Příhody z Kolína a Kutné Hory

By Jáchymův svět - června 16, 2021

 Milí moji, 

je už takovou tradicí, že z přáteli každý rok vyrážíme na jaře na výlet, jednou to byl Karlštejn, pak zase Průhonice. Tentokrát vám povyprávím o tom, jak jsme se vypravili do Kolína a Kutné hory, kam jsme se vydali před několika dny. Na konci článku samozřejmě naleznete také fotografie.

Hned z rána mi bylo jasné, že to bude zase den, kdy o zábavu a příhody nebude nouze. Hned z rána, samozřejmě poté, co jsem se náležitě vyfikl, se mi podařilo polít colou. Naštěstí se mi tento trapas podařil doma, takže jsem se rychle převlékl. Jenomže díky mému zdržení mi ujela tramvaj, nabral jsem zpoždění a na nádraží, kde na mě mimochodem už přátelé měli každou chvíli čekat, jsem to prostě nestíhal. Nasypal jsem si tedy popel na hlavu, s tím, že dorazím o pár minut později. Naštěstí jel za nějakou chvíli další vlak. 


Hlavním cílem naší cesty byla samozřejmě Kutná Hora, jelikož jsme však zvolili vlak s přestupem, rozhodli jsme se pro zastávku v Kolíně s tím, že si v rychlosti prohlédneme i centrum tohoto města. Ve vlaku jsme seděli v jakési části, kde bylo osm míst. Vedle nás seděla jakási důchodkyně, která si neustále pro sebe, avšak značně hlasitě stěžovala tu na to, tu zase na tamto a aby toho nebylo málo, při výstupu nám blokovala cestu holemi a kamarádce málem podrazila nohy. Pak s námi seděla ještě nějaká slečna, která telefonicky kontrolovala stav zásob v ledničce a no a ve vagonu před námi i za námi dle řevu cestovalo asi tak milion dětí. 

Vlak se konečně, za stálého hudrování paní vedle, kontroly skladových zásob vajec a mléka slečny naproti a dětského řevu ze všech stran, rozjel. Jakmile jsme vystoupili v Kolíně, nejdříve jsem obdivoval, jaké tu mají pěkné a moderní zrekonstruované nádraží, rozhodně hezčí, než v Teplicích. No, hned poté, co jsme vyšli ven se obdiv změnil v úlek. Kolem nádraží venku totiž seděla spousta (divno)lidí, kteří nechybí kolem žádného správného nádraží! 

Cesta z nádraží do centra zrovna vábná nebyla, cestou nám několik zdejších občanů převedlo svá odhalená břicha a hrudníky. Rozepnuté košile jsou na některých místech vůbec in. V centru jsme si prohlédli zdejší kostel sv. Bartoloměje, který je zřejmě největší městskou dominantu. Jedná se o opravdu krásný chrám. Poté jsme si prošli nedaleký park, kde nebyl nikdo, až na pána a pár švitořících puberťáků. Jo nedaleko byla asi nějaká místní vyhlášená hospoda, protože v ní sedělo snad víc lidí, než jsme v celém městě potkali. 

Nakonec jsme se shodli, že Kolín nás moc nezaujal a na fotkách vypadá lépe, než v realitě a zamířili jsme na nádraží, že se tedy přesuneme do té Kutné Hory. Cestou jsme potkali zase několik místních občanů s odhalenými pupky, až jsme konečně dorazili na nádraží. Vlak nám měl akorát odjet, ale idos hlásil zpoždění. Kamarád se tedy vypravil rychle koupit lístky, jenomže u pokladny něco řešil nějaký strejda a samozřejmě to vypadalo, že si tam stěžuje. No, když už jsme se dostali k lístkům, dali si lehký sprint, doběhli jsme na nástupiště, abychom zjistili, že vlak právě odjel. Další měl jet samozřejmě za 45 minut.

