Moji milí,

vítám vás u nového příspěvku u mě na blogu. Dneska vám povyprávím o tom, jak jsem strávil sobotu na pohotovosti, protože jsem si šikula vyvrtl kotník. Abyste věděli, jsem člověk co je na sebe za normálních okolností až přehnaně opatrný a úraz se mi nestal od mých dvanácti let, což je tedy více jak 16 let (to zní hrozivě). Dalo by se říci, že na sebe dbám až úzkostlivě, zásadně neběhám, po schodech už vůbec ne, nepřecházím na červenou. Vyhýbám se strkanicím. Zkrátka jsem opravdu opatrný. Jak je tedy možné, že jsem si po tolika letech způsobil úraz, který mě v podstatě na čtyři týdny vyřadil z provozu?

V poslední době velmi rád trávím čas mimo Prahu, někde v přírodě. Tuhle sobotu jsem si tedy s kamarádem vyrazil na kraj Prahy, do kouzelného údolí Tiché Šárky. Je to opravdu překrásné a klidné místo, které jsem navštívil podruhé v životě a moc jsem se tedy na výlet těšil. Při procházce lesem jsme objevili opravdu hezký potůček a kamarád se chtěl dostat na druhý břeh. Jenomže široko daleko žádná lávka. Potůček nebyl široký, ale zase ani tak úzký, aby se dal jednoduše překročit, či přeskočit a pravda, sundat si boty a přejít na boso nás nejdřív nenapadlo.

Fotka asi deset minut před tím, než jsem se na čtyři týdny vyřadil z provozu.

Přes potůček vedla kláda, kterou lidé zřejmě obvykle využívají, aby jej překročili. Kamarád se hned vypravil na druhou stranu a vyzýval mě, abych po kládě přešel také. Já samozřejmě, vědom si svých schopností a limitů jsem nejdříve nesouhlasil, protože už jsem se viděl, jak ztrácím rovnováhu a spadnu rovnou do potoka. Nakonec mě kamarád přemluvil a já vítězoslavně překročil po kládě na druhou stranu, bez toho, aniž bych spadl do vody. Na druhé straně bylo třeba seskočit na pevnou zem. Tak jsem tedy odvážně seskočil, ovšem tak nešikovně, že jsem celou vahou seskočil na jednu nohu, ta se podlomila, já ztratil rovnováhu a upadl jsem.

Sotva jsme se s kamarádem vzpamatovali z toho šoku, o slovo se okamžitě přihlásila pronikavá bolest kotníku a mohutný otok. I tak jsem se dokázal postavit a jít po svých. Říkal jsem si, že to bude jenom naražený a že to rozchodím. Zpátky na druhý břeh jsme museli bosi, protože po té kládě už bych opravdu přejít znovu nedokázal. No bolest se stále stupňovala a kamarád trval na tom, že musím na pohotovost. Chvíli jsem pajdal, chvíli nebezpečně vrávoral, takže mě musel nakonec můj doprovod podpírat.

Na pohotovosti v Motole jsme strávili určitě tak přes hodinu, udělali mi rtg a pak mě předvolali pro výsledek a ortel lékaře zněl jasně. Prý se na nohu nesmím určitě tak čtyři neděle postavit a hned jsem dostal berle. O berlích jsem samozřejmě absolutně neuměl chodit, takže mě kamarád musel v podstatě odtáhnout před nemocnici a zavolat taxíka a pak mi pomoci do třetího patra, jelikož bydlím v době bez výtahu. Nakonec byl ještě tak hodný, že mi došel nakoupit.

Asi tak o pár hodin později se bolest čím dál víc stupňovala, naštěstí mi rychle zabraly léky. Ovšem to pravé zoufalství a bezmoc přišly dneska. Odvážně jsem se dopoledne oblékl, že si vyrazím nakoupit. Což jsem v podstatě ihned musel vzdát, protože jen sejít do mezipatra a pak se vydrápat zase nahoru byl téměř nemožný úkon. Naštěstí mi pomohl další kamarád, který mě zachránil a dovezl oběd a nákup.

Člověk bere to, že může chodit a má zdravé nohy jako naprostou samozřejmost, avšak ve chvíli, kdy dojde k takovému úrazu, i když se jedná jen o podvrtnutý kotník, se ukáže, jak je to zdraví důležité. Jak vzácný dar ta chůze je, jelikož je jedním z klíčů k samostatnosti. Mohu vám přiznat, že ta bezmoc, kdy člověk nemůže sejít schody, když navíc bydlí sám, je naprosto šílená. O to víc, pro člověka, který je tak nezávislý a samostatný, jako jsem já.

Úraz mi strašně zkomplikoval život, protože jak už jsem zmínil, jednak bydlím sám, ale také chystám za týden narozeninovou oslavu a návštěvu u rodiny. Co mě ovšem zlobí nejvíc je to, že jsem začal před nějakou dobou pod vedením trenérky usilovně cvičit a opravdu mě to chytlo, baví a už jsem se nemohl dočkat dalšího tréninku. O tom si teď, ale mohu na čtyři týdny nechat zdát. Nicméně už teď vím, že nepolevím a začnu tam, kde jsem skončil a dotáhnu svoje sny do cíle.
A co je poučením z toho dnešního článku? Jednak to, abyste dali na svou intuici. Neříkám, že by člověk měl být strašpytel, ovšem, měl by znát své hranice a zbytečně se nevystavovat riziku úrazu. No a také bych vám chtěl říct, abyste si vážili každého zdravého a bezbolestného kroku, který můžete udělat. Protože, jak jsem se nyní poučil, ani to není samozřejmost. Ale naopak, zdraví je něco tak vzácného, že je třeba o něj pečovat, jak jenom to jde.

A co vy? Měli jste někdy podvrtnutý kotník? A jak dlouho jste se léčili? :)

Milí přátelé,

Milí přátelé,

máme tu začátek července a tak je, myslím, příhodná doba na to, abych vydal článek ve kterém si zavzpomínám na měsíc předchozí. Samozřejmě, jak už je mou novou tradicí, příspěvek je doplněný o fotografie.

V červnu jsem se konečně po dlouhých měsících odloučení a "izolaci" doma v Praze, vypravil na návštěvu za rodinou a nejlepší kamarádkou na sever. Vždycky, během víkendu absolvuji v průměru tak pět - šest návštěv, jedná se o velmi milá a díky svému počtu, také vyčerpávající setkání. Zvířata mě zřejmě milují, protože na návštěvách se na mě vždycky vrhají všechny ty čivavy, psi a kočky, která rodina a přátelé mají.

Během června stále stoupala má váha, od počátku karantény jsem přibral už více než osm kilo. Přibrat jsem samozřejmě vždycky chtěl, protože jsem dříve byl vychrtlý, ovšem všiml jsem si, že mé břicho už jaksi přestalo být ploché. Samozřejmě nebylo v mém zájmu, vyměnit kostnaté tělo za faldíky a tak jsem se rozhodl začít chodit do fitka. Povolal jsem kamarádku, která taky byla vychrtlá, ale přes karanténu přibrala a vypravili jsme se do fitka na půl cesty s tím, že tam spolu budeme chodit a proměníme tuky ve svaly!

No ten náš pokus o cvičení vypadal přímo tragikomicky a spíše jsme se sami sobě zasmáli, než cvičili. Kamarádka totiž byla ve fitku poprvé a já tam sice už párkrát byl, ale to byly vždy sporadické návštěvy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že takto to nejde a rozhodl jsem se, že se svěřím do rukou odborníka. Začal jsem tedy cvičit s profesionální trenérkou a zjistil, že v mém hubeném těle mám více tuků, než mám mít a méně svalů, než bych měl mít.

Jsem teprve na začátku, přesto mě cvičení pod dohledem odborníka zatím baví a věřím, že mě to chytne i do budoucna. Určitě tématu cvičení a přibírání budu věnovat v budoucnu nějaký článek a až dosáhnu finále a vysněné postavy, tak se kýženými výsledky pochlubím. Možná tady, možná na instagramu.

Když jsem teď ke všem svým aktivitám přidal i fitko, začal jsem být už maximálně vytížen. To se možná projevilo na tom, že jsem během června trochu zanedbával blog. Měsíce před tím jsem publikoval pomalu každý víkend, v červnu jsem napsal jen dva články. Doufám, že tento měsíc bude lepší, musím si lépe naplánovat čas, kterého je čím dál méně (ale díkybohu za to!). Samozřejmě nebylo v mém zájmu, vyměnit kostnaté tělo za faldíky a tak jsem se rozhodl začít chodit do fitka. Povolal jsem kamarádku, která taky byla vychrtlá, ale přes karanténu přibrala a vypravili jsme se do fitka na půl cesty s tím, že tam spolu budeme chodit a proměníme tuky ve svaly!

Tady si, ale dovolím trochu postěžovat. V červnu jsem vydal článek, který si můžete prohlédnout zde a který jsem věnoval tématům, které v současné době hýbou společností a která považuji za velmi důležité. Ovšem tady jsem byl nemile překvapen, když totiž napíšu článek s prominutím o kravinách na téma vztahů, nebo s lehkou nadsázkou, mám na takový článek spoustu reakci, komentářů, zpětné vazby ať už tady, nebo na sociálních sítích. Když ovšem napíšu článek k zamyšlení o důležitém tématu, mám pocit, že to nikdo nečetl, reakce skoro žádné. Samozřejmě je možné, že jsem ten článek napsal nezajímavě, ovšem toho trendu, že dnešní společnost zajímají spíše bulvární témata, nebo články o tom, jak si nalakovat nehty, než důležitá témata o rasismu, politice, si prostě nejde nevšimnout. Myslím, že naše ignorace podstatného a důležitého potom vypovídá o tom, jak současný svět vypadá. Svůj názor, můžete napsat do komentářů.

Závěrem přikládám fotografie, které jsem během června pořídil. Tak snad se budou líbit! Přeji všem krásné léto a těším se na brzké shledání s vámi zde na blogu.

Jáchym :)