Milí přátelé,

Milí přátelé,

vítám vás u nového článku. Je to již pátý den, co byla nad celou republikou vyhlášena karanténa. V dnešním článku bych se chtěl tedy věnovat právě tomuto tématu. Povyprávím vám nejenom o tom, jak karanténu zatím snáším a jak se mi žije, ale také se s vámi podělím o pár poznatků z okolí. Rád bych vás tímto příspěvkem také povzbudil.

Vezmu to hezky po pořádku, hezky zkraje jak se tak říká. Já osobně jsem doma již devátý den a můj život se v podstatě, tak jako u všech, obrátil naruby. Pracuji z domova (za tuto možnost jsem moc vděčný) a můj kontakt s lidmi se v podstatě omezil na návštěvu blízkého a podotýkám malého obchodu a jelikož se jedná o opravdu místní obchod, prodavačky znám a s některými si tykám. Takže mám alespoň malý osobní kontakt. Jinak si pravidelně telefonuji s rodinou, přáteli a známými a společně se v těchto těžkých chvílích povzbuzujeme.

Trochu záchvěv paniky nastal v neděli dopoledne, když se začalo proslýchat, že vláda chystá celostátní karanténu. To mě opravdu vylekalo, protože člověk nevěděl, jaké podmínky této karantény budou a představa, že bůhví jak dlouho budu uzavřen doma a nikoho neuvidím mě děsila. Paradoxně musím říci, že celou situaci zatím snáším velice dobře, i když rodinu mám sto kilometrů daleko a s přáteli se momentálně nevídáme, protože dodržujeme pravidla.

Jak už jsem napsal, samotnou karanténu zatím snáším dobře a daří se mi udržovat pozitivní přístup. Neberu to jako vězení, ale jako věc nezbytně nutnou, kterou chráním jak své vlastní zdraví, tak zdraví všech ostatních lidí. Ten čas, který nyní nastal se snažím vnímat jako čas k zamyšlení a přehodnocení života. Vždyť my v životě neustále jenom někam spěcháme, stresujeme se malichernostmi a sotva se v tom chaotickém životě zastavíme. Spoustu věcí bereme jako samozřejmost a mnohdy si ani nevážíme všech těch možností, které v životě máme.

Díky restrikcím státu jsem mohl po letech zpomalit, uklidnit mysl a více odpočívat. Všední dny trávím prací a tím, že se věnuji koníčkům na které obvykle nemám tolika času. Čtu knihy, články, píšu články, protože krom tohoto blogu pracuji i na jiných projektech. Trochu více mi chybí pohyb a tak se snažím denně aspoň chvíli protahovat, zacvičit si, aby ta záda neodnesla to věčné polehávání a posedávání. Do budoucna chci rozhodně zpomalit a přestat přemýšlet nad různými hloupostmi, kterými se člověk obyčejně zabývá. Protože právě tato krize ukázala, co je skutečně závažné oproti tomu, z čeho si děláme vrásky obvykle.

Ovšem musím se vyjádřit i k některým věcem, které mě velice nemile překvapily u ostatních lidí. Ne, nebudu už se vracet k lidem, kteří museli i přes varování vlády a odborníků odjet na dovolenou do Itálie a velkou měrou přispěli k zavlečení viru do republiky. Podívám se na zoubek tomu, co lidé dělají nyní. Velmi nemile mě překvapilo, že poté, co vláda vyhlásila karanténu, ale dovolila procházky v parku se našli mnozí, kteří v parcích pořádají alkoholové dýchánky a setkávají se v sestavě desítek lidí. To, jako vážně?!

Samotného mě také překvapilo, že když jsem si vyrazil v pondělí po vyhlášení karantény nakoupit nezbytně nutné potraviny a nový teploměr, v ulicích si to vesele špacírovaly desítky lidí bez nákupů, prostě na procházce. Rád bych upozornil a připomněl, že procházky v ulicích bez nezbytně nutných důvodů dovoleny nejsou. Po ulicích dokonce běhali běžci, jako by nic a to už nemluvím o tom, že lidé nedodržovali rozestupy. Důrazně bych chtěl tímto na všechny apelovat, prosím, dodržujme pravidla. Právě díky těmto nezodpovědným lidem stát musí sahat k dalším a dalším restrikcím a věřím tomu, že nikdo z nás si nepřeje úplný zákaz vycházení. Navíc je snad v zájmu nás všech to nějak přečkat, aby to co nejdříve skončilo a život se mohlo pomalu vrátit v normálu. Právě toto je ta chvíle, abychom odložili sobectví a nezodpovědnost.

Dále bych se chtěl vyjádřit ještě k rouškách. Zhruba od pondělí, nebo úterý se na sociálních sítích roztrhl pytel s tím, kterak si všichni začali pořizovat selfie s rouškami. To je věc první. Věc druhá, jeden známý si ještě před den před tím, než se z toho stala povinnost, dovolil vložit na instagram fotku, kde roušku nemá. Podotýkám, že byl v přírodě a široko daleko nikdo. A to jste měli ty reakce plné nenávisti a hejtů, které mu tam lidi psali. Na oba tyto nešvary jsem reagoval v názoru, který jsem publikoval na instagramu a věřím, že jistě pochopíte, co jsem tím myslel. Názor vám sem vkládám:

Ano, všichni si udělejte selfíčko s rouškou. Abychom se dobře chápali, samozřejmě je správné nosit roušku. Jen mi přijde celkem trapné, že ještě před nedělí s rouškou skoro niko nechodil a teď se z takhle závažné věci dělá pozérství na instagramu. Nedejbože, že si teď někdo dovolí udělat fotku bez roušky někde v přírodě bez lidí. To jsou pak hejty. Krom nošení roušek, ale nezapomínejme dodržovat karanténu. 

Tak, tento příspěvek jsem publikoval na instagramu a chtěl jsem tím říci, že mě na lidech zlobí dvě věci a to jsou pokrytectví a následně to, jak se každá věc využije k pozérství.

Závěrem bych chtěl věnovat ještě pár slov tomu, jak se teď k sobě lidé vzájemně chovají. Zde budu chválit, ale i trochu kritizovat. Velmi mile mě překvapilo to, jak jsou mnozí lidé solidární a šijí zadarmo roušky a rozdávají je potřebným. Stejně tak mnozí lidé obstarávají nákupy osamělým starším lidem. Prodavačky, zdravotníci, hasiči, policisté, ti všichni fungují a myslím, že všichni bychom jim měli poděkovat. Takže tímto děkuji všem jednotlivcům i firmám, které v těchto těžkých a náročných časech prokazují lidství a pomáhají ostatním.

Naopak nechválím ty, kteří nedodržují pravidla. Prodavačky mi vyprávěly o tom, jak si do obchodu nakráčí chlap bez roušky a když ho slušně vyzvou, aby si zajistil ochranu obličeje, začne sprostě řvát a být agresivní. Je mi lidsky líto, že mezi námi je stále opravdu mnoho hloupých a nezodpovědných lidí, kteří ani přes závažnost situace nedodržují pravidla, dále se chovají sobecky, hnusně a je jim vlastně úplně jedno, že v podstatě, kdyby byli nakažení, mohou nakazit někoho staršího a v nejhorším případě i způsobit smrt.

Naštěstí, ale mám pocit, že těch lidí, kteří dbají pravidel a jsou zodpovědní je více. A tak velký dík patří vám všem, kteří jste takoví! A jak čas v karanténě trávíte vy? Jak to celé vnímáte? Podělte se do komentářů.

Všem přeji hlavně hodně zdraví a sil, společně to překonáme. :)

Milí přátelé,

právě dnes má tento blog své již páté narozeniny a to je vhodná příležitost pro článek! Dovolte mi, abych si při té příležitosti trochu zavzpomínal a odpusťte mi trochu sentimentu. Podnětem k založení blogu se stala účast v literární soutěži, kde jsem se zařadil mezi pět vítězů a tento projekt měl původně sloužit k propagaci literární tvorby. Časem se vše změnilo a jak jsem psal další a další články, blog se stal více osobním, názorovým a cestovatelským. Přiznám se, že před těmi pěti lety by mě však ani ve snu nenapadlo, že mě to bude takovou dobu bavit a budu mít stále o čem psát. Inu a stalo se.

Zatímco drtivá většina mých spolužáků a známých z dětství stihla už jedno, či dvě děti, já beru tak trochu jako své dítě můj blog. Tento blog totiž neustále roste, vyvíjí se, zatímco já už samozřejmě nerostu, ale spíše zraji a zraji a osobnostně se stále posouvám vpřed. Vezmu to nejdříve trochu přes statistiku. Za pět let existence blogu jsem publikoval více než 100 článků a příspěvků, zaznamenal přes 30 000 návštěv a na blogu bylo publikováno 145 komentářů. Blog také doprovází facebooková stránka, kde je už přes 500 líbí se mi. Hlavní dík tedy patří vám všem, kteří můj blog navštěvujete, čtete ho a vracíte mi ceněnou zpětnou vazbu. Ke zpětné vazbě se vrátím ještě později.

