Milí moji, 

rok 2020 začal jako každý jiný, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o jeden z nejnáročnějších, nejtěžších a nejtragičtějších, které zažijeme. Absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že tento rok bude přelomový a navždy poznamená naše životy, jak ukázaly následující měsíce. 

Pamatuji si to, jakoby to bylo včera, bylo 1.3.2020 a já jsem byl zrovna na návštěvě u mé rodiny, konkrétně u tety. Povídali jsme si a najednou mi volala moje máma, že právě hlásili, že v Česku byly odhaleny první nákazy covidem 19. Tím dnem vypuklo něco, co jsme si lidé mé generace neuměli představit, naše životy se obrátily vzhůru nohama a vše se změnilo. Zákazy, opatření, omezení se stupňovaly každým dnem. Na začátku pandemie jsme byli všichni vystrašení, protože je psychologicky dokázáno, že člověk má strach z neznámého.

O pár dní později přišla první celorepubliková karanténa. Pro mě osobně to byl čas, kdy jsem najednou po letech mohl zvolnit, najednou jsem měl více času na sebe a mohl se věnovat svým koníčkům. Využil jsem toho času a přestal jsem kouřit, najednou jsem začal přibírat na váze a po letech jsem zlomil prokletí v podobě extrémní podváhy, kdy jsem nemohl přibrat ani kilogram. Začal jsem vařit, předělal jsem si byt a celkově jsem začal být spokojenější a šťastnější než v předchozí hektické době. Vedle mých obvyklých koníčků jsem začal malovat, cvičit a rozvíjet své sociální sítě. Především na instagramu se mi během tohoto roku podařilo dosáhnout významných milníků a získal jsem mnohé know-how. 

Tehdy jsem vše viděl naprosto optimisticky, bral jsem celou tu situaci okolo jako něco k zamyšlení, přehodnocení toho, jak jsme dosavadně žili. A pak přišla první těžká zkouška. Mojí tetě se po letech "vrátila" rakovina. Rád bych podotkl, že teta patřila rozhodně mezi mé nejbližší a tak mě tato zpráva velmi zarmoutila. Do toho všeho jsme začali mít v zaměstnání neskutečný frmol a ani na chvíli jsme se nezastavili, po pracovní stránce jsem opět zažil jeden z nejnáročnějších roků. Optimismus se pomalu a jistě začal proměňovat ve stres, který jsem se snažil zahánět svými koníčky a hlavně cvičením ve fitku. Zaplatil jsem si trenérku a začal intenzivně cvičit.

Celé roky se mi nestal žádný úraz, a najednou, stačila jedna procházka v lese a jeden nešikovný seskok a ošklivě jsem si vyvrtl kotník. Celý srpen jsem tak strávil o berlích, nemohl cvičit, první dny po úrazu ani sejít schody a byl jsem odkázán na to, aby mi nosili nákupy kamarádi. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem na dva tři dny zažil pocit absolutní bezmoci a uvědomil jsem si, jak je zdraví důležité. V srpnu jsem také oslavil další narozeniny, navštívil po delší době rodinu a o pár dní později přišla krutá zpráva, že teta zemřela. 

V září jsem se vrhl opět na cvičení, kterým jsem chtěl zahnat smutek a stres. Také jsem plánoval aspoň drobnou dovolenou ve Vídni, jenomže najednou začaly strmě stoupat počty nakažených a přišly opět restrikce a omezení. Z dovolené tak nebylo nic a záhy jsem nemohl ani cvičit, neboť došlo k opětovnému zavření všeho. V tom čase už jsem si začal říkat, ať už tenhle šílený rok skončí. Nicméně, naštěstí přišlo i pár pozitivních věcí, které mi udělaly radost. Na sociálních sítích se mi nepřestávalo dařit a brzy začaly přicházet první nabídky na spolupráce a dokonce jsem poskytl rozhovor pro jistý internetový magazín, který naleznete pod tímto odkazem.

Na podzim mi do života nečekaně vstoupil nový člověk, který sebou zatím přinesl jen samé hezké věci. Jak to bude dál, to ukáže čas. V listopadu mě čekala další krutá rána, zemřel můj milovaný děda, který byl nesmírně důležitou postavou v mém životě. Především díky mému dědovi mám na dětství i krásné vzpomínky, byl to můj děda, který mě vždy podporoval v mých ambicích, v mém snažení. Probudil ve mě zájem o hrady a zámky a tak mě přivedl k mým koníčkům, umožnil mi objevit a rozvinout můj talent. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem s ním v něčem nesouhlasil, ale můj život ovlivnil především pozitivně, ukázal mi směr, vždy byl můj pevný, opěrný bod. A najednou se to stalo, hned dva lidé, které jsem měl tak rád mi tento rok navždy vzal. 

Jak sami vidíte, tento rok pro mě nebyl těžký jen z důvodu toho, že mě světová pandemie, tak jako vás, připravila o běžný život a o skoro vše, co jsem měl rád, ale hlavně mi tento rok vzal dva nesmírně důležité lidi, kteří mě provázeli od dětství. Tento rok mi hodně dal, ale o to víc mi vzal. Nicméně, vše co se stalo mě přivedlo k uvědomění, že nejdůležitější v životě je zdraví. Opravdu není jen fráze to, že zdraví máme jen jedno. Já si letos uvědomil, jak křehký, jak krátký život je. Jak rychle můžeme přijít o to, co považujeme za samozřejmost. 

Člověk by se neměl zbytečně stresovat a měl by se pokusit změnit a nejlépe eliminovat vše, co jej v životě činní nespokojeným. Já jsem vždycky na sobě usilovně pracoval, vždy jsem si kladl splnitelné cíle a krůček po krůčku se mi daří dosáhnout toho, co jsem vždy chtěl. Proto jsem si za hlavní cíl dal to, že udělám vše proto, aby byl příští rok lepší než tento. Rozhodl jsem se, že dál už se chci soustředit a dělat jen to, co má smysl. Ale především budu myslet v první řadě na zdraví a spokojenost mou i lidí okolo mě. 

Všem bych vám chtěl popřát hlavně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější, co máme. Ať je ten příští rok lepší! A sejdeme se tu brzy po novém roce u nového článku! 

Pěkný nový rok!

Jáchym

 Milí přátelé,

vítám vás u nového, prvního záříjového článku na blogu. První příspěvek v měsíci věnuji, jako obvykle, shrnutí měsíce předchozího a podělím se s vámi o pár fotografií, které jsem v srpnu pořídil. Už teď vám mohu prozradit, že srpen byl pro mě zatím nejnáročnější, emočně nejvypjatější a v mnoha ohledech zlomový měsíc v roce. Ale, hezky po pořádku. 

Hned první den v měsíci jsem pořádal oslavu mých narozenin s pořadovým číslem 28. O této oslavě už jsem napsal článek. Oslava se nakonec přes řadu komplikací opravdu povedla a moc jsem si jí se svými přáteli užil. O pár dní později už jsem oslavil narozeniny v řádném termínu a pár dní na to jsem slavil znovu, tentokrát s rodinou. Během srpna se mi také podařilo úspěšně vyléčit zvrtnutý kotník, pomalu jej rozchodit a na konci měsíce jsem se opět vrhl do cvičení. 

Mám ovšem ten pocit, že pokud nám život přinese nějaký úspěch, je tento úspěch na oplátku draze vykoupen. V srpnu bohužel přišlo také to nejhorší, co v lidském životě může přijít a to úmrtí blízkého člověka, milovaného člena rodiny. 

Na závěr tohoto krátkého příspěvku přidávám pár fotografií, které jsem během srpna pořídil. Jak jste srpen prožili vy? 

Milí moji,

dnes vám povyprávím o tom, jak jsem oslavil mé 28. narozeniny. Nebyl bych to totiž já, aby přípravy mých narozenin neprovázely zajímavé peripetie. V dnešním článku budu také víc osobnější a otevřenější než je u mě zvykem. Tak doufám, že se vám vyprávění bude líbit a na konci článku mi můžete v komentářích zanechat zpětnou vazbu.

