Milí přátelé, čtenáři a návštěvníci,
zítra odjíždím na svátky za rodinou a nevím, zda bude ještě čas něco napsat, tudíž mé vánoční přání zveřejním už dnes.
Tímto přeji všem, kteří po celý rok tvrdě pracovali, aby si užili alespoň pár dní volna a pořádně si odpočinuli. Totéž přeji i těm, kteří jsou ještě školou povinní, nebo pracují, i když co si budeme podívat, z pohledu dospělého člověka je škola flákačka (aspoň ta základní a střední, z vysokou zkušenost nemám).
Dále přeji všem, aby nejkrásnější svátky v roce prožili pokud možno ve společnosti svých blízkých a těch, které mají rádi. Pevně věřím, že bez přetvářky, dohadů a hádek. Všem těm, kteří nemají s kým svátky strávit přeji, aby to přežili bez úhony a pokud možno, příští rok měli s kým svátky oslavit.
Všem lidem, kteří předvánoční dobu trávili tím, že se stresovali a byli díky tomu zlí na ostatní kolem sebe, lítali jako splašení, aby nakoupili co nejvíce dárků a jídla přeji, aby si uvědomili, že Vánoce by neměly být svátky konzumu a objevili co nejdříve jejich pravý význam.
Nu a nakonec vám všem přeji jenom krásné dárky přímo od srdce, mnoho dobré nálady, nádherných zážitků a ať se příští rok zase sejdete se svými blízkými. A ještě mě tak napadlo jedno přání a to, abyste se moc nepřejedli a v pohodě zapnuli kalhoty.
Zkrátka všem přeji co nejkrásnější prožití Vánoc!
Milí čtenáři,
dnešní článek, jak již název napovídá, je zamyšlením nad tím kam se podělo ono pověstné kouzlo Vánoc. Bude to znít jako klišé, ale vždycky jsem se domníval, že Vánoce jsou ty nejkrásnější svátky v roce, kdy se všichni sejdeme se svými blízkými, chováme se k sobě mile a užíváme si jeden druhého. Nezáleží přeci na tom, kdo jak drahým dárkem se předvede, ale právě na tom, že se sejdeme, odložíme aspoň na těch pár dní vzájemné neshody a zase si jednou dokážeme, že se máme rádi. Vždycky jsem zastával názor, že by se k sobě lidé měli choval ohleduplně a korektně, ať už jsou svátky, nebo jakýkoliv běžný den v roce. Mám však pocit, že tomu tak není a že je to rok od roku horší.
Mějte mě třeba za trapného kritika, ale mám pocit, že většina lidí zapomněla na to o čem jsou Vánoce. Místo toho převládl nechutný konzum a lidé se honí za dárky, berou si půjčky a zatímco celý rok si stěžují, jak mají málo peněz, tak nyní utrácí jako o život. Nákupní střediska praskají ve švech, lidé se strkají, jsou na sebe vyloženě hnusní a mnohdy až hysteričtí. Fakt třeba nezávidím zaměstnancům České pošty, která nestíhá pod náporem už ani doručovat, jak se píše v médiích. Lidé samozřejmě postrádají jakékoliv pochopení a jenom ječí na ty nebohé zaměstnance.
Já jsem si třeba všechny dárky obstaral postupně, bez jakéhokoliv stresu v předcházejících dvou měsících. Jelikož mám velkou rodinu, pro každého mám nějakou tu drobnost. A myslím si, že o tom to je, neutrácet neskutečné peníze za luxusní dary, ale dát svým blízkým najevo, že jsem si na ně vzpomněl a obdarovat je něčím, co jim udělá radost. Hlavně, že na Vánoce přijedu a budeme spolu všichni pohromadě.
Naštěstí, na rozdíl od minulého roku, už jsem se trochu srovnal s tím, jak to o Vánocích chodím a snažím se to ignorovat. Nákupním centrum se vyhýbám a pokud mi to situace jen trochu umožní, dávám přednost procházkám, před přeplněným mhd. Hysteričtí lidé s věčně nasupeným výrazem, které na ulicích teď potkávám mě už dovedou jen pobavit.
To co předchází Vánocům už je jen takovým důkazem, kam dnešní společnost dospěla. Příliš mnoho věcí považujeme za samozřejmost a dokáže nás rozhodit a naštvat, když se něco pokazí a nevychází to podle našich představ. Nebudu pokrytec, i já samozřejmě využívám všech civilizačních výdobytků, dělám si radost a dopřávám si. Také se umím naštvat, když se něco pokazí, ale rozhodně kvůli tomu nedělám scény a nechovám se hrubě k lidem okolo sebe. Vždycky si vzpomenu a ano, teď to bude znít jako další klišé, že na světě žije obrovské množství lidí v chudobě, pro které není samozřejmostí třeba ani teplo, ani čistá voda.
Tento článek jsem tedy napsal, abychom se zamysleli nad tím, co všechno máme. Protože, když si odmyslím všechna negativa, za které stejně můžeme jenom my jako lidská společnost, žijeme ve skvělé době, máme věci o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale nějak vyprchává ono porozumění, ohleduplnost a blízkost mezi lidmi. A to jsou myslím ty důležité hodnoty, na které bychom měli pamatovat nejen o Vánocích, ale během celého roku.
Všem, kteří si tento článek přečetli moc děkuji. Pokud se mnou souhlasíte i nesouhlasíte, neváhejte se podělit o komentář.
Hezké dny vám všem!
dnešní článek, jak již název napovídá, je zamyšlením nad tím kam se podělo ono pověstné kouzlo Vánoc. Bude to znít jako klišé, ale vždycky jsem se domníval, že Vánoce jsou ty nejkrásnější svátky v roce, kdy se všichni sejdeme se svými blízkými, chováme se k sobě mile a užíváme si jeden druhého. Nezáleží přeci na tom, kdo jak drahým dárkem se předvede, ale právě na tom, že se sejdeme, odložíme aspoň na těch pár dní vzájemné neshody a zase si jednou dokážeme, že se máme rádi. Vždycky jsem zastával názor, že by se k sobě lidé měli choval ohleduplně a korektně, ať už jsou svátky, nebo jakýkoliv běžný den v roce. Mám však pocit, že tomu tak není a že je to rok od roku horší.
Mějte mě třeba za trapného kritika, ale mám pocit, že většina lidí zapomněla na to o čem jsou Vánoce. Místo toho převládl nechutný konzum a lidé se honí za dárky, berou si půjčky a zatímco celý rok si stěžují, jak mají málo peněz, tak nyní utrácí jako o život. Nákupní střediska praskají ve švech, lidé se strkají, jsou na sebe vyloženě hnusní a mnohdy až hysteričtí. Fakt třeba nezávidím zaměstnancům České pošty, která nestíhá pod náporem už ani doručovat, jak se píše v médiích. Lidé samozřejmě postrádají jakékoliv pochopení a jenom ječí na ty nebohé zaměstnance.
Já jsem si třeba všechny dárky obstaral postupně, bez jakéhokoliv stresu v předcházejících dvou měsících. Jelikož mám velkou rodinu, pro každého mám nějakou tu drobnost. A myslím si, že o tom to je, neutrácet neskutečné peníze za luxusní dary, ale dát svým blízkým najevo, že jsem si na ně vzpomněl a obdarovat je něčím, co jim udělá radost. Hlavně, že na Vánoce přijedu a budeme spolu všichni pohromadě.
Naštěstí, na rozdíl od minulého roku, už jsem se trochu srovnal s tím, jak to o Vánocích chodím a snažím se to ignorovat. Nákupním centrum se vyhýbám a pokud mi to situace jen trochu umožní, dávám přednost procházkám, před přeplněným mhd. Hysteričtí lidé s věčně nasupeným výrazem, které na ulicích teď potkávám mě už dovedou jen pobavit.
To co předchází Vánocům už je jen takovým důkazem, kam dnešní společnost dospěla. Příliš mnoho věcí považujeme za samozřejmost a dokáže nás rozhodit a naštvat, když se něco pokazí a nevychází to podle našich představ. Nebudu pokrytec, i já samozřejmě využívám všech civilizačních výdobytků, dělám si radost a dopřávám si. Také se umím naštvat, když se něco pokazí, ale rozhodně kvůli tomu nedělám scény a nechovám se hrubě k lidem okolo sebe. Vždycky si vzpomenu a ano, teď to bude znít jako další klišé, že na světě žije obrovské množství lidí v chudobě, pro které není samozřejmostí třeba ani teplo, ani čistá voda.
Tento článek jsem tedy napsal, abychom se zamysleli nad tím, co všechno máme. Protože, když si odmyslím všechna negativa, za které stejně můžeme jenom my jako lidská společnost, žijeme ve skvělé době, máme věci o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale nějak vyprchává ono porozumění, ohleduplnost a blízkost mezi lidmi. A to jsou myslím ty důležité hodnoty, na které bychom měli pamatovat nejen o Vánocích, ale během celého roku.
Všem, kteří si tento článek přečetli moc děkuji. Pokud se mnou souhlasíte i nesouhlasíte, neváhejte se podělit o komentář.
Hezké dny vám všem!
Všechny vás zdravím,
 |
| Vstříc novým možnostem. |
V lednu to bylo poprvé, co jsem přivítal nový rok v mém novém domově v hlavním městě. Jelikož jsem měl za sebou poměrně úspěšné - dva roky trvající - období, i do roku 2017 jsem vstupoval poměrně optimisticky naladěný. Tak jako každý rok jsem si nastínil hrubou představu o tom, co chci dokázat, kam to chci dotáhnout a tvrdě jsem pracoval na tom, abych všeho co jsem si vysnil také dosáhl a proměnil to v realitu.
Začátkem roku jsem si užíval klidu, který nastal po Vánocích a začal jsem obrazně řečeno uklízet nepořádek v mém osobním životě. Nejdříve jsem dal konečně sbohem někomu, samozřejmě až poté, co jsem mu dal životní lekci, někomu, kdo se choval jako upír. Tedy vysával mě jak duševně, tak materiálně.
S vervou sobě vlastní jsem se pustil do budování něčeho nového, z čehož jsem doufal, že se zrodí partnerství, postavené na pevných základech. Bohužel se tak nestalo, protože na něco takového musí být dva a tak to po pár měsících, myslím začátkem května krachlo.
V dubnu jsem se konečně vypravil na významnější cestu za hranice, totiž do Itálie, kde jsem navštívil Benátky, město, který si člověk snadno zamiluje. V Benátkách jsem zjistil, jak moc se mi zamlouvá způsob života v jižních zemích. Italové, Španělé, Řekové si totiž život opravdu užívají, v podstatě se tamní život odehrává v ulicích měst. Jihoevropané nikam nespěchají, nejsou tolik ve stresu jako my severněji v Evropě. Pravda, podle toho vypadá jejich státní zadlužení. Nicméně, občas bych si to s nimi vyměnil. Ani nevím, kolikrát jsem v poslední době přemýšlel o tom, že bych si chtěl na pár měsíců odpočinout a prostě si jen užívat života.
Nu v tomto roce jsem si našel cestu i blíž ke své rodině a navštěvoval je častěji, než obvykle. Když už jsem u toho utužování vztahů, přivítal jsem tady mou dobrou kamarádku, která žije dlouhodobě ve Švýcarsku a kamaráda Francouze, kterého jsem poznal minulý rok. Sladkou tečkou na závěr bylo, že jsem se zase začal pořádně vídat s mou nejlepší kamarádkou.
Zhruba od května jsem se zaměřil na sebe, mnohem víc, než kdy před tím. Díky tomu se mi podařilo skoncovat s některými zlozvyky, o čemž jsem také psal článek. K dnešnímu dni mohu říci, že se mi podařilo přestat kouřit. Neříkám, že si někdy na diskotéce nezapálím s kamarádkou, ale zbavil jsem se závislosti jako takové a už od srpna neutrácím obrovské peníze za krabičku cigaret denně.
Vůbec poprvé v životě se mi také začalo dařit v boji s mou podváhou a k dnešnímu dni se mi podařilo přibrat skoro deset kilogramů a jsem tak pořád blíž a blíž své vysněné a ideální váze. Díky tomu jsem se začal po psychické a fyzické stránce cítit mnohem lépe.
V srpnu jsem oslavil čtvrtstoletí po bohu mých nejbližších přátel a posléze pak i s rodinou. Léto jsem si vůbec užil, ať už jsem jej trávil v Teplicích u rodiny, nebo v pražské zoo, na Petříně, Náplavce, v centru. Naproti tomu, když přišel podzim, přešel jsem do jakési fáze útlumu. Brzy jsem zjistil, že nejraději trávím čas doma a nikam se mi nechce. Jenomže, domnívám se, že to tak mám na podzim a v zimě vždycky a myslím, že nejsem jediný. Jsem zkrátka letní dítě.
No, jak se tak blíží konec roku, už si v hlavě načrtávám, kam chci, aby se můj život ubíral dál. Momentálně jsem až na pár věcí spokojený, nicméně jsem rozhodnutý věci se kterými spokojený nejsem změnit. Ale o tom už bude pravděpodobně povídání o cílech a plánech pro příští rok.
Pokud jste vyprávění o mém roce 2017 přežili, budu rád, když se podělíte o komentář, jak se v tomto roce dařilo vám.
Všem přeji krásný den. :)
Já vůbec nevím, co mě to popadlo. Seděl jsem jednoho krásného dne takhle v práci a rozjímal nad tím, co budu vlastně dělat o víkendu. V tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych se mohl podívat na rozsvícení vánočního stromku v Praze, které se mělo konat na Staroměstském náměstí. Houkl jsem tedy na mojí kamarádku a kolegyni v jedné osobě, co bude dělat v sobotu a jestli se nechce podívat na rozsvícení stromku. Dočkal jsem odpovědi, kterou jsem chtěl slyšet, tedy souhlasné odpovědi. Fajn, tak v sobotu.
Někde na facebooku jsem četl, že stromek se bude od 17:00 rozsvěcet opakovaně každou hodinu, což nám vyhovovalo. Ani já, ani kamarádka jsme to samozřejmě na 17 hodinu nestíhali, takže nám opakované rozsvěcení stromku zcela vyhovovalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Václaváku u "koně." Někdy po půl jsem tedy vyrazil na tramvaj. Samozřejmě přijala totálně narvaná devítka, obvykle, když mám čas, tak si raději počkám na prázdnější tramvaj. Bohužel toho dne jsem čas neměl, tedy pokud bych na sebe kamarádku nenechal neslušně čekat. Obrnil jsem se tedy trpělivostí a nastoupil do tramvaje.
Cestou se samozřejmě tramvaj plnila čím dál víc a tak jsem neměl moc na vybranou a uvázl jsem v takové té pohyblivé, kloubové, části. Tam, jak by se správně vlastně stát nemělo. Konečně jsem dojel na Václavské náměstí, jenomže, málem jsem se nedostal z tramvaje ven. Fakt mám pocit, že když je moc lidí na jednom místě, podlehnou jakémusi stádovému efektu a stanou se z nich místo lidí nemyslící ovce. Pokud to vezmu logicky, tak ti, co se chystají nastoupit, by měli udělat místo kolem dveří, aby si první mohli lidé zevnitř vystoupit. Jenomže mezi těmi co chtěli nastoupit a vystoupit - mezi nimi jsem byl i já - stále ještě skupinka těch, kteří nechtěli ani jedno a nějak jim nedošlo, že je potřeba uhnout. Když na moje výzvy "s dovolením" stále nikdo nereagoval, probudila se ve mě moje agresivní stránka. Buď jsem mohl riskovat, že mě tramvaj odveze někam dál, nebo jsem se mohl prostě protlačit. Zvolil jsem tu druhou variantu a prorval jsem se ven nejen přes skupinu postávajících, ale i nastupujících.
