Milí přátelé, čtenáři a návštěvníci,

Milí čtenáři,

dnešní článek, jak již název napovídá, je zamyšlením nad tím kam se podělo ono pověstné kouzlo Vánoc. Bude to znít jako klišé, ale vždycky jsem se domníval, že Vánoce jsou ty nejkrásnější svátky v roce, kdy se všichni sejdeme se svými blízkými, chováme se k sobě mile a užíváme si jeden druhého. Nezáleží přeci na tom, kdo jak drahým dárkem se předvede, ale právě na tom, že se sejdeme, odložíme aspoň na těch pár dní vzájemné neshody a zase si jednou dokážeme, že se máme rádi. Vždycky jsem zastával názor, že by se k sobě lidé měli choval ohleduplně a korektně, ať už jsou svátky, nebo jakýkoliv běžný den v roce. Mám však pocit, že tomu tak není a že je to rok od roku horší.



Mějte mě třeba za trapného kritika, ale mám pocit, že většina lidí zapomněla na to o čem jsou Vánoce. Místo toho převládl nechutný konzum a lidé se honí za dárky, berou si půjčky a zatímco celý rok si stěžují, jak mají málo peněz, tak nyní utrácí jako o život. Nákupní střediska praskají ve švech, lidé se strkají, jsou na sebe vyloženě hnusní a mnohdy až hysteričtí. Fakt třeba nezávidím zaměstnancům České pošty, která nestíhá pod náporem už ani doručovat, jak se píše v médiích. Lidé samozřejmě postrádají jakékoliv pochopení a jenom ječí na ty nebohé zaměstnance.

Já jsem si třeba všechny dárky obstaral postupně, bez jakéhokoliv stresu v předcházejících dvou měsících. Jelikož mám velkou rodinu, pro každého mám nějakou tu drobnost. A myslím si, že o tom to je, neutrácet neskutečné peníze za luxusní dary, ale dát svým blízkým najevo, že jsem si na ně vzpomněl a obdarovat je něčím, co jim udělá radost. Hlavně, že na Vánoce přijedu a budeme spolu všichni pohromadě.

Naštěstí, na rozdíl od minulého roku, už jsem se trochu srovnal s tím, jak to o Vánocích chodím a snažím se to ignorovat. Nákupním centrum se vyhýbám a pokud mi to situace jen trochu umožní, dávám přednost procházkám, před přeplněným mhd. Hysteričtí lidé s věčně nasupeným výrazem, které na ulicích teď potkávám mě už dovedou jen pobavit.

To co předchází Vánocům už je jen takovým důkazem, kam dnešní společnost dospěla. Příliš mnoho věcí považujeme za samozřejmost a dokáže nás rozhodit a naštvat, když se něco pokazí a nevychází to podle našich představ. Nebudu pokrytec, i já samozřejmě využívám všech civilizačních výdobytků, dělám si radost a dopřávám si. Také se umím naštvat, když se něco pokazí, ale rozhodně kvůli tomu nedělám scény a nechovám se hrubě k lidem okolo sebe. Vždycky si vzpomenu a ano, teď to bude znít jako další klišé, že na světě žije obrovské množství lidí v chudobě, pro které není samozřejmostí třeba ani teplo, ani čistá voda.

Tento článek jsem tedy napsal, abychom se zamysleli nad tím, co všechno máme. Protože, když si odmyslím všechna negativa, za které stejně můžeme jenom my jako lidská společnost, žijeme ve skvělé době, máme věci o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale nějak vyprchává ono porozumění, ohleduplnost a blízkost mezi lidmi. A to jsou myslím ty důležité hodnoty, na které bychom měli pamatovat nejen o Vánocích, ale během celého roku.

Všem, kteří si tento článek přečetli moc děkuji. Pokud se mnou souhlasíte i nesouhlasíte, neváhejte se podělit o komentář.


Hezké dny vám všem!

dnes je 10. prosince, je tedy příhodné, abych se ohlédl za uplynulým rokem. Činím tak ze dvou důvodu, jednak 31. prosince na to určitě nebudu mít čas, maximálně vám sem hodím menší rozloučení a přání. Nu a potom také přesně před rokem jsem napsal podobný článek, kdy jsem se ohlédl za rokem 2016. Na článek se můžete mrknout pod odkazem. 

Vstříc novým možnostem.

Já vůbec nevím, co mě to popadlo. Seděl jsem jednoho krásného dne takhle v práci a rozjímal nad tím, co budu vlastně dělat o víkendu. V tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych se mohl podívat na rozsvícení vánočního stromku v Praze, které se mělo konat na Staroměstském náměstí. Houkl jsem tedy na mojí kamarádku a kolegyni v jedné osobě, co bude dělat v sobotu a jestli se nechce podívat na rozsvícení stromku. Dočkal jsem odpovědi, kterou jsem chtěl slyšet, tedy souhlasné odpovědi. Fajn, tak v sobotu.



Někde na facebooku jsem četl, že stromek se bude od 17:00 rozsvěcet opakovaně každou hodinu, což nám vyhovovalo. Ani já, ani kamarádka jsme to samozřejmě na 17 hodinu nestíhali, takže nám opakované rozsvěcení stromku zcela vyhovovalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Václaváku u "koně." Někdy po půl jsem tedy vyrazil na tramvaj. Samozřejmě přijala totálně narvaná devítka, obvykle, když mám čas, tak si raději počkám na prázdnější tramvaj. Bohužel toho dne jsem čas neměl, tedy pokud bych na sebe kamarádku nenechal neslušně čekat. Obrnil jsem se tedy trpělivostí a nastoupil do tramvaje.

Cestou se samozřejmě tramvaj plnila čím dál víc a tak jsem neměl moc na vybranou a uvázl jsem v takové té pohyblivé, kloubové, části. Tam, jak by se správně vlastně stát nemělo. Konečně jsem dojel na Václavské náměstí, jenomže, málem jsem se nedostal z tramvaje ven. Fakt mám pocit, že když je moc lidí na jednom místě, podlehnou jakémusi stádovému efektu a stanou se z nich místo lidí nemyslící ovce. Pokud to vezmu logicky, tak ti, co se chystají nastoupit, by měli udělat místo kolem dveří, aby si první mohli lidé zevnitř vystoupit. Jenomže mezi těmi co chtěli nastoupit a vystoupit - mezi nimi jsem byl i já - stále ještě skupinka těch, kteří nechtěli ani jedno a nějak jim nedošlo, že je potřeba uhnout. Když na moje výzvy "s dovolením" stále nikdo nereagoval, probudila se ve mě moje agresivní stránka. Buď jsem mohl riskovat, že mě tramvaj odveze někam dál, nebo jsem se mohl prostě protlačit. Zvolil jsem tu druhou variantu a prorval jsem se ven nejen přes skupinu postávajících, ale i nastupujících.

No venku nebyla situace vůbec lepší, takový dav jsem na Václaváku snad ještě neviděl. Vypravil jsem se tedy ke "koni" a cesta mi trvala dvakrát delší čas, než obvykle. Konečně jsem se sešel s kamarádkou a společně jsme vyrazili na Staroměstské náměstí. Poté, co jsme jeden druhého několikrát málem ztratili, jelikož jsme byli odděleni davem agresivních lidí, nabídl jsem kamarádce velkodušně své rámě, abychom nedošlo na náměstí každý sám. Na hlavní uličce nás policisté odkázali kamsi doprava, kde jsme museli projít přes nějaký podchod u čokoládového muzea.

Na konci podchodu na místě, kde se vycházelo na ulici, umístil nějaký inteligent velice chytře přímo uprostřed zábranu, kterou jsem měl asi kamsi nad kolena a kdyby mě kamarádka nevarovala, tak bych o tu zábranu určitě zakopl, namlátil si, nebo by mě ještě někdo ušlapal.



Pokračovali jsme tedy dále, zatímco jsme lidmi za námi byli netrpělivě postrkováni kupředu, abychom vrazili do těch dalších před námi. Konečně, přesně v šest jsme dorazili na Staroměstské náměstí, kde jsme ho spatřili, krásně rozsvícený strom. Několik minut jsme tedy očekávali ono rozsvícení, co se mělo konat podle pořadatelů události na facebooku každou hodinu, abychom zjistili, že pěkně kecali. Pořídili jsme několik fotografií a selfíček. Později jsme zjistili, že máme oba na všech fotkách dědu v křiklavé žluté bundě, co si pořizoval selfie se svou paní.

Kamarádka si ještě chtěla koupit trdelník. Když viděla tu neskutečnou frontu, tak si to rozmyslela, že si ho prý koupí na Václaváku, protože tam budou fronty určitě menší. Pomalu jsme se tedy vydali zpět na Václavské náměstí, kde jsme strávili asi deset minut ve frontě na trdelník. Okolo nás prošla nějaká paní, která si naivně notovala, že jinde budou určitě menší fronty. Po úspěšném nákupu trdelníku, od nakrknutě vyhlížející slečny (ani se jí nedivím), jsme zamířili na kávu.

Tak nějak bych tedy shrnul můj zážitek s rozsvícení vánočního stromku na Staroměstském náměstí. Tento článek je třeba brát s nadsázkou, protože jsem se celou dobu dost bavil, rozhodně není míněn nijak negativně. Já Prahu prostě miluju, ať je léto, nebo zima (tu teda rád nemám). Ono to celé vánočně nazdobené hlavní město je fakt nádherné, bohužel ty davy strkajících se a k sobě navzájem bezohledných lidí tu vánoční atmosféru dost kazí. Příští rok se asi půjdu podívat spíše mimo tuhle špičku.

Ale svým způsobem mě zmíněná procházka i inspirovala. Usmyslel jsem si, že objedu všechna významná náměstí v centru Prahy a nafotografuje je v jejich vánočním hávu. O fotky se s vámi pak, snad, podělím v dalším příspěvku.

A co, vy? Byli jste na rozsvícení stromku, ať už žijete kdekoliv? A jak jste si to užili? Neváhejte se podělit do komentářů.

Ahoj,

všechny vás vítám u mého nového příspěvku. Stejně jako v loňském roce jsem se i letos nechal nafotit. Zatímco minulý rok mě nafotil můj známý, student fotografie (podívat se můžete zde), letos jsem fotil s mou kamarádkou a kolegyní Luckou.

Psaní je pro mě způsobem, jak se mohu odreagovat, sebevyjádřit se a podělit se s vámi o mé myšlenky. Stejně tak to má Lucka, akorát jejím způsobem sebevyjádření je právě fotografování. Jelikož Lucka má super fotoaparát a začala se focení intenzivně věnovat, netrvalo dlouho a dohodli jsme se na spolupráci.

Musím říci, že nejdřív to nevypadalo vůbec nadějně. Venku bylo hnusně a já jsem se cítil trochu indisponován rýmou, takže jsem se na focení moc necítil. Naštěstí to dopadlo nad očekávání dobře a fotky se povedly víc, než jsem si vůbec dovedl představit. Zpočátku jsme se museli potýkat nejen s mým nosem, kdy jsem musel věčně posmrkávat, ale také se salvami smíchů. Vždycky když mě někdo fotí jsem rozpačitý a nevím jak se mám tvářit a to i když toto byla už moje několikátá zkušenost.

Po počátečních rozpacích vše dopadlo dobře. S Luckou se spolupracovalo jedna radost, vždycky mi uměla říct kam a jak se postavit a dokázala i z míst, které se mě zdála úplně obyčejná a nezajímavá, vytěžit maximum. Lucka mě zase chválila, že se mnou dobře pracuje, protože jako jeden z mála vím, že se nesmím hrbit a mít skloněnou hlavu. Focení to tedy bylo nenásilné, přirozené a vše probíhalo v přátelském duchu, navíc jsme se dost nasmáli.

Jelikož se fotky povedly, hodlám s mojí kamarádkou spolupracovat i nadále a doufám, že se tak čas od času budu moci podělit o další fotky.

Na Lucčinu tvorbu se můžete podívat pod tímto odkazem.

A nyní se již můžete podívat na fotky.

Moji milí,

tak už je to pár dní, co jsem oslavil své pětadvacáté narozeniny, chodím tedy po světě už čtvrt století. Což sice není pořád tolik, ale zase to považuji za takový malý milník ve svém životě. Minulý týden jsem měl super oslavu v kruhu svých blízkých přátel a tento víkend jsem v podstatě slavil znovu, tentokrát s mojí blízkou kamarádkou. Oslavy to byly přímo úžasné, i když trochu vyčerpávající. Na konci měsíce mě pak čeká ještě jedna, tentokrát rodinná.



Vždycky před svými narozeninami přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad tím, co bych chtěl změnit, čeho bych chtěl ještě dosáhnout. Nejinak tomu bylo ani letos, s tím rozdílem, že ještě hlouběji o tom přemýšlím po svých narozeninách. Cítím se tak nějak zvláštně, v takové té fázi pět let po dvacítce, pět let do třicítky.

Je to podivné, ale když jsme děti, těšíme se na ten okamžik, až nám bude patnáct, kdy dostaneme občanku a budeme si připadat velcí, abychom pak zjistili, že se v podstatě tolik nezměnilo. Potom se těšíme na své osmnácté narozeniny, ale i po nich zjistíme, že se tolik nezměnilo. Pak se těšíme na dvacítku a tak dále a tak dále. Nu, já se přestal po dvacítce na další narozeniny postupně těšit. Přijde mi totiž, že jakmile se člověk osamostatní, zařadí se do pracovního života, všechno se zběsile zrychlí a čas utíká rychleji a rychleji. Znáte to, denně strávíte v práci minimálně osm hodin, chodíte unavení domů a těšíte se až bude víkend. Ten přijde, rychle uteče a tak pořád dokola... Stereotyp.

Myslím si, že mám pravdu, když napíšu, že čím je člověk starší, tím víc vnímá jak ten čas utíká. Občas, když člověk klade nějaký cíl a pak jej nestačí naplnit v určitém času, může se z toho cítit ve stresu, frustrovaný. Já sám jsem v životě už zažil mnohé věci, překonal jsem spoustu nástrah, prošel si složitými obdobími a vždy jsem vše zvládl. Prožil jsem samozřejmě i krásné časy. Myslím, že můžu říct, že jsem urazil velký kus cesty, stále na sobě pracuji a nevzdávám se svých cílů a plánů.

Přesto právě, už jsem měl o době, kdy dosáhnu pětadvaceti let trochu jiné představy. Jenomže člověk míní, život mění. V tomto věku jsem si představoval, že už budu šťastně zadaný, absolutně samostatný a mít slibně se rozjíždějící kariéru.

Na začátku roku 2016 byl můj život úplně jiný. Žil jsem kdesi na vesnici vedle mého rodného města, kde jsem neviděl pro svou budoucnost žádnou perspektivu. Během jediné návštěvy Prahy, kdy jsem tam jel původně do nemocnice, abych se objednal na operaci se můj život kompletně změnil. Už za pár měsíců jsem měl v Praze práci, ze začátku jsem dojížděl. Před rokem jsem se přestěhoval.

Od té doby žiji tak, jak jsem vždycky chtěl. Přišly těžké měsíce, protože v Praze jsou náklady na život z mého pohledu několikanásobně vyšší, než v mém rodném městě, hlavně když jste tak odvážní a rozhodnete se žít sami, bez spolubydlících. Já jsem to všechno docela obstojně zvládl a našel jsem zde svůj domov, novou rodinu v úžasných lidech, které jsem zde potkal a kteří se stali mými přáteli. Občas cestuji, dokonce se sem tam podívám i za hranice.

Praha je plná možností a příležitostí. Jeden zde nemá šanci se nudit. Hlavně na jaře a v létě, procházky, kulturní zážitky, nakupování, občas také nějaká ta párty. Jenomže občas to může unavovat, někdy mám pocit, že je vše až moc hektické a málokdy zažiji den, kdybych si skutečně odpočinul. Právě tady jsem se naučil mít rád i svůj klid. To je takový ten okamžik, kdy přijdete stahaní z práce, potom co jste se prodírali davy lidí a pak už jste rádi, že jste doma.

V poslední době si připadám až nezdravě unavený. Ve všední dny už odpoledne postrádám energii, i tak se přemáhám a jsem neustále v pohybu. Přesto začínám mít pocit, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem sice na jednu stranu spokojený, ale na druhou stranu toužím potom udělat některé razantní, důležité změny. Cítím, že musím ve svém životě nastolit nějaký řád. Je zkrátka čas, se posunout zase někam dál. A právě to je to, na čem chci aktuálně pracovat.

Ne, tento článek není depresivní, i když se to tak může jevit. Není to ani stěžování si. Je to jen o mých aktuálních pocitech a myšlenkách, které se mi honí hlavou. Zajímalo by mě, jestli jsem sám, kdo se zamýšlí ve chvílích, kdy dosáhne v životě nějakého milníku?

Tak všem pěkný večer a zase někdy! :)

Moji milí,

jak už název napovídá v dnešním článku se hodlám podělit o několik zážitků a poznatků, které jsem získal v uplynulých letních dnech. Jak už to tak bývá, léto je pro mnohé z nás bezpochyby jedním z nejlepších období v roce. Studenti si užívají prázdnin a mnozí z nás pracujících vyrazí někam na dovolenou, nebo si užívají horkých letních dní se svými nejbližšími. Pro mě je toto období samozřejmě nejdůležitější v roce, jelikož jsem letní dítě a to doslovně, v srpnu se totiž zase stanu o rok starším. Vždycky před narozeninami tak nějak rozjímám a přemýšlím nad tím co bylo a samozřejmě se těším na to co bude. Letos navíc oslavím své první (doufám, že ne poslední) čtvrtstoletí... Pojďme se tedy společně podívat na to, co mi uplynulé dny přinesly a co se ještě bude dít.



V uplynulých dnech mě čekalo jedno velké shledání a zároveň usmíření s člověkem, který byl notnou část mého života jeho důležitou součástí. Dalo by se říci, že toto shledání pro mě bylo předčasným narozeninovým překvapením a podíl má na něm vlastně tak trochu i tento blog. Ještě, že jsem kdysi začal psát.

Zjistil jsem, že mám úžasné přátele a kolegy v jednom. Není nad to, když se domluvíte asi ve čtyřech lidech, že půjdete po práci na pivo a nakonec jich dorazí asi patnáct. Nikdy v předchozích zaměstnáních nezažil tak skvělý kolektiv jako v tom současném.

Mé jazykové schopnosti se neustále zlepšují. Jelikož jsem přizpůsobivý člověk a moji přátelé jsou vesměs samí Slováci, začínám mluvit takovou podivnou českou slovenštinou. Samozřejmě jenom, když jsem s nimi.

Po dlouhé době jsem si dopřál také dlouhou dovolenou. Těšil jsem se, jak si konečně odpočinu a načerpám nových sil a budu spát minimálně do jedenácti dopoledne. Samozřejmě, že do jedenácti nespím a jsem ještě víc nevyspalý než, když chodím do práce. Ne nepařím každý den do noci. To se mi jen zčistajasna pod okny zjevili dělníci s bagrem a zbíječkami a zatímco chodník padl pod jejich útokek, dům se otřásal v základech, já byl samozřejmě připraven o spánek.

No a tak budu muset vyklidit pozice a ustoupit někam, kde je klid. Rozhodl jsem se tedy vypadnout z Prahy a do konce týdne uspořádám takovou menší tour po ústeckých městech, abych poctil svou návštěvou své rozsáhlé příbuzenstvo. Po návratu už se vrhnu do příprav té největší narozeninové oslavy, jakou jsem zatím pořádal. Pokud mi tedy moji přátelé nezačnou hromadně odříkávat účast na skvělé venkovní párty, kterou pro ně chystám.

A co vy? Jak si zatím dusné a zamračené letní dny užíváte?

Ahoj všem,

už je to zase pár týdnů, co jsem naposledy něco napsal. Jak víte, píšu pouze pokud mám o čem. Když nevím o čem, dávám si raději tvůrčí pauzu. No, dneska se to změnilo. Odpoledne jsem se vrhl do kuchyně a oprášil svůj kulinářský um. Připravil jsem si rohlík s paštikou, na to hořčici a plátkový sýr. Pod tíhou nevšedního gurmánského zážitku mě náhle přepadla inspirace na nový příspěvek.

Za chvíli oslavím své čtvrtstoletí a jelikož mám pořád nějaké cíle a plány, kdy si je chci výhledově splnit do té a té doby, rozhodl jsem se s vámi podělit o to, jak mi jde plnění mých novoročních předsevzetí.

Nuže, první bod, který mám ve svém diáři je to, že chci přibrat a to celých deset kilogramů (původních patnáct jsem škrtl). Abych přibral, začal jsem pravidelně jíst, a ne, ačkoliv jste si dle úvodu mohli představit, že se živím rohlíky, není to tak. Denně si dopřeji sladkou snídani, k obědu si dám něco z poledního meníčka, v poslední době dokonce i polévku a večer je tomu stejně tak. Jelikož mám nějaké super rychlé spalování, tak pouze tlačení jídla do sebe by mi nepomohlo. Začal jsem tedy intenzivně cvičit. Výsledky se dostavily. Za měsíc se mi podařilo přibrat tři kila. Super práce říkal jsem si, to půjde dál. No světe div se, ačkoliv jím pořád víc a víc (moje kamarádky pukají závistí, kolik toho můžu za den spořádat a není to na mě vidět) a stále cvičím, moje váha se náhle zasekla. Prostě ne a ne se posunout dál. Ale já to nevzdávám!

Jedním z dalších předsevzetí, které jsem si velkolepě stanovil, bylo přestat kouřit. Smrdí to, je to nechutný a hlavně, je to drahý! No, absolvoval jsem zatím asi tři pokusy, kdy se mi podařilo pár dní si nezapálit. Jenomže, pak potkáte kámošku, kamaráda, co kouří. Tak si od nich jedno vezmete s tím, že se přeci nic nestane. Večer už si koupíte krabičku a jste zase zpátky, navíc po krátké abstinenci kouříte o to víc. Otázkou je, jestli jsem opravdu vnitřně přesvědčen o tom, že chci přestat? Do konce roku, ale zbývá ještě pár měsíců a tak ani tento cíl nevzdávám!

Také jsem si řekl, že si zlepším mojí angličtinu. Mám v práci super kolegyni, co angličtinu ovládá fakt dobře. Uvolila se tedy, že mi bude ve svém volném čase dávat lekce. Dobrá tedy. Při první lekci byla překvapená. "Jáchyme, ty jsi kecal!" řekla. "V čem?" ptal jsem se jí. "Že neumíš anglicky!" zněla odpověď. Jako ano, základy umím, ale třeba v práci mám panickou hrůzu svou angličtinu zapojit, abych se neztrapnil. Druhá lekce zatím neproběhla, dostal jsem domácí úkol, který jsem neudělal. Vlastně jsem si na něj vzpomněl při psaní tohoto článku. Nicméně, abych nebyl za úplně ztracený případ. Angličtinu občas používám, když si vejdu ven s někým z mých zahraničních přátel. A mám pocit, že od minulých let jsem se dost zlepšil a celkem plynule se domluvím.

Hrozně rád se také sebevzdělávám. Rozšířil jsem tedy mou knihovnu o nové poklady a hlad po knihách stále nebyl ukojen. Zaregistroval jsem se tedy do pražské městské knihovny a začal si další, těžko sehnatelné knihy půjčovat. Trochu se stydím, hned za první výpůjčku jsem dostal malinkou pokutu, protože jsem knihy vrátil po termínu.

Jedním z cílů bylo potkat i další přátele, kteří můj život obohatí o něco nového. V tomto směru to musím zaklepat, že se mi daří. Mám okolo sebe partu skvělých přátel, u kterých mám čím dál tím víc pocit, že jsou mojí novou pražskou rodinou. Neměnil bych. Vtipné je, že jsem dřív moc neměl rád naše slovenské sousedy a najednou asi tak polovinu mých přátel tvoří Slováci. Jsou to super lidi a já jsem pro naše sousedy našel pochopení a díky mým přátelům je začal mít rád.

No a závěrem, jako každý rok jsem doufal, že tenhle rok už se poštěstí a potkám parťáka do života. Hned začátkem roku mi srdce zaplesalo, myslel jsem si, že jsem někoho takového potkal. Jenomže tomu tak nebylo. Pokud je někdo o pár let starší než vy, není to bohužel zárukou zralosti. Po pár měsících jsem si uvědomil, že to nemám zapotřebí trávit čas s někým, kdo má tisíc důležitějších priorit než jste vy (párty, chlast, kámoši, párty, chlast, kámoši a jednou za pár dní víc). Když jsem vymyslel výlet do Benátek, který jsem si představoval jako romantiku a můj parťák si tam aktivoval internet a celý den trávil psaním a voláním s kámoši, věděl jsem, že takhle ne. Týden po návratu padla poslední kapka a já ho vypakoval ze svého života. Ale ani teď se nevzdávám. Mám sice pocit, že se teď v létě všichni okolo párují, jenom já ne... Ale já mám spoustu času a život před sebou.

Může to znít trochu tragicky. Může to vypadat, že nemám silnou vůli. Ale život beru jako cestu, na které člověk naráží na příležitosti a výzvy a je jen a něm samotném, jak se s nimi vypořádá. Důležité je, aby byl člověk sám se sebou spokojený. A já spokojený jsem.

A co vy? Měli jste nějaká předsevzetí, plány, cíle? A jak se Vám daří je plnit?


Tak zase někdy!

Obrázek na závěr nesmí chybět. Život vnímám jako jednu velkou cestu plnou příležitostí a výzev.

Ahoj,

dnes přidávám pár mých fotek z Benátek.

Milí přátelé,