Narozeninovou oslavu jsem začal chystat s dvouměsíčním předstihem, aby si všichni mohli zajistit termín a nemohlo jim tam neplánovaně vlézt něco jiného. Určitě totiž všichni znáte to, že si pozvete lidi a pak vám jich polovina nedorazí, i když to před tím slíbili. Všichni pozvaní mě celé dva měsíce ujišťovali, že s nimi mohu určitě počítat. Jedna jediná kamarádka se hned předem omluvila, že rozjíždí podnikání, tudíž nemůže nic slíbit. 

Fotka s přáteli.

Pro pořádání oslavy jsem si půjčil od rodiny chatu, která je normálně pronajímána přes booking. Mým přátelům jsem tedy toto zdůraznil, aby si byli vědomi, že my budeme mít krásně vybavenou chatu k dispozici zdarma a navíc jsem tím "okradl" rodinu o možnost výdělku. Pro všechny jsem také domluvil odvoz z i do Prahy, aby nikdo nemusel cestovat vlakem. Všechno tedy bylo skvěle naplánováno. Nu a pak se začaly mé plány hroutit jako domeček z karet.

Ze všeho nejdřív začaly dohady o tom, kde kdo bude spát. Chata disponuje pěti místy na spaní, já pozval lidí deset. Nicméně se jedná o opravdu krásnou a plně vybavenou chatu i s velkou koupelnou. Tudíž jsem poslední pozvané obeznámil s tím, že není dostatek míst ke spaní a budou si muset vzít spacák. Neměli s tím problém. O pár dní později byla stejná kamarádka, které jsem říkal, že si musí vzít spacák velmi překvapená, že by měli spát na zemi, že si prý myslela, že pro ně nebudu mít peřinu. Přitom já jsem si dobře pamatoval, že jsem zdůrazňoval spacáky z důvodu nedostatku postelí. Přešel jsem to mlčky a pokoušel jsem se domluvit s jinými kamarády, zda by nevadilo spát ve spacáku jim. A hle, opět jsem narazil.

Byl jsem z této situace opravdu notně vytočený. Protože jsem spaní na chatě vymyslel tak, aby společně spali v dané místnosti vždy lidé, kteří se mezi sebou znali, aby se nikdo necítil nepříjemně. Opravdu jsem netušil, že tolik lidí bude mít problém přespat ve spacáku na jednu noc, zvlášť, když se počítalo s tím, že se bude pít. Navíc jsem čekal trochu vděku, když jsem pro mé přátele přichystal oslavu na hezké, vybavené chatě, zajistil pro všechny odvoz. Už v tuto chvíli jsem byl tedy z jejich chování, kdy jsem se snažil všem maximálně vyhovět, trochu zklamaný. 

Nakonec se mi podařilo tak nějak všechno dohodnout. Moji kamarádi si navíc rozdělili mezi sebou úkoly. Jeden z kamarádů mi třeba řekl, ať si nelámu hlavu, že mi pořídí balónky číslice. Týden před oslavou jsem vyrazil na výlet do Šáreckého údolí, nešikovně upadl a vyvrtl si kotník. Na pohotovosti mi řekli, že musím chodit čtyři týdny o berlích. O to víc jsem byl odhodlán, že svojí oslavu narozenin tak, či tak uspořádám a zkazit si jí nenechám. Někteří moji přátelé, ale byli jiného názoru.

Zhruba čtyři dny před oslavou mi jedna moje kamarádka zaslala omluvu, že na mou oslavu nedorazí. Přiznám se, že jsem neměl sílu na její zprávu reagovat. Jelikož jsem ji považoval za jednu z nejbližších přátel, které v Praze mám, velmi mi záleželo na tom, aby se oslavy zúčastnila. Navíc nedorazila už minulý rok, dal jsem jí tedy šanci a celé dva měsíce před oslavou mě ubezpečovala, že dorazí. Právě proto to věděli s takovým předstihem, aby si mohli vše zajistit. 

Další den mi napsal kamarád, že rovněž z toho a toho důvodu nedorazí. Byl to právě kamarád, který měl zajistit balonky a také zazdil i mou loňskou oslavu, tudíž dostal novou šanci. Budu znít zahořkle, já vím, ale podotýkám, že i tento kamarád mě dva měsíce ubezpečoval, že s mou oslavou počítá. V tu chvíli už jsem se na oslavu skoro přestal těšit, protože doposud mi to přineslo více stresu, než natěšenosti. Ale, tím to neskončilo! 

