Moji milí,
vítám Vás u svého nového článku. V poslední době jsem se trochu stáhl do ústraní a začal hodně přemýšlet o životě, o sobě, o ostatních, zkrátka o všem možném. V poslední době se cítím tak trochu osaměle a k tomu všemu má blízká kamarádka odcestovala do zahraničí. Tyto skutečnosti mě přivedly k úvaze na téma ztráty a nálezy, protože, přiznejme si to, všichni v životě něco ztrácíme a naopak nalézáme. Nejbolestnější jsou ztráty těch, které milujeme a naopak nalézání nových spřízněných duší a právě na toto téma bude nový článek.
Když jsem poprvé ucítil tu nepříjemnou bolest ze ztráty, bylo mi asi osm let. Tehdy zemřela má babička. Měl jsem k ní zvláštní vztah, protože ona pro mě byla v dětském věku ta zlá, kdežto děda byl ten hodný. Přesto mě to hodně bolelo, když zemřela. Často na ní myslím, vím, že je toho mnoho, o čem bych s ní chtěl mluvit. Bohužel tehdy jsem ještě neměl ten rozum a neznal jsem celou pravdu. Tu jsem objevil až mnohem, mnohem později.
Další bolestná, ta vůbec nejhorší ztráta přišla o mnoho let později. Když mi bylo osmnáct, poprvé jsem se ve svém životě zamiloval. Toho člověka jsem přímo zbožňoval, prožil jsem s ním ty nejkrásnější a zároveň nejhorší životní chvíle. Právě díky tomuto člověku jsem si uvědomil, že nejvíc nám neublíží naši nepřátelé, ale právě ti, které milujeme. Když jsem o svou lásku přišel, zhroutil se mi celý svět. Trvalo mi roky, než jsem se s tím vyrovnal. Popravdě, už jsem nikdy znovu nikoho nemiloval.
Jsou v našich životech lidé, u kterých věříme, že o ně nikdy nepřijdeme. Možná to bude znít hloupě, ale nikdy jsem nevěřil, že by tu moje prababička nebyla, že by mohla zemřít. Narodil jsem se na její šedesáté narozeniny a měl jsem s ní velmi úzký vztah. Mohl jsem s ní mluvit naprosto o čemkoliv, přijala věci, které by jiní lidé v jejím věku nikdy nepřijali. Byla pro mě jediným člověkem, kterému jsem věřil, že mě má opravdu upřímně rád. Vždycky mi přispěla dobrou radou, vždycky mě vyslechla, vždycky tu byla, když jsem potřeboval pomoc. Bavilo mě její vyprávění o dětství, o válce, o minulosti. Když mi bylo dvacet, zemřela. V tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama. Už nemám v životě člověka, kterému bych tolik věřil. Od té doby si připadám zase o něco prázdnější.
O rok později následoval prababičku praděda. Po její smrti začal rychle churavět, byl pořád smutný. Ti dva byli příkladem lidí, kteří se měli tolik rádi, že nemohli být jeden bez druhého. Těm dvěma já vděčím za ty vzpomínky z dětství, které byly krásné. Do dnes si vzpomínám, jak mě brali na procházky do zámeckého parku, na zámky a hrady, na houby. Ti dva se mi věnovali a měli o mě skutečný nefalšovaný zájem. Záleželo jim na mě a na to nikdy nezapomenu.
Měl jsem to štěstí, že jsem měl několik dlouhých let pocit, že mám opravdovou nejlepší přítelkyni. Pojilo nás sedmileté přátelství a my věřili tomu, že budeme přátelé celoživotně. Ve chvíli, kdy všichni ostatní odešli, my tu pro sebe stále byli. Neříkám, mnohokrát jsme se pohádali a trucovali, přesto jsme se vždycky usmířili. Při všem důležitém jsme byli spolu a společně všechno prožívali, lásky, rozchody. Pamatuji si na naše tradiční kafíčka, nákupy, jízdy po městě sem a tam. Mohl jsem se na ní spolehnout, kdykoliv se něco stalo, neváhala a sedla do auta, přijela. Bohužel, i sebevíc pevné přátelství se občas otřese v základech a má kamarádka se mi změnila před očima, dala se cestou, po které jsem jí nemohl následovat. Rok jsem to vydržel a doufal, že zase bude taková jako dřív. Ale naopak, měnila se čím dál víc a víc. Nakonec už jsem přestal přivírat oči a naše přátelství ukončil. Zůstanou mi aspoň krásné vzpomínky.
