Milí moji, 

když jsem odmaturoval, tak jsem si myslel, že už se nikdy nebudu muset na žádné zkoušky učit. Na vysokou školu jsem se totiž v té době nechystal. Inu, ale znáte to, člověk míní a život mění. V dubnu jsem totiž nastoupil na novou pracovní pozici, jenomže to obnášelo také složení zkoušky u České národní banky. Bez této zkoušky by totiž nebylo možné, abych mou novou pozici vykonával. Přípravu na zkoušku jsem tedy vzal více než zodpovědně a učit se začal s měsíčním, možná dvouměsíčním předstihem.

Musím konstatovat, že se mi podařilo zkoušku úspěšně složit a získat certifikaci u České národní banky. Jenomže, ten týden před zkouškou jsem měl opravdu hlavu v oblacích a krom toho se mi podařilo vyprat má bezdrátová sluchátka airpods pro, zažít si pořádnou migrénu, vyléčit se z migrény, abych se následně spálil na sluníčku a bylo mi blbě další dva dny. Ale vezmu to hezky po pořádku. 

V týdnu jsem naplnil pračku. No domácí práce jsem opravdu zdatný, za celou mou desetiletou prací kariéru jsem jen jednou srazil svetr z ovčí vlny, takže jsem sebevědomě namačkal vše potřebné na pračce, zásobil ji aviváží a pracím prostředkem a spustil ji. Poté jsem se vrátil k práci a učení. Najednou jsem však slyšel, že pračka dělala podivné zvuky. Asi takové, jako když perete boty a ty bouchají do bubnu. Vůbec mě nenapadlo, co by s pračkou mohlo být.

Sedám tedy k pc, zběsile ťukám do klávesnice, divoce googlím a klikám na hesla: pračka vydává divné zvuky, čudné zvuky v práčké atd. Dostal jsem se samozřejmě na kvalitní maminkovská fóra a samo sebou, že jsem nic nezjistil. Aby taky jo, když pak po hodině a půl pračka konečně zastavila, vyndal jsem prádlo a na dně bubnu jsem spatřil nabíjecí krabičku a má bezdrátová sluchátka, vše naprosto zářivé a běloskvoucí. 

Byl jsem v takovém šoku, že jsem vypral bezdrátová sluchátka za x tisícovek, že jsem se nedokázal sám na sebe ani zlobit. Vlastně jsem se pobavil. Sluchátka jsem vysušil a světe div se, fungují, jako nové. Vůbec na nich není znát, že prošla hodinu a půl pracím cyklem ve 40 stupních. Kdybych prodával, mohl bych je nabídnout na internetu s popiskem: nesmrtelná sluchátka, zářivě bílá, jako nová, jednou praná. Jenomže já moje věci nikdy neprodávám a navíc jsem poctivec ze staré školy.

Zkouška se neodbytně blížila a před víkendem mě na dva dny vyřadila z provozu silná migréna. V pátek se mi podařilo nad bolehlavem konečně zvítězit a vyrazil jsem na víkend za rodinou. U mého tatínka mají na zahradě velký bazén, v zemi. Vedra byla neúnosná, v neděli až 35 stupňů. Krom učení jsem tedy samozřejmě strávil víkend u bazénu. 

Sluníčko bylo kdesi pod mrakem a já jej hrubě podcenil. Užíval jsem si bazénu a střídavě jsem plaval, střídavě brázdil bazén na nafukovacím krokodýlovi, kterého jsem si vypůjčil od mých malých bratrů. Pak jsem si udělal menší přestávku a ten milion bazénů, které jsem uplaval mě zmohl a trochu jsem podřimoval na lehátku. Zapomněl jsem se namazat a když už jsem se namazal, tak bylo zkrátka pozdě. Místo vysněného hnědého odstínů jsem chytl ze předu i zezadu odstín rajčete a abych to stylově doladil, boky jsem si ponechal bílé. Večer jsem mi bylo špatně a druhý den ještě hůř. Třetí den se mi konečně udělalo dobře. Z toho vyplývá, že už nikdy se nebudu opalovat.

Ale víte, jak to je? Já věřím, že v životě by mělo být vše v rovnováze, úspěchy jsou vykoupeny nezdary, chvíle štěstí zase smolnými, leč vtipnými příhodami. Já jsem vůbec expert na to si zpříjemnit život. Vloni to byl v létě kotník a berle na měsíc, letos snad jen to menší spálení. 

