Za sluníčkem na Mallorcu

By Jáchymův svět - září 28, 2021

 Milí moji,

po více než měsíční odmlce se hlásím zpět. Na úvod bych si měl na hlavu nasypat něco popela, protože už dlouho jsem se chystal napsat nový článek, ale nedostal jsem se k tomu. Vyrazil jsem na dovolenou a pak mě v Praze čekala čekala řada krásných zážitků a kulturních aktivit a samozřejmě jsem spoustu času věnoval práci. No a mimo jiné jsem několik dlouhých dnů, možná i týdnů věnoval psaní rozsáhlého článku na wikipedii. Uplynulý měsíc byl zkrátka hektický, avšak v tom pozitivním slova smyslu. Nyní v tento sváteční den jsem si tak konečně našel čas a podělím se s vámi o fotografie a zážitky z dovolené, kterou jsem na přelomu srpna a září trávil na Mallorce.



Letošní rok byl, co se týče počasí v Čechách snad jeden z nejhorších, co jsem za svůj život zažil. A vím, že spousta z vás namítne, že bylo po letech klasické standardní počasí, typické pro Česko. Díky, ale já sychravo, chladno a deštivo skoro po celý rok fakt nemusím a mé srdce nad tím nezaplesá. A tak mi nezbylo, než vyrazit za opravdovým létem, sluníčkem a teplem na jih. Vyrazil jsem tedy do Španělska, na úžasné Baleárské ostrovy a nebyl bych to já, abych si sebou nepřivezl spoustu vtipných příhod. 

Na dovolenou jsme se vypravili s mou sestrou. Odlétali jsme v pátek a počasí v Praze, jako kdyby se rozhodlo vytvořit co největší kontrast mezi počasím tady a Mallorcou. Ten ten totiž přímo extrémně pršelo, tak silně, že zemi doslova bičovaly proudy deště. Samozřejmě se to odrazilo na ceně Uberu, který během hodinky zdražil z necelých 300,- Kč na necelých 600,- Kč. Vyrazili jsme tedy na letiště, kde se čekalo na pána, říkejme mu pan Novák a jeho manželku, kteří celí uřícení přiběhli asi tak po páté výzvě. Nečekal nás zde žádný tubus rovnou do letadla, ale dva svozové autobusy. Ve svozových autobusech jsme strávili snad půl hodinu, než nás odvezly o pár metrů dále k našemu letadlu.

Let na Mallorcu probíhal hladce a plynule, žádné turbulence. Skoro se ze mě z odpůrce létání stal milovník létání a říkal jsem si, jak už jedině letadlem. Z Evropy nebylo vidět vůbec nic, protože byla celá zatažená tím ošklivým povlakem mraků plných deště a to až někam k pobřeží, kde se to konečně zlomilo. Na Mallorcu jsme doletěli něco po deváté večer a přistání se naštěstí obešlo bez potlesku. Samozřejmě, ještě než se řádně připojil tubus, nedočkaví spolucestující už stepovali v uličce. 

Po výstupu z letadla nás okamžitě udeřila facka od horka, úžasný, úchvatný středomořský vzduch. Jakmile jsme si převzali naše kufry, vyrazili jsme hledat dopravce na hotel. To vypadalo asi takto, dle pokynů dorazíte k přepážce, abyste se u této přepážky dozvěděli, že máte jít k jiné přepážce, kde dostanete lístky. U přepážky, kde dostanete lístky se konečně dozvíte, kde naleznete autobus, který vás odveze na hotel. Tohle byla pro mě docela výzva, ale úspěšně jsme to zvládli a konečně jsme dorazili na hotel.

Hotel byl hezký a personál moc milý. Jednalo se o klasický věžový hotel, jak je ve Španělsku zvykem v centru rušného letoviska El Erenal. Hotel disponoval dvěma bazény, jedním dole a jedním na střeše s barem. Vzhledem ke covidu jsme záhy zjistili, že nikde nehraje žádná hudba. A musím tady zmínit, že Španělé na bezpečnostní opatření ohledně covidu důrazně dbali a neustále upozorňovali na povinnost nasazených roušek uvnitř vnitřních prostor.

Jakmile jsme si uložili kufry, vyrazili jsme na krátkou večerní procházku k pláži a zpět. Celkem vtipné bylo, že hotel byl od 16 let, tudíž bez dětí. Aby to však ubytovaným v hotelu nebylo líto, na náměstíčku před hotelem bylo přímo dětské hřiště. A španělská (ne)výchova spočívá v tom, že necháte děti, ať běhají do jedné, do dvou do rána venku a dělají si co chtějí. Místo hudby jsme tak do dvou do rána byli obohaceni o kulturní zážitek ve formě nekončícího řevu a kvílení. Ale stejně jako na istanbulské svolávání k modlitbám v mešitě si i na tohle člověk celkem rychle zvykne a přestane to vnímat.

Hned druhý den se nám stalo něco, čeho jsem se obával - musel jsem se obrátit na personál hotelu, protože něco nefungovalo. Totiž, zámek od dveří s klikou se porouchal a nám nešlo zamknout. Došel jsem tedy pro personál a zámek se definitivně odporoučel se zaseknutým klíčem. Takže bylo zamčeno tak důkladně, že už nešlo odemknout. Naštěstí jsme měli u sebe vše potřebné na pláž a tak jsme byli ujištěni, že do oběda bude zámek opraven. Vyrazili jsme tedy na pláž a voda, ta vám byla famózní, měla skoro 27 stupňů, úplně teplota pro mě. 

A jak nemám rád dovolenou ve stolu proválet se u moře, tak tentokrát, po tom náročném roce a půl, který jsem měl za sebou, jsem si to pořádně užil a z vody jsem skoro nevylézal. Což samozřejmě následně odnesla moje ramena, protože jsem si je spálil. 

O pohodlí turistů na pláži se stará početný personál. Tu pobíhají Španělky, které hlasitě vyvolávají: cola, limón, melón, beer corona, respirátor... Po nich následují černoši, kteří nabízí prodej všeho od brýlí, přes osušky až po zaručeně originální kabelky od Louise Vuittona. Následuje černoška, která nabízí kadeřnické služby a zakončí to asiatky, které přicházejí s: Halo, masáž? A abych nezapomněl, v moři ze mě ze všech stran doléhala čeština a slovenština. Mallorca tak není oblíbená jen u Němců, ale také u nás.

Pravidelně jsem prokládal rochnění v moři s válením na pláži a dlouhými procházkami po pobřeží a nákupem suvenýrů. Jednoho dne nás nepříjemně zaskočila opravdu silná bouřka a průtrž, kterou nám poslal kdosi z domoviny. O dovolené jsme stihli také návštěvu nádherného města Palmy. Jedná se o hlavní město Baleárských ostrovů, které má přes 400 000 obyvatel a jeho dominantou je skvostná katedrála vybudována na pozůstatcích původního muslimského města. Uličky Palmy jsou úzké a křivolaké, tak jak se na správné středověké město sluší a patří a ústí do malinkých, roztomilých náměstíček. 

Já za sebe mohu Mallorcu jenom doporučit, protože zde najdete opravdu všechno. Historická města, nádherné pláže, přírodu, vysoké hory. Není problém si půjčit auto a objet celý ostrov. Personál, alespoň našeho hotelu se choval mile a přívětivé. S čím je potřeba se smířit je horda potulných prodejců, které berou pláže útokem a turisté jsou pro ně vítanou kořistí. Občas je musíte doslova odhánět. Předposlední den se na nás masérka doslova vrhala a chňapala nám po ramenech. 

Cesta zpět do Prahy, ta byla tedy něco. Už na letišti jsme zjistili, že se s námi vrací školní zájezd puberťáků, takže si asi dovedete představit, jak poklidná cesta to byla. My se sestrou a jednou paní seděli v letadle až úplně vzadu. No, na cestě zpět už jsme narazili na opravdu silné turbulence, které trvaly asi pět minut. V tu chvíli jsem se opravdu a doslova modlil ke všem svatým a myslel, že nastala má poslední hodinka. Před očima mi proběhl skoro celý život a pomyslel jsem si, že zrovna teď, když se mi v životě tak daří, tak se mnou spadne letadlo. To jsem v mysli doplnil velice jadrným slovem, ale já sprostá slova většinou ve svých textech nepíšu, tak si jej domyslete... :)

Jakmile jsme nechali turbulence kdesi za námi, paní vedle mě objednala dvě vodky a s povzdechem se mi svěřila, že jednu chvíli se mě chtěla chytnout za rameno. S paní jsme se dali do řeči a zjistili, že co se týče humoru jsme stejná krevní skupina. A tak se zbytek cesty nesl v salvách smíchu a atmosféra se odlehčila. Když jsme dosedli v Praze zpět na milovanou zemi, tak nám odpadl ze srdce obří kámen a já osobně se cítil, jako kdybych se podruhé narodil. Na závěr vyprávění si samozřejmě můžete prohlédnout fotografie.

A co vy? Kam jste letos vyrazili na dovolenou? 



















  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů