Milí moji,

po více než měsíční odmlce se hlásím zpět. Na úvod bych si měl na hlavu nasypat něco popela, protože už dlouho jsem se chystal napsat nový článek, ale nedostal jsem se k tomu. Vyrazil jsem na dovolenou a pak mě v Praze čekala čekala řada krásných zážitků a kulturních aktivit a samozřejmě jsem spoustu času věnoval práci. No a mimo jiné jsem několik dlouhých dnů, možná i týdnů věnoval psaní rozsáhlého článku na wikipedii. Uplynulý měsíc byl zkrátka hektický, avšak v tom pozitivním slova smyslu. Nyní v tento sváteční den jsem si tak konečně našel čas a podělím se s vámi o fotografie a zážitky z dovolené, kterou jsem na přelomu srpna a září trávil na Mallorce.

Letošní rok byl, co se týče počasí v Čechách snad jeden z nejhorších, co jsem za svůj život zažil. A vím, že spousta z vás namítne, že bylo po letech klasické standardní počasí, typické pro Česko. Díky, ale já sychravo, chladno a deštivo skoro po celý rok fakt nemusím a mé srdce nad tím nezaplesá. A tak mi nezbylo, než vyrazit za opravdovým létem, sluníčkem a teplem na jih. Vyrazil jsem tedy do Španělska, na úžasné Baleárské ostrovy a nebyl bych to já, abych si sebou nepřivezl spoustu vtipných příhod. 

Na dovolenou jsme se vypravili s mou sestrou. Odlétali jsme v pátek a počasí v Praze, jako kdyby se rozhodlo vytvořit co největší kontrast mezi počasím tady a Mallorcou. Ten ten totiž přímo extrémně pršelo, tak silně, že zemi doslova bičovaly proudy deště. Samozřejmě se to odrazilo na ceně Uberu, který během hodinky zdražil z necelých 300,- Kč na necelých 600,- Kč. Vyrazili jsme tedy na letiště, kde se čekalo na pána, říkejme mu pan Novák a jeho manželku, kteří celí uřícení přiběhli asi tak po páté výzvě. Nečekal nás zde žádný tubus rovnou do letadla, ale dva svozové autobusy. Ve svozových autobusech jsme strávili snad půl hodinu, než nás odvezly o pár metrů dále k našemu letadlu.

Let na Mallorcu probíhal hladce a plynule, žádné turbulence. Skoro se ze mě z odpůrce létání stal milovník létání a říkal jsem si, jak už jedině letadlem. Z Evropy nebylo vidět vůbec nic, protože byla celá zatažená tím ošklivým povlakem mraků plných deště a to až někam k pobřeží, kde se to konečně zlomilo. Na Mallorcu jsme doletěli něco po deváté večer a přistání se naštěstí obešlo bez potlesku. Samozřejmě, ještě než se řádně připojil tubus, nedočkaví spolucestující už stepovali v uličce. 

Po výstupu z letadla nás okamžitě udeřila facka od horka, úžasný, úchvatný středomořský vzduch. Jakmile jsme si převzali naše kufry, vyrazili jsme hledat dopravce na hotel. To vypadalo asi takto, dle pokynů dorazíte k přepážce, abyste se u této přepážky dozvěděli, že máte jít k jiné přepážce, kde dostanete lístky. U přepážky, kde dostanete lístky se konečně dozvíte, kde naleznete autobus, který vás odveze na hotel. Tohle byla pro mě docela výzva, ale úspěšně jsme to zvládli a konečně jsme dorazili na hotel.

Hotel byl hezký a personál moc milý. Jednalo se o klasický věžový hotel, jak je ve Španělsku zvykem v centru rušného letoviska El Erenal. Hotel disponoval dvěma bazény, jedním dole a jedním na střeše s barem. Vzhledem ke covidu jsme záhy zjistili, že nikde nehraje žádná hudba. A musím tady zmínit, že Španělé na bezpečnostní opatření ohledně covidu důrazně dbali a neustále upozorňovali na povinnost nasazených roušek uvnitř vnitřních prostor.

Jakmile jsme si uložili kufry, vyrazili jsme na krátkou večerní procházku k pláži a zpět. Celkem vtipné bylo, že hotel byl od 16 let, tudíž bez dětí. Aby to však ubytovaným v hotelu nebylo líto, na náměstíčku před hotelem bylo přímo dětské hřiště. A španělská (ne)výchova spočívá v tom, že necháte děti, ať běhají do jedné, do dvou do rána venku a dělají si co chtějí. Místo hudby jsme tak do dvou do rána byli obohaceni o kulturní zážitek ve formě nekončícího řevu a kvílení. Ale stejně jako na istanbulské svolávání k modlitbám v mešitě si i na tohle člověk celkem rychle zvykne a přestane to vnímat.