Jedna sólovka!

Na oslavu se chystala přijet moje sestra s jejím přítelem, kteří měli přijet z Teplic. Bohužel sestřin přítel měl druhý den fotbalový zápas, takže mi sestra volala, že na oslavu přijedou, ale musejí jet v noci domů. Pak mi volala nejlepší kamarádka, která se za mnou rovněž chystala z Teplic a která mě měla vyzvednout, že je průšvih, že má auto v servisu. To už se o mě, tedy opravdu pokoušely mrákoty. Urychleně jsem tedy kontaktoval další kamarádku, která měla přijet z Teplic, zda by tuhle mojí kamarádku potom druhý den hodili cestou domů. Řekla mi, že ano. Tím pádem jsem tedy nejlepší kamarádce oznámil, že vše je zajištěno, že může na chatě spát a sveze se pak do Teplic s tou další kamarádkou.

Jenomže, to by v tom byl čert, aby další den zase nebylo všechno jinak. Kamarádka mi oznámila, že tam spát nakonec nebudou. To už se mě opravdu zmocnil vztek. Nejlepší kamarádce jsem tedy psal, že to zase neplatí a že tedy se bude muset svézt s mojí sestrou a přítelem tam, i zpátky. Což znamenalo, že na chatě nebude moci spát. To bylo den před oslavou. To ještě nemluvím o tom, že mi někteří lidé říkali, že tam nebudou pít a jíst... 

Nastal den D, v sobotu 1.8. se konečně konala kýžená oslava. V den oslavy mi nakonec dorazila sestra, její přítel, nejlepší kamarádka a jeden jediný kamarád z Prahy, který je mi od mých začátků tady velmi blízký. Z deseti lidí nás nakonec bylo pět. A musím říci, že jsme si to úžasně užili. Ti, kteří dorazili mi uspořádali opravdu tu nejhezčí oslavu a posléze jsem zapomněl i na tu hořkost a naštvání na ty, kteří nedorazili. 

Všichni si mezi sebou sedli, rozuměli si. Hráli jsme společenské hry, pustili muziku, grilovali a popíjeli. Kamarádka napustila plechovou vaničku na zahradě ve které jsme se zvlažili a kde jsem si pořídil originální narozeninové foto. Z číslic mi osmička praskla, takže jsme museli trochu improvizovat, na fotografiích to naštěstí není znát. Číslice se nakonec odporoučely a odletěly. S kamarádkou jsme do sebe klopili jägera s redbulem. Což byl mimochodem pěkně blbý nápad, chuť výborná, ale spánek se pak ne a ne dostavit.

Oslava se konala v sobotu, narozeniny jsem samozřejmě měl pak v následujícím týdnu. V úterý jsem pak měl milé narozeninové posezení s kolegyněmi, které zároveň považuji za blízké kamarádky. Ve středu jsem pak začal čerpat dovolenou a následující sobotu jsem měl další narozeninové posezení a grilování s rodinou. Narozeniny jsem si nakonec opravdu užil. Co mě trochu zamrzelo a byla to taková pomyslná špička ledovce - i proto jsem se rozhodl tento článek napsat naprosto otevřeně se vším, co mé letošní narozeniny provázelo - bylo to, že krom jediné kamarádky mi z těch, kteří nedorazili nikdo nepopřál ani smskou k narozeninám. Když si člověk uvědomí, že je opravdu považoval za své nejbližší a že mu popřáli i lidé, které roky neviděl, nebo je považoval spíše za známé, přijde mi to celkem smutné. 

Závěrem bych chtěl napsat, že jsem dlouho přemýšlel, zda tento článek napíšu takto otevřeně, osobně a upřímně. Mohl jsem napsat jen to hezké, jak to bylo úžasné, ale proč? Na sociálních sítích neustále všichni vytváříme iluzi dokonalých životů, ale někdy je lepší přiznat barvu a ukázat realitu. Rád bych také, aby se lidé zamysleli nad dáváním slibů a jejich plněním. Ale hlavně nad hodnotou přátelství. Mě výše popsané v poslední době dovedlo k přemýšlení a přehodnocování na koho se vlastně mohu spolehnout a na koho ne. 

