Moji milí,
můj život se obrátil vzhůru nohama a právě o tom dnešní článek je. Když jsem vstoupil do nového roku, cítil jsem se nejistý, obával jsem se toho, co přijde a co mě nemine. Chystal jsem se na operaci, zápasil jsem se sebou samým. Věděl jsem, že hned po operaci musím hledat nové zaměstnání. Najednou jsem se cítil pod silným tlakem a ztrácel jsem půdu pod nohama.
 |
| Ze Žižkovského vysílače |
Aby toho nebylo málo, začal jsem čím dál víc nabývat pocit, že mé dlouholeté přátelství, o kterém jsem si vždycky myslel, že vydrží na celý život, se chýlí ke konci. Dlouho jsem se snažil s tímto pocitem bojovat a přátelství za každou cenu zachránit. Bohužel, uvědomil jsem si, že už to nejde. Někdy se stane, že se životní cesty dvou lidí, kteří si tolik rozuměli, prostě rozejdou. Stačí, když se ti lidé trochu změní a vymění původní hodnoty za nové. A dnes už dávno vím, že tam, kde se o záchranu snaží jen jeden, je předem vše ztraceno. Až nyní jsem se s tím konečně smířil a zůstanou mi aspoň hezké vzpomínky.
Začal jsem tedy tak trochu tápat. Bál jsem se, že když přijdu o své přátelství, zůstanu úplně sám. Naštěstí, tak to nedopadlo. Začal jsem se soustředit na podstatné věci a udělal další velký životní krok. Už od školy mě lákala Praha, chtěl jsem se tam přestěhovat a začít nový život. Protože, tam já skutečně dýchám, tam se skutečně cítím spokojený. Našel jsem si tedy práci v Praze a ono mi to vyšlo. Sice denně hodinu a půl dojíždím, vstávám v půl páté ráno, ale vyplatilo se to. Protože, nová práce, která mě zatím baví a líbí se mi v ní, mi otevřela i nové možnosti. Konečně jsem získal každodenní přístup do hlavního města a začal poznávat spoustu nových lidí, nových míst... Chytl jsem zase druhý dech.
Mnoho lidí si klepalo na čelo, že jsem se zbláznil, denně takhle dojíždět. Ale i přesto, že jsem unavený, mě to naplňuje. Celé roky jsem dřepěl na jednom místě, doufal jsem, že se to časem změní, a čas běžel. Já jsem začal být frustrovaný a nespokojený. A teď?
Dělám věci, které jsem vždycky chtěl dělat. Všední dny věnuji zaměstnání, večer padnu do postele a mám čistou hlavu. Jsem tak unavený, že nemám čas přemýšlet nad věcmi, nad kterými jsem přemýšlel, když jsem neměl co dělat a trápil se jimi.
Konečně využívám i svůj volný čas, tak jak jsem vždycky chtěl. Neustále se seznamuji s novými lidmi, buduji nové mezilidské vztahy a doufám, že časem se tyto vztahy promění v upřímná a pevná přátelství.
Za dva týdny už jsem krom práce stihl navštívit i výstavu. několik kaváren, barů. Zvládl jsem i několik procházek po Praze, navštívil jsem Vyšehrad, Pražský hrad, poprvé jsem se v noci prošel po Karlově mostě a viděl hlavní město úplně jinýma očima. Přestože, mám strach z výšek, vychutnal jsem si kávu na Žižkovské věži a kochal se úžasnými panoramaty. Jsem zkrátka neustále v pohybu a začínám si uvědomovat, že už život nepřežívám, ale skutečně si jej užívám!
Otevřela se přede mnou brána do říše zážitků, nových lidí, splněných přání. Nejenom, že se cítím spokojený a naplněný, ale dokonce mám pocit, že když udělám ještě jeden malý krůček, tak dosáhnu pocitu štěstí.
Zkrátka se Vám snažím říct, že pokud se cítíte nespokojení a bojíte se udělat nějakou změnu, odhoďte zábrany, přetrhněte ten řetěz, který Vás drží u zdi a ten krok udělejte! V konečné výsledku se to vyplatí, a za všechnu tu námahu a dřinu vyplněný život stojí! Já svého rozhodnutí rozhodně nelituji a už teď se těším, jak Vám budu přinášet recenze na kavárny, bary, muzea a další zajímavé podniky.
A na závěr pár fotografií z uplynulých dní. Ne vždy jsem u sebe měl fotoaparát a tak jsou některé fotografie pořízené ne zrovna kvalitním mobilním fotoaparátem.
 |
| Pokus o noční panorama |
 |
| Už jsem stačil objevit i "svou" ulici |
 |
| Marie Terezie, Grévin, muzeum voskových figurín |