A jak si užíváte léta vy? Máte nějaké zajímavé historky? Podělte se do komentářů. :)

 Milí moji, 

je už takovou tradicí, že z přáteli každý rok vyrážíme na jaře na výlet, jednou to byl Karlštejn, pak zase Průhonice. Tentokrát vám povyprávím o tom, jak jsme se vypravili do Kolína a Kutné hory, kam jsme se vydali před několika dny. Na konci článku samozřejmě naleznete také fotografie.

Hned z rána mi bylo jasné, že to bude zase den, kdy o zábavu a příhody nebude nouze. Hned z rána, samozřejmě poté, co jsem se náležitě vyfikl, se mi podařilo polít colou. Naštěstí se mi tento trapas podařil doma, takže jsem se rychle převlékl. Jenomže díky mému zdržení mi ujela tramvaj, nabral jsem zpoždění a na nádraží, kde na mě mimochodem už přátelé měli každou chvíli čekat, jsem to prostě nestíhal. Nasypal jsem si tedy popel na hlavu, s tím, že dorazím o pár minut později. Naštěstí jel za nějakou chvíli další vlak. 

Hlavním cílem naší cesty byla samozřejmě Kutná Hora, jelikož jsme však zvolili vlak s přestupem, rozhodli jsme se pro zastávku v Kolíně s tím, že si v rychlosti prohlédneme i centrum tohoto města. Ve vlaku jsme seděli v jakési části, kde bylo osm míst. Vedle nás seděla jakási důchodkyně, která si neustále pro sebe, avšak značně hlasitě stěžovala tu na to, tu zase na tamto a aby toho nebylo málo, při výstupu nám blokovala cestu holemi a kamarádce málem podrazila nohy. Pak s námi seděla ještě nějaká slečna, která telefonicky kontrolovala stav zásob v ledničce a no a ve vagonu před námi i za námi dle řevu cestovalo asi tak milion dětí. 

Vlak se konečně, za stálého hudrování paní vedle, kontroly skladových zásob vajec a mléka slečny naproti a dětského řevu ze všech stran, rozjel. Jakmile jsme vystoupili v Kolíně, nejdříve jsem obdivoval, jaké tu mají pěkné a moderní zrekonstruované nádraží, rozhodně hezčí, než v Teplicích. No, hned poté, co jsme vyšli ven se obdiv změnil v úlek. Kolem nádraží venku totiž seděla spousta (divno)lidí, kteří nechybí kolem žádného správného nádraží! 

Cesta z nádraží do centra zrovna vábná nebyla, cestou nám několik zdejších občanů převedlo svá odhalená břicha a hrudníky. Rozepnuté košile jsou na některých místech vůbec in. V centru jsme si prohlédli zdejší kostel sv. Bartoloměje, který je zřejmě největší městskou dominantu. Jedná se o opravdu krásný chrám. Poté jsme si prošli nedaleký park, kde nebyl nikdo, až na pána a pár švitořících puberťáků. Jo nedaleko byla asi nějaká místní vyhlášená hospoda, protože v ní sedělo snad víc lidí, než jsme v celém městě potkali. 

Nakonec jsme se shodli, že Kolín nás moc nezaujal a na fotkách vypadá lépe, než v realitě a zamířili jsme na nádraží, že se tedy přesuneme do té Kutné Hory. Cestou jsme potkali zase několik místních občanů s odhalenými pupky, až jsme konečně dorazili na nádraží. Vlak nám měl akorát odjet, ale idos hlásil zpoždění. Kamarád se tedy vypravil rychle koupit lístky, jenomže u pokladny něco řešil nějaký strejda a samozřejmě to vypadalo, že si tam stěžuje. No, když už jsme se dostali k lístkům, dali si lehký sprint, doběhli jsme na nástupiště, abychom zjistili, že vlak právě odjel. Další měl jet samozřejmě za 45 minut.

