Vím, je to dětinské a na silnicích zemře za rok mnohem více lidí. Ale prostě takový pád letadla je mnohem děsivější hlavně protože s jistotou zemřou všichni, kdo v něm sedí.

Theodosiánské hradby

Naštěstí jsem svůj strach překonal, vidina toho, že za nějaké dvě a půl hodiny (pokud si dobře vzpomínám) budu v Istanbulu mi v tom výrazně pomohla. Nakonec se mi ono létání i zalíbilo, zalehnuté uši jsem překonal cucáním bonbonu, dali jsme si něco k obědu, příjemně si popovídali a koukali z okna, ze kterého stejně nebylo nic vidět, neboť byly brzké hodiny ranní. Trochu zvláštní bylo sledovat takovou tu malou obrazovku nad sedadlem, která Vám ukazuje v jaké výšce se nacházíte.

Chrám Chora

Na letišti nás pak očekávala průvodkyně s cedulí. Jeli jsme vlastně komplet český zájezd turistů, takže samozřejmě nikde nechyběly řízky. Výhodou takového zájezdu je to, že když chcete, jste obklopeni komunitou svých lidí, na druhou stranu se nemusíte povinně zúčastnit všech naplánovaných výletů. My sami jsme se zúčastnili asi dvou výletů, organizovaných cestovkou, jinak jsem program připravoval v podstatě já.

Mozaiky v Choře

Bylo nás celkem dost a tak nás ubytovali hned ve dvou hotelích. Ten náš se mi velmi líbil, byl přímo v historické části Istanbulu, měl krásné atrium a co se mi líbilo nejvíc byla restaurace v nejvyšším patře ze tří stran prosklená, takže jste se při snídani mohli kochat výhledem na moře poseté loděmi a oblohu, kterou křižovali racci. Bylo to vskutku atmosférické a takovou snídani bych si nechal líbit každý den, škoda jen, že platí to pravidlo, že všechno hezké jednou skončí.

Císařský palác v Blachernách

Hned poté, co jsme se ubytovali jsme samozřejmě vyrazili jako správní aktivisté na procházku. Hned první den jsem se tak obdivoval velkolepému chrámu Hagia Sofia, který byl až do svého přetvoření na mešitu největším světovým křesťanským chrámem vůbec. Navštívili jsme také zbytek hipodromu, který je dnes vlastně parkem a to že se tu nacházel hipodrome připomínají jen sloupy. Mimochodem, je to přesně to místo, kde v nedávné době došlo k dalším odporným teroristickým útokům. Hned když jsem se to dozvěděl mě z toho zamrazilo, o to víc, že jsem se po tom místě kdysi procházel.

Galata a věž

Ten den jsme také nemohli jinak, než navštívit chrám Hagia Sofia. První co každého v chrámu upoutá je velkolepá kopule, pod kterou si člověk připadá jako opravdu titěrný mravenec. Když jsme my navštívili Istanbul, trochu nám pohled na kopuli hyzdilo vysoké lešení, ale nedá se nic dělat, renovace samozřejmě musí jednou za čas být. V chrámu mě také zaujaly mozaiky byzantských císařů, které jsem vyděl v mnoha knihách. Vždycky je příjemné vidět něco, co jste doposud spatřili jen na obrázcích naživo.

Modrá mešita

Druhý den jsme navštívili palác sultánů Topkapi, do kterého měli svého času přístup jen vyvolení, dnes je místo vyhledávanou turistickou památkou. Topkapi je vlastně komplex mnoha od sebe oddělených budov a sálů a zahrad. Navštívili jsme také velký a slavný bazar v Istanbulu, který tvoří dvě zastřešené ulice.

