Moji milí,

únor už je téměř u konce a to znamená, že příští měsíc už tu můj blog bude s Vámi dva roky. V dnešním článku jsem se proto rozhodl zavzpomínat, jak jsem se vlastně dostal k blogování.

Můj vzkaz vám, který zůstává stále v platnosti.

Psaní mě bavilo od chvíle, kdy jsem se to naučil. Původně jsem všechny své myšlenkové pochody zaznamenával na papír, nikdy by mě však nenapadlo, že jednou založím blog a začnu své názory a postřehy zveřejňovat. K tomu mi tehdy chybělo sebevědomí, také jsem se bál ztráty soukromí. Jenomže, v roce 2014 jsem prožil, řekněme, menší životní krizi. Tehdy jsem začal vnímat svět úplně jinýma očima.

Pomohlo mi právě psaní, začal jsem pracovat na knize. To mě zaměstnalo na několik dlouhých měsíců. Začátkem roku 2015 jsem se pak dočetl o literární soutěži a rozhodl jsem se do ní přihlásit. Napsal jsem povídku a odeslal jí. Šanci na výhru jsem si dával malou, jenomže, hle, ze stovky povídek postoupila ta moje do prvního kola spolu se čtrnácti dalšími povídkami. A pak znovu do druhého kola. Tehdy jsem získal sebevědomí a začal jsem věřit, že zvítězím. Domníval jsem se, že jsem o krok blíž k vydání knihy.

A právě tehdy jsem dostal nápad, založit blog, který by sloužil výhradně k propagaci mé knihy. Chvíli jsem si lámal hlavu nad tím, jak by se měl takový blog jmenovat. Pak mě konečně napadl název, blog jsem se rozhodl pojmenovat zkrátka po sobě a tak v březnu roku 2015 vznikl Jáchymův svět. O pár dní později 1.4.2015 jsem společně s dalšími čtyřmi autory zvítězil v literární soutěži a naše povídky vyšly ve sbírce ve formě ebooku. Sice jsem nevydal knihu v pravém slova smyslu, ale i toto považuji za úspěch a částečné splnění mého snu.

Časem se ukázalo, že k vydání plnohodnotné knihy mám daleko, po pravdě, netuším, jestli vůbec nikdy vyjde, přesto jsem se svého snu nevzdal a určitě se ještě pokusím o jeho realizaci. Nicméně, zůstal mi tento blog a práce na něm mě baví a naplňuje. Dá se říci, že od původního konceptu jsem se značně vzdálil. Blog se totiž proměnil ve sběrnici mých osobních názorů a postřehů. Nemá žádné univerzální zaměření, což je možná chyba, ale mě tato volná forma vyhovuje nejvíc. Stále mám totiž o čem psát, k čemu se vyjádřit a mohu se věnovat libovolným tématům.

Za ty skoro dva roky, co tento blog vedu, jsem si k němu vybudoval citový vztah a věřím, že chuť psát mě ještě dlouho neopustí.

Pokud se vám tento krátký příspěvek líbil, klidně zanechte zpětnou vazbu a třeba se podělte o to jak jste se k blogování dostali vy.