Milí moji,

vítám vás u nového článku u mě na blogu. Půlka srpna za chvíli pryč a já ještě nic nenapsal, tak je čas, abych to napravil. A jelikož máme ten srpen, znamená to, že jsem před pár dny oslavil své 29. narozeniny a to je pro mě příležitost, abych trochu bilancoval, zavzpomínal a napsal článek.

Začnu tím, jak se cítím, když je mi na rok naposledy 20 něco a za rok se ocitnu v klubu třicátníků. Když příležitostně cestuji tramvají, ve sluchátkách mám puštěnou mou oblíbenou hudbu, je to pro mě chvíle, kdy realita okolo mě potemní a já se pohroužím do svých myšlenek. V poslední době, v takových chvílích, si uvědomuji, že jsem šťastný, opravdu šťastný, spokojený. Musím to třikrát a to důrazně zaklepat, abych to nezakřiknul. Byla to dlouhá, trnitá a náročná cesta, ale teď už to mohu říct, že jsem našel klid, mír, stabilitu. Něco, co mi dlouhá chybělo.

Ale teď se vrátím trochu zpět a zavzpomínám si na poslední rok, na ten 28. rok života, který byl jeden z nejnáročnějších, ale paradoxně také nejúspěšnějších v mém dosavadním životě. Krátce poté, co jsem oslavil 28. narozeniny, zemřela má teta, vlastně fakticky prateta (sestra mé babičky), kterou jsem měl opravdu moc rád a měl jsem s ní velmi blízký vztah. Vždyť neexistoval týden, kdybychom si nezavolali, měsíc, kdybych jí nenavštívil, vždycky jsme si dlouho povídali a od srdce se společně zasmáli. 

Má teta byla silná a dominantní povaha, takový rodinný generál. Řekl bych, že z celé rodiny jsem to byl jen já, kdo se jí dokázal postavit a vyjádřit nesouhlas. A možná právě proto jsme si tak skvěle rozuměli. Má teta překonala zákeřnou a odpornou nemoc, bohužel ta se po asi jedenácti letech vrátila v mnohem silnější podobě a tentokrát už to teta nezvládla. Bylo pro mě bolestivé, ztratil jsem už tolik blízkých lidí, kteří pro mě znamenali vše. Teta vždycky byla tak silná a najednou byla pryč. 

Sotva jsem se stačil vyrovnat se ztrátou mé tety, přišla další rána. Přišel jsem o jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě, o mého milovaného dědečka. Můj děda byl nesmírně důležitou personou v mém životě. Byl jsem jeho prvorozené vnouče a on mi dával od malička všechno. Nechci mluvit o materiálních věcech, kterých mi samozřejmě dal hodně, ale to není důležité. Pro mě vždy byly nejdůležitější ty nehmotné věci.

Byl to právě můj děda, který byl jeden z těch, kterým vděčím i za krásné vzpomínky na dětství, které jinak moc šťastné nebylo. Ty šťastné vzpomínky jsou pro mě tedy velmi vzácné. A za to mu vděčím. Vděčím mu také za vychování, za vzdělání. Byl to on, kdo mi vštípil důležité hodnoty. Byl to on, kdo ve mě vzbudil lásku k mým koníčkům. Byl to on, kdo mě od malička bral po hradech a díky němu jsem zjistil, že miluju historii. On ve mě vzbudil hlad po vědomostech, cílevědomost a ambice. Dal mi do života ten nepostradatelný základ. Myslím si, že kdybych jej v životě neměl, byl bych dnes úplně jiným člověkem.

To, jak důležitým člověkem pro mě dědeček byl, jsem si uvědomil až po jeho smrti. Řekněme, že v mém věku jsem se musel vyrovnat s mnoha záležitostmi a můj život byl dlouhé roky vše, jenom ne procházka růžovou zahradou. A tak si už dlouhá léta velmi zakládám na absolutní nezávislosti na čemkoliv a komkoliv. Miluji mou nezávislost, mou samostatnost a dávno jsem se naučil nespoléhat na ostatní. Nicméně, pokud jsem se na někoho skutečně spoléhal, byl to právě můj děda. Jak jsem si uvědomil, on byl vždycky tím pomyslným stabilním bodem v mém životě. 

Jak je naším dobrým zvykem, nepřipouštíme si smrtelnost, svou vlastní, ani našich milovaných. Nikdy by mě nenapadlo, že o dědu, který se o sebe nesmírně staral, chodil denně na několika kilometrové túry, byl opravdu aktivním důchodcem a staral se o své zdraví, tak náhle a tak brzy ztratím. 

Bylo to těžké a náročné, vyrovnat se s odchodem dvou milovaných lidí, jen několik měsíců po sobě. Bylo to, jako kdyby si sebou vzali i kus mě. Díky tomu jsem začal přemýšlet o vlastní smrtelnosti, uvědomil jsem si, že život a zdraví nejsou samozřejmost. Život je dar a je jen na nás, jak s ním naložíme. Smrt mých blízkých mě přivedla také k tomu, že dny našich životů jsou příliš vzácné na to, abychom je promarnili ve stresu a něčím, co nedává smysl.

Když jsem se začal otřepávat z těchto ztrát, rozhodl jsem se, že změním vlastní život a to k lepšímu. Udělal jsem dvě podstatné a radikální změny. Nejdříve jsem se na začátku roku přestěhoval do většího bytu, který jsem kompletně zařídil podle svých představ a otiskl do něj svou osobnost. Díky tomu se v mém domově cítím opravdu dobře, útulně a rád se do něj vracím. Tou druhou změnou byla změna povolání, zůstal jsem sice v rámci firmy, ale získal jsem novou pozici a to na jaře.

Poprvé v životě mám pocit, že dělám opravdu, ale opravdu něco, co mě baví, co mě naplňuje a co má smysl. Má nová práce je nesmírně tvůrčí a kreativní a já v ní mohu dosyta využít svých dovedností a zkušeností. Bude to třeba znít jako klišé, ale jsem nyní v situaci, kdy mou práci vnímám jako koníček a ještě se mi nestalo, že bych do ní šel nerad. Takže to zase třikrát zaklepu, protože si nepřeju nic jiného, než aby to tak zůstalo.

Tím jsem v podstatě vyjmenoval to důležité, co mě v tom posledním roce zastihlo a nasměrovalo novým směrem. Pozvolna se přesunu k přátelským a rodinným vztahům. Dříve mi záleželo na tom, co si o mě ostatní myslí, vlastně jsem chtěl asi to, co většina, aby mě měli všichni rádi, abych s každým vycházel a vše bylo zalité sluníčkem. Teď už jsem ve věku, kdy nemám něco takového zapotřebí, říkám si, že není toho, aby se zavděčil všem.

Mám to štěstí, že už tak nějak dokážu poznat lidi a tak se mi daří obklopovat se lidmi, se kterými je mi dobře, něco pozitivního si do života přinášíme a vzájemně se obohacujeme. U lidí si vážím rozhledu, vzdělanosti, zkušeností a smysl pro humor. Protože, já humor a smích opravdu miluju, je to koření života. Naopak jsem se obestavěl hradbou proti lidem, kteří okolo sebe jen šíří negativitu a ostatní jen vysávají. To, že jsem ve svém životě nalezl klid a mír je ve velké míře i zásluhou toho, že takovým lidem jsem vystavil stopku. 

Šťastným mě dělají i ty ostatní věci. Podařilo se mi zlomit mé celoživotní prokletí a spravit si váhu. Už přes rok nekouřím a nechybí mi to. Snažím se hýbat, občas vyběhnu, věnuji se svým koníčkům, nakupuji knihy, píšu články sem i na wikipedii, chodím na dlouhé procházky, až na migrény jsem zdravý, takže to zase třikrát klepu. Jediný problém je v tom, že se nedokážu krotit a občas toho dělám tolik, že čas letí strašně rychle. Jenomže já nedovedu strnule sedět. Neustále mě něco žene vpřed. Žiju, žiju a miluju život...

A jsem vděčný za všechny ty, kteří životem jdou se mnou a společně si jej můžeme učinit hezčím a veselejším. Narozeniny jsem slavil a vlastně ještě slavím. Oslavil jsem je posezením s kamarádkami a posezením. Pak zase s kamarádkou a jejím snoubencem návštěvou v Zoologické a o víkendu mě čeká velká rodinná oslava. A už za dva týdny odletím na dovolenou na Mallorcu. Takže rozhodně budu mít o čem psát. Poděkovat bych chtěl i vám, všem mým čtenářům, že sem chodíte, že čtete to co píšu, za vaší zpětnou vazbu, že vás to baví. Díky, moc si toho vážím. A tím bych dnes zakončil to dlouhé povídání, bylo to osobnější, než je u mě zvykem. 

Všem přeji krásné letní dny. :)