No venku nebyla situace vůbec lepší, takový dav jsem na Václaváku snad ještě neviděl. Vypravil jsem se tedy ke "koni" a cesta mi trvala dvakrát delší čas, než obvykle. Konečně jsem se sešel s kamarádkou a společně jsme vyrazili na Staroměstské náměstí. Poté, co jsme jeden druhého několikrát málem ztratili, jelikož jsme byli odděleni davem agresivních lidí, nabídl jsem kamarádce velkodušně své rámě, abychom nedošlo na náměstí každý sám. Na hlavní uličce nás policisté odkázali kamsi doprava, kde jsme museli projít přes nějaký podchod u čokoládového muzea.
Na konci podchodu na místě, kde se vycházelo na ulici, umístil nějaký inteligent velice chytře přímo uprostřed zábranu, kterou jsem měl asi kamsi nad kolena a kdyby mě kamarádka nevarovala, tak bych o tu zábranu určitě zakopl, namlátil si, nebo by mě ještě někdo ušlapal.
Pokračovali jsme tedy dále, zatímco jsme lidmi za námi byli netrpělivě postrkováni kupředu, abychom vrazili do těch dalších před námi. Konečně, přesně v šest jsme dorazili na Staroměstské náměstí, kde jsme ho spatřili, krásně rozsvícený strom. Několik minut jsme tedy očekávali ono rozsvícení, co se mělo konat podle pořadatelů události na facebooku každou hodinu, abychom zjistili, že pěkně kecali. Pořídili jsme několik fotografií a selfíček. Později jsme zjistili, že máme oba na všech fotkách dědu v křiklavé žluté bundě, co si pořizoval selfie se svou paní.
Kamarádka si ještě chtěla koupit trdelník. Když viděla tu neskutečnou frontu, tak si to rozmyslela, že si ho prý koupí na Václaváku, protože tam budou fronty určitě menší. Pomalu jsme se tedy vydali zpět na Václavské náměstí, kde jsme strávili asi deset minut ve frontě na trdelník. Okolo nás prošla nějaká paní, která si naivně notovala, že jinde budou určitě menší fronty. Po úspěšném nákupu trdelníku, od nakrknutě vyhlížející slečny (ani se jí nedivím), jsme zamířili na kávu.
Tak nějak bych tedy shrnul můj zážitek s rozsvícení vánočního stromku na Staroměstském náměstí. Tento článek je třeba brát s nadsázkou, protože jsem se celou dobu dost bavil, rozhodně není míněn nijak negativně. Já Prahu prostě miluju, ať je léto, nebo zima (tu teda rád nemám). Ono to celé vánočně nazdobené hlavní město je fakt nádherné, bohužel ty davy strkajících se a k sobě navzájem bezohledných lidí tu vánoční atmosféru dost kazí. Příští rok se asi půjdu podívat spíše mimo tuhle špičku.
Ale svým způsobem mě zmíněná procházka i inspirovala. Usmyslel jsem si, že objedu všechna významná náměstí v centru Prahy a nafotografuje je v jejich vánočním hávu. O fotky se s vámi pak, snad, podělím v dalším příspěvku.
A co, vy? Byli jste na rozsvícení stromku, ať už žijete kdekoliv? A jak jste si to užili? Neváhejte se podělit do komentářů.
Někde na facebooku jsem četl, že stromek se bude od 17:00 rozsvěcet opakovaně každou hodinu, což nám vyhovovalo. Ani já, ani kamarádka jsme to samozřejmě na 17 hodinu nestíhali, takže nám opakované rozsvěcení stromku zcela vyhovovalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Václaváku u "koně." Někdy po půl jsem tedy vyrazil na tramvaj. Samozřejmě přijala totálně narvaná devítka, obvykle, když mám čas, tak si raději počkám na prázdnější tramvaj. Bohužel toho dne jsem čas neměl, tedy pokud bych na sebe kamarádku nenechal neslušně čekat. Obrnil jsem se tedy trpělivostí a nastoupil do tramvaje.
Cestou se samozřejmě tramvaj plnila čím dál víc a tak jsem neměl moc na vybranou a uvázl jsem v takové té pohyblivé, kloubové, části. Tam, jak by se správně vlastně stát nemělo. Konečně jsem dojel na Václavské náměstí, jenomže, málem jsem se nedostal z tramvaje ven. Fakt mám pocit, že když je moc lidí na jednom místě, podlehnou jakémusi stádovému efektu a stanou se z nich místo lidí nemyslící ovce. Pokud to vezmu logicky, tak ti, co se chystají nastoupit, by měli udělat místo kolem dveří, aby si první mohli lidé zevnitř vystoupit. Jenomže mezi těmi co chtěli nastoupit a vystoupit - mezi nimi jsem byl i já - stále ještě skupinka těch, kteří nechtěli ani jedno a nějak jim nedošlo, že je potřeba uhnout. Když na moje výzvy "s dovolením" stále nikdo nereagoval, probudila se ve mě moje agresivní stránka. Buď jsem mohl riskovat, že mě tramvaj odveze někam dál, nebo jsem se mohl prostě protlačit. Zvolil jsem tu druhou variantu a prorval jsem se ven nejen přes skupinu postávajících, ale i nastupujících.
No venku nebyla situace vůbec lepší, takový dav jsem na Václaváku snad ještě neviděl. Vypravil jsem se tedy ke "koni" a cesta mi trvala dvakrát delší čas, než obvykle. Konečně jsem se sešel s kamarádkou a společně jsme vyrazili na Staroměstské náměstí. Poté, co jsme jeden druhého několikrát málem ztratili, jelikož jsme byli odděleni davem agresivních lidí, nabídl jsem kamarádce velkodušně své rámě, abychom nedošlo na náměstí každý sám. Na hlavní uličce nás policisté odkázali kamsi doprava, kde jsme museli projít přes nějaký podchod u čokoládového muzea.
Na konci podchodu na místě, kde se vycházelo na ulici, umístil nějaký inteligent velice chytře přímo uprostřed zábranu, kterou jsem měl asi kamsi nad kolena a kdyby mě kamarádka nevarovala, tak bych o tu zábranu určitě zakopl, namlátil si, nebo by mě ještě někdo ušlapal.
Pokračovali jsme tedy dále, zatímco jsme lidmi za námi byli netrpělivě postrkováni kupředu, abychom vrazili do těch dalších před námi. Konečně, přesně v šest jsme dorazili na Staroměstské náměstí, kde jsme ho spatřili, krásně rozsvícený strom. Několik minut jsme tedy očekávali ono rozsvícení, co se mělo konat podle pořadatelů události na facebooku každou hodinu, abychom zjistili, že pěkně kecali. Pořídili jsme několik fotografií a selfíček. Později jsme zjistili, že máme oba na všech fotkách dědu v křiklavé žluté bundě, co si pořizoval selfie se svou paní.
Kamarádka si ještě chtěla koupit trdelník. Když viděla tu neskutečnou frontu, tak si to rozmyslela, že si ho prý koupí na Václaváku, protože tam budou fronty určitě menší. Pomalu jsme se tedy vydali zpět na Václavské náměstí, kde jsme strávili asi deset minut ve frontě na trdelník. Okolo nás prošla nějaká paní, která si naivně notovala, že jinde budou určitě menší fronty. Po úspěšném nákupu trdelníku, od nakrknutě vyhlížející slečny (ani se jí nedivím), jsme zamířili na kávu.
Tak nějak bych tedy shrnul můj zážitek s rozsvícení vánočního stromku na Staroměstském náměstí. Tento článek je třeba brát s nadsázkou, protože jsem se celou dobu dost bavil, rozhodně není míněn nijak negativně. Já Prahu prostě miluju, ať je léto, nebo zima (tu teda rád nemám). Ono to celé vánočně nazdobené hlavní město je fakt nádherné, bohužel ty davy strkajících se a k sobě navzájem bezohledných lidí tu vánoční atmosféru dost kazí. Příští rok se asi půjdu podívat spíše mimo tuhle špičku.
Ale svým způsobem mě zmíněná procházka i inspirovala. Usmyslel jsem si, že objedu všechna významná náměstí v centru Prahy a nafotografuje je v jejich vánočním hávu. O fotky se s vámi pak, snad, podělím v dalším příspěvku.
A co, vy? Byli jste na rozsvícení stromku, ať už žijete kdekoliv? A jak jste si to užili? Neváhejte se podělit do komentářů.