A jak jste na tom s pořádáním oslav, vy? Máte se svými přáteli podobné zkušenosti a jak jste se k tomu postavili? Neváhejte se podělit do komentářů. 

Milí přátelé,

vítám vás u nového článku u mě na blogu. Protože je začátek měsíce, tak tu pro vás mám tradiční shrnutí měsíce předchozího. Tento článek vydávám s menším zpožděním, protože první srpnový týden jsem strávil hned několika oslavami ku příležitosti mých narozenin s pořadovým číslem 28. O tom, ale někdy jindy, teď už se pojďme podívat, jak vypadal můj červenec.

V červenci se střídalo krásné počasí s tím ošklivým, teploty byly většinou příjemné a měsíc tak byl ideální k pořádání výletům, kterých jsem podnikl hned několik. Vyrazil jsem do nádherného parku v Průhonicích, který je krom jiného zapsán na seznamu světového dědictví Unesco. O tom jsem psal zde. Krom Průhonic jsem se také vypravil na Karlštejn, kde už jsem nějaký ten pátek nebyl. Nicméně, pokud chcete typ na poklidnější výlet, zvolte určitě Průhonice, Karlštejn teď v dobách, kdy se bojí cestovat, berou Češi útokem. 

Krom jiného jsem plánoval, že koupím zájezd do Vídně, kde jsem ještě nebyl. Bohužel, situace je jaká je a zatímco ještě před měsícem se zdálo, že naše země má pandemii pod kontrolou, o měsíc později tomu tak není. Proto jsme se s kamarádkou rozhodli, že letos do zahraničí nepojedeme. Místo dovolené si tedy zakoupím roční vstup do fitka a relaxační zóny. V červenci jsem se také věnoval setkávání s přáteli a při jednom takovém setkání jsem si zmrzačil kotník. To bylo, když jsem si vyrazil na výlet do Šáreckého údolí a vyvrtl si kotník. Skončil jsem tak na čtyři týdny o berlích. O tom jsem psal zase zde.

Poslední týden v červenci, ač indisponován, jsem začal chystat mou narozeninovou oslavu. O tom, jak se má oslava povedla vám povyprávím v příštím článku. Upřímně vám povím také o tom, jak mě velmi mile překvapili někteří mí přátelé a naopak i o tom, jak mě někteří přátelé, které jsem považoval za mé nejbližší neskutečně zklamali. Ale i to k životu patří. A teď už na závěr pár fotek z července. 

Moji milí,

vítám vás u nového příspěvku u mě na blogu. Dneska vám povyprávím o tom, jak jsem strávil sobotu na pohotovosti, protože jsem si šikula vyvrtl kotník. Abyste věděli, jsem člověk co je na sebe za normálních okolností až přehnaně opatrný a úraz se mi nestal od mých dvanácti let, což je tedy více jak 16 let (to zní hrozivě). Dalo by se říci, že na sebe dbám až úzkostlivě, zásadně neběhám, po schodech už vůbec ne, nepřecházím na červenou. Vyhýbám se strkanicím. Zkrátka jsem opravdu opatrný. Jak je tedy možné, že jsem si po tolika letech způsobil úraz, který mě v podstatě na čtyři týdny vyřadil z provozu?

V poslední době velmi rád trávím čas mimo Prahu, někde v přírodě. Tuhle sobotu jsem si tedy s kamarádem vyrazil na kraj Prahy, do kouzelného údolí Tiché Šárky. Je to opravdu překrásné a klidné místo, které jsem navštívil podruhé v životě a moc jsem se tedy na výlet těšil. Při procházce lesem jsme objevili opravdu hezký potůček a kamarád se chtěl dostat na druhý břeh. Jenomže široko daleko žádná lávka. Potůček nebyl široký, ale zase ani tak úzký, aby se dal jednoduše překročit, či přeskočit a pravda, sundat si boty a přejít na boso nás nejdřív nenapadlo.

Fotka asi deset minut před tím, než jsem se na čtyři týdny vyřadil z provozu.

