Moji milí,
dnešní příspěvek bude osobnější než je u mě zvykem, začínám totiž psát novou životní kapitolu. Udělal jsem v životě zase jednou radikální řez, nyní se s vámi podělím o vyprávění, co tomuto řezu předcházelo a co od něj čekám.
Všechno začalo začátkem roku 2016. V mém rodném městě jsem se necítil šťastný, nebyl jsem spokojený směrem, kterým se můj život ubíral. Právě tehdy se naskytla jedinečná možnost něco změnit. Přesunul jsem se za prací do Prahy a za pár měsíců jsem se přestěhoval do Prahy. Splnil jsem si tehdy jeden ze svých snů. Začal jsem znovu, v místě, které jsem miloval a které mě vždycky táhlo. Můj život se od základů změnil.
Začátky v Praze byly úžasné. Pro člověka z malého města tu bylo tolik nevídaných možností pro volnočasové vyžití, osobní život, seznamování. Zatímco mnoho lidí si život začne užívat v podstatě během dospívání, já jsem si ho začal užívat až po přesunu do hlavního města. Skoro každý den jsem byl někde venku, procházky, výlety, posezení s přáteli, bujaré večírky až do ranních hodin, to vše jsem náhle prožíval. Najednou jsem měl přesně ten život, jaký jsem si vždycky přál.
Nikdy před tím jsem neměl větší množství přátel, tady se to změnilo, naše jsem během let spoustu přátel, dalo by se říci, že jsem tu našel tak trochu novou rodinu a hlavně, tady jsem objevil to, po čem jsem vždycky toužil, místo, totiž domov. Ne vždy to však bylo růžové. Brzy jsem objevil i tu odvrácenou stranu, život zde běží tak nějak rychleji, hektičtěji a anonymněji než na malém městě.
Život tady mi mnohé dal, mnohé vzal a mnohé naučil. Tak nějak jsem objevil sám sebe, stal se ze mě člověk více otrlejší, více samostatnější a nezávislejší. Našel jsem zde svou identitu, začal dělat věci, které jsem dříve nedělal, totiž objevil jsem kladný vztah ke sportu, začal cvičit, plavat, naučil jsem se pravidelně stravovat. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, přibral jsem už více jak deset kilo. Nikdy před tím se mi nepodařilo takhle rychle přibírat. Pro člověka, který měl celý život problémy s hmotností je to úspěch zcela nevídaný.
Také jsem si tu prošel několika vztahy, které však neměly dlouhého trvání. Především z důvodů, že já a moji protějškové jsme měli zřejmě zcela odlišné představy o tom, jak by měl vztah dvou lidí vypadat. Pro mě byl, je a vždy bude partnerský vztah něco posvátného na čem je třeba pracovat, pečovat o to něco, aby to rostlo. Pokud se však snaží jen jedna strana, nemá to smysl. Vždy na to musí být dva. Po několika fackách, co jsem od života dostal, se ze mě stal tvrdší a zatvrzelejší člověk. I to byla svým způsobem pozitivní lekce a já jsem rád za každou zkušenost, kterou mi život přinesl, jelikož se stále učím a formuji.
Zhruba před rokem přišel zlom. Počáteční nadšení vystřídal stereotyp, který se pomalu začal do mého života vkrádat. Můj osobní život, nebýt přátel, by byl býval zcela prázdný. Do toho jsem pomalu začal zjišťovat, že má práce mě přestala naplňovat. Řekl bych, že se u mě začal objevovat syndrom vyhoření. Zhruba od podzimu jsem začal být čím dál unavenější. Podzim a zimu opravdu nemusím, ven mě to přestalo lákat. Stále více začal můj život vypadat tak, že jsem chodil do práce a domů a stále dokola.
Najednou jsem si začal připadat, jako bych zestárl tak o dvacet let. Přestal jsem stíhat to městské tempo, noční život mě přestal lákat, alkohol mi přestal chutnat a čím dál víc jsem začal toužit spíše po klidu a odpočinku. Přisuzoval jsem to oné zmíněné zimní únavě, málokdo má přeci rád zimu. Moc se toho v ní dělat nedá.
