Moji milí,
a je to tady! Od balení věcí jsem si odskočil k počítači, abych se s Vámi podělil o to, že se mi splnil další velký sen. Konečně se stěhuji do Prahy a opouštím své rodné město. Přišlo to všechno tak náhle, nečekaně, ve chvíli, kdy jsem vlastně vzdal hledání bydlení. Mám skoro pocit, že jsem stěhování dostal k mým narozeninám, které přesně za týden oslavím již ve svém novém pražském domově.
Možná Vám to, že stěhuji o sto kilometrů dál přijde směšné, možná si řeknete, že to nestojí za článek. Ale pro mě má stěhování do Prahy, kterou miluji, obrovský význam. Je to pro mě jedinečná příležitost konečně začít nový život, po kterém jsem vždycky toužil. Začnu znovu a s čistým stolem, někde, kde teprve poznávám nové lidi, bez negativního vlivu, který na mě vždycky v mém rodném městě působil.
Praha dala mému životu už před několika lety nový význam. Právě v hlavním městě jsem se poprvé v životě zamiloval. V historickém centru města jsem prožil své první romantické chvilky a stejnou měrou, jakou jsem se zamiloval do někoho, zamiloval jsem se i do hlavního města. V následujících letech jsem se vracel znovu a znovu, nejdřív na výlety a procházky, později jsem objevil i kouzlo bujarého nočního života. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že právě Praha je místo, kde žít.
Jak vzrůstala má touha po životě v Praze, začal jsem své rodné Teplice nenávidět čím dál víc. V dnešních dnech mám na Teplice, přiznávám, absolutní averzi. Teplice nesnáším hned z několika důvodů. Necítím se zde dobře, nepřipadám si zde bezpečně. Je paradoxní, že v milionovém městě se cítím mnohem bezpečněji než v onom padesáti tisícovém, ale je to tak.
Teplice už totiž dávno nejsou to krásné a vyhlášené město, kterému se říkalo malá Paříž. Namísto toho tu všude vidíte jen úpadek. Tak, jako téměř každé město na Ústecku, i v Teplicích jsou čtvrti, kterým je lepší se vyhýbat. Bohužel mám pocit, že zdejší ghetta plná nepřizpůsobivých a fetujících se slila v jedno velké, které pohltilo celé město. Nepřeháním. Pokud zde po sedmé hodině večerní ještě za světla vyrazíte na nákup do obchodního centra, už na ulici slušného člověka nepotkáte. Všude samí křiklouni, zlodějíčci, co Vám vnucují, abyste si koupili ukradené "značkové" voňavky od Vietnamců, nebo Vás obtěžují o cígo a vy jste rádi, že se domů z nákupu nevrátíte s nožem v zádech.
Krom toho zde vymizela německá klientela, která navštěvovala lázně. Město totiž dalo přednost muslimské klientele, která sem přijíždí z arabského ostrova, výspy a pevnosti toho nejradikálnějšího islámu. Muslimská klientela obsadila nejen lázně, ale i zbývající slušné čtvrti a z parků a kaváren vytlačila teplické občany. S oblibou pak pořádají bujaré pikniky a ohňostroje, čímž ruší noční klid. Radnice protestující občany, když to řeknu lidově a vulgárně doslova "vyfakovala" a vysmála se jim. Namísto toho podporuje muslimskou klientelu, která zde rozhazuje peníze, místo aby bránila zájmy svých voličů. Toto je však pro naší republiku celkem typické. Zkrátka, už léta se zde necítím dobře. Vždycky jsem tu měl pocit, že sem nezapadám, že zde nemám žádné přátele, že jsem neoblíbený, připadal jsem si přehlížený.
Když jsem začal v březnu pracovat v Praze, vše se změnilo. Nenašel jsem jednoho, ale hned několik přátel, které postupně čím dál víc začínám vnímat jako svou rodinu. Hrozně jsem se obával, že v hlavním městě nezapadnu, že vůči mě budou mít zdejší lidé předsudky. Opak byl pravdou, lidé se tu ke mě chovají úplně jinak, než jsem zvyklý. Poprvé mám pocit, že někam patřím, zapadám, už si nepřijdu osamělý a přehlížený. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy nudil. Pořád mám s kým vyrazit na kávu, na procházku, na párty.
Ne tak jako v Teplicích, kde jsem byl rád, když si na mě někdo udělal jednou za měsíc milostivě čas, abychom šli za hodinu domů. Jsem opravdu rád, že z tohoto mrtvého, upadajícího města, které už nemá absolutně žádnou perspektivu do budoucnosti odcházím.