Notně podráždění a hladoví jsme se vydali do nedalekého obchodního centra, abychom zde zabili čas. V centru jsme dokoupili zásoby pití, protože toho dne bylo opravdu horko a vypravili se na vlak. Když jsme dorazili na nádraží, byla tam skupinka lidí, jejichž projev připomínal až nápadně neandrtálce. No a zatímco se čas krátil, sledovali jsme ceduli s odjezdy. U našeho vlaku samozřejmě jako u jediného chyběla informace jak o případném zpoždění, tak především o nástupišti. Když zbývaly asi dvě minuty do pravidelného odjezdu, vypravil jsem se zeptat pokladní, z jakého nástupiště to tedy pojede.

Zřejmě se na to samé ptal pán přede mnou, protože když jsem dorazil k pokladně a pokladní se slušně a hezky zeptal, tak se celá rozčilila, že neví odkud to pojede a že to teď přeci říkala! A že máme počkat v podchodu(!) a že to někde na ceduli naskočí. Tak jsem paní přívětivě odpověděl, že přes to jejich sklo není skoro slyšet ani když člověk stojí přímo u něj, natož když stojí za pánem ve frontě. A s díky jsem se rozloučil. 

V podchodu pod nástupišti čekali zřejmě všichni. Nakonec na jedné ceduli skutečně naskočil náš vlak i s milostivou informací o tom, že bude mít zpoždění asi 10 minut. Konečně jsme se tedy usadili ve vlaku, který vyjížděl zpožděný z Kolína. Za námi tentokrát seděli celkem hlasití Rusové a naproti přes uličku nějaký mládenec, který občasné zvuky, posmrknutí, doprovodil kopnutím do stěny vagonu. Byli jsme celkem rádi, že cesta z Kolína do Kutné Hory trvala deset minut.

Při výstupu z vlaku nám cestu málem zablokovali mladí cyklisté, kteří nedokázali vyprostit svá kola přes dveře ven. Konečně jsme, plní očekávání, dorazili do Kutné Hory. Ovšem pozor, pokud byste se do Kutné Hory nikdy vypravili vlakem, tak vězte, že hlavní nádraží leží úplně mimo město a cesta je poměrně dlouhá a stereotypní, skoro jako byste šli z vedlejší obce. Jezdí tu sice nějaký autobus, ale intervaly budou možná tak dlouhé, jako ta cesta.

Prošli jsme tedy kolem zahrádek, pak kolem nějakých zarostlých pozemků, kolem herny, ubytovny... A já vyhlížel, kde je to město zapsané v UNESCO. Konečně, po několika minutách jsme dorazili k nádhernému kostelu a nedaleké kostnici. Tak jsme zajásali, že už jsme konečně tady a hle, tu jsme zjistili, že centrum je asi dalšího dva a půl kilometru. Kostnice a katedrála Nanebevzetí Panny Marie totiž leží mimo centrum v městské části Sedlec. 

A tak jsme šli další kus, který nám přišel nekonečný, protože už jsme byli opravdu hladoví. Konečně jsme dorazili na jakousi, zřejmě hlavní třídu, protože jsme zde potkali několik místních občanů a pak jsme dorazili do centra. A tady mohu opravdu pochválit, protože centrum Kutné Hory, zapsané v UNESCO, je opravdu nádherné. Jsou zde historické domy, překrásné kostely, kašny, Vlašský dvůr a parky. 

Nedaleko náměstí jsme zašli do moc příjemné restaurace, kde jsme se konečně naobědvali. Pokud pojedete do Kutné Hory, tak restauraci u Čtyř sester vám mohu jenom doporučit. Mají zde milou obsluhu, hezké prostředí a posezení na zahrádce ve vnitrobloku. Akorát posezení bylo pod kaštany a chvíli to vypadalo, že bude bouřka, trochu zafoukalo a najednou jsme my šťastnější, co už se stačili najíst, měli plné vlasy kvítí. Ti méně šťastní, kteří ještě jedli, měli plné talíře kvítí. 

Po jídle jsme vyrazili kolem Vlašského dvora a krásné ulice nad svahem s vinicemi a zdobené sochami k chrámu sv. Barbory. Katedrála je opravdu krásná a monumentální a doporučuji ji obejít a nafotit ze všech stran. My jsme zašli i na prohlídku, která stála 160,- Kč, prohlédli si chrám a vystoupali na balkon. 