Notně podráždění a hladoví jsme se vydali do nedalekého obchodního centra, abychom zde zabili čas. V centru jsme dokoupili zásoby pití, protože toho dne bylo opravdu horko a vypravili se na vlak. Když jsme dorazili na nádraží, byla tam skupinka lidí, jejichž projev připomínal až nápadně neandrtálce. No a zatímco se čas krátil, sledovali jsme ceduli s odjezdy. U našeho vlaku samozřejmě jako u jediného chyběla informace jak o případném zpoždění, tak především o nástupišti. Když zbývaly asi dvě minuty do pravidelného odjezdu, vypravil jsem se zeptat pokladní, z jakého nástupiště to tedy pojede.

Zřejmě se na to samé ptal pán přede mnou, protože když jsem dorazil k pokladně a pokladní se slušně a hezky zeptal, tak se celá rozčilila, že neví odkud to pojede a že to teď přeci říkala! A že máme počkat v podchodu(!) a že to někde na ceduli naskočí. Tak jsem paní přívětivě odpověděl, že přes to jejich sklo není skoro slyšet ani když člověk stojí přímo u něj, natož když stojí za pánem ve frontě. A s díky jsem se rozloučil. 

V podchodu pod nástupišti čekali zřejmě všichni. Nakonec na jedné ceduli skutečně naskočil náš vlak i s milostivou informací o tom, že bude mít zpoždění asi 10 minut. Konečně jsme se tedy usadili ve vlaku, který vyjížděl zpožděný z Kolína. Za námi tentokrát seděli celkem hlasití Rusové a naproti přes uličku nějaký mládenec, který občasné zvuky, posmrknutí, doprovodil kopnutím do stěny vagonu. Byli jsme celkem rádi, že cesta z Kolína do Kutné Hory trvala deset minut.

Při výstupu z vlaku nám cestu málem zablokovali mladí cyklisté, kteří nedokázali vyprostit svá kola přes dveře ven. Konečně jsme, plní očekávání, dorazili do Kutné Hory. Ovšem pozor, pokud byste se do Kutné Hory nikdy vypravili vlakem, tak vězte, že hlavní nádraží leží úplně mimo město a cesta je poměrně dlouhá a stereotypní, skoro jako byste šli z vedlejší obce. Jezdí tu sice nějaký autobus, ale intervaly budou možná tak dlouhé, jako ta cesta.

Prošli jsme tedy kolem zahrádek, pak kolem nějakých zarostlých pozemků, kolem herny, ubytovny... A já vyhlížel, kde je to město zapsané v UNESCO. Konečně, po několika minutách jsme dorazili k nádhernému kostelu a nedaleké kostnici. Tak jsme zajásali, že už jsme konečně tady a hle, tu jsme zjistili, že centrum je asi dalšího dva a půl kilometru. Kostnice a katedrála Nanebevzetí Panny Marie totiž leží mimo centrum v městské části Sedlec. 

A tak jsme šli další kus, který nám přišel nekonečný, protože už jsme byli opravdu hladoví. Konečně jsme dorazili na jakousi, zřejmě hlavní třídu, protože jsme zde potkali několik místních občanů a pak jsme dorazili do centra. A tady mohu opravdu pochválit, protože centrum Kutné Hory, zapsané v UNESCO, je opravdu nádherné. Jsou zde historické domy, překrásné kostely, kašny, Vlašský dvůr a parky. 

Nedaleko náměstí jsme zašli do moc příjemné restaurace, kde jsme se konečně naobědvali. Pokud pojedete do Kutné Hory, tak restauraci u Čtyř sester vám mohu jenom doporučit. Mají zde milou obsluhu, hezké prostředí a posezení na zahrádce ve vnitrobloku. Akorát posezení bylo pod kaštany a chvíli to vypadalo, že bude bouřka, trochu zafoukalo a najednou jsme my šťastnější, co už se stačili najíst, měli plné vlasy kvítí. Ti méně šťastní, kteří ještě jedli, měli plné talíře kvítí. 

Po jídle jsme vyrazili kolem Vlašského dvora a krásné ulice nad svahem s vinicemi a zdobené sochami k chrámu sv. Barbory. Katedrála je opravdu krásná a monumentální a doporučuji ji obejít a nafotit ze všech stran. My jsme zašli i na prohlídku, která stála 160,- Kč, prohlédli si chrám a vystoupali na balkon. 