Vím, mnozí, především lidé z Teplic, mi říkají, že jednoho dne mě Praha omrzí. Možná je to pravda. Zatím tomu tak však není. Do hlavního města už pravidelně jezdím pět let a mám ho čím dál ve větší oblibě. Hrozně moc se těším, že už nebudu muset dojíždět, že budu moci konečně trávit více času s mými přáteli. Také se těším, že když budu mít nějaký splín, vyrazím si zkrátka na procházku a půjdu třeba fotit památky. Což v Teplicích nebylo nikdy reálné, protože z výše zmíněných důvodů bych se zde při procházce necítil fajn a uvolněně.
Vím, že v Praze jsou také čtvrti a místa, kterým je lepší se vyhnout. Denně zde narážím na mnoho existencí, třeba v metru, přesto mám pocit, že se těmto lidem v Praze vyhýbám mnohem snadněji, než v Teplicích, kde je jimi zkrátka obsazené celé město. Zkrátka si v hlavním městě přijdu mnohem jistější.
Nemohu se dočkat pondělí, kdy budu konečně přestěhovaný. Vzápětí mě čeká spousta akcí, o kterých jsem si mohl dříve nechat jenom zdát. V pátek se vřítím do nočního města a oslavím se svými přáteli narozeniny, v sobotu mě čeká narozeninové posezení na žižkovské věži, další týden další oslava. Jsem nejšťastnější, že jsem dostal tuto možnost a že mi vstoupili do života se skvělí přátelé.
Ale nyní už se vrátím k balení mých věcí, myslím, že mě čeká noc beze spánku. Všem moc děkuji za pozornost, měl jsem potřebu se s Vámi o svou radost podělit.
Přeji Vám krásný zbytek léta a věřte tomu, že když to opravdu chcete, proměníte každý Váš sen v realitu.
Jáchym.
PS: Za splněný sen musím poděkovat hlavně mé blízké kamarádce, s kterou jsme strávili na vesnici vedle Teplic podstatný kus života. Jsem hrozně rád, že spolu budeme bydlet v jednom domě a budeme sousedé. :)
a je to tady! Od balení věcí jsem si odskočil k počítači, abych se s Vámi podělil o to, že se mi splnil další velký sen. Konečně se stěhuji do Prahy a opouštím své rodné město. Přišlo to všechno tak náhle, nečekaně, ve chvíli, kdy jsem vlastně vzdal hledání bydlení. Mám skoro pocit, že jsem stěhování dostal k mým narozeninám, které přesně za týden oslavím již ve svém novém pražském domově.
Možná Vám to, že stěhuji o sto kilometrů dál přijde směšné, možná si řeknete, že to nestojí za článek. Ale pro mě má stěhování do Prahy, kterou miluji, obrovský význam. Je to pro mě jedinečná příležitost konečně začít nový život, po kterém jsem vždycky toužil. Začnu znovu a s čistým stolem, někde, kde teprve poznávám nové lidi, bez negativního vlivu, který na mě vždycky v mém rodném městě působil.
Praha dala mému životu už před několika lety nový význam. Právě v hlavním městě jsem se poprvé v životě zamiloval. V historickém centru města jsem prožil své první romantické chvilky a stejnou měrou, jakou jsem se zamiloval do někoho, zamiloval jsem se i do hlavního města. V následujících letech jsem se vracel znovu a znovu, nejdřív na výlety a procházky, později jsem objevil i kouzlo bujarého nočního života. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že právě Praha je místo, kde žít.
Jak vzrůstala má touha po životě v Praze, začal jsem své rodné Teplice nenávidět čím dál víc. V dnešních dnech mám na Teplice, přiznávám, absolutní averzi. Teplice nesnáším hned z několika důvodů. Necítím se zde dobře, nepřipadám si zde bezpečně. Je paradoxní, že v milionovém městě se cítím mnohem bezpečněji než v onom padesáti tisícovém, ale je to tak.