Jakmile přišlo jaro, trochu se to změnilo. Ano, pravda, noční život mě už nelákal a zatím neláká, ale začal jsem být více aktivnější. Naučil jsem se chodit pravidelně plavat, na procházky a začal jsem poznávat nové lidi. Čím dál více jsem začal o víkendech unikat z Prahy a cestovat po hradech a zámcích, což je pozitivum, jako dítě jsem navštívil mnoho hradů a zámků, historii jsem vždycky miloval. Jak jsem dospěl, najednou nebylo tolik možností. To jsem tenhle rok změnil a konečně jsem podnikl mnoho výletů. Častěji jsem také začal jezdívat za mou rodinou, kde mi bylo dobře a vždycky jsem odpočinul.
Postupně jsem začal objevovat příčinu nespokojenosti, která se stále více a více stupňovala. V životě je třeba mít rovnováhu, pokud máte prázdný osobní život, je třeba mít práci co vás naplňuje a koníčky, které vás zabaví. Pokud je to naopak, máte sice nic moc práci, ale vydařený osobní život, může to být fajn. Vždy máte někoho, komu si můžete postěžovat a společnými silami to překonat. Pokud nemáte jedno, ani druhé, je to problém, začne to haprovat.
A tak jsem se rozhodl, že znovu nastolím v mém životě rovnováhu. Můj život v Praze mám rád, akorát jsem si uvědomil, že je potřeba z něho vytrhnout a změnit všechno, co mě začalo činit nespokojeným. V půlce roku jsem se odhodlal a podal jsem výpověď. Přeci jen, pokud člověk nemá žádnou jinou zodpovědnost, než za sebe samotného, proč setrvávat tam, kde vás to neuspokojuje?
Najednou se do mého života začaly vracet pozitivní pocity, zase jsem se začal cítit spokojený a šťastný. Nikdy jsem svých velkých rozhodnutí nelitoval, všechno je důsledek něčeho. A tak ve svém životě otevírám zase novou kapitolu, jaká ta kapitola bude, to nevím. Udělám však všechno proto, aby byla lepší, než ta předchozí. Udělal jsem první krok a teď budou následovat další. Chci se v životě zase posunout někam dál.
Držte mi palce, abych na svou novou cestou vyšel tou správnou nohou. :)
dnešní příspěvek bude osobnější než je u mě zvykem, začínám totiž psát novou životní kapitolu. Udělal jsem v životě zase jednou radikální řez, nyní se s vámi podělím o vyprávění, co tomuto řezu předcházelo a co od něj čekám.
Všechno začalo začátkem roku 2016. V mém rodném městě jsem se necítil šťastný, nebyl jsem spokojený směrem, kterým se můj život ubíral. Právě tehdy se naskytla jedinečná možnost něco změnit. Přesunul jsem se za prací do Prahy a za pár měsíců jsem se přestěhoval do Prahy. Splnil jsem si tehdy jeden ze svých snů. Začal jsem znovu, v místě, které jsem miloval a které mě vždycky táhlo. Můj život se od základů změnil.
Začátky v Praze byly úžasné. Pro člověka z malého města tu bylo tolik nevídaných možností pro volnočasové vyžití, osobní život, seznamování. Zatímco mnoho lidí si život začne užívat v podstatě během dospívání, já jsem si ho začal užívat až po přesunu do hlavního města. Skoro každý den jsem byl někde venku, procházky, výlety, posezení s přáteli, bujaré večírky až do ranních hodin, to vše jsem náhle prožíval. Najednou jsem měl přesně ten život, jaký jsem si vždycky přál.
Nikdy před tím jsem neměl větší množství přátel, tady se to změnilo, naše jsem během let spoustu přátel, dalo by se říci, že jsem tu našel tak trochu novou rodinu a hlavně, tady jsem objevil to, po čem jsem vždycky toužil, místo, totiž domov. Ne vždy to však bylo růžové. Brzy jsem objevil i tu odvrácenou stranu, život zde běží tak nějak rychleji, hektičtěji a anonymněji než na malém městě.
Život tady mi mnohé dal, mnohé vzal a mnohé naučil. Tak nějak jsem objevil sám sebe, stal se ze mě člověk více otrlejší, více samostatnější a nezávislejší. Našel jsem zde svou identitu, začal dělat věci, které jsem dříve nedělal, totiž objevil jsem kladný vztah ke sportu, začal cvičit, plavat, naučil jsem se pravidelně stravovat. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, přibral jsem už více jak deset kilo. Nikdy před tím se mi nepodařilo takhle rychle přibírat. Pro člověka, který měl celý život problémy s hmotností je to úspěch zcela nevídaný.
Také jsem si tu prošel několika vztahy, které však neměly dlouhého trvání. Především z důvodů, že já a moji protějškové jsme měli zřejmě zcela odlišné představy o tom, jak by měl vztah dvou lidí vypadat. Pro mě byl, je a vždy bude partnerský vztah něco posvátného na čem je třeba pracovat, pečovat o to něco, aby to rostlo. Pokud se však snaží jen jedna strana, nemá to smysl. Vždy na to musí být dva. Po několika fackách, co jsem od života dostal, se ze mě stal tvrdší a zatvrzelejší člověk. I to byla svým způsobem pozitivní lekce a já jsem rád za každou zkušenost, kterou mi život přinesl, jelikož se stále učím a formuji.
Zhruba před rokem přišel zlom. Počáteční nadšení vystřídal stereotyp, který se pomalu začal do mého života vkrádat. Můj osobní život, nebýt přátel, by byl býval zcela prázdný. Do toho jsem pomalu začal zjišťovat, že má práce mě přestala naplňovat. Řekl bych, že se u mě začal objevovat syndrom vyhoření. Zhruba od podzimu jsem začal být čím dál unavenější. Podzim a zimu opravdu nemusím, ven mě to přestalo lákat. Stále více začal můj život vypadat tak, že jsem chodil do práce a domů a stále dokola.
Najednou jsem si začal připadat, jako bych zestárl tak o dvacet let. Přestal jsem stíhat to městské tempo, noční život mě přestal lákat, alkohol mi přestal chutnat a čím dál víc jsem začal toužit spíše po klidu a odpočinku. Přisuzoval jsem to oné zmíněné zimní únavě, málokdo má přeci rád zimu. Moc se toho v ní dělat nedá.
Jakmile přišlo jaro, trochu se to změnilo. Ano, pravda, noční život mě už nelákal a zatím neláká, ale začal jsem být více aktivnější. Naučil jsem se chodit pravidelně plavat, na procházky a začal jsem poznávat nové lidi. Čím dál více jsem začal o víkendech unikat z Prahy a cestovat po hradech a zámcích, což je pozitivum, jako dítě jsem navštívil mnoho hradů a zámků, historii jsem vždycky miloval. Jak jsem dospěl, najednou nebylo tolik možností. To jsem tenhle rok změnil a konečně jsem podnikl mnoho výletů. Častěji jsem také začal jezdívat za mou rodinou, kde mi bylo dobře a vždycky jsem odpočinul.
Postupně jsem začal objevovat příčinu nespokojenosti, která se stále více a více stupňovala. V životě je třeba mít rovnováhu, pokud máte prázdný osobní život, je třeba mít práci co vás naplňuje a koníčky, které vás zabaví. Pokud je to naopak, máte sice nic moc práci, ale vydařený osobní život, může to být fajn. Vždy máte někoho, komu si můžete postěžovat a společnými silami to překonat. Pokud nemáte jedno, ani druhé, je to problém, začne to haprovat.
A tak jsem se rozhodl, že znovu nastolím v mém životě rovnováhu. Můj život v Praze mám rád, akorát jsem si uvědomil, že je potřeba z něho vytrhnout a změnit všechno, co mě začalo činit nespokojeným. V půlce roku jsem se odhodlal a podal jsem výpověď. Přeci jen, pokud člověk nemá žádnou jinou zodpovědnost, než za sebe samotného, proč setrvávat tam, kde vás to neuspokojuje?
Najednou se do mého života začaly vracet pozitivní pocity, zase jsem se začal cítit spokojený a šťastný. Nikdy jsem svých velkých rozhodnutí nelitoval, všechno je důsledek něčeho. A tak ve svém životě otevírám zase novou kapitolu, jaká ta kapitola bude, to nevím. Udělám však všechno proto, aby byla lepší, než ta předchozí. Udělal jsem první krok a teď budou následovat další. Chci se v životě zase posunout někam dál.
Držte mi palce, abych na svou novou cestou vyšel tou správnou nohou. :)