Hned druhý den se nám stalo něco, čeho jsem se obával - musel jsem se obrátit na personál hotelu, protože něco nefungovalo. Totiž, zámek od dveří s klikou se porouchal a nám nešlo zamknout. Došel jsem tedy pro personál a zámek se definitivně odporoučel se zaseknutým klíčem. Takže bylo zamčeno tak důkladně, že už nešlo odemknout. Naštěstí jsme měli u sebe vše potřebné na pláž a tak jsme byli ujištěni, že do oběda bude zámek opraven. Vyrazili jsme tedy na pláž a voda, ta vám byla famózní, měla skoro 27 stupňů, úplně teplota pro mě. 

A jak nemám rád dovolenou ve stolu proválet se u moře, tak tentokrát, po tom náročném roce a půl, který jsem měl za sebou, jsem si to pořádně užil a z vody jsem skoro nevylézal. Což samozřejmě následně odnesla moje ramena, protože jsem si je spálil. 

O pohodlí turistů na pláži se stará početný personál. Tu pobíhají Španělky, které hlasitě vyvolávají: cola, limón, melón, beer corona, respirátor... Po nich následují černoši, kteří nabízí prodej všeho od brýlí, přes osušky až po zaručeně originální kabelky od Louise Vuittona. Následuje černoška, která nabízí kadeřnické služby a zakončí to asiatky, které přicházejí s: Halo, masáž? A abych nezapomněl, v moři ze mě ze všech stran doléhala čeština a slovenština. Mallorca tak není oblíbená jen u Němců, ale také u nás.

Pravidelně jsem prokládal rochnění v moři s válením na pláži a dlouhými procházkami po pobřeží a nákupem suvenýrů. Jednoho dne nás nepříjemně zaskočila opravdu silná bouřka a průtrž, kterou nám poslal kdosi z domoviny. O dovolené jsme stihli také návštěvu nádherného města Palmy. Jedná se o hlavní město Baleárských ostrovů, které má přes 400 000 obyvatel a jeho dominantou je skvostná katedrála vybudována na pozůstatcích původního muslimského města. Uličky Palmy jsou úzké a křivolaké, tak jak se na správné středověké město sluší a patří a ústí do malinkých, roztomilých náměstíček. 

Já za sebe mohu Mallorcu jenom doporučit, protože zde najdete opravdu všechno. Historická města, nádherné pláže, přírodu, vysoké hory. Není problém si půjčit auto a objet celý ostrov. Personál, alespoň našeho hotelu se choval mile a přívětivé. S čím je potřeba se smířit je horda potulných prodejců, které berou pláže útokem a turisté jsou pro ně vítanou kořistí. Občas je musíte doslova odhánět. Předposlední den se na nás masérka doslova vrhala a chňapala nám po ramenech. 

Cesta zpět do Prahy, ta byla tedy něco. Už na letišti jsme zjistili, že se s námi vrací školní zájezd puberťáků, takže si asi dovedete představit, jak poklidná cesta to byla. My se sestrou a jednou paní seděli v letadle až úplně vzadu. No, na cestě zpět už jsme narazili na opravdu silné turbulence, které trvaly asi pět minut. V tu chvíli jsem se opravdu a doslova modlil ke všem svatým a myslel, že nastala má poslední hodinka. Před očima mi proběhl skoro celý život a pomyslel jsem si, že zrovna teď, když se mi v životě tak daří, tak se mnou spadne letadlo. To jsem v mysli doplnil velice jadrným slovem, ale já sprostá slova většinou ve svých textech nepíšu, tak si jej domyslete... :)

Jakmile jsme nechali turbulence kdesi za námi, paní vedle mě objednala dvě vodky a s povzdechem se mi svěřila, že jednu chvíli se mě chtěla chytnout za rameno. S paní jsme se dali do řeči a zjistili, že co se týče humoru jsme stejná krevní skupina. A tak se zbytek cesty nesl v salvách smíchu a atmosféra se odlehčila. Když jsme dosedli v Praze zpět na milovanou zemi, tak nám odpadl ze srdce obří kámen a já osobně se cítil, jako kdybych se podruhé narodil. Na závěr vyprávění si samozřejmě můžete prohlédnout fotografie.

A co vy? Kam jste letos vyrazili na dovolenou? 

