Moji milí,
tak už je to pár dní, co jsem oslavil své pětadvacáté narozeniny, chodím tedy po světě už čtvrt století. Což sice není pořád tolik, ale zase to považuji za takový malý milník ve svém životě. Minulý týden jsem měl super oslavu v kruhu svých blízkých přátel a tento víkend jsem v podstatě slavil znovu, tentokrát s mojí blízkou kamarádkou. Oslavy to byly přímo úžasné, i když trochu vyčerpávající. Na konci měsíce mě pak čeká ještě jedna, tentokrát rodinná.
Vždycky před svými narozeninami přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad tím, co bych chtěl změnit, čeho bych chtěl ještě dosáhnout. Nejinak tomu bylo ani letos, s tím rozdílem, že ještě hlouběji o tom přemýšlím po svých narozeninách. Cítím se tak nějak zvláštně, v takové té fázi pět let po dvacítce, pět let do třicítky.
Je to podivné, ale když jsme děti, těšíme se na ten okamžik, až nám bude patnáct, kdy dostaneme občanku a budeme si připadat velcí, abychom pak zjistili, že se v podstatě tolik nezměnilo. Potom se těšíme na své osmnácté narozeniny, ale i po nich zjistíme, že se tolik nezměnilo. Pak se těšíme na dvacítku a tak dále a tak dále. Nu, já se přestal po dvacítce na další narozeniny postupně těšit. Přijde mi totiž, že jakmile se člověk osamostatní, zařadí se do pracovního života, všechno se zběsile zrychlí a čas utíká rychleji a rychleji. Znáte to, denně strávíte v práci minimálně osm hodin, chodíte unavení domů a těšíte se až bude víkend. Ten přijde, rychle uteče a tak pořád dokola... Stereotyp.
Myslím si, že mám pravdu, když napíšu, že čím je člověk starší, tím víc vnímá jak ten čas utíká. Občas, když člověk klade nějaký cíl a pak jej nestačí naplnit v určitém času, může se z toho cítit ve stresu, frustrovaný. Já sám jsem v životě už zažil mnohé věci, překonal jsem spoustu nástrah, prošel si složitými obdobími a vždy jsem vše zvládl. Prožil jsem samozřejmě i krásné časy. Myslím, že můžu říct, že jsem urazil velký kus cesty, stále na sobě pracuji a nevzdávám se svých cílů a plánů.
Přesto právě, už jsem měl o době, kdy dosáhnu pětadvaceti let trochu jiné představy. Jenomže člověk míní, život mění. V tomto věku jsem si představoval, že už budu šťastně zadaný, absolutně samostatný a mít slibně se rozjíždějící kariéru.
Na začátku roku 2016 byl můj život úplně jiný. Žil jsem kdesi na vesnici vedle mého rodného města, kde jsem neviděl pro svou budoucnost žádnou perspektivu. Během jediné návštěvy Prahy, kdy jsem tam jel původně do nemocnice, abych se objednal na operaci se můj život kompletně změnil. Už za pár měsíců jsem měl v Praze práci, ze začátku jsem dojížděl. Před rokem jsem se přestěhoval.
Od té doby žiji tak, jak jsem vždycky chtěl. Přišly těžké měsíce, protože v Praze jsou náklady na život z mého pohledu několikanásobně vyšší, než v mém rodném městě, hlavně když jste tak odvážní a rozhodnete se žít sami, bez spolubydlících. Já jsem to všechno docela obstojně zvládl a našel jsem zde svůj domov, novou rodinu v úžasných lidech, které jsem zde potkal a kteří se stali mými přáteli. Občas cestuji, dokonce se sem tam podívám i za hranice.
Praha je plná možností a příležitostí. Jeden zde nemá šanci se nudit. Hlavně na jaře a v létě, procházky, kulturní zážitky, nakupování, občas také nějaká ta párty. Jenomže občas to může unavovat, někdy mám pocit, že je vše až moc hektické a málokdy zažiji den, kdybych si skutečně odpočinul. Právě tady jsem se naučil mít rád i svůj klid. To je takový ten okamžik, kdy přijdete stahaní z práce, potom co jste se prodírali davy lidí a pak už jste rádi, že jste doma.
V poslední době si připadám až nezdravě unavený. Ve všední dny už odpoledne postrádám energii, i tak se přemáhám a jsem neustále v pohybu. Přesto začínám mít pocit, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem sice na jednu stranu spokojený, ale na druhou stranu toužím potom udělat některé razantní, důležité změny. Cítím, že musím ve svém životě nastolit nějaký řád. Je zkrátka čas, se posunout zase někam dál. A právě to je to, na čem chci aktuálně pracovat.
Ne, tento článek není depresivní, i když se to tak může jevit. Není to ani stěžování si. Je to jen o mých aktuálních pocitech a myšlenkách, které se mi honí hlavou. Zajímalo by mě, jestli jsem sám, kdo se zamýšlí ve chvílích, kdy dosáhne v životě nějakého milníku?