Nejvíce jsem na blogu publikoval v prvním roce. Když se nyní trochu sebekriticky ohlédnu zpět, ty první články byly takové počáteční experimenty a občas tak trochu povídání o ničem. Jak čas plynul, změnily se mnohé věci. Můj dřívější a nepříliš naplněný a nezajímavý život v rodném městě jsem vyměnil za život nový. Přestěhoval jsem se do Prahy, začala nová etapa, přicházely nové podněty. Můj život se ve všech ohledech změnil k lepšímu a začal být tak nějak naplněnější a spokojenější. Záhy se změnila i témata o kterých jsem psal.

Postupně jsem opustil politická témata. Pravda, jsem milovník historie a dějiny jsou především o politice, v čemž se dodnes vyžívám. Ovšem čím jsem starší, tím jsem mírumilovnější a tak nějak netoužím psát o tématech, které vyvolávají konfrontace. Začal jsem se tedy více přiklánět k článkům, které přinášejí spíše zamyšlení. Už během studií jsem byl celkem úspěšný v úvahách. A v neposlední řadě se věnuji hodně cestování, ať již po českých, nebo zahraničních památkách. Témata cestování vyplnily hlavně poslední dva roky.

Teď budu zase trochu sebekritický, protože když se podívám na loňský rok, kdy jsem publikoval pouze devět článků, tak si uvědomuji, že jsem ten blog trochu flákal. V tomto roce k blogu přistupuji zodpovědněji, mám také větší chuť tvořit a psát. A tak vám dnes vlastně přináším již desátý článek. Vstup do roku 2020 jsem pojal tak, že se přede mnou zase jednou otevřela nová etapa. Začal jsem se věnovat více sobě, dělat věci které mě dělají šťastným a spokojenějším. Zároveň jsem výrazně eliminoval vše co na mě působilo negativně. A to se myslím odráží i na práci na tomto blogu.

Mohu vás ubezpečit, že tento blog rozhodně nekončí, naopak chytil druhý dech a pěkně se rozjíždí. V nejbližší době uzavřu sérii článků o Itálii, kterou jsem navštívil v září v minulém roce a povyprávím vám o posledním dni v Římě.

Závěrem, co je mi vlastně tou největší motivací k práci na blogu? Jelikož na něm pracuji již pět let a jak už jsem napsal výše, tak je to tak trochu mé dítě, nemohu ho jen tak přestat psát. Velmi důležitá je pro mě však vaše zpětná vazba a pocit, že to co dělám má smysl. Vaše komentáře jsou milé a dělají mi radost. Ale víte co je úplně nejmilejší? Když třeba poznávám někoho nového a ten člověk mi řekne, že četl můj blog a že se mu líbí. To prostě zahřeje člověka u srdce. Potom to, když se mě přátelé občas ptají, kdy vyjde něco nového a mohl bych pokračovat.

Moc, ale opravdu moc vám všem děkuji za projevenou přízeň, ať už vaší návštěvou, přečtením, nebo komentářem. A pořád platí heslo, píšu o všem pro vás!

Krásný den všem a zase příště.


Jáchym

Milí přátelé,

dlouho jsem odolával tomu, abych se vyjadřoval k aktuálním událostem, neboť se to na nás momentálně valí ze všech stran. Změnil jsem, ale názor. Poslední týdny jsou pro nás všechny jistě náročné, neboť aktuální okolo koronaviru nás připravila o mnohé věci, které máme rádi. Sám jsem začal propadat pochmurné náladě, neboť ať chceme nebo ne, současná situace už je taková, že ovlivňuje nás všechny. I proto jsem se dnes rozhodl napsat tento článek. Ve svém zamyšlení se zaměřím především na Česko.