Z památek jsme zamířili ještě do místních obchodů, abychom si koupili nějaký suvenýr. S kamarádkou jsme si vybrali nějaké magnetky, a když už kamarádka sahala po magnetce, že si ji tedy koupí, okřikla ji pokladní: "nechmatejte mi na to!" a že magnetky jsou jen na výstavku a dohledá nějakou ve skladových zásobách. Po Zakoupení suvenýrů jsme se vypravili na nádraží s tím, že cestou zpět navštívíme kostnici.

Když jsme procházeli kolem jedné hospody, stál tam nějaký chlap a byl teda už ve značně podroušeném stavu. Samozřejmě, že se s námi ihned dal do družného hovoru. Dozvěděli jsme se, že do Kutné Hory přijel na koncert, který se měl konat od osmi večer, nebo tak nějak. No, to mě docela šokovalo a vyvedlo z míry, protože bylo něco před šestou a ten chlap vypadal, že bez podpory neujde ani dva metry, jak byl opilý. Tak jsme si pak s kamarády říkali, jak asi dojde tu dálku do města, kde se to mělo konat a hlavně, jak vůbec bude vypadat, když už teď byl fakt úplně na šrot.

Opilý pankáč, ale zřejmě změnil plány, protože náhle se k nám připojil i se sklenicí v ruce a už to vypadalo, že snad půjde s námi. Naštěstí z hospody vyběhla pohotová servírka, že jí odchází se sklenicí a řekl bych, že dost možná i bez zaplacení. A veselý pankáč se tedy vrátil zpět. 

My jsme pak došli v 18:09 ke Kostnici, abychom zjistili, že jí v 18 hodin zavřeli. Nezbylo nám tedy, než se vydat směrem k nádraží. Jelikož vlak měl jet asi tak za půl hodiny, kamarádku napadlo, že bychom mohli na malinovku do hospody nedaleko nádraží. Hospoda, ale vypadala, že je součástí budovy, která až nápadně připomínala ubytovnu a kamarádi si to naštěstí rozmysleli. Na nádraží už jsme došli opravdu z posledních sil, taky jsme toho dne nachodili 18 kilometrů. 

Půl hodiny jsme tu čekali naprosto sami, aby se tak pět minut před příjezdem vlaku, bůhví odkud vyvalily doslova hordy lidí. Vypadalo to, jako kdyby na nádraží dorazila celá Kutná Hora. Takže jsem se samozřejmě durdil, že teď si určitě nesedneme! Vlak přijel trochu zpožděný a byl samo sebou narvaný k prasknutí. Zatímco jsme kličkovali vagony mezi lidmi, kteří se vypravili zase na druhou stranu, aby našli místa k sezení, dospěli jsme do vagonu, kde byl nějaký indický zájezd a Indové tu seděli na chodbičce. Pak následoval další vagon, kde jsme konečně našli, k našemu obrovskému překvapení kupé, kde seděl jen jeden jediný pán, který hned v Kolíně vystoupil a tak nám bylo odměnou kupé, které jsme měli jen pro sebe.

Cestou do Prahy nabral vlak zpoždění, které bylo určitě delší než půl hodiny. Kdesi za Kolínem jsme stáli notnou dobu v polích, zatímco z vedlejšího kupé halekal a hekal nějaký chlap, průvodčí procházel vagonem a napomínal cestující, aby si nasadili pořádně respirátor. Do Prahy jsme dorazili mezi osmou a devátou večerní. Do Kutné Hory jsem se chtěl vždycky vypravit, nikdy by mě ale nenapadlo, že cesta proběhne zrovna takhle. Nicméně musím říci, že ačkoliv nás ten výlet opravdu vyčerpal, dost jsme se s přáteli pobavili a zasmáli, protože tyhle příhody se snad dějí při cestování jenom nám. Nebo jsme zkrátka až moc všímaví. 

Návštěvu Kutné Hory vám mohu jen doporučit, je to opravdu krásné místo. A jestli už jste tam někdy byli, tak mi můžete zanechat komentář, jak se vám tam líbilo. A na závěr si můžete prohlédnout pár fotek. 

Milí přátelé,

vítám vás u dnešního článku, kde vám představím novinky na blogu. Už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou, že radikálně pozměním vzhled tohoto blogu. Chtěl jsem něco elegantnějšího a zároveň intuitivnějšího. Už několikrát jsem se pustil do změn, ale vždy mě odradilo složité nastavování všeho možného, navíc mi většinou žádná šablona do oka nepadla. 

Nyní jsem měl konečně čas, navíc mě inspirovala má kamarádka, která si také zřídila stránky, podívat se na ně můžete zde. A tak jsem si udělal čas a celý víkend jsem vytrvale pracoval na stránkách. Nejdříve jsem si vyhledal šablonu a konečně mě jedna z volně dostupných šablon zaujala. Šablonu jsem si tedy stáhl a vložil na blog. Jenomže tím práce teprve začala, protože ačkoliv se mi šablona moc líbila, všiml jsem si po nalití do blogu spousty věcí, které mě nemile překvapily.

Především měla šablona nastavené hrozné písmo, které mi nepřišlo příliš čitelné a také byl šablonou veškerý text zarovnán na střed. Upřímně nechápu, kdo může zarovnávat veškerý text na střed, pokud si odmyslím, že by psal jen básně. Ve zdrojovém kódu jsem tedy upravil písmo a zarovnání tak, abych byl spokojený. Dále jsem musel odstranit řadu ikonek sociálních sítí, které nepoužívám a také zrušit některá zbytečná nastavení. Tak, ale teď už vám povím o jednotlivých novinkách na blogu. 

Nový vzhled

Blog dostal zbrusu nový kabátek. Především se mi líbí posuvník článků na domovské stránce, který jsem vždy chtěl a tak ho také konečně mám. Podobné posuvníky fungují i v náhledech článků, pokud je v příspěvku více fotografií. Doufám, že se vám tento nový prvek bude líbit! 

Rozbalovací menu

Další větší změnu zaznamenalo menu nahoře nad posuvníkem článků. Menu u některých témat je nyní rozbalovací a můžete se tak snadno přemístit do požadované kategorie. Při příklad, cestování jsem v rozbalovacím menu rozdělil na články o výletech po Česku a na články o cestách do zahraničí. Pokud kliknete na samotné cestování, dostanete se na stránku s výpisem všech článků. Rozbalovací menu je zatím jen u některých témat, ale podle potřeby jej budu doplňovat i u dalších v průběhu času. 

Doména

Blog konečně dostal vlastní doménu! O vlastní doméně jsem snil už dlouhá léta, ale pohodlnost mě nakonec přemohla a tak jsem doménu neměl. To se nyní konečně změnilo a s novým designem přibyla i doména. Nastavení domény mi dalo trochu zabrat, protože návody, které jsem k tomu našel mi na první dobrou moc neřekly a musel jsem si s nastavením trochu hrát. Tak se stalo, že jsem koupil rovnou dvě domény. 

Nejdřív jsem zrealizoval doménu cz, ale svými začátečnickými a tedy ne zrovna šťastnými zásahy jsem jí samozřejmě "rozbil". Čas je, ale drahá komodita a mě se nechtělo čekat 24 hodin, než si nastavení sedne a navíc jsem si řekl, že když už vlastní doménu, tak proč ne rovnou tu s koncovkou com? A tak jsem koupil ještě jednu doménu a po hodinovém trápení se mi podařilo vše nastavit. No a změny domény jsem rovnou využil i k přejmenování blogu z původního Jáchymův svět na mé jméno.

Z nového zevnějšku blogu mám opravdu radost. Do komentářů mi můžete napsat zpětnou vazbu, jak se líbí vám. :) 

Mějte se fajn!

Jáchym

 Milí přátelé,

dnes si zde dovolím zveřejnit přepis rozhovoru, který jsem v prosinci 2020 poskytl magazínu LUI. Autorem rozhovoru je Jan Witek, autorem fotografie pak Juan Calderón a rozhovor naleznete pod tímto odkazem.

JÁCHYM ŠVEJNOHA (28): PŘIJDE MI, ŽE NEJVĚTŠÍ “ZBRANÍ“ MNOHA GAYŮ JE TO, ŽE JSOU GAYOVÉ

Jáchym pochází ze severu Čech, ale osud jej zavedl do Prahy, kde dnes žije již pátým rokem. Kromě toho, že pracuje v pojišťovně, věnuje se také svému blogu a velmi aktivní je i na sociálních sítích. V rozhovoru pro magazín LUI se rozpovídal mimo jiné o tom, jak může změna prostředí prospět zdravé psychice, proč bychom se neměli omezovat tím, co si o nás myslí ostatní a proč mu je cizí občas přehnaný boj za rovnoprávnost.

Možná začnu trochu zhurta, ale na svém blogu píšeš o tom, že jsi musel překonat náročné životní období, po kterém ses přestěhoval do Prahy, můžeš mi k tomu říct víc?

 Někdy se člověku stane, že se dostane do složitého životního období, kdy je toho na něj moc. V té době si začne pokládat otázku, jak se svým životem naloží. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem opravdu začal přemýšlet a rozhodovat se o tom, jak budu s životem nakládat. Přemýšlel jsem, že bych udělal nějakou změnu a snažil jsem se k tomu načerpat sílu. Většinu života jsem prožil v Ústeckém kraji, ale nakonec jsem se úplnou náhodou dostal k práci v Praze. Když jsem zde začal dojíždět, hrozně mě to nakoplo. Nové prostředí a město, které jsem měl hrozně rád. Našel jsem zde spoustu přátel a známých, no a nakonec jsem se rozhodl, že si v Praze seženu byt a přestěhuju se zde natrvalo.

 Nicméně všechno se to seběhlo tak nějak náhodou. Jednoho dne jsem přijel do Prahy na vyndání stehů, které jsem měl po operaci hrudníku. Když už jsem byl v Praze, říkal jsem si, že si někam vyrazím s přáteli. Šli jsme do klubu, kde jsem ten večer shodou okolností poznal tehdejšího přítele, který mě dovedl k práci v Praze. Stejnou náhodou jsem se dostal i k bytu, kdy mi jednoho dne volala známá, že se její sousedka stěhuje a hledá za sebe náhradu. Všechny příležitosti jsem uchopil, přestěhoval se a začala nová životní etapa.

Takže pokud člověk neprožívá zrovna nejveselejší životní období, měl by vyzkoušet změnu prostředí a využít nové příležitosti?

 Myslím si, že určitě. Když se člověk cítí nejhůř a nachází se v nějaké těžké životní situaci, pořád může přijít něco, co ho nakopne. U mě to byl třeba i úspěch v literární soutěži. Do té doby jsem se strašně podceňoval a neustále jsem žil v přesvědčení, že nic neumím.

Mám takový pocit, že většina lidí má tendenci se neustále podceňovat…

 Přesně tak. Domnívám se, že většina lidí má na něco talent, jen o tom neví, nebo zkrátka nevěří, že by z toho mohli něco vytěžit a být v něčem prospěšní. Já jsem to zažil například na škole, kdy všichni kluci skvěle hráli fotbal a byli kvůli tomu oblíbení, ale mně to nešlo. Když se rozdělovaly týmy, skončil jsem vždy jako poslední a šel jsem do té skupiny, na kterou jsem zbyl.

 Avšak už tenkrát jsem si uvědomoval jednu věc. Strašně moc mě baví historie a dějiny, takže i když jsem nebyl dobrý na tělocvik, během testu z dějepisu se na mě otáčeli spolužáci ze všech stran, protože chtěli poradit. Ale tenkrát jsem si neuvědomoval, že by to mohlo být nějaké plus, pro všechny okolo byl totiž dějepis otrava. Teprve na střední škole, kdy došlo ke změně prostředí, jsem si začal budovat nějakou sebedůvěru. Ale pořád to nebylo ono. Nakopl mě až úspěch v soutěži, o které jsem se zmiňoval. Poprvé jsem si řekl, že dovedu něco, co nedovede každý.

 Když budeme brát v potaz všechny tvé zkušenosti, na které věci by lidé neměli brát ohled a měli by se na ně zkrátka vykašlat, aby je nic nebrzdilo v cestě kupředu?

 Lidé zbytečně moc přikládají váhu tomu, co si o nich myslí druzí. Mám pocit, že se to začíná vyvíjet už v dětství, kdy si dle určitého vzorce chování děti říkají, co tomu asi řeknou rodiče a prarodiče, když něco provedou. Každý se nějakým způsobem snaží ostatním zalíbit. Ale dle mého je to problém. Existuje hodně lidí, kteří by se chtěli věnovat něčemu vysněnému, ale protože rodina chce, aby dělali něco jiného a promítá si na nich nějaká svá nesplněná přání, musí sami sebe potlačovat a trápí se. Někdo například umí dobře zpívat, ale rodiče chtějí, aby byl doktor. Myslím si, že je to obecně hodně velký problém.

Napadá mě, že se něco podobného děje i v souvislosti se sexuální orientací, kdy se lidé s menšinovou sexuální orientací bojí světu otevřít, aby nezklamali ostatní…

 Ano, ale často pak člověk zjistí, že některé obavy byly zcela iracionální. Kdybych dříve přemýšlel tak, jako dnes, neumím si vůbec představit, že bych se například nechal šikanovat. Dnes bych si s člověkem, který se nade mnou snaží převzít moc, poradil během minuty. Ale dokud člověk nezíská sebedůvěru, je to problém.

 Díky práci se sociálními sítěmi jsem přišel na spoustu dalších zajímavých věcí. Mnohdy si například myslíme, že to, co vidíme na sociálních sítích, je pouze realita. Ale tak to není. Navíc spousta lidí, zvlášť Čechů, má v sobě zakořeněnou závist. Závidíme lidem, že jezdí na dovolené, že mají hezké partnery apod., ale už nevidíme, co všechno se za fotkou na Instagramu skrývá. Často je to totiž jen pozlátko, protože ukazujeme především hezké stránky všech věcí. Spousta lidí pak nevidí, že ti dva, co se na fotce smějí a milují, pak doma mají hádky a podvádějí se. Celý život se tak snažíme někomu vyrovnat a jsme nešťastní, že to nejde a že nežijeme pohádkový život.

 Nepřijde ti, že mnoho známých influencerů již na tyto věci poukazuje a snaží se svým sledujícím ukázat rozdíl mezi realitou a nepravdou?

 Někteří asi ano, ale mnoho z nich třeba jen sdílí fotku, kde nemají make-up apod., ale pak si nechají přifouknout rty. Často si tito lidé neuvědomují, kolik jich sleduje lidí a že je sledují třeba i třináctileté až patnáctileté holky, které ještě absolutně nevědí, o čem život je, co je v životě důležité apod. Pak se tito mladí lidé inspirují tím, že musí mít novou kabelku, přifouknuté rty atd. Dle mého je to hrozně nebezpečné. Myslím si, že úloha influencerů je učit ostatní, aby měli rádi sami sebe takové, jací jsou.

Jak je možné dovést někoho k tomu, aby se měl rád takový, jaký je?

 Je to těžké a určitě k tomu vede dlouhá a trnitá cesta. Nikdy to zároveň nebude úplně stoprocentní. Nicméně prvním klíčem je dle mého objevit něco, v čem jste dobří.

 Za vším však stojí tvrdá práce. I talent je potřeba rozvíjet. Znám spoustu lidí, kteří neustále naříkají, jací by chtěli být, ale pořád dokola zmiňují jen to, jak to nejde. Plýtvají energii na hledání toho, proč to nejde, místo aby hledali cesty, jak výsledku dosáhnout. Pak jsou ve stresu a s psychickými problémy zamíří k psychiatrovi a nechají si napsat prášky. Nevím, jak přesně to funguje, ale mám takové podezření, že lékaři lidem prášky předepisují hlavně kvůli tomu, aby získali peníze od pojišťovny.

 Dle mého by bylo mnohem účinnější, kdyby si takový člověk zašel především k psychologovi. Nemyslím si, že je to něco, za co by se lidé měli stydět. Mohlo by to být daleko účelnější. I já jsem měl velký problém s tím, že jsem byl hodně hubený a nemohl jsem přibrat. Nejhorší je, že když jste tlustí, tak vám to většinou lidé na první dobrou neřeknou, ale když jste moc hubení, každý na vás v první moment vystřelí: „Jéžiš, ty jsi vychrtlej!“ Musel jsem s tím bojovat a šlo to. Když jsem začal být spokojený sám se sebou, začaly se objevovat první úspěchy. K tomu bych však dodal, že člověk je úspěšný až na základě toho, že něco umí a dokáže, ne proto, kým je.

Teď tomu úplně nerozumím… Co myslíš tou poslední větou?

 Přijde mi, že největší “zbraní“ mnoha gayů je to, že jsou gayové. Také patřím do komunity, ale nepíšu to třeba ani na svém blogu. A nedělám to z toho důvodu, že bych tajil, kým doopravdy jsem. Zkrátka jen svou orientaci nedávám do popředí a nechci na tom vše stavět. Přijde mi, že právě tohle mnoho homosexuálů dělá. 