Tak všem pěkný večer a zase někdy! :)
tak už je to pár dní, co jsem oslavil své pětadvacáté narozeniny, chodím tedy po světě už čtvrt století. Což sice není pořád tolik, ale zase to považuji za takový malý milník ve svém životě. Minulý týden jsem měl super oslavu v kruhu svých blízkých přátel a tento víkend jsem v podstatě slavil znovu, tentokrát s mojí blízkou kamarádkou. Oslavy to byly přímo úžasné, i když trochu vyčerpávající. Na konci měsíce mě pak čeká ještě jedna, tentokrát rodinná.
Vždycky před svými narozeninami přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad tím, co bych chtěl změnit, čeho bych chtěl ještě dosáhnout. Nejinak tomu bylo ani letos, s tím rozdílem, že ještě hlouběji o tom přemýšlím po svých narozeninách. Cítím se tak nějak zvláštně, v takové té fázi pět let po dvacítce, pět let do třicítky.
Je to podivné, ale když jsme děti, těšíme se na ten okamžik, až nám bude patnáct, kdy dostaneme občanku a budeme si připadat velcí, abychom pak zjistili, že se v podstatě tolik nezměnilo. Potom se těšíme na své osmnácté narozeniny, ale i po nich zjistíme, že se tolik nezměnilo. Pak se těšíme na dvacítku a tak dále a tak dále. Nu, já se přestal po dvacítce na další narozeniny postupně těšit. Přijde mi totiž, že jakmile se člověk osamostatní, zařadí se do pracovního života, všechno se zběsile zrychlí a čas utíká rychleji a rychleji. Znáte to, denně strávíte v práci minimálně osm hodin, chodíte unavení domů a těšíte se až bude víkend. Ten přijde, rychle uteče a tak pořád dokola... Stereotyp.
Myslím si, že mám pravdu, když napíšu, že čím je člověk starší, tím víc vnímá jak ten čas utíká. Občas, když člověk klade nějaký cíl a pak jej nestačí naplnit v určitém času, může se z toho cítit ve stresu, frustrovaný. Já sám jsem v životě už zažil mnohé věci, překonal jsem spoustu nástrah, prošel si složitými obdobími a vždy jsem vše zvládl. Prožil jsem samozřejmě i krásné časy. Myslím, že můžu říct, že jsem urazil velký kus cesty, stále na sobě pracuji a nevzdávám se svých cílů a plánů.
Přesto právě, už jsem měl o době, kdy dosáhnu pětadvaceti let trochu jiné představy. Jenomže člověk míní, život mění. V tomto věku jsem si představoval, že už budu šťastně zadaný, absolutně samostatný a mít slibně se rozjíždějící kariéru.
Na začátku roku 2016 byl můj život úplně jiný. Žil jsem kdesi na vesnici vedle mého rodného města, kde jsem neviděl pro svou budoucnost žádnou perspektivu. Během jediné návštěvy Prahy, kdy jsem tam jel původně do nemocnice, abych se objednal na operaci se můj život kompletně změnil. Už za pár měsíců jsem měl v Praze práci, ze začátku jsem dojížděl. Před rokem jsem se přestěhoval.
Od té doby žiji tak, jak jsem vždycky chtěl. Přišly těžké měsíce, protože v Praze jsou náklady na život z mého pohledu několikanásobně vyšší, než v mém rodném městě, hlavně když jste tak odvážní a rozhodnete se žít sami, bez spolubydlících. Já jsem to všechno docela obstojně zvládl a našel jsem zde svůj domov, novou rodinu v úžasných lidech, které jsem zde potkal a kteří se stali mými přáteli. Občas cestuji, dokonce se sem tam podívám i za hranice.
Praha je plná možností a příležitostí. Jeden zde nemá šanci se nudit. Hlavně na jaře a v létě, procházky, kulturní zážitky, nakupování, občas také nějaká ta párty. Jenomže občas to může unavovat, někdy mám pocit, že je vše až moc hektické a málokdy zažiji den, kdybych si skutečně odpočinul. Právě tady jsem se naučil mít rád i svůj klid. To je takový ten okamžik, kdy přijdete stahaní z práce, potom co jste se prodírali davy lidí a pak už jste rádi, že jste doma.
V poslední době si připadám až nezdravě unavený. Ve všední dny už odpoledne postrádám energii, i tak se přemáhám a jsem neustále v pohybu. Přesto začínám mít pocit, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem sice na jednu stranu spokojený, ale na druhou stranu toužím potom udělat některé razantní, důležité změny. Cítím, že musím ve svém životě nastolit nějaký řád. Je zkrátka čas, se posunout zase někam dál. A právě to je to, na čem chci aktuálně pracovat.
Ne, tento článek není depresivní, i když se to tak může jevit. Není to ani stěžování si. Je to jen o mých aktuálních pocitech a myšlenkách, které se mi honí hlavou. Zajímalo by mě, jestli jsem sám, kdo se zamýšlí ve chvílích, kdy dosáhne v životě nějakého milníku?
Tak všem pěkný večer a zase někdy! :)