Epidemie tu vždy byly a zřejmě budou. Ve starověku tu byly epidemie neštovic, ve středověku pak epidemie moru a tak dále. Co však odkryla současná epidemie? Z mého pohledu a v první řadě především absolutní nezodpovědnost a sobeckost některých lidí, kteří mysleli jenom na sebe, když si museli dopřát dovolenou na lyžích v Itálii i přes důrazné doporučení vlády a odborníků, aby tam nejezdili. K těmto lidem cítím opravdu zlost. Samozřejmě, že by se k nám nákaza zřejmě časem rozšířila, ale člověka opravdu zlobí vědomí, že podle potvrzených případů za šíření nákazy u nás nemohou prioritně cizinci, ale naši spoluobčané. To už nemluvím o drzosti těchto občanů, kteří ještě dávali novinářům rozhovory plné velkohubých prohlášení o tom, jak jsou mladí, jak mají imunitu a jak jim nic nehrozí. Ale, že pak nakazí třeba starší příbuzné, nebo lidi venku, to jim bylo asi úplně jedno.

Samozřejmě pak někteří z nich prchali z Itálie o pár hodin dříve, aby se vyhnuli karanténě, nebo někteří lékařům nyní tají, že byli v postižených oblastech. A tak dále a tak dále. Lidská hloupost a nezodpovědnost zřejmě opravdu nemá hranic. Ovšem nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo.

Dále jsem si uvědomil a myslím, že v tom nejsem sám, jak příliš jsme závislí na našich civilizačních výdobytcích, na nepřeberných možnostech, které máme a kterých si mnohdy ani nevážíme. Člověk si to uvědomí až ve chvíli, kdy o tyto možnosti přijde.

Můj rok 2020 začal úžasně, měl jsem tolika plánů, díky aktuální krizi a opatřením jsem vlastně přišel v podstatě o vše. Samozřejmě, hned, jak krize vypukla a rozšířila se do Evropy, tak jsem se vzdal toho, že bych letos cestoval za hranice. Cítím totiž zodpovědnost nejen za sebe, ale také za své blízké i všechny cizí lidi se kterými přijdu do styku a jelikož žiji v Praze, není jich rozhodně málo. Záhy jsem přišel, samozřejmě spolu s vámi všemi o možnost zajít si do kina, na kávu, do divadla, na hrad, na zámek, fitko, bazén, prostě o veškerý společenský život. Dnes byly zavřeny restaurace, no já ve všední dny chodil na meníčka, nejsem žádný kuchař. Takže se asi teď budu stravovat trochu hůře, než obvykle. V zaměstnání je všem, kdo jej můžou čerpat doporučován home office. Takže jsem v podstatě zavřený doma. Je nás více, ale myslím si, že když člověk bydlí úplně sám, tak to má o něco horší. Zároveň si momentálně netroufám vyjet třeba na návštěvu za rodinou, která bydlí sto kilometrů daleko. Člověk už má prostě obavy a nechce vystavovat zbytečnému riziku sebe, ani ostatní. Co kdyby?

Nechápejte to tak, že bych si stěžoval, spíše se snažím zdůraznit, o co všechno člověk během pár dní přišel a teprve v tu chvíli si uvědomí, jaké možnosti vlastně v životě má a že je třeba trochu zpomalit a více si všeho a všech okolo sebe vážit. Vždyť zdraví je to nejdůležitější.

Samozřejmě, že opatření vlády vítám a jsem rád, že vláda postupuje tak, jak postupuje. Když se člověk podívá na západní státy a jejich přístup k pandemii, který byl slušně řečeno vlažný, musí kvitovat, že naše vláda a můžeme ji mít rádi, nebo ne, přistupuje k situaci se vší vážností, zodpovědně a rychle.

Momentálně bychom se měli všichni více než kdy jindy zaměřit na to, abychom se cítili po duševní stránce v rámci možností dobře. Protože silná psychika znamená i větší odolnost. Já sám se nadále věnuji svým koníčkům, naštěstí jich mám tolik, že na mě nemá až tak velké dopady to, že se člověk musí vzdát kulturního vyžití a společenského života. Hodně čtu, věnuji se tomuto blogu, hraji hry, sebevzdělávám se, věnuji se práci a včera jsem si vyrazil na dlouhou procházku na Petřín, protože venku už začíná být krásně a pomalu, ale jistě začíná být jaro. Musíme nyní více než kdy jindy myslet pozitivně a snad nám aktuální krize pomůže k tomu, abychom se zamysleli, zpomalili a začali si více vážit sebe i lidí okolo nás a všech těch nepřeberných možností, které máme.