Takže ti vadí, když se občas někteří gayové až moc projevují? Nicméně kde existuje nějaká pomyslná “hranice”?

 To, že je někdo gay, by zkrátka nemělo být předností, ale mělo by to být zcela běžné. Například v rámci boje za rovnoprávnost dokážu pochopit obě strany. Přijde mi, že Češi patří mezi dost pokrokovou společnost a když si z gayů někdo udělá srandu, nepřijde mi to tak hrozné. Nějak se z toho nehroutím. Přijde mi, že o toleranci často nejvíc žádají lidé, kteří nejsou vůbec tolerantní. Když se třeba podíváš na různé gay seznamky, neustále tam čteš věci typu „hubenej nepsat“, “zženštilej nepsat”, “tlustý nepsat” apod. Jak poté můžou homosexuálové volat po toleranci, když jsou často tak hodně netolerantní mezi sebou?

 Podobné je to i s festivalem Prague Pride. Rozumím, čeho se chce festivalem dosáhnout a proč tady je. Ale dokážu pochopit i druhou stranu, kdy si záběry z průvodu pustí nějaká paní Božka z Horní Dolní, která tam vidí chlapy na podpatcích, kteří jsou polonazí apod. Samozřejmě je tam spousta běžně vypadajících lidí, ale média bezpochyby ukážou tu největší senzaci. Tihle lidé se tam jdou předvádět. Pak je však díky nim boj za rovnoprávnost dost těžký. Ale to je na další dlouhý rozhovor…

 Milí moji,

vítám vás u nového článku u mě na blogu, který budu věnovat shrnutí uplynulých měsíců, konkrétně dubnu a květnu. Tentokrát tento tradiční článek vydávám rovnou za dva měsíce. Ono by se totiž ve zkratce dalo říci, že v dubnu a květnu bylo tak ošklivo, sychravo a chladno, že bylo jen málo příležitostí pořídit nějaké fotky. Ale, abych se jen alibisticky nevymlouval, tak jsem blog taky trochu zanedbával, protože jsem se věnoval i jiným aktivitám a blog a instagram šly dočasně stranou. Nebyl bych to, ale já, abych se po čase nevrátil s novou energií.

V dubnu jsem zase jednou začal psát novou životní kapitolu, v zaměstnání jsem nastoupil na novou pozici. Z nové pozice jsem opravdu nadšený a nadšení neopadlo ani nyní. Mám totiž pocit, že jsem dostal pracovní náplň, která je ušita na míru mému naturelu a dovednostem. V nové pozici jsem se opravdu našel, spolupráce s mými kolegy je skvělá a já mohu po delší době zase zmínit, že do práce chodím opravdu rád a že mi dělá radost. Nezbývá mi, než vyjádřit naději, že to tak snad zůstane i do budoucna.

V dubnu jsem se také vypravil na návštěvu za rodinou, abych se zúčastnil rodinné oslavy, která se opravdu povedla a všichni jsme si to moc užili. Jen škoda toho počasí, protože zatímco v předchozích letech bychom mohli sedět venku pod pergolou, tentokrát jsme museli sedět doma. O týden později, stále ještě v dubnu, jsem po dlouhých měsících vyrazil také na návštěvu za mou sestrou, jejím manželem, neteří a synovcem. Přijala také druhá sestra, takže to bylo další větší rodinné setkání, které opět bylo moc fajn.

V květnu jsem drobátko změnil image a ze světlejších vlasů jsem se vrátil k mému přirozenějšímu tmavšímu odstínu. Také jsem si nakoupil pár nových kousků do šatníku, protože jsem za poslední rok drobátko nabral na váze a tak už některé starší kousky z minulého jara neunosím.

Začalo být konečně trochu lepší počasí a situace okolo té nekonečné pandemie se začala zlepšovat, s kamarádkou jsme tedy konečně občas zavítali také do kanceláře a pak vyrazili na procházky Prahou. Po delší době jsem se s kamarádem vypravil také na Pražský hrad. Na konci května jsem se opět vypravil za rodinou a to na další rodinnou oslavu. Bylo to opravdu milé setkání, navíc jsme se po opravdu dlouhé době viděli i se členy rodiny, kteří žijí v zahraničí. Na závěr krátkého shrnutí vám sem hodím také pár fotek. :)