Palác Topkapi, sídlo osmanských sultánů

Další den nás čekal celodenní výlet. Navštívili jsme hned několik mešit, například velkou Modrou mešitu, dále jednu mešitu za Theodosiánskými hradbami, kde je pohřben jistý slavný arabský voják, který zemřel během obléhání Konstantinopole v sedmém století. Na tom místě mě překvapil skutečně obrovský výskyt holubů se kterým jsem se v Čechách nikdy nesetkal. Mimo jiné jsme zde obhlédli i vývařovnu pro chudé. Poté následovala cesta autobusem přes novou evropskou část Istanbulu tvořenou mrakodrapy až na sever k místu, kde končí Bospor a začíná Černé moře. Zde jsme si dali oběd v restauraci specializovanou na mořské plody. Přiznám se, že zde moc nepojedl, neboť v tomhle jsem hrozně konzervativní a nevezmu do pusy nic, co vlastně neznám a co mi přijde odporné. A chobotnice na talíři ve mě skutečně žádnou touhu nevzbuzuje.

Moderní část Istanbulu

No a poté jsme se nalodili na výletní loď a zahájili plavbu zpět do Istanbulu. To bylo skutečně nádherné, neboť v tu chvíli se člověk nacházel skutečně mezi Evropou na jedné straně a Asií na straně druhé. Odtud jsme si prohlédli dva velké mosty spojující oba kontinenty, pevnosti Rumelihisari a Anadoluhisari a v neposlední řadě také novodobé paláce.

Myslím, že výhled z hotelu

Po návratu jsme navštívili další mešitu a nezlobte se na mě, ale na názvy všech těch mešit už si skutečně nevzpomínám a den jsme nakonec zakončili návštěvou tradiční výrobny koberců, kde jsme byli občerstveni slavným tureckým čajem.



Další den byl plně v mé režii a vydali jsme se tak po stopách starých byzantských památek. Navštívili jsme krásný chrám Chora ležící v zapomenuté Istanbulské chudinské čtvrti, který má vnitřek kopule zdobený nádhernými mozaikami. Následně jsme si prohlédli Theodosiánské hradby. Tady se udála taková zajímavá věc. Některé úseky hradeb jsou těžko dostupné a leze se na ně doslova po takových kamenných žebřících. Někteří důvěřiví turisté po těch žebřících vylezli a ocitli si na jedné z věží, hned na to však na žebřík nalezly zdejší děti (v místě žije městská chudina a turistům se nedoporučuje, aby se zde pohybovali sami) a turisté pak oněm dětem museli darovat nějaký ten drobák, aby mohli zase slézt dolů.

Navštívili jsme také samozřejmě palác v Blachernách, který je jednou z mála připomínek světské architektury Byzance. Císaři zde sídlili převážně od 12. století, kdy začali pomalu opouštět starý palácový komplex v centru města na akropoli. Bohužel mám pocit, že Turci si starých památek moc neváží a pustili se do hrubé "obnovy" paláce, která podle mnohých kritiků navždy zničila původní ráz stavby.

Poté jsme využili istanbulské metro, to je skutečně přeplněné, zlatá Praha a vrátili se do centra. Nesmím opomenout také návštěvu Galaty a slavné Galatské věže. Tady jsem byl znovu nucen překonat mou fobii a za ten výhled to skutečně stálo. Když se člověk nedívá pod sebe, ale před sebe, tak pak je to v pořádku.

A jaké další zážitky z Istanbulu mám?

• Předně jsem zjistil, že Turci byli většinou milí, přátelští a ochotní.
• Na zvuk svolávající muslimy k modlitbám jsem si brzy zvykl a nakonec mi přišlo, že to jen podtrhává onu orientální atmosféru ve městě.
• Turkyně ve městě se zdály mnohdy mnohem emancipovanější, než ženy v západní Evropě. V oblečení a líčení se mi jevily mnohem odvážnější než Evropanky. V Turecku platí po reformách z dvacátých let aspoň podle zákona rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Turecko byla jedna z prvních evropských zemí, která přiznala volební právo i ženám. Platí, že ve městě je společnost k ženám tolerantnější než na venkově a na východě, kde se rodiny ortodoxněji drží starých tradic a ženy jsou zahalené. Žádný Turek, ale nesmí mít čtyři manželky.
• Turecký kebab je opravdu nejlepší a ten v Čechách mu vůbec nemůže konkurovat.
• Viděl jsem obří rybí trhy a nikdy předtím jsem takový puch necítil.