Milí moji,
rok 2020 začal jako každý jiný, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o jeden z nejnáročnějších, nejtěžších a nejtragičtějších, které zažijeme. Absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že tento rok bude přelomový a navždy poznamená naše životy, jak ukázaly následující měsíce.
Pamatuji si to, jakoby to bylo včera, bylo 1.3.2020 a já jsem byl zrovna na návštěvě u mé rodiny, konkrétně u tety. Povídali jsme si a najednou mi volala moje máma, že právě hlásili, že v Česku byly odhaleny první nákazy covidem 19. Tím dnem vypuklo něco, co jsme si lidé mé generace neuměli představit, naše životy se obrátily vzhůru nohama a vše se změnilo. Zákazy, opatření, omezení se stupňovaly každým dnem. Na začátku pandemie jsme byli všichni vystrašení, protože je psychologicky dokázáno, že člověk má strach z neznámého.
O pár dní později přišla první celorepubliková karanténa. Pro mě osobně to byl čas, kdy jsem najednou po letech mohl zvolnit, najednou jsem měl více času na sebe a mohl se věnovat svým koníčkům. Využil jsem toho času a přestal jsem kouřit, najednou jsem začal přibírat na váze a po letech jsem zlomil prokletí v podobě extrémní podváhy, kdy jsem nemohl přibrat ani kilogram. Začal jsem vařit, předělal jsem si byt a celkově jsem začal být spokojenější a šťastnější než v předchozí hektické době. Vedle mých obvyklých koníčků jsem začal malovat, cvičit a rozvíjet své sociální sítě. Především na instagramu se mi během tohoto roku podařilo dosáhnout významných milníků a získal jsem mnohé know-how.
Tehdy jsem vše viděl naprosto optimisticky, bral jsem celou tu situaci okolo jako něco k zamyšlení, přehodnocení toho, jak jsme dosavadně žili. A pak přišla první těžká zkouška. Mojí tetě se po letech "vrátila" rakovina. Rád bych podotkl, že teta patřila rozhodně mezi mé nejbližší a tak mě tato zpráva velmi zarmoutila. Do toho všeho jsme začali mít v zaměstnání neskutečný frmol a ani na chvíli jsme se nezastavili, po pracovní stránce jsem opět zažil jeden z nejnáročnějších roků. Optimismus se pomalu a jistě začal proměňovat ve stres, který jsem se snažil zahánět svými koníčky a hlavně cvičením ve fitku. Zaplatil jsem si trenérku a začal intenzivně cvičit.
Celé roky se mi nestal žádný úraz, a najednou, stačila jedna procházka v lese a jeden nešikovný seskok a ošklivě jsem si vyvrtl kotník. Celý srpen jsem tak strávil o berlích, nemohl cvičit, první dny po úrazu ani sejít schody a byl jsem odkázán na to, aby mi nosili nákupy kamarádi. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem na dva tři dny zažil pocit absolutní bezmoci a uvědomil jsem si, jak je zdraví důležité. V srpnu jsem také oslavil další narozeniny, navštívil po delší době rodinu a o pár dní později přišla krutá zpráva, že teta zemřela.
V září jsem se vrhl opět na cvičení, kterým jsem chtěl zahnat smutek a stres. Také jsem plánoval aspoň drobnou dovolenou ve Vídni, jenomže najednou začaly strmě stoupat počty nakažených a přišly opět restrikce a omezení. Z dovolené tak nebylo nic a záhy jsem nemohl ani cvičit, neboť došlo k opětovnému zavření všeho. V tom čase už jsem si začal říkat, ať už tenhle šílený rok skončí. Nicméně, naštěstí přišlo i pár pozitivních věcí, které mi udělaly radost. Na sociálních sítích se mi nepřestávalo dařit a brzy začaly přicházet první nabídky na spolupráce a dokonce jsem poskytl rozhovor pro jistý internetový magazín, který naleznete pod tímto odkazem.
Na podzim mi do života nečekaně vstoupil nový člověk, který sebou zatím přinesl jen samé hezké věci. Jak to bude dál, to ukáže čas. V listopadu mě čekala další krutá rána, zemřel můj milovaný děda, který byl nesmírně důležitou postavou v mém životě. Především díky mému dědovi mám na dětství i krásné vzpomínky, byl to můj děda, který mě vždy podporoval v mých ambicích, v mém snažení. Probudil ve mě zájem o hrady a zámky a tak mě přivedl k mým koníčkům, umožnil mi objevit a rozvinout můj talent. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem s ním v něčem nesouhlasil, ale můj život ovlivnil především pozitivně, ukázal mi směr, vždy byl můj pevný, opěrný bod. A najednou se to stalo, hned dva lidé, které jsem měl tak rád mi tento rok navždy vzal.
Jak sami vidíte, tento rok pro mě nebyl těžký jen z důvodu toho, že mě světová pandemie, tak jako vás, připravila o běžný život a o skoro vše, co jsem měl rád, ale hlavně mi tento rok vzal dva nesmírně důležité lidi, kteří mě provázeli od dětství. Tento rok mi hodně dal, ale o to víc mi vzal. Nicméně, vše co se stalo mě přivedlo k uvědomění, že nejdůležitější v životě je zdraví. Opravdu není jen fráze to, že zdraví máme jen jedno. Já si letos uvědomil, jak křehký, jak krátký život je. Jak rychle můžeme přijít o to, co považujeme za samozřejmost.
Člověk by se neměl zbytečně stresovat a měl by se pokusit změnit a nejlépe eliminovat vše, co jej v životě činní nespokojeným. Já jsem vždycky na sobě usilovně pracoval, vždy jsem si kladl splnitelné cíle a krůček po krůčku se mi daří dosáhnout toho, co jsem vždy chtěl. Proto jsem si za hlavní cíl dal to, že udělám vše proto, aby byl příští rok lepší než tento. Rozhodl jsem se, že dál už se chci soustředit a dělat jen to, co má smysl. Ale především budu myslet v první řadě na zdraví a spokojenost mou i lidí okolo mě.
Všem bych vám chtěl popřát hlavně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější, co máme. Ať je ten příští rok lepší! A sejdeme se tu brzy po novém roce u nového článku!
Pěkný nový rok!
Jáchym