Vždyť nezapomínejme, po každé noci přijde úsvit. Po každé zimě přijde jaro a po každé špatné události přijde i něco hezkého. Buďme hlavně zodpovědní a dávejme na sebe i lidi okolo nás pozor, protože tady nejde jenom o nás. A na závěr Vám přináším pár jarních fotek.

Milí přátelé,

máme tady první březnovou sobotu, tedy ideální čas pro publikování nového článku. Doufám, že jste prožili pěkný týden. Já byl tento týden opravdu unavený a tak jsem se těšil na víkend, jak si odpočinu, napíšu nějaký článek, něco si přečtu a zacvičím si. V sobotu jsem si chtěl hlavně pospat, protože ve všední dny, asi to znáte všichni, trpím spánkovým deficitem. No, mé plány na dlouhý spánek vzaly za své. Kdy jindy je totiž vhodnější čas, než sobotní ráno, aby vám pod okno naběhli pracovníci a ořezávali větve stromu?



Přemýšlel jsem o čem ten dnešní článek bude a dostal jsem nápad. Podělím se s vámi totiž o věty, které mi nejčastěji říkají lidé, když se poprvé, nebo po dlouhé době vidíme. Doufám tedy, že se trochu pobavíte. Každou takovou větu opatřím vlastním komentářem. Takže jdu na to.

Jáchyme, hoď ho do stroje... haha. Asi všichni znáte legendární českou komedii. No, když máte to štěstí a jmenujete se Jáchym, tak existuje tak 99% pravděpodobnost, že jakmile se někomu představíte, tak vám odvětí touhle větou, žádné těší mě, ale Jáchyme, hoď ho do stroje. A každý z těchto nových známých se samozřejmě zasměje, protože zrovna řekl něco hrozně vtipného. Když to posloucháte 27 let, tak už si tak nějak zvyknete, vtipné vám to samozřejmě nepřijde. Ale, mám své jméno rád.

Ty jsi, ale hubený... V mém případě opravdu hodně častá věta, jelikož mi pán Bůh nadělil zvráceně rychlý metabolismus, to znamená, že mohu za den sníst to samý, co dřevorubec a vidět to na mně prostě není. Dámy tuto větu často doplní o to, že mi to závidí, pánové se zase podělí o nevyžádané rady, že musím jíst více knedlíků a masa, nejlíp desetkrát denně. Korunu tomu dosadí ti, kteří se ptají, jak to dělám, jestli držím nějakou speciální dietu. Vždycky se snažím vysvětlovat lidem, že není třeba tohoto konstatování, jelikož když se podívám do zrcadla, tak vidím celkem dobře, brýle nepotřebuji. Já vidím a vím, že mám štíhlou postavu. Hubení lidé, kteří mají problém nabrat jsou na tom vlastně úplně stejně, jako lidé obézní, kteří se snaží zhubnout. To si však většinou okolí neuvědomuje. Ale, když jste hodně hubení, každý vám to hned řekne. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že když někdo pozná obézního člověka, tak by mu jen tak do očí řekl: Ty jsi, ale tlustej a začal dávat nevyžádané rady jak zhubnout.

Nezhubl jsi? Tak tuhle otázku mám opravdu strašně rád, zvlášť, když třeba tři týdny před tím dodržuji jídelníček, jím šestkrát denně, cvičím, přiberu a pak někoho potkám a jeho první otázka zní, jestli jsem nezhubl. Haha.

Tak co? Máš nějaký objev? Tohle znají asi všichni, kteří jsou momentálně nezadaní. Určitě to znáte, prožíváte krásné období, máte se skvěle a je vám dobře i když jste single. Pro většinu zadaných lidí, věc absolutně nepochopitelná. Občas přemýšlím nad tím, jak moc nás okolí tlačí do toho, abychom nebyli sami a vnucuje nám, že to není normální. Ať už jsou to filmy, média, články o vztazích, zadaní známí. Až budu cítit, že je to s nějakým objevem vážný, tak o tom rád povím sám, není třeba se pořád vyptávat.

Kolik to stálo? Také máte pocit, že v Čechách, jakmile si uděláte radost a něco nového si koupíte, tak první otázka ostatních je, kolik to stálo? Proč mají ostatní potřebu se na to ptát, jako kdybyste po nich chtěli, aby vám přispěli, když si na to vyděláte sami?

A co vy? S jakými nejčastějšími větami se setkáváte, když potkáte známé, či přátele, nebo úplně nové lidi? Neváhejte se podělit do komentářů.