Přes potůček vedla kláda, kterou lidé zřejmě obvykle využívají, aby jej překročili. Kamarád se hned vypravil na druhou stranu a vyzýval mě, abych po kládě přešel také. Já samozřejmě, vědom si svých schopností a limitů jsem nejdříve nesouhlasil, protože už jsem se viděl, jak ztrácím rovnováhu a spadnu rovnou do potoka. Nakonec mě kamarád přemluvil a já vítězoslavně překročil po kládě na druhou stranu, bez toho, aniž bych spadl do vody. Na druhé straně bylo třeba seskočit na pevnou zem. Tak jsem tedy odvážně seskočil, ovšem tak nešikovně, že jsem celou vahou seskočil na jednu nohu, ta se podlomila, já ztratil rovnováhu a upadl jsem.

Sotva jsme se s kamarádem vzpamatovali z toho šoku, o slovo se okamžitě přihlásila pronikavá bolest kotníku a mohutný otok. I tak jsem se dokázal postavit a jít po svých. Říkal jsem si, že to bude jenom naražený a že to rozchodím. Zpátky na druhý břeh jsme museli bosi, protože po té kládě už bych opravdu přejít znovu nedokázal. No bolest se stále stupňovala a kamarád trval na tom, že musím na pohotovost. Chvíli jsem pajdal, chvíli nebezpečně vrávoral, takže mě musel nakonec můj doprovod podpírat.

Na pohotovosti v Motole jsme strávili určitě tak přes hodinu, udělali mi rtg a pak mě předvolali pro výsledek a ortel lékaře zněl jasně. Prý se na nohu nesmím určitě tak čtyři neděle postavit a hned jsem dostal berle. O berlích jsem samozřejmě absolutně neuměl chodit, takže mě kamarád musel v podstatě odtáhnout před nemocnici a zavolat taxíka a pak mi pomoci do třetího patra, jelikož bydlím v době bez výtahu. Nakonec byl ještě tak hodný, že mi došel nakoupit.

Asi tak o pár hodin později se bolest čím dál víc stupňovala, naštěstí mi rychle zabraly léky. Ovšem to pravé zoufalství a bezmoc přišly dneska. Odvážně jsem se dopoledne oblékl, že si vyrazím nakoupit. Což jsem v podstatě ihned musel vzdát, protože jen sejít do mezipatra a pak se vydrápat zase nahoru byl téměř nemožný úkon. Naštěstí mi pomohl další kamarád, který mě zachránil a dovezl oběd a nákup.

Člověk bere to, že může chodit a má zdravé nohy jako naprostou samozřejmost, avšak ve chvíli, kdy dojde k takovému úrazu, i když se jedná jen o podvrtnutý kotník, se ukáže, jak je to zdraví důležité. Jak vzácný dar ta chůze je, jelikož je jedním z klíčů k samostatnosti. Mohu vám přiznat, že ta bezmoc, kdy člověk nemůže sejít schody, když navíc bydlí sám, je naprosto šílená. O to víc, pro člověka, který je tak nezávislý a samostatný, jako jsem já.

Úraz mi strašně zkomplikoval život, protože jak už jsem zmínil, jednak bydlím sám, ale také chystám za týden narozeninovou oslavu a návštěvu u rodiny. Co mě ovšem zlobí nejvíc je to, že jsem začal před nějakou dobou pod vedením trenérky usilovně cvičit a opravdu mě to chytlo, baví a už jsem se nemohl dočkat dalšího tréninku. O tom si teď, ale mohu na čtyři týdny nechat zdát. Nicméně už teď vím, že nepolevím a začnu tam, kde jsem skončil a dotáhnu svoje sny do cíle.
A co je poučením z toho dnešního článku? Jednak to, abyste dali na svou intuici. Neříkám, že by člověk měl být strašpytel, ovšem, měl by znát své hranice a zbytečně se nevystavovat riziku úrazu. No a také bych vám chtěl říct, abyste si vážili každého zdravého a bezbolestného kroku, který můžete udělat. Protože, jak jsem se nyní poučil, ani to není samozřejmost. Ale naopak, zdraví je něco tak vzácného, že je třeba o něj pečovat, jak jenom to jde.

A co vy? Měli jste někdy podvrtnutý kotník? A jak dlouho jste se léčili? :)

Milí přátelé,

Milí přátelé,

máme tu začátek července a tak je, myslím, příhodná doba na to, abych vydal článek ve kterém si zavzpomínám na měsíc předchozí. Samozřejmě, jak už je mou novou tradicí, příspěvek je doplněný o fotografie.