V mém rodném městě už mi zbývala jen poslední blízká kamarádka, která mi zpříjemňovala ty úmorné víkendy, které jsem v této díře musel občas strávit. Kamarádka, se kterou nejsme nikdy vážní, ale pořád se smějeme, protože to jinak společně ani neumíme. S ní mě pojí sedmileté přátelství a vím, že s ní mohu počítat. Naštěstí jsem jí neztratil, jen odešla do zahraničí a já doufám, že se za čas vrátí a pokud ne, hodlám za ní jezdit.
Naštěstí život není jen o ztrátách, v poslední době jsem nalezl mnohé. Práci, která mě přivedla mezi skvělé kolegy, kteří se postupně stávají mými novými blízkými přáteli a se kterými se cítím vždy skvěle, se kterými je zábava a věřím, že by mě podrželi, kdyby toho bylo třeba. Nalezl jsem také, po několikaletém tápání, tu správnou cestu (nebo aspoň doufám, že je správná) po které se chci ubírat. Pevně věřím, že také naleznu to poslední co mi schází k úplnému pocitu naplnění, spřízněnou duši, někoho, komu budu zase věřit, že mě má opravdu a upřímně rád.
Závěrem bych dodal, že každý z nás ztratí někdy někoho důležitého, neboť je to přirozený proces. Ale vzpomínky a to co nám ti lidé dali, to nám nikdo nevezme. Vždycky si vzpomenu na procházku parkem s prababičkou a pradědou, na milovaného člověka, který mě chytl za ruku na Karlově Mostě a já z toho byl pif, paf, na kamarádku, se kterou jsme vedli dlouhé debaty v autě a nakonec se vždycky objali a řekli si, že bude lépe. Zkrátka, vzpomínky nikdy neztratím. Naopak, myslím pozitivně, život je přede mnou a já mohu jen a jen získat.
Přeji všem, kteří přežili mé povídání hezké letní dny. :)
vítám Vás u svého nového článku. V poslední době jsem se trochu stáhl do ústraní a začal hodně přemýšlet o životě, o sobě, o ostatních, zkrátka o všem možném. V poslední době se cítím tak trochu osaměle a k tomu všemu má blízká kamarádka odcestovala do zahraničí. Tyto skutečnosti mě přivedly k úvaze na téma ztráty a nálezy, protože, přiznejme si to, všichni v životě něco ztrácíme a naopak nalézáme. Nejbolestnější jsou ztráty těch, které milujeme a naopak nalézání nových spřízněných duší a právě na toto téma bude nový článek.
Když jsem poprvé ucítil tu nepříjemnou bolest ze ztráty, bylo mi asi osm let. Tehdy zemřela má babička. Měl jsem k ní zvláštní vztah, protože ona pro mě byla v dětském věku ta zlá, kdežto děda byl ten hodný. Přesto mě to hodně bolelo, když zemřela. Často na ní myslím, vím, že je toho mnoho, o čem bych s ní chtěl mluvit. Bohužel tehdy jsem ještě neměl ten rozum a neznal jsem celou pravdu. Tu jsem objevil až mnohem, mnohem později.
Další bolestná, ta vůbec nejhorší ztráta přišla o mnoho let později. Když mi bylo osmnáct, poprvé jsem se ve svém životě zamiloval. Toho člověka jsem přímo zbožňoval, prožil jsem s ním ty nejkrásnější a zároveň nejhorší životní chvíle. Právě díky tomuto člověku jsem si uvědomil, že nejvíc nám neublíží naši nepřátelé, ale právě ti, které milujeme. Když jsem o svou lásku přišel, zhroutil se mi celý svět. Trvalo mi roky, než jsem se s tím vyrovnal. Popravdě, už jsem nikdy znovu nikoho nemiloval.