 Milí moji,

vítám vás u nového článku u mě na blogu. Půlka srpna za chvíli pryč a já ještě nic nenapsal, tak je čas, abych to napravil. A jelikož máme ten srpen, znamená to, že jsem před pár dny oslavil své 29. narozeniny a to je pro mě příležitost, abych trochu bilancoval, zavzpomínal a napsal článek.

Začnu tím, jak se cítím, když je mi na rok naposledy 20 něco a za rok se ocitnu v klubu třicátníků. Když příležitostně cestuji tramvají, ve sluchátkách mám puštěnou mou oblíbenou hudbu, je to pro mě chvíle, kdy realita okolo mě potemní a já se pohroužím do svých myšlenek. V poslední době, v takových chvílích, si uvědomuji, že jsem šťastný, opravdu šťastný, spokojený. Musím to třikrát a to důrazně zaklepat, abych to nezakřiknul. Byla to dlouhá, trnitá a náročná cesta, ale teď už to mohu říct, že jsem našel klid, mír, stabilitu. Něco, co mi dlouhá chybělo.

Ale teď se vrátím trochu zpět a zavzpomínám si na poslední rok, na ten 28. rok života, který byl jeden z nejnáročnějších, ale paradoxně také nejúspěšnějších v mém dosavadním životě. Krátce poté, co jsem oslavil 28. narozeniny, zemřela má teta, vlastně fakticky prateta (sestra mé babičky), kterou jsem měl opravdu moc rád a měl jsem s ní velmi blízký vztah. Vždyť neexistoval týden, kdybychom si nezavolali, měsíc, kdybych jí nenavštívil, vždycky jsme si dlouho povídali a od srdce se společně zasmáli. 

Má teta byla silná a dominantní povaha, takový rodinný generál. Řekl bych, že z celé rodiny jsem to byl jen já, kdo se jí dokázal postavit a vyjádřit nesouhlas. A možná právě proto jsme si tak skvěle rozuměli. Má teta překonala zákeřnou a odpornou nemoc, bohužel ta se po asi jedenácti letech vrátila v mnohem silnější podobě a tentokrát už to teta nezvládla. Bylo pro mě bolestivé, ztratil jsem už tolik blízkých lidí, kteří pro mě znamenali vše. Teta vždycky byla tak silná a najednou byla pryč. 

Sotva jsem se stačil vyrovnat se ztrátou mé tety, přišla další rána. Přišel jsem o jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě, o mého milovaného dědečka. Můj děda byl nesmírně důležitou personou v mém životě. Byl jsem jeho prvorozené vnouče a on mi dával od malička všechno. Nechci mluvit o materiálních věcech, kterých mi samozřejmě dal hodně, ale to není důležité. Pro mě vždy byly nejdůležitější ty nehmotné věci.

Byl to právě můj děda, který byl jeden z těch, kterým vděčím i za krásné vzpomínky na dětství, které jinak moc šťastné nebylo. Ty šťastné vzpomínky jsou pro mě tedy velmi vzácné. A za to mu vděčím. Vděčím mu také za vychování, za vzdělání. Byl to on, kdo mi vštípil důležité hodnoty. Byl to on, kdo ve mě vzbudil lásku k mým koníčkům. Byl to on, kdo mě od malička bral po hradech a díky němu jsem zjistil, že miluju historii. On ve mě vzbudil hlad po vědomostech, cílevědomost a ambice. Dal mi do života ten nepostradatelný základ. Myslím si, že kdybych jej v životě neměl, byl bych dnes úplně jiným člověkem.

To, jak důležitým člověkem pro mě dědeček byl, jsem si uvědomil až po jeho smrti. Řekněme, že v mém věku jsem se musel vyrovnat s mnoha záležitostmi a můj život byl dlouhé roky vše, jenom ne procházka růžovou zahradou. A tak si už dlouhá léta velmi zakládám na absolutní nezávislosti na čemkoliv a komkoliv. Miluji mou nezávislost, mou samostatnost a dávno jsem se naučil nespoléhat na ostatní. Nicméně, pokud jsem se na někoho skutečně spoléhal, byl to právě můj děda. Jak jsem si uvědomil, on byl vždycky tím pomyslným stabilním bodem v mém životě. 

Jak je naším dobrým zvykem, nepřipouštíme si smrtelnost, svou vlastní, ani našich milovaných. Nikdy by mě nenapadlo, že o dědu, který se o sebe nesmírně staral, chodil denně na několika kilometrové túry, byl opravdu aktivním důchodcem a staral se o své zdraví, tak náhle a tak brzy ztratím. 

Bylo to těžké a náročné, vyrovnat se s odchodem dvou milovaných lidí, jen několik měsíců po sobě. Bylo to, jako kdyby si sebou vzali i kus mě. Díky tomu jsem začal přemýšlet o vlastní smrtelnosti, uvědomil jsem si, že život a zdraví nejsou samozřejmost. Život je dar a je jen na nás, jak s ním naložíme. Smrt mých blízkých mě přivedla také k tomu, že dny našich životů jsou příliš vzácné na to, abychom je promarnili ve stresu a něčím, co nedává smysl.

Když jsem se začal otřepávat z těchto ztrát, rozhodl jsem se, že změním vlastní život a to k lepšímu. Udělal jsem dvě podstatné a radikální změny. Nejdříve jsem se na začátku roku přestěhoval do většího bytu, který jsem kompletně zařídil podle svých představ a otiskl do něj svou osobnost. Díky tomu se v mém domově cítím opravdu dobře, útulně a rád se do něj vracím. Tou druhou změnou byla změna povolání, zůstal jsem sice v rámci firmy, ale získal jsem novou pozici a to na jaře.

Poprvé v životě mám pocit, že dělám opravdu, ale opravdu něco, co mě baví, co mě naplňuje a co má smysl. Má nová práce je nesmírně tvůrčí a kreativní a já v ní mohu dosyta využít svých dovedností a zkušeností. Bude to třeba znít jako klišé, ale jsem nyní v situaci, kdy mou práci vnímám jako koníček a ještě se mi nestalo, že bych do ní šel nerad. Takže to zase třikrát zaklepu, protože si nepřeju nic jiného, než aby to tak zůstalo.

Tím jsem v podstatě vyjmenoval to důležité, co mě v tom posledním roce zastihlo a nasměrovalo novým směrem. Pozvolna se přesunu k přátelským a rodinným vztahům. Dříve mi záleželo na tom, co si o mě ostatní myslí, vlastně jsem chtěl asi to, co většina, aby mě měli všichni rádi, abych s každým vycházel a vše bylo zalité sluníčkem. Teď už jsem ve věku, kdy nemám něco takového zapotřebí, říkám si, že není toho, aby se zavděčil všem.

Mám to štěstí, že už tak nějak dokážu poznat lidi a tak se mi daří obklopovat se lidmi, se kterými je mi dobře, něco pozitivního si do života přinášíme a vzájemně se obohacujeme. U lidí si vážím rozhledu, vzdělanosti, zkušeností a smysl pro humor. Protože, já humor a smích opravdu miluju, je to koření života. Naopak jsem se obestavěl hradbou proti lidem, kteří okolo sebe jen šíří negativitu a ostatní jen vysávají. To, že jsem ve svém životě nalezl klid a mír je ve velké míře i zásluhou toho, že takovým lidem jsem vystavil stopku. 

Šťastným mě dělají i ty ostatní věci. Podařilo se mi zlomit mé celoživotní prokletí a spravit si váhu. Už přes rok nekouřím a nechybí mi to. Snažím se hýbat, občas vyběhnu, věnuji se svým koníčkům, nakupuji knihy, píšu články sem i na wikipedii, chodím na dlouhé procházky, až na migrény jsem zdravý, takže to zase třikrát klepu. Jediný problém je v tom, že se nedokážu krotit a občas toho dělám tolik, že čas letí strašně rychle. Jenomže já nedovedu strnule sedět. Neustále mě něco žene vpřed. Žiju, žiju a miluju život...

A jsem vděčný za všechny ty, kteří životem jdou se mnou a společně si jej můžeme učinit hezčím a veselejším. Narozeniny jsem slavil a vlastně ještě slavím. Oslavil jsem je posezením s kamarádkami a posezením. Pak zase s kamarádkou a jejím snoubencem návštěvou v Zoologické a o víkendu mě čeká velká rodinná oslava. A už za dva týdny odletím na dovolenou na Mallorcu. Takže rozhodně budu mít o čem psát. Poděkovat bych chtěl i vám, všem mým čtenářům, že sem chodíte, že čtete to co píšu, za vaší zpětnou vazbu, že vás to baví. Díky, moc si toho vážím. A tím bych dnes zakončil to dlouhé povídání, bylo to osobnější, než je u mě zvykem. 

Všem přeji krásné letní dny. :)

 Milí moji, 

vítám vás u tradičního fotočlánku, kde slovem i fotografií shrnu, co jsem předchozí měsíc dělal. V tomto příspěvku bude řeč o červnu a musím říci, že v prvním letním měsíci jsem toho stihl opravdu dost. Pokud paměť dovolí, tak to vezmu hezky popořádku, chronologicky. Na samém začátku měsíce jsem se vypravil s přáteli na malý výlet do Kolína a Kutné Hory. 

 Milí moji,

vítám vás u prvního červencového článku. Za poslední dobu jsem toho stihl opravdu hodně a tak mám rozhodně o čem psát. Dnes tu pro vás mám vyprávění o dovolené ve Švýcarsku, zatímco povídání o tom, co jsem dělal v červnu a v Brně si nechám na později. Ve Švýcarsku jsem samozřejmě pořídil obrovské množství fotek a pro vás jsem vybral z každého výletu, který jsme tam podnikli aspoň 2 -  3 fotografie, tak doufám, že se vám budou líbit. Vyprávění vezmu asi den po dni, tak pojďme na to. :)

Nejdřív asi krátce o tom, jak se to vůbec stalo, že jsem se ocitl zrovna ve Švýcarsku. Tak, tedy ve Švýcarsku už máme dlouhá léta příbuzné a můj děda za nimi dlouhé roky jezdíval na návštěvu, Švýcarsko a Alpy vůbec můj dědeček velmi miloval. Tito moji příbuzní mě tedy letos pozvali a tak jsem se k nim vydal na návštěvu. 

Pohled na řeku Limmat v Curychu.

A jedna fotka také se mnou. :)

Obyvatelka hory Brunni.

To je jasný, že jsem se musel taky vyfotit.

A jedno horské panorama. :)

Pohled na most Kapellbrücke a centrum Lucernu.

Na mole v městečku Weggis.

Jedno foto z plavby. :)

Centrum Sempachu.

Jezero Sempach.

Pod hradem Lenzburg.

Na hradě Lenzburg.

 Milí moji, 

když jsem odmaturoval, tak jsem si myslel, že už se nikdy nebudu muset na žádné zkoušky učit. Na vysokou školu jsem se totiž v té době nechystal. Inu, ale znáte to, člověk míní a život mění. V dubnu jsem totiž nastoupil na novou pracovní pozici, jenomže to obnášelo také složení zkoušky u České národní banky. Bez této zkoušky by totiž nebylo možné, abych mou novou pozici vykonával. Přípravu na zkoušku jsem tedy vzal více než zodpovědně a učit se začal s měsíčním, možná dvouměsíčním předstihem.

Musím konstatovat, že se mi podařilo zkoušku úspěšně složit a získat certifikaci u České národní banky. Jenomže, ten týden před zkouškou jsem měl opravdu hlavu v oblacích a krom toho se mi podařilo vyprat má bezdrátová sluchátka airpods pro, zažít si pořádnou migrénu, vyléčit se z migrény, abych se následně spálil na sluníčku a bylo mi blbě další dva dny. Ale vezmu to hezky po pořádku. 

V týdnu jsem naplnil pračku. No domácí práce jsem opravdu zdatný, za celou mou desetiletou prací kariéru jsem jen jednou srazil svetr z ovčí vlny, takže jsem sebevědomě namačkal vše potřebné na pračce, zásobil ji aviváží a pracím prostředkem a spustil ji. Poté jsem se vrátil k práci a učení. Najednou jsem však slyšel, že pračka dělala podivné zvuky. Asi takové, jako když perete boty a ty bouchají do bubnu. Vůbec mě nenapadlo, co by s pračkou mohlo být.

Sedám tedy k pc, zběsile ťukám do klávesnice, divoce googlím a klikám na hesla: pračka vydává divné zvuky, čudné zvuky v práčké atd. Dostal jsem se samozřejmě na kvalitní maminkovská fóra a samo sebou, že jsem nic nezjistil. Aby taky jo, když pak po hodině a půl pračka konečně zastavila, vyndal jsem prádlo a na dně bubnu jsem spatřil nabíjecí krabičku a má bezdrátová sluchátka, vše naprosto zářivé a běloskvoucí. 

Byl jsem v takovém šoku, že jsem vypral bezdrátová sluchátka za x tisícovek, že jsem se nedokázal sám na sebe ani zlobit. Vlastně jsem se pobavil. Sluchátka jsem vysušil a světe div se, fungují, jako nové. Vůbec na nich není znát, že prošla hodinu a půl pracím cyklem ve 40 stupních. Kdybych prodával, mohl bych je nabídnout na internetu s popiskem: nesmrtelná sluchátka, zářivě bílá, jako nová, jednou praná. Jenomže já moje věci nikdy neprodávám a navíc jsem poctivec ze staré školy.

Zkouška se neodbytně blížila a před víkendem mě na dva dny vyřadila z provozu silná migréna. V pátek se mi podařilo nad bolehlavem konečně zvítězit a vyrazil jsem na víkend za rodinou. U mého tatínka mají na zahradě velký bazén, v zemi. Vedra byla neúnosná, v neděli až 35 stupňů. Krom učení jsem tedy samozřejmě strávil víkend u bazénu. 

Sluníčko bylo kdesi pod mrakem a já jej hrubě podcenil. Užíval jsem si bazénu a střídavě jsem plaval, střídavě brázdil bazén na nafukovacím krokodýlovi, kterého jsem si vypůjčil od mých malých bratrů. Pak jsem si udělal menší přestávku a ten milion bazénů, které jsem uplaval mě zmohl a trochu jsem podřimoval na lehátku. Zapomněl jsem se namazat a když už jsem se namazal, tak bylo zkrátka pozdě. Místo vysněného hnědého odstínů jsem chytl ze předu i zezadu odstín rajčete a abych to stylově doladil, boky jsem si ponechal bílé. Večer jsem mi bylo špatně a druhý den ještě hůř. Třetí den se mi konečně udělalo dobře. Z toho vyplývá, že už nikdy se nebudu opalovat.

Ale víte, jak to je? Já věřím, že v životě by mělo být vše v rovnováze, úspěchy jsou vykoupeny nezdary, chvíle štěstí zase smolnými, leč vtipnými příhodami. Já jsem vůbec expert na to si zpříjemnit život. Vloni to byl v létě kotník a berle na měsíc, letos snad jen to menší spálení. 

A jak si užíváte léta vy? Máte nějaké zajímavé historky? Podělte se do komentářů. :)

 Milí moji, 

je už takovou tradicí, že z přáteli každý rok vyrážíme na jaře na výlet, jednou to byl Karlštejn, pak zase Průhonice. Tentokrát vám povyprávím o tom, jak jsme se vypravili do Kolína a Kutné hory, kam jsme se vydali před několika dny. Na konci článku samozřejmě naleznete také fotografie.

Hned z rána mi bylo jasné, že to bude zase den, kdy o zábavu a příhody nebude nouze. Hned z rána, samozřejmě poté, co jsem se náležitě vyfikl, se mi podařilo polít colou. Naštěstí se mi tento trapas podařil doma, takže jsem se rychle převlékl. Jenomže díky mému zdržení mi ujela tramvaj, nabral jsem zpoždění a na nádraží, kde na mě mimochodem už přátelé měli každou chvíli čekat, jsem to prostě nestíhal. Nasypal jsem si tedy popel na hlavu, s tím, že dorazím o pár minut později. Naštěstí jel za nějakou chvíli další vlak. 

Hlavním cílem naší cesty byla samozřejmě Kutná Hora, jelikož jsme však zvolili vlak s přestupem, rozhodli jsme se pro zastávku v Kolíně s tím, že si v rychlosti prohlédneme i centrum tohoto města. Ve vlaku jsme seděli v jakési části, kde bylo osm míst. Vedle nás seděla jakási důchodkyně, která si neustále pro sebe, avšak značně hlasitě stěžovala tu na to, tu zase na tamto a aby toho nebylo málo, při výstupu nám blokovala cestu holemi a kamarádce málem podrazila nohy. Pak s námi seděla ještě nějaká slečna, která telefonicky kontrolovala stav zásob v ledničce a no a ve vagonu před námi i za námi dle řevu cestovalo asi tak milion dětí. 

Vlak se konečně, za stálého hudrování paní vedle, kontroly skladových zásob vajec a mléka slečny naproti a dětského řevu ze všech stran, rozjel. Jakmile jsme vystoupili v Kolíně, nejdříve jsem obdivoval, jaké tu mají pěkné a moderní zrekonstruované nádraží, rozhodně hezčí, než v Teplicích. No, hned poté, co jsme vyšli ven se obdiv změnil v úlek. Kolem nádraží venku totiž seděla spousta (divno)lidí, kteří nechybí kolem žádného správného nádraží! 

Cesta z nádraží do centra zrovna vábná nebyla, cestou nám několik zdejších občanů převedlo svá odhalená břicha a hrudníky. Rozepnuté košile jsou na některých místech vůbec in. V centru jsme si prohlédli zdejší kostel sv. Bartoloměje, který je zřejmě největší městskou dominantu. Jedná se o opravdu krásný chrám. Poté jsme si prošli nedaleký park, kde nebyl nikdo, až na pána a pár švitořících puberťáků. Jo nedaleko byla asi nějaká místní vyhlášená hospoda, protože v ní sedělo snad víc lidí, než jsme v celém městě potkali. 

Nakonec jsme se shodli, že Kolín nás moc nezaujal a na fotkách vypadá lépe, než v realitě a zamířili jsme na nádraží, že se tedy přesuneme do té Kutné Hory. Cestou jsme potkali zase několik místních občanů s odhalenými pupky, až jsme konečně dorazili na nádraží. Vlak nám měl akorát odjet, ale idos hlásil zpoždění. Kamarád se tedy vypravil rychle koupit lístky, jenomže u pokladny něco řešil nějaký strejda a samozřejmě to vypadalo, že si tam stěžuje. No, když už jsme se dostali k lístkům, dali si lehký sprint, doběhli jsme na nástupiště, abychom zjistili, že vlak právě odjel. Další měl jet samozřejmě za 45 minut.

Notně podráždění a hladoví jsme se vydali do nedalekého obchodního centra, abychom zde zabili čas. V centru jsme dokoupili zásoby pití, protože toho dne bylo opravdu horko a vypravili se na vlak. Když jsme dorazili na nádraží, byla tam skupinka lidí, jejichž projev připomínal až nápadně neandrtálce. No a zatímco se čas krátil, sledovali jsme ceduli s odjezdy. U našeho vlaku samozřejmě jako u jediného chyběla informace jak o případném zpoždění, tak především o nástupišti. Když zbývaly asi dvě minuty do pravidelného odjezdu, vypravil jsem se zeptat pokladní, z jakého nástupiště to tedy pojede.

Zřejmě se na to samé ptal pán přede mnou, protože když jsem dorazil k pokladně a pokladní se slušně a hezky zeptal, tak se celá rozčilila, že neví odkud to pojede a že to teď přeci říkala! A že máme počkat v podchodu(!) a že to někde na ceduli naskočí. Tak jsem paní přívětivě odpověděl, že přes to jejich sklo není skoro slyšet ani když člověk stojí přímo u něj, natož když stojí za pánem ve frontě. A s díky jsem se rozloučil. 

V podchodu pod nástupišti čekali zřejmě všichni. Nakonec na jedné ceduli skutečně naskočil náš vlak i s milostivou informací o tom, že bude mít zpoždění asi 10 minut. Konečně jsme se tedy usadili ve vlaku, který vyjížděl zpožděný z Kolína. Za námi tentokrát seděli celkem hlasití Rusové a naproti přes uličku nějaký mládenec, který občasné zvuky, posmrknutí, doprovodil kopnutím do stěny vagonu. Byli jsme celkem rádi, že cesta z Kolína do Kutné Hory trvala deset minut.

Při výstupu z vlaku nám cestu málem zablokovali mladí cyklisté, kteří nedokázali vyprostit svá kola přes dveře ven. Konečně jsme, plní očekávání, dorazili do Kutné Hory. Ovšem pozor, pokud byste se do Kutné Hory nikdy vypravili vlakem, tak vězte, že hlavní nádraží leží úplně mimo město a cesta je poměrně dlouhá a stereotypní, skoro jako byste šli z vedlejší obce. Jezdí tu sice nějaký autobus, ale intervaly budou možná tak dlouhé, jako ta cesta.

Prošli jsme tedy kolem zahrádek, pak kolem nějakých zarostlých pozemků, kolem herny, ubytovny... A já vyhlížel, kde je to město zapsané v UNESCO. Konečně, po několika minutách jsme dorazili k nádhernému kostelu a nedaleké kostnici. Tak jsme zajásali, že už jsme konečně tady a hle, tu jsme zjistili, že centrum je asi dalšího dva a půl kilometru. Kostnice a katedrála Nanebevzetí Panny Marie totiž leží mimo centrum v městské části Sedlec. 

A tak jsme šli další kus, který nám přišel nekonečný, protože už jsme byli opravdu hladoví. Konečně jsme dorazili na jakousi, zřejmě hlavní třídu, protože jsme zde potkali několik místních občanů a pak jsme dorazili do centra. A tady mohu opravdu pochválit, protože centrum Kutné Hory, zapsané v UNESCO, je opravdu nádherné. Jsou zde historické domy, překrásné kostely, kašny, Vlašský dvůr a parky. 

Nedaleko náměstí jsme zašli do moc příjemné restaurace, kde jsme se konečně naobědvali. Pokud pojedete do Kutné Hory, tak restauraci u Čtyř sester vám mohu jenom doporučit. Mají zde milou obsluhu, hezké prostředí a posezení na zahrádce ve vnitrobloku. Akorát posezení bylo pod kaštany a chvíli to vypadalo, že bude bouřka, trochu zafoukalo a najednou jsme my šťastnější, co už se stačili najíst, měli plné vlasy kvítí. Ti méně šťastní, kteří ještě jedli, měli plné talíře kvítí. 