V červnu jsem se konečně po dlouhých měsících odloučení a "izolaci" doma v Praze, vypravil na návštěvu za rodinou a nejlepší kamarádkou na sever. Vždycky, během víkendu absolvuji v průměru tak pět - šest návštěv, jedná se o velmi milá a díky svému počtu, také vyčerpávající setkání. Zvířata mě zřejmě milují, protože na návštěvách se na mě vždycky vrhají všechny ty čivavy, psi a kočky, která rodina a přátelé mají.

Během června stále stoupala má váha, od počátku karantény jsem přibral už více než osm kilo. Přibrat jsem samozřejmě vždycky chtěl, protože jsem dříve byl vychrtlý, ovšem všiml jsem si, že mé břicho už jaksi přestalo být ploché. Samozřejmě nebylo v mém zájmu, vyměnit kostnaté tělo za faldíky a tak jsem se rozhodl začít chodit do fitka. Povolal jsem kamarádku, která taky byla vychrtlá, ale přes karanténu přibrala a vypravili jsme se do fitka na půl cesty s tím, že tam spolu budeme chodit a proměníme tuky ve svaly!

No ten náš pokus o cvičení vypadal přímo tragikomicky a spíše jsme se sami sobě zasmáli, než cvičili. Kamarádka totiž byla ve fitku poprvé a já tam sice už párkrát byl, ale to byly vždy sporadické návštěvy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že takto to nejde a rozhodl jsem se, že se svěřím do rukou odborníka. Začal jsem tedy cvičit s profesionální trenérkou a zjistil, že v mém hubeném těle mám více tuků, než mám mít a méně svalů, než bych měl mít.

Jsem teprve na začátku, přesto mě cvičení pod dohledem odborníka zatím baví a věřím, že mě to chytne i do budoucna. Určitě tématu cvičení a přibírání budu věnovat v budoucnu nějaký článek a až dosáhnu finále a vysněné postavy, tak se kýženými výsledky pochlubím. Možná tady, možná na instagramu.

Když jsem teď ke všem svým aktivitám přidal i fitko, začal jsem být už maximálně vytížen. To se možná projevilo na tom, že jsem během června trochu zanedbával blog. Měsíce před tím jsem publikoval pomalu každý víkend, v červnu jsem napsal jen dva články. Doufám, že tento měsíc bude lepší, musím si lépe naplánovat čas, kterého je čím dál méně (ale díkybohu za to!). Samozřejmě nebylo v mém zájmu, vyměnit kostnaté tělo za faldíky a tak jsem se rozhodl začít chodit do fitka. Povolal jsem kamarádku, která taky byla vychrtlá, ale přes karanténu přibrala a vypravili jsme se do fitka na půl cesty s tím, že tam spolu budeme chodit a proměníme tuky ve svaly!

Tady si, ale dovolím trochu postěžovat. V červnu jsem vydal článek, který si můžete prohlédnout zde a který jsem věnoval tématům, které v současné době hýbou společností a která považuji za velmi důležité. Ovšem tady jsem byl nemile překvapen, když totiž napíšu článek s prominutím o kravinách na téma vztahů, nebo s lehkou nadsázkou, mám na takový článek spoustu reakci, komentářů, zpětné vazby ať už tady, nebo na sociálních sítích. Když ovšem napíšu článek k zamyšlení o důležitém tématu, mám pocit, že to nikdo nečetl, reakce skoro žádné. Samozřejmě je možné, že jsem ten článek napsal nezajímavě, ovšem toho trendu, že dnešní společnost zajímají spíše bulvární témata, nebo články o tom, jak si nalakovat nehty, než důležitá témata o rasismu, politice, si prostě nejde nevšimnout. Myslím, že naše ignorace podstatného a důležitého potom vypovídá o tom, jak současný svět vypadá. Svůj názor, můžete napsat do komentářů.

Závěrem přikládám fotografie, které jsem během června pořídil. Tak snad se budou líbit! Přeji všem krásné léto a těším se na brzké shledání s vámi zde na blogu.

Jáchym :)