Jsou v našich životech lidé, u kterých věříme, že o ně nikdy nepřijdeme. Možná to bude znít hloupě, ale nikdy jsem nevěřil, že by tu moje prababička nebyla, že by mohla zemřít. Narodil jsem se na její šedesáté narozeniny a měl jsem s ní velmi úzký vztah. Mohl jsem s ní mluvit naprosto o čemkoliv, přijala věci, které by jiní lidé v jejím věku nikdy nepřijali. Byla pro mě jediným člověkem, kterému jsem věřil, že mě má opravdu upřímně rád. Vždycky mi přispěla dobrou radou, vždycky mě vyslechla, vždycky tu byla, když jsem potřeboval pomoc. Bavilo mě její vyprávění o dětství, o válce, o minulosti. Když mi bylo dvacet, zemřela. V tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama. Už nemám v životě člověka, kterému bych tolik věřil. Od té doby si připadám zase o něco prázdnější.
O rok později následoval prababičku praděda. Po její smrti začal rychle churavět, byl pořád smutný. Ti dva byli příkladem lidí, kteří se měli tolik rádi, že nemohli být jeden bez druhého. Těm dvěma já vděčím za ty vzpomínky z dětství, které byly krásné. Do dnes si vzpomínám, jak mě brali na procházky do zámeckého parku, na zámky a hrady, na houby. Ti dva se mi věnovali a měli o mě skutečný nefalšovaný zájem. Záleželo jim na mě a na to nikdy nezapomenu.
Měl jsem to štěstí, že jsem měl několik dlouhých let pocit, že mám opravdovou nejlepší přítelkyni. Pojilo nás sedmileté přátelství a my věřili tomu, že budeme přátelé celoživotně. Ve chvíli, kdy všichni ostatní odešli, my tu pro sebe stále byli. Neříkám, mnohokrát jsme se pohádali a trucovali, přesto jsme se vždycky usmířili. Při všem důležitém jsme byli spolu a společně všechno prožívali, lásky, rozchody. Pamatuji si na naše tradiční kafíčka, nákupy, jízdy po městě sem a tam. Mohl jsem se na ní spolehnout, kdykoliv se něco stalo, neváhala a sedla do auta, přijela. Bohužel, i sebevíc pevné přátelství se občas otřese v základech a má kamarádka se mi změnila před očima, dala se cestou, po které jsem jí nemohl následovat. Rok jsem to vydržel a doufal, že zase bude taková jako dřív. Ale naopak, měnila se čím dál víc a víc. Nakonec už jsem přestal přivírat oči a naše přátelství ukončil. Zůstanou mi aspoň krásné vzpomínky.
V mém rodném městě už mi zbývala jen poslední blízká kamarádka, která mi zpříjemňovala ty úmorné víkendy, které jsem v této díře musel občas strávit. Kamarádka, se kterou nejsme nikdy vážní, ale pořád se smějeme, protože to jinak společně ani neumíme. S ní mě pojí sedmileté přátelství a vím, že s ní mohu počítat. Naštěstí jsem jí neztratil, jen odešla do zahraničí a já doufám, že se za čas vrátí a pokud ne, hodlám za ní jezdit.
Naštěstí život není jen o ztrátách, v poslední době jsem nalezl mnohé. Práci, která mě přivedla mezi skvělé kolegy, kteří se postupně stávají mými novými blízkými přáteli a se kterými se cítím vždy skvěle, se kterými je zábava a věřím, že by mě podrželi, kdyby toho bylo třeba. Nalezl jsem také, po několikaletém tápání, tu správnou cestu (nebo aspoň doufám, že je správná) po které se chci ubírat. Pevně věřím, že také naleznu to poslední co mi schází k úplnému pocitu naplnění, spřízněnou duši, někoho, komu budu zase věřit, že mě má opravdu a upřímně rád.
Závěrem bych dodal, že každý z nás ztratí někdy někoho důležitého, neboť je to přirozený proces. Ale vzpomínky a to co nám ti lidé dali, to nám nikdo nevezme. Vždycky si vzpomenu na procházku parkem s prababičkou a pradědou, na milovaného člověka, který mě chytl za ruku na Karlově Mostě a já z toho byl pif, paf, na kamarádku, se kterou jsme vedli dlouhé debaty v autě a nakonec se vždycky objali a řekli si, že bude lépe. Zkrátka, vzpomínky nikdy neztratím. Naopak, myslím pozitivně, život je přede mnou a já mohu jen a jen získat.
Přeji všem, kteří přežili mé povídání hezké letní dny. :)