Teplice už totiž dávno nejsou to krásné a vyhlášené město, kterému se říkalo malá Paříž. Namísto toho tu všude vidíte jen úpadek. Tak, jako téměř každé město na Ústecku, i v Teplicích jsou čtvrti, kterým je lepší se vyhýbat. Bohužel mám pocit, že zdejší ghetta plná nepřizpůsobivých a fetujících se slila v jedno velké, které pohltilo celé město. Nepřeháním. Pokud zde po sedmé hodině večerní ještě za světla vyrazíte na nákup do obchodního centra, už na ulici slušného člověka nepotkáte. Všude samí křiklouni, zlodějíčci, co Vám vnucují, abyste si koupili ukradené "značkové" voňavky od Vietnamců, nebo Vás obtěžují o cígo a vy jste rádi, že se domů z nákupu nevrátíte s nožem v zádech.
Krom toho zde vymizela německá klientela, která navštěvovala lázně. Město totiž dalo přednost muslimské klientele, která sem přijíždí z arabského ostrova, výspy a pevnosti toho nejradikálnějšího islámu. Muslimská klientela obsadila nejen lázně, ale i zbývající slušné čtvrti a z parků a kaváren vytlačila teplické občany. S oblibou pak pořádají bujaré pikniky a ohňostroje, čímž ruší noční klid. Radnice protestující občany, když to řeknu lidově a vulgárně doslova "vyfakovala" a vysmála se jim. Namísto toho podporuje muslimskou klientelu, která zde rozhazuje peníze, místo aby bránila zájmy svých voličů. Toto je však pro naší republiku celkem typické. Zkrátka, už léta se zde necítím dobře. Vždycky jsem tu měl pocit, že sem nezapadám, že zde nemám žádné přátele, že jsem neoblíbený, připadal jsem si přehlížený.
Když jsem začal v březnu pracovat v Praze, vše se změnilo. Nenašel jsem jednoho, ale hned několik přátel, které postupně čím dál víc začínám vnímat jako svou rodinu. Hrozně jsem se obával, že v hlavním městě nezapadnu, že vůči mě budou mít zdejší lidé předsudky. Opak byl pravdou, lidé se tu ke mě chovají úplně jinak, než jsem zvyklý. Poprvé mám pocit, že někam patřím, zapadám, už si nepřijdu osamělý a přehlížený. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy nudil. Pořád mám s kým vyrazit na kávu, na procházku, na párty.
Ne tak jako v Teplicích, kde jsem byl rád, když si na mě někdo udělal jednou za měsíc milostivě čas, abychom šli za hodinu domů. Jsem opravdu rád, že z tohoto mrtvého, upadajícího města, které už nemá absolutně žádnou perspektivu do budoucnosti odcházím.
Vím, mnozí, především lidé z Teplic, mi říkají, že jednoho dne mě Praha omrzí. Možná je to pravda. Zatím tomu tak však není. Do hlavního města už pravidelně jezdím pět let a mám ho čím dál ve větší oblibě. Hrozně moc se těším, že už nebudu muset dojíždět, že budu moci konečně trávit více času s mými přáteli. Také se těším, že když budu mít nějaký splín, vyrazím si zkrátka na procházku a půjdu třeba fotit památky. Což v Teplicích nebylo nikdy reálné, protože z výše zmíněných důvodů bych se zde při procházce necítil fajn a uvolněně.
Vím, že v Praze jsou také čtvrti a místa, kterým je lepší se vyhnout. Denně zde narážím na mnoho existencí, třeba v metru, přesto mám pocit, že se těmto lidem v Praze vyhýbám mnohem snadněji, než v Teplicích, kde je jimi zkrátka obsazené celé město. Zkrátka si v hlavním městě přijdu mnohem jistější.
Nemohu se dočkat pondělí, kdy budu konečně přestěhovaný. Vzápětí mě čeká spousta akcí, o kterých jsem si mohl dříve nechat jenom zdát. V pátek se vřítím do nočního města a oslavím se svými přáteli narozeniny, v sobotu mě čeká narozeninové posezení na žižkovské věži, další týden další oslava. Jsem nejšťastnější, že jsem dostal tuto možnost a že mi vstoupili do života se skvělí přátelé.
Ale nyní už se vrátím k balení mých věcí, myslím, že mě čeká noc beze spánku. Všem moc děkuji za pozornost, měl jsem potřebu se s Vámi o svou radost podělit.
Přeji Vám krásný zbytek léta a věřte tomu, že když to opravdu chcete, proměníte každý Váš sen v realitu.
Jáchym.
PS: Za splněný sen musím poděkovat hlavně mé blízké kamarádce, s kterou jsme strávili na vesnici vedle Teplic podstatný kus života. Jsem hrozně rád, že spolu budeme bydlet v jednom domě a budeme sousedé. :)