Z památek jsme zamířili ještě do místních obchodů, abychom si koupili nějaký suvenýr. S kamarádkou jsme si vybrali nějaké magnetky, a když už kamarádka sahala po magnetce, že si ji tedy koupí, okřikla ji pokladní: "nechmatejte mi na to!" a že magnetky jsou jen na výstavku a dohledá nějakou ve skladových zásobách. Po Zakoupení suvenýrů jsme se vypravili na nádraží s tím, že cestou zpět navštívíme kostnici.

Když jsme procházeli kolem jedné hospody, stál tam nějaký chlap a byl teda už ve značně podroušeném stavu. Samozřejmě, že se s námi ihned dal do družného hovoru. Dozvěděli jsme se, že do Kutné Hory přijel na koncert, který se měl konat od osmi večer, nebo tak nějak. No, to mě docela šokovalo a vyvedlo z míry, protože bylo něco před šestou a ten chlap vypadal, že bez podpory neujde ani dva metry, jak byl opilý. Tak jsme si pak s kamarády říkali, jak asi dojde tu dálku do města, kde se to mělo konat a hlavně, jak vůbec bude vypadat, když už teď byl fakt úplně na šrot.

Opilý pankáč, ale zřejmě změnil plány, protože náhle se k nám připojil i se sklenicí v ruce a už to vypadalo, že snad půjde s námi. Naštěstí z hospody vyběhla pohotová servírka, že jí odchází se sklenicí a řekl bych, že dost možná i bez zaplacení. A veselý pankáč se tedy vrátil zpět. 

My jsme pak došli v 18:09 ke Kostnici, abychom zjistili, že jí v 18 hodin zavřeli. Nezbylo nám tedy, než se vydat směrem k nádraží. Jelikož vlak měl jet asi tak za půl hodiny, kamarádku napadlo, že bychom mohli na malinovku do hospody nedaleko nádraží. Hospoda, ale vypadala, že je součástí budovy, která až nápadně připomínala ubytovnu a kamarádi si to naštěstí rozmysleli. Na nádraží už jsme došli opravdu z posledních sil, taky jsme toho dne nachodili 18 kilometrů. 

Půl hodiny jsme tu čekali naprosto sami, aby se tak pět minut před příjezdem vlaku, bůhví odkud vyvalily doslova hordy lidí. Vypadalo to, jako kdyby na nádraží dorazila celá Kutná Hora. Takže jsem se samozřejmě durdil, že teď si určitě nesedneme! Vlak přijel trochu zpožděný a byl samo sebou narvaný k prasknutí. Zatímco jsme kličkovali vagony mezi lidmi, kteří se vypravili zase na druhou stranu, aby našli místa k sezení, dospěli jsme do vagonu, kde byl nějaký indický zájezd a Indové tu seděli na chodbičce. Pak následoval další vagon, kde jsme konečně našli, k našemu obrovskému překvapení kupé, kde seděl jen jeden jediný pán, který hned v Kolíně vystoupil a tak nám bylo odměnou kupé, které jsme měli jen pro sebe.

Cestou do Prahy nabral vlak zpoždění, které bylo určitě delší než půl hodiny. Kdesi za Kolínem jsme stáli notnou dobu v polích, zatímco z vedlejšího kupé halekal a hekal nějaký chlap, průvodčí procházel vagonem a napomínal cestující, aby si nasadili pořádně respirátor. Do Prahy jsme dorazili mezi osmou a devátou večerní. Do Kutné Hory jsem se chtěl vždycky vypravit, nikdy by mě ale nenapadlo, že cesta proběhne zrovna takhle. Nicméně musím říci, že ačkoliv nás ten výlet opravdu vyčerpal, dost jsme se s přáteli pobavili a zasmáli, protože tyhle příhody se snad dějí při cestování jenom nám. Nebo jsme zkrátka až moc všímaví. 

Návštěvu Kutné Hory vám mohu jen doporučit, je to opravdu krásné místo. A jestli už jste tam někdy byli, tak mi můžete zanechat komentář, jak se vám tam líbilo. A na závěr si můžete prohlédnout pár fotek. 


















  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů