Milí moji,

vítám vás u nového článku. Dnešní příspěvek bude opět cestovatelský. Tentokrát jsme se, spolu s mým přítelem, jeho bratrem s jeho přítelkyní, vypravili do Budapešti. Já sám jsem do hlavního města Maďarska zavítal již podruhé a vůbec mi to nevadilo. Rád se totiž vracím na místa, která na mě udělala dojem a nádherná Budapešť si mé srdce rozhodně získala. A také jsem uvítal, že jsem mohl v Budapešti pořídit řadu nových fotografií, protože fotografie z mé předchozí cesty se mi zničily kvůli špatnému zálohování. A teď už začnu hezky vyprávět.

Na rozdíl od návštěvy před několika lety, kterou jsme absolvovali s mou nejlepší kamarádkou prostřednictvím zájezdu, jsme se tentokrát rozhodli cestovat na vlastní pěst. Do Budapešti jsme se tedy vypravili vlastním autem a cestovali jsme přes České Budějovice, kde jsme nabrali přítelova bratra a jeho přítelkyni. Cestovali jsme ve čtvrtek před Velikonocemi, takže cesta byla dost úmorná. Velkou část zpoždění jsme nabrali cestou do Budějovic, jelikož dálnice z Prahy do Budějovic nebude snad nikdy dokončená (tak jako většina dálnice v tomto státě :o)) a tvoří se zde opravdu dlouhé kolony. 

Další zpoždění jsme nabrali ve Vídni, která bývá v odpoledních špičkách také beznadějně zacpaná. No a to by nebylo, abychom na tu nejdelší kolonu nenarazili 60 kilometrů před Budapeští. Tady jsme v zácpě strávili určitě minimálně hodinu, provoz doslova stál a snad ve všech autech okolo si cestující zapálili, někteří dokonce rovnou zastavili a vystupovali, aby se protáhli. Ale nebojte, tento článek nebude jen o kolonách a zácpách, ovšem je mým dobrým zvykem vyprávět i o cestě. 

Po dlouhé cestě jsme tedy úspěšně dorazili do Budapešti a ubytovali jsme se v moc hezkém hotelu přímo v centru. Pokud byste se chtěli ubytovat v útulném a čistém hotelu se skvělým personálem, vynikající snídaní a polohou přímo v centru za skvělou cenu, tak vám The Three Corners Hotel Anna mohu jen doporučit. Snad jedinou výtku k hotelu mám ohledně parkování, jelikož jsme postrádali informaci, že parkování je třeba rezervovat předem. Nakonec jsme však měli štěstí, jelikož o víkendech a svátcích lze v Budapešti parkovat zdarma. Rozhodně jsme této možnosti využili a zaparkovali před hotelem, oproti hotelovému parkování, za které si účtovali 19 eur. 

Rychle jsme se ubytovali, dali si uvítací drink, že jsme tu dlouhou cestu úspěšně zvládli a vypravili jsme se na krátkou noční procházku a večeři. Druhý den ráno jsme si dali výbornou snídani a vyrazili na procházku po městě. Chtěli jsme to vzít trasou přes most Széchenyi lánchíd (Széchenyiho řetězový most) na hrad a Rybářskou baštu. Most bohužel procházel rekonstrukcí a byl uzavřený, tudíž jsme museli trasu změnit a vypravili jsme se kolem nábřeží k pomníku židovským obětem - sochám bot. Odtud byl hezký výhled na protější hrad a Rybářskou baštu. Jenomže, i tam se něco zrovna stavělo a tak panorama památek narušovalo množství stavebních jeřábů.

Od pomníku jsme dorazili k parlamentu, který je bezpochyby nejznámější budapešťskou památkou. U parlamentu jsme pořídili řadu fotek, trochu si odpočinuli a zamířili na metro, abychom se přepravili na druhý břeh Dunaje a navštívili Rybářskou baštu a hrad. Jenomže než jsme tam došli, tak jsme dost slzeli a kýchali. Po covidových restrikcích a odložení respirátorů, mám pocit, že jarní alergie udeřila z větší intenzitou, než kdy dřív a tak jsme do itineráře museli vložit i hledání lékárny. Nu a jelikož byly svátky (Velikonoce), tak měli všude zavřeno. Nakonec jsme naštěstí jednu otevřenou lékárnu našli a koupili si lék na alergii, hurá, mohli jsme pokračovat v prohlídce Budapešti. 

Cestou na Rybářskou baštu jsme narazili na elektrokoloběžky, ostatní už se na ní někde svezli a tak se plní nadšení vrhli na koloběžky s tím, že se k Rybářské baště svezeme. A tady došlo k trochu komické příhodě, protože já nejsem úplně akční typ a na elektrokoloběžce jsem ještě nikdy nejel. Než jsem zjistil, jak se to ovládá, tak jsem viděl jen záda ostatních kdesi v dáli. Propadl jsem panice a protože jsem stále nezjistil, jak se koloběžka startuje, nenapadlo mě nic jiného, než se na ní odrážet jako na koloběžce standardní. No nenastartovalo to, tak jsem si trochu zanadával. Ostatní si naštěstí všimli, že jim jeden chybí a vrátili se pro mě. 

Konečně jsem zjistil, jak se ta zatracená věc ovládá a rozjel jsem se. Samozřejmě jsem se rozjel nejvyšší rychlostí, koloběžka vystřelila jako splašená a tak jsem se se smrtí v očích řítil ulicemi Budapešti. Po této první adrenalinové jízdě jsme se vypravili na oběd do příjemné restaurace se zahrádkou nedaleko Rybářské bašty. Posilněni, dobrým obědem jsme se zasmáli příhodě na koloběžkách a vypravili se na Rybářskou baštu, která je vyhlášeným místem k pořízení romantických fotek. 

Z Rybářské bašty jsme se vydali kamsi z kopce do obchodního domu, kde jsme si chtěli koupit něco pěkného. Obchodní centrum sice bylo otevřeno, ale všechny obchody uvnitř zavřené. Jelikož počasí bylo všelijaké, dohodli jsme se na několika dalších variantách programu (nakonec jsme je absolvovali všechny) s tím, že zajedeme pro auto. Před obchodním domem jsme narazili na zastávku tramvaje, kde však nebyly žádné automaty na lístky a než jsme zjistili, kde je koupit, přijela tramvaj.

Jak to tak u turistů bývá, naskočili jsme do tramvaje s tím, že tedy vygooglíme zda se dají koupit lístky online, nebo přes sms. Silácky jsme se také shodli na tom, že revizor beztak nepojede, jelikož jsou svátky a přeci když mají všude zavřeno, tak určitě nebudou jezdit ani revizoři. No a hned na další zastávce nastoupila přísně vyhlížející revizorka. Než k nám došla, vyhmátla naštěstí jiného hříšníka. Vzdali jsme googlení a na nejbližší zastávce vystoupili, revizorka mezitím vystoupila taky a nešťastníkovi, kterého chytla vypisovala pokutu. Pak si zakouřila a takto posilněná se vydala na protější stranu, aby odhalila další nezdárníky. 

My jsme s úlevou zjistili, že na zastávce, kde jsme vystoupili, se konečně nacházel automat na lístky a tak jsme pokračovali dále, tentokrát už bez stresu. Autem jsme jeli na náměstí Hősök tere (Náměstí Hrdinů), které mě při minulé návštěvě Budapešti nadchlo. Náměstí je opravdu monumentální a za ním se navíc nachází nádherný park, vodní hrad s nádrží, kterou brázdí šlapadla a také zoo. Jenomže všechna parkoviště v okolí náměstí byla beznadějně plná, opravdu tam nebylo jediné místo. Nádrž kolem hradu byla samozřejmě vypuštěná a tak poté, co jsme to třikrát objeli, jsme se rozhodli, že zajedeme Gellértovu horu (nebo také proslulou Budapešťskou citadelu).

Na Gellérově hoře je snad ta nejhezčí vyhlídka na celou Budapešť a nachází se zde obrovská socha Svobody, která se hrdě tyčí nad městem. Asi vás už nepřekvapí, že když jsme vydrápali nahoru, zjistili jsme, že je celá citadela znepřístupněná a obležená lešením a stavebním materiálem. Ano, v Budapešti se zřejmě rozhodli zrekonstruovat všechny památky najednou. 

Rozjeli jsme tedy do podmořského světa, který je prý největší v Budapešti. Užili jsme si tedy přenesené krásy oceánu a žraloky, povečeřeli a unavení zamířili autem směrem k hotelu. Cestou jsme si, ale řekli, že by nebylo na škodu vyfotit si noční Budapešť. Přítel si tam, ale vzpomněl, že nás ráno oslovili s nabídkou plavby po Dunaji a tak nás prohnal kolem nábřeží až k místům, kde kotví výletní lodě. Byli jsme dost unavení, ale ten nápad byl skvělý. 

Noční plavba po Dunaji byla úžasný a romantický zážitek a pokud do Budapešti vyrazíte, tak si to určitě dejte, protože to opravdu stojí za to! Obdivovali jsme se památkám a dostali jsme také welcome drink, v partě, která seděla za námi, brzy padaly skleničky na zem. Po dlouhé cestě zpět k autu jsme dorazili na hotel. 

Druhý den jsme věnovali nákupům. Vydali jsme se na proslulou budapešťskou tržnici, návštěvu zde si nesmíte nechat ujít, pokud chcete nakoupit něco tradičně maďarského (klobásy, víno, sýry...). Tržnice ovšem není nic pro lidi, co nemají rádi davy, protože se tu mačká doslova jeden člověk na druhého a také Čech na Čecha, jak jsme záhy zjistili. 

Když jsme se dost nabažili tržnice, sedli jsme si s Kájou venku na lavičku, zatímco kluci si vzpomněli, že chtějí ještě něco koupit. Když se asi po půl hodině vrátili po úspěšných nákupech, stali jsme se svědky scénky, které jsme dost dobře rozuměli, jelikož hlavními aktéry byla česká rodinka. Otec od rodiny řval jako tur, že už se na to může vysr.t, protože přeci říkal, že měli jít tamtudy. Na to začala řvát matka na otce, že on pěkně "sere" jí a ať už neřve. Nejmoudřejší byly dcery, které rodiče napomenuly a jedna říká: "Ale mami, ty taky pořád řveš". Matka se samozřejmě naštvala a zamířila na druhou stranu a my měli chuť si povídat v jiném jazyce. Po tržnici jsme se vypravili ještě do obchodního domu na nákupy oblečení a pak už zpět na cestu domů.

Musím říct, že návštěvu Budapešti jsme si parádně užili a návštěvu hlavního města Maďarska mohu jen doporučit. Příště už se můžete těšit na další cestovatelský článek. A co vy? Navštívili jste Budapešť? Jak se vám tam líbilo, máte nějaké vtipné historky? Podělte se do komentářů.