Ahoj všem,
v dnešním článku bych se chtěl věnovat tomu, jak se mi díky Fakultní nemocnici v Motolu změnil můj život. Právě jsem se totiž z této nemocnice vrátil a jsem plný dojmů, nejen díky vydařené operaci, ale také kvůli skvělému přístupu a péči, kterých se mi tam dostalo.
Poprvé jsem do nemocnice v Motole zavítal v roce 2012, kvůli vpáčenému hrudníku. To že trpím touto vrozenou vadou jsem se dozvěděl někdy kolem třináctého, nebo čtrnáctého roku v života, přesně už si nevzpomínám. Pravda je, že jsem neměl hrudník tolik propadlý, tak jako lidé na obrázcích, které se dají najít na internetu. Přesto mi to bylo velmi nepříjemné a když jsem k tomu ještě připočetl svojí podváhu, tak pro mě byla sama představa, že bych měl jít do plavecké haly nebo k rybníku hrozivá. K tomu připočtu občasnou dušnost při fyzické námaze a srdeční arytmii.
Roku 2012 jsem se tak dostal do Motola na první operaci, při které mi byla pod žebra zavedena titanová dlaha, která mi je vypnula. Hrudník tedy získal konečně ten správný a optimální tvar. Pooperační bolesti byly celkem velké, někteří pacienti stráví v nemocnici i dva týdny, někteří méně, v závislosti na tom, jak to kdo snáší. Já šel domů, pokud se dobře pamatuji, již pátý den.
Následně jsem tak několik let žil s "železem" v sobě, jak jsem tomu laicky říkal. Občas to pobolívalo, jindy jsem zase celý měsíc žádné bolesti neměl. Myslím, že to souviselo třeba se změnami počasí. Můj život se díky tomu změnil. Začal jsem cvičit, pomalu jsem také hledal cestu ke spokojenosti s vlastním tělem.
Nyní jsem před dvěma dny podstoupil druhou operaci, při které mi dlahu vyjmuli a hrudník už by si měl udržet svou novou podobu. Pár dní před operací jsem byl trochu přecitlivělý, což se projevovalo podrážděností, smutkem, nervozitou. Přemítal jsem o svém životě, kam se chci dál ubírat, co vlastně budu po oné operaci dělat dál. Tak trochu jsem to prostě vnímal jako milník ve svém relativně mladém životě.
Do Prahy jsem vyrazil o pár dní dřív. Abych si ještě něco užil z krás mého milovaného města. Konečně jsem třeba navštívil Vyšehrad a Náplavku, kde jsem ještě nebyl, že už mám centrum z velké části prošlé. Bohužel jsem sebou tentokrát neměl fotoaparát a tak jsem pořídil jen jednu jedinou fotografii a to s pomocí mobilu. Také jsem viděl zajímavý film v kině.
A pak nadešel pro mě den D a já podstoupil operaci, ráno okolo deváté hodiny už jsem byl na sále a po jedné hodině odpolední jsem se probral z narkózy. Bolesti byly ve srovnání s první operaci minimální a já mohl skoro hned chodit a už večer jsem se poprvé najedl, dlouho jsem takový hlad neměl. Pak jsem si v nemocnici pobyl ještě dva dny.
Musím říct, že se tak jako každý, z nemocnice těším vždycky domů, na druhou stranu odcházím i s těžkým srdcem. Protože v Motole se ke mě vždycky všichni chovali úžasně. Opravdu jsem se dočkal prvotřídní péče a skvělého přístupu ze strany personálu, jak lékařů, tak sester, ošetřovatelek i ostatních zaměstnanců. Všichni se tak zkrátka chovali přívětivě, hezky, mile... Nevím, jak to popsat. Jak už jsem napsal, prostě na jednu stranu odtamtud odcházím nerad, protože pochybuji, že se ještě někdy s takovým přístupem setkám. Před Motolem mě pobyt v nemocnicích vždycky děsil, protože vždycky se našel někdo, kdo se k Vám nechoval zrovna hezky. Tady to bylo zkrátka jiné. A já mám nyní pocit, že jsem tamnímu personálu dost nepoděkoval, za to jak mi vlastně v životě pomohli. Takže přemýšlím, že zítra jim napíšu aspoň e-mail a pochvalu. Protože nejlépe se umím stejně vyjádřit písemnou formou.
V nemocnici mě také potěšilo, kolik lidí se mi ozvalo, ať už mi napsali nebo přímo zavolali, ten pocit, že na Vás lidé myslí a drží Vám palce je prostě k nezaplacení. Po návratu z nemocnice mě také čekalo skvělé přivítání od mého kocoura. Opět jsem si uvědomil, že ačkoliv zvířata mnohdy podceňujeme, umí skvěle vyjadřovat lásku. Krom toho mě pobyt v nemocnici posílil i po psychické stránce. Cítím se mnohem lépe než předtím a mám nové odhodlání změnit svůj život, aby byl více podle mých představ.
A co vy? Pobyli jste někdy v nemocnici? Jaké máte zkušenosti?
v dnešním článku bych se chtěl věnovat tomu, jak se mi díky Fakultní nemocnici v Motolu změnil můj život. Právě jsem se totiž z této nemocnice vrátil a jsem plný dojmů, nejen díky vydařené operaci, ale také kvůli skvělému přístupu a péči, kterých se mi tam dostalo.
 |
| Fotka z Prahy nesmí chybět, JŠ, únor 2016 |
Poprvé jsem do nemocnice v Motole zavítal v roce 2012, kvůli vpáčenému hrudníku. To že trpím touto vrozenou vadou jsem se dozvěděl někdy kolem třináctého, nebo čtrnáctého roku v života, přesně už si nevzpomínám. Pravda je, že jsem neměl hrudník tolik propadlý, tak jako lidé na obrázcích, které se dají najít na internetu. Přesto mi to bylo velmi nepříjemné a když jsem k tomu ještě připočetl svojí podváhu, tak pro mě byla sama představa, že bych měl jít do plavecké haly nebo k rybníku hrozivá. K tomu připočtu občasnou dušnost při fyzické námaze a srdeční arytmii.
Roku 2012 jsem se tak dostal do Motola na první operaci, při které mi byla pod žebra zavedena titanová dlaha, která mi je vypnula. Hrudník tedy získal konečně ten správný a optimální tvar. Pooperační bolesti byly celkem velké, někteří pacienti stráví v nemocnici i dva týdny, někteří méně, v závislosti na tom, jak to kdo snáší. Já šel domů, pokud se dobře pamatuji, již pátý den.
Následně jsem tak několik let žil s "železem" v sobě, jak jsem tomu laicky říkal. Občas to pobolívalo, jindy jsem zase celý měsíc žádné bolesti neměl. Myslím, že to souviselo třeba se změnami počasí. Můj život se díky tomu změnil. Začal jsem cvičit, pomalu jsem také hledal cestu ke spokojenosti s vlastním tělem.
Nyní jsem před dvěma dny podstoupil druhou operaci, při které mi dlahu vyjmuli a hrudník už by si měl udržet svou novou podobu. Pár dní před operací jsem byl trochu přecitlivělý, což se projevovalo podrážděností, smutkem, nervozitou. Přemítal jsem o svém životě, kam se chci dál ubírat, co vlastně budu po oné operaci dělat dál. Tak trochu jsem to prostě vnímal jako milník ve svém relativně mladém životě.
Do Prahy jsem vyrazil o pár dní dřív. Abych si ještě něco užil z krás mého milovaného města. Konečně jsem třeba navštívil Vyšehrad a Náplavku, kde jsem ještě nebyl, že už mám centrum z velké části prošlé. Bohužel jsem sebou tentokrát neměl fotoaparát a tak jsem pořídil jen jednu jedinou fotografii a to s pomocí mobilu. Také jsem viděl zajímavý film v kině.
A pak nadešel pro mě den D a já podstoupil operaci, ráno okolo deváté hodiny už jsem byl na sále a po jedné hodině odpolední jsem se probral z narkózy. Bolesti byly ve srovnání s první operaci minimální a já mohl skoro hned chodit a už večer jsem se poprvé najedl, dlouho jsem takový hlad neměl. Pak jsem si v nemocnici pobyl ještě dva dny.
Musím říct, že se tak jako každý, z nemocnice těším vždycky domů, na druhou stranu odcházím i s těžkým srdcem. Protože v Motole se ke mě vždycky všichni chovali úžasně. Opravdu jsem se dočkal prvotřídní péče a skvělého přístupu ze strany personálu, jak lékařů, tak sester, ošetřovatelek i ostatních zaměstnanců. Všichni se tak zkrátka chovali přívětivě, hezky, mile... Nevím, jak to popsat. Jak už jsem napsal, prostě na jednu stranu odtamtud odcházím nerad, protože pochybuji, že se ještě někdy s takovým přístupem setkám. Před Motolem mě pobyt v nemocnicích vždycky děsil, protože vždycky se našel někdo, kdo se k Vám nechoval zrovna hezky. Tady to bylo zkrátka jiné. A já mám nyní pocit, že jsem tamnímu personálu dost nepoděkoval, za to jak mi vlastně v životě pomohli. Takže přemýšlím, že zítra jim napíšu aspoň e-mail a pochvalu. Protože nejlépe se umím stejně vyjádřit písemnou formou.
 |
| Jaké bylo přivítaní doma |
V nemocnici mě také potěšilo, kolik lidí se mi ozvalo, ať už mi napsali nebo přímo zavolali, ten pocit, že na Vás lidé myslí a drží Vám palce je prostě k nezaplacení. Po návratu z nemocnice mě také čekalo skvělé přivítání od mého kocoura. Opět jsem si uvědomil, že ačkoliv zvířata mnohdy podceňujeme, umí skvěle vyjadřovat lásku. Krom toho mě pobyt v nemocnici posílil i po psychické stránce. Cítím se mnohem lépe než předtím a mám nové odhodlání změnit svůj život, aby byl více podle mých představ.
A co vy? Pobyli jste někdy v nemocnici? Jaké máte zkušenosti?
