Milí moji,
bylo, nebylo, psal se rok 2018. Pro mě osobně to byl rok plný chaosu, překotných změn a poznání. Dalo by se se tak nějak říci, že jsem do nového roku vstoupil jako jiný člověk. Ale, dovolím se nyní vrátit o pár měsíců zpět. V minulém roce jsem na vlastní kůži zažil, co to znamená syndrom vyhoření, stupňující se čím dál zhoršujícími se podmínkami. Navíc jsem zase zažil onen otřes, kdy máte strach o život někoho blízkého.
To mi přineslo uvědomění si mnoha věcí. Jednak jsem si uvědomil, že život běží opravdu rychle a hekticky. Znovu jsem poznal, že nic v našem životě není samozřejmé a že můžeme kdykoliv ztratit to, na čem nám záleží. Pomalu jsem začal sklouzávat k negativismu, často jsem byl unavený. Ale pak jsem si řekl, že žijeme jenom jednou a byla by škoda se v něm trápit kvůli zbytečnostem. Potřeboval jsem chytnout nový dech, zbavit se všeho negativního, co mě činilo nespokojeným, znovu vykročit pravdou nohou. Začal jsem se změnami.
Podal jsem výpověď a užil si po letech dva měsíce odpočinku a sladkého nic nedělání. Posléze jsem si našel nové zaměstnání, které mi přineslo kýženou změnu. Zase jsem ožil, našel si práci, která mě baví a jako příjemný bonus jsem dosáhl ve všech směrech lepších pracovních podmínek. Zase mám pocit, že si práce, kterou odvádím, někdo váží.
Pro někoho to bude znít bláhově, ale uvědomil jsem si, jak moc naše životy ovlivňují sociální sítě. Sociální sítě, hlavně pak instagram, vytváří iluzi o dokonalém životě. Mnozí z nás tráví čas lovem lajků, aranžováním jídla v restauraci, které jsme sami nepřipravili (což mi vždycky připadalo dětinsky trapné, člověk by se měl chlubit vlastním, nikoliv cizím peřím) a prezentováním dokonalého, závisti hodného života. Jenomže, pak si člověk uvědomí, že to je iluze. Kolik zdánlivě šťastných a na fotkách spokojených párů se ve skutečnosti za onou clonou fotografií podvádí, uráží, hádá?
A konečně jsem to po letech udělal a já velký závislák na instagramu jsem deaktivoval můj profil, stáhl se ze všemožných sociálních sítí, přestal trávit čas nikam nevedoucím tlacháním s lidmi, zdánlivě stojících o seznamování, kteří ve skutečnosti žili jen virtuální životy. Najednou mi telefon začal hlásit, že týdenní průměr strávený u obrazovky se zkrátil o 95 %.
Začal jsem žít reálný život, zaměstnávat se, naplno se věnovat svým koníčkům. Zase jsem začal cvičit, plavat a to s mnohem větší vervou než kdy dříve. Začal jsem poznávat, co to je radost z pohybu a proměn, kterých člověk může dosáhnout, pokud na sobě pilně pracuje. A konečně, zase jsem začal být opravdu šťastný a spokojený. Naplno jsem se vytížil a svůj volný čas učinil vzácnějším.
Vyřešil jsem si v sobě mnoho otevřených otázek a uzavřel některé životní kapitoly. Před sebe hledím s velkým očekáváním. Těším se na jaro, na léto, až zase budu cestovat po hradech a zámcích, trávit čas venku. Těším se, protože se narodí další synovec. Těším se na čas strávený s přáteli a rodinou. V září vyrazím po letech na dovolenou a na mou vlastně vůbec první, kam vycestuji sám a celou si ji naplánuji. Těším se i na to, že můj blog oslaví další, už čtvrté narozeniny. Přijde mi to neuvěřitelné.
A o čem to mé dnešní povídání vlastně je? Je o tom, že vždy je ta pravá chvíle udělat velkou změnu, pokud jsme nespokojení a vždy se dá náš život změnit k lepšímu. Chce to jen trochu snahy, změny myšlení a život nám náhle může připadat mnohem krásnější. A hlavně, měli bychom si uvědomit, že jej asi opravdu žijeme jenom jednou (nebo ne?).
Hezký den.
bylo, nebylo, psal se rok 2018. Pro mě osobně to byl rok plný chaosu, překotných změn a poznání. Dalo by se se tak nějak říci, že jsem do nového roku vstoupil jako jiný člověk. Ale, dovolím se nyní vrátit o pár měsíců zpět. V minulém roce jsem na vlastní kůži zažil, co to znamená syndrom vyhoření, stupňující se čím dál zhoršujícími se podmínkami. Navíc jsem zase zažil onen otřes, kdy máte strach o život někoho blízkého.
To mi přineslo uvědomění si mnoha věcí. Jednak jsem si uvědomil, že život běží opravdu rychle a hekticky. Znovu jsem poznal, že nic v našem životě není samozřejmé a že můžeme kdykoliv ztratit to, na čem nám záleží. Pomalu jsem začal sklouzávat k negativismu, často jsem byl unavený. Ale pak jsem si řekl, že žijeme jenom jednou a byla by škoda se v něm trápit kvůli zbytečnostem. Potřeboval jsem chytnout nový dech, zbavit se všeho negativního, co mě činilo nespokojeným, znovu vykročit pravdou nohou. Začal jsem se změnami.
Podal jsem výpověď a užil si po letech dva měsíce odpočinku a sladkého nic nedělání. Posléze jsem si našel nové zaměstnání, které mi přineslo kýženou změnu. Zase jsem ožil, našel si práci, která mě baví a jako příjemný bonus jsem dosáhl ve všech směrech lepších pracovních podmínek. Zase mám pocit, že si práce, kterou odvádím, někdo váží.
Pro někoho to bude znít bláhově, ale uvědomil jsem si, jak moc naše životy ovlivňují sociální sítě. Sociální sítě, hlavně pak instagram, vytváří iluzi o dokonalém životě. Mnozí z nás tráví čas lovem lajků, aranžováním jídla v restauraci, které jsme sami nepřipravili (což mi vždycky připadalo dětinsky trapné, člověk by se měl chlubit vlastním, nikoliv cizím peřím) a prezentováním dokonalého, závisti hodného života. Jenomže, pak si člověk uvědomí, že to je iluze. Kolik zdánlivě šťastných a na fotkách spokojených párů se ve skutečnosti za onou clonou fotografií podvádí, uráží, hádá?
A konečně jsem to po letech udělal a já velký závislák na instagramu jsem deaktivoval můj profil, stáhl se ze všemožných sociálních sítí, přestal trávit čas nikam nevedoucím tlacháním s lidmi, zdánlivě stojících o seznamování, kteří ve skutečnosti žili jen virtuální životy. Najednou mi telefon začal hlásit, že týdenní průměr strávený u obrazovky se zkrátil o 95 %.
Začal jsem žít reálný život, zaměstnávat se, naplno se věnovat svým koníčkům. Zase jsem začal cvičit, plavat a to s mnohem větší vervou než kdy dříve. Začal jsem poznávat, co to je radost z pohybu a proměn, kterých člověk může dosáhnout, pokud na sobě pilně pracuje. A konečně, zase jsem začal být opravdu šťastný a spokojený. Naplno jsem se vytížil a svůj volný čas učinil vzácnějším.
Vyřešil jsem si v sobě mnoho otevřených otázek a uzavřel některé životní kapitoly. Před sebe hledím s velkým očekáváním. Těším se na jaro, na léto, až zase budu cestovat po hradech a zámcích, trávit čas venku. Těším se, protože se narodí další synovec. Těším se na čas strávený s přáteli a rodinou. V září vyrazím po letech na dovolenou a na mou vlastně vůbec první, kam vycestuji sám a celou si ji naplánuji. Těším se i na to, že můj blog oslaví další, už čtvrté narozeniny. Přijde mi to neuvěřitelné.
A o čem to mé dnešní povídání vlastně je? Je o tom, že vždy je ta pravá chvíle udělat velkou změnu, pokud jsme nespokojení a vždy se dá náš život změnit k lepšímu. Chce to jen trochu snahy, změny myšlení a život nám náhle může připadat mnohem krásnější. A hlavně, měli bychom si uvědomit, že jej asi opravdu žijeme jenom jednou (nebo ne?).
Hezký den.