Po jídle jsme vyrazili kolem Vlašského dvora a krásné ulice nad svahem s vinicemi a zdobené sochami k chrámu sv. Barbory. Katedrála je opravdu krásná a monumentální a doporučuji ji obejít a nafotit ze všech stran. My jsme zašli i na prohlídku, která stála 160,- Kč, prohlédli si chrám a vystoupali na balkon. 

Z památek jsme zamířili ještě do místních obchodů, abychom si koupili nějaký suvenýr. S kamarádkou jsme si vybrali nějaké magnetky, a když už kamarádka sahala po magnetce, že si ji tedy koupí, okřikla ji pokladní: "nechmatejte mi na to!" a že magnetky jsou jen na výstavku a dohledá nějakou ve skladových zásobách. Po Zakoupení suvenýrů jsme se vypravili na nádraží s tím, že cestou zpět navštívíme kostnici.

Když jsme procházeli kolem jedné hospody, stál tam nějaký chlap a byl teda už ve značně podroušeném stavu. Samozřejmě, že se s námi ihned dal do družného hovoru. Dozvěděli jsme se, že do Kutné Hory přijel na koncert, který se měl konat od osmi večer, nebo tak nějak. No, to mě docela šokovalo a vyvedlo z míry, protože bylo něco před šestou a ten chlap vypadal, že bez podpory neujde ani dva metry, jak byl opilý. Tak jsme si pak s kamarády říkali, jak asi dojde tu dálku do města, kde se to mělo konat a hlavně, jak vůbec bude vypadat, když už teď byl fakt úplně na šrot.

Opilý pankáč, ale zřejmě změnil plány, protože náhle se k nám připojil i se sklenicí v ruce a už to vypadalo, že snad půjde s námi. Naštěstí z hospody vyběhla pohotová servírka, že jí odchází se sklenicí a řekl bych, že dost možná i bez zaplacení. A veselý pankáč se tedy vrátil zpět. 

My jsme pak došli v 18:09 ke Kostnici, abychom zjistili, že jí v 18 hodin zavřeli. Nezbylo nám tedy, než se vydat směrem k nádraží. Jelikož vlak měl jet asi tak za půl hodiny, kamarádku napadlo, že bychom mohli na malinovku do hospody nedaleko nádraží. Hospoda, ale vypadala, že je součástí budovy, která až nápadně připomínala ubytovnu a kamarádi si to naštěstí rozmysleli. Na nádraží už jsme došli opravdu z posledních sil, taky jsme toho dne nachodili 18 kilometrů. 

Půl hodiny jsme tu čekali naprosto sami, aby se tak pět minut před příjezdem vlaku, bůhví odkud vyvalily doslova hordy lidí. Vypadalo to, jako kdyby na nádraží dorazila celá Kutná Hora. Takže jsem se samozřejmě durdil, že teď si určitě nesedneme! Vlak přijel trochu zpožděný a byl samo sebou narvaný k prasknutí. Zatímco jsme kličkovali vagony mezi lidmi, kteří se vypravili zase na druhou stranu, aby našli místa k sezení, dospěli jsme do vagonu, kde byl nějaký indický zájezd a Indové tu seděli na chodbičce. Pak následoval další vagon, kde jsme konečně našli, k našemu obrovskému překvapení kupé, kde seděl jen jeden jediný pán, který hned v Kolíně vystoupil a tak nám bylo odměnou kupé, které jsme měli jen pro sebe.

Cestou do Prahy nabral vlak zpoždění, které bylo určitě delší než půl hodiny. Kdesi za Kolínem jsme stáli notnou dobu v polích, zatímco z vedlejšího kupé halekal a hekal nějaký chlap, průvodčí procházel vagonem a napomínal cestující, aby si nasadili pořádně respirátor. Do Prahy jsme dorazili mezi osmou a devátou večerní. Do Kutné Hory jsem se chtěl vždycky vypravit, nikdy by mě ale nenapadlo, že cesta proběhne zrovna takhle. Nicméně musím říci, že ačkoliv nás ten výlet opravdu vyčerpal, dost jsme se s přáteli pobavili a zasmáli, protože tyhle příhody se snad dějí při cestování jenom nám. Nebo jsme zkrátka až moc všímaví. 

Návštěvu Kutné Hory vám mohu jen doporučit, je to opravdu krásné místo. A jestli už jste tam někdy byli, tak mi můžete zanechat komentář, jak se vám tam líbilo. A na závěr si můžete prohlédnout pár fotek.