Ahoj všem,

už je to zase pár týdnů, co jsem naposledy něco napsal. Jak víte, píšu pouze pokud mám o čem. Když nevím o čem, dávám si raději tvůrčí pauzu. No, dneska se to změnilo. Odpoledne jsem se vrhl do kuchyně a oprášil svůj kulinářský um. Připravil jsem si rohlík s paštikou, na to hořčici a plátkový sýr. Pod tíhou nevšedního gurmánského zážitku mě náhle přepadla inspirace na nový příspěvek.

Za chvíli oslavím své čtvrtstoletí a jelikož mám pořád nějaké cíle a plány, kdy si je chci výhledově splnit do té a té doby, rozhodl jsem se s vámi podělit o to, jak mi jde plnění mých novoročních předsevzetí.

Nuže, první bod, který mám ve svém diáři je to, že chci přibrat a to celých deset kilogramů (původních patnáct jsem škrtl). Abych přibral, začal jsem pravidelně jíst, a ne, ačkoliv jste si dle úvodu mohli představit, že se živím rohlíky, není to tak. Denně si dopřeji sladkou snídani, k obědu si dám něco z poledního meníčka, v poslední době dokonce i polévku a večer je tomu stejně tak. Jelikož mám nějaké super rychlé spalování, tak pouze tlačení jídla do sebe by mi nepomohlo. Začal jsem tedy intenzivně cvičit. Výsledky se dostavily. Za měsíc se mi podařilo přibrat tři kila. Super práce říkal jsem si, to půjde dál. No světe div se, ačkoliv jím pořád víc a víc (moje kamarádky pukají závistí, kolik toho můžu za den spořádat a není to na mě vidět) a stále cvičím, moje váha se náhle zasekla. Prostě ne a ne se posunout dál. Ale já to nevzdávám!

Jedním z dalších předsevzetí, které jsem si velkolepě stanovil, bylo přestat kouřit. Smrdí to, je to nechutný a hlavně, je to drahý! No, absolvoval jsem zatím asi tři pokusy, kdy se mi podařilo pár dní si nezapálit. Jenomže, pak potkáte kámošku, kamaráda, co kouří. Tak si od nich jedno vezmete s tím, že se přeci nic nestane. Večer už si koupíte krabičku a jste zase zpátky, navíc po krátké abstinenci kouříte o to víc. Otázkou je, jestli jsem opravdu vnitřně přesvědčen o tom, že chci přestat? Do konce roku, ale zbývá ještě pár měsíců a tak ani tento cíl nevzdávám!

Také jsem si řekl, že si zlepším mojí angličtinu. Mám v práci super kolegyni, co angličtinu ovládá fakt dobře. Uvolila se tedy, že mi bude ve svém volném čase dávat lekce. Dobrá tedy. Při první lekci byla překvapená. "Jáchyme, ty jsi kecal!" řekla. "V čem?" ptal jsem se jí. "Že neumíš anglicky!" zněla odpověď. Jako ano, základy umím, ale třeba v práci mám panickou hrůzu svou angličtinu zapojit, abych se neztrapnil. Druhá lekce zatím neproběhla, dostal jsem domácí úkol, který jsem neudělal. Vlastně jsem si na něj vzpomněl při psaní tohoto článku. Nicméně, abych nebyl za úplně ztracený případ. Angličtinu občas používám, když si vejdu ven s někým z mých zahraničních přátel. A mám pocit, že od minulých let jsem se dost zlepšil a celkem plynule se domluvím.

Hrozně rád se také sebevzdělávám. Rozšířil jsem tedy mou knihovnu o nové poklady a hlad po knihách stále nebyl ukojen. Zaregistroval jsem se tedy do pražské městské knihovny a začal si další, těžko sehnatelné knihy půjčovat. Trochu se stydím, hned za první výpůjčku jsem dostal malinkou pokutu, protože jsem knihy vrátil po termínu.

Jedním z cílů bylo potkat i další přátele, kteří můj život obohatí o něco nového. V tomto směru to musím zaklepat, že se mi daří. Mám okolo sebe partu skvělých přátel, u kterých mám čím dál tím víc pocit, že jsou mojí novou pražskou rodinou. Neměnil bych. Vtipné je, že jsem dřív moc neměl rád naše slovenské sousedy a najednou asi tak polovinu mých přátel tvoří Slováci. Jsou to super lidi a já jsem pro naše sousedy našel pochopení a díky mým přátelům je začal mít rád.

No a závěrem, jako každý rok jsem doufal, že tenhle rok už se poštěstí a potkám parťáka do života. Hned začátkem roku mi srdce zaplesalo, myslel jsem si, že jsem někoho takového potkal. Jenomže tomu tak nebylo. Pokud je někdo o pár let starší než vy, není to bohužel zárukou zralosti. Po pár měsících jsem si uvědomil, že to nemám zapotřebí trávit čas s někým, kdo má tisíc důležitějších priorit než jste vy (párty, chlast, kámoši, párty, chlast, kámoši a jednou za pár dní víc). Když jsem vymyslel výlet do Benátek, který jsem si představoval jako romantiku a můj parťák si tam aktivoval internet a celý den trávil psaním a voláním s kámoši, věděl jsem, že takhle ne. Týden po návratu padla poslední kapka a já ho vypakoval ze svého života. Ale ani teď se nevzdávám. Mám sice pocit, že se teď v létě všichni okolo párují, jenom já ne... Ale já mám spoustu času a život před sebou.

Může to znít trochu tragicky. Může to vypadat, že nemám silnou vůli. Ale život beru jako cestu, na které člověk naráží na příležitosti a výzvy a je jen a něm samotném, jak se s nimi vypořádá. Důležité je, aby byl člověk sám se sebou spokojený. A já spokojený jsem.

A co vy? Měli jste nějaká předsevzetí, plány, cíle? A jak se Vám daří je plnit?


Tak zase někdy!

Obrázek na závěr nesmí chybět. Život vnímám jako jednu velkou cestu plnou příležitostí